Proč spát venku

Každý si najde svůj důvod. Pro mě je to směs adrenalinu, budování sebevědomí, poznávání nových míst, zjednodušení života, radost z radosti syna a taky fakt, že venku fungujeme tak nějak líp. Já, teď už vlastně my, to máme rádi a syn se často ptá: ‚‚Budeme spát venku/ v autě?’’.

*V době vzniku článku je synovi 2,5 let.

Pořád beru jako privilegium, že v naší zemi je spaní v přírodě povoleno. Má to svá pravidla, ale můžeme a to je na mnoha místech i v Evropě nemyslitelné. Trochu mám pocit, že si toho moc nevážíme. 

Venku je to všechno trochu jinak. Tak nějak přirozenější, jednodušší. Řešíte hlavně základní potřeby (jídlo, teplo, spánek) a hlava funguje v jiném režimu než běžně doma za provozu. Je to takový návrat k sobě. A je to i osvobozující. Doma hlavu jen velmi těžko zastavíte.

Je to dobrodružství, které je dostupné. Nepotřebujete speciální auto, drahé letenky a na začátek ani speciální vybavení. Můžete spát doslova za barákem. V dnešní době, kdy na nás sociální sítě tlačí, jak zabavit děti a kam s nimi vyjet na dovolenou/ roadtrip, to všechno můžete vypnout a zorganizovat přespávačku low cost. V klidu a na pohodu.

Strach jako překážka

No a co když se bojíte? Strach jako překážka spaní venku je to nejčastější, s čím se v soukromých zprávách setkávám. Nebudu lhát, I já mám občas strach. Takže co s tím?

Popište si svůj strach

Zjistit, s čeho přesně máte strach, je klíčem k tomu se strachem nakonec zatočit. V klidu domova si nejlépe nahlas popište, co je spouštěč. Je to tma? Jsou to divné zvuky? Je to nepohodlí? Jsou to zvířata? Řekněte ten nejhorší scénář a klidně přehánějte. A pak se na něj ‚‚podívejte“ a objektivně si to rozeberte.

Tahák na jednotlivé strachy

• Strach ze zvuků – nahlas si zvuky popište, poslouchejte audioknihu.
• Strach ze tmy – hlavní spouštěč fantazie, pomáhá světlo (malé skladné solární v teplé žluté například z Pod7kilo).
• Strach z neznámého místa – vydejte se tam, kde to znáte, využijte Bezkempu, najděte si malý klidný kemp.
• Strach ze samoty – přidejte se k někomu.
• Strach, že to dítě nezvládne – může se stát, že to neklapne. Ale děcka jsou většinou víc v pohodě jak my. Mluvte o tom, co vás čeká.
• Strach z počasí – sledujte předpověď, mějte plán B.
• Strach z nepohodlí – můžete vylepšit vybavení (tlustší matračka, teplejší spacák, větší stan).
• Strach z hmyzu – použijte repelent (my používáme EO a Incognito Insect Repellent), moskytiéru.
• Strach z lidí – sežeňte si parťáka, spěte daleko od lidí (když nadivoko), nebo využijte zázemí kempů.

Rituály jako překážka?

My jsme si žádné rituály, vázané na byt, nedělali. Takže jsme tohle moc řešit nemuseli. Ale někdo například večer pravidelně koupe. Nebo pravidelně vstává. Nebo usíná v tom samém pyžámku. Nebo má ten určitý hrneček. To se dá trochu poupravit.

Změňte formu, ne obsah.

Například pohádky můžete číst při čelovce. Pyžamo můžete vybrat speciální na ven. Hrneček si nechte vyrobit 1:1 plecháček. Vytvořte si nové rituály speciálně jen na ven.

A pak taky, děti jsou velmi často tak unavené, že usnou dřív, než je zapnete do spacáku.

Jak můžete začít vy

• Nechoďte sami. Najděte si parťáky. Pro vás i děti to bude snadnější, pokud se znáte a máte podobné tempo (pokud se o někoho musíte ještě starat, moc vám to nepomůže, vybírejte pečlivě). 

• Zkuste si to na zahradě/ v malém kempu. Víte, že doma je blízko, nebo že nejste sami.

• Využijte hezké Bezkemp místo.

• Přidejte se na organizovanou akci/ tábor.

Jestli máte zkušenosti bez dětí, využijete je! Několik matek mi psalo, že samy hodně spaly venku, ale s dětmi si na to netroufají. Ale proč? Pokud jste ve stejné situaci, věřím, že máte dostatek zkušeností a zážitků, abyste to zkusili i s dětmi. Možná se vám objevily nové strachy, na těch, ale můžete zapracovat.

Nedávejte si velké cíle. Stačí malé. Na začátek klidně jedna noc. 

Vyzkoušet si všechno nanečisto

Tohle je dost důležitý bod. Rozhodně NECHCETE na místě v nepohodlí, začínajícím řevu mláděte řešit, že netušíte, jak postavit stan, nebo zapnout čelovku.

Vyzkoušejte si opravdu všechno. Jak nafouknout karimatku, jak postavit stan (postavte ho klidně v obýváku), kde máte oblečení, jak našroubovat kartuši. V klidu si nanečisto zabalte. Zkuste si celý proces od A do Z.

Určitě si dejte pozor, aby vaše boty a oblečení nedřelo. Klidně choďte na nákup s batohem.

Pokud to bude vaše první spaní venku, klidně si v tom obýváku ve stanu i ustelte.

Našla jsem článek, který nedoporučoval spát s dětmi mladšími 3 let ve stanu. Větší blbost jsem nečetla opravdu dlouho. Naopak, čím dřív začnete, tím přirozenější to pro vás a vaše děti bude. Jestli jste to nestihli, tak nezoufejte. Právě takovéhle malé kroky pomohou děcko na stan navyknout.

Kemp nebo nadivoko?

Já to mám raději v přírodě. Je to sice větší výzva, hlavně pokud máte strach. Ale má to i výhody. Na záchod můžete, kde si vyberete. Nebude vás budit nikdo opilý. Je to zadarmo. 

Při delších cestách se sem tam spaní v kempu hodí. V některých lokalitách (klasicky CHKO a NP) je ale spaní na divoko zakázané. Například při přechodu Šumavy jsme využívali nouzová nocoviště, při přechodu Českého ráje jsme využili kempy.

Kempy jsou fajn, pokud potřebujete dobít baterky, dát sprchu, vyhodit odpadky, vydechnout u hřiště a nemít strach z neznáma. Já se ale nikdy nevyspala kvalitně, vždycky se někdo opil a dělal bordel. 

Pokud bych vám mohla doporučit, zkuste Bezkemp. Víte kde jste, že se o vás ví, nebudete rušeni.

Praktické rady

Jak najít místo

Prohlédněte si lokalitu na mapě. Jak turistické (koukejte na vrstevnice), tak letecké. Nedá vám to sice 100 procentní jistotu rovného místa, můžete si je alespoň vytipovat. Osobně se dívám na přístřešky, protože se tam dá dobře uvařit večeře a mají alespoň nějaké chránění před deštěm. V některých lokalitách už existují také útulny, nebo nouzová nocoviště. To všechno můžete zadat do vyhledávání v aplikaci Mapy.cz (rozhodně doporučuji zaplatit si Premium verzi).

Osobně bych nespala u posedů a na místě, kde je dost stop zvířat. Pokud se nebudete cítit, není žádná hanba místo změnit.

Zároveň doporučuji dojít na místo za světla a mít dostatek prostoru pro postavení stanu a uvaření večeře.

Stáhněte si aplikaci Záchranka. Nejenom že je skvělá v případě problému, ale zároveň varuje při situacích, jako je velký vítr, možnost povodně a podobně.

Organizace ve stanu a příprava na ráno

Zkuste už při přípravě na noc přemýšlet, co by se vám mohlo hodit. Já mívám po ruce pití pro nás oba, kapesníčky/ vlhčené ubrousky, jednu teplejší vrstvu oblečení, čelovku a telefon. U mladších dětí bych si připravila i plenu a teplou vodu na UM. Hodně mi pomáhají barevné organizéry/ vaky. Docela rychle tak mám i v noci přehled, kde co mám.

Hygiena

Důležitý bod, aby se vaše dítě neoprudilo. Tohle jsem vždy řešila podle délky pobytu venku a podle počasí. Když jdeme nebo jedeme delší cestu, využiju jednou za čas kemp, kde se pořádně osprchujeme. Na kratší (třeba 2-3 dny) využívám svoji vodu, vlhčené ubrousky, nebo potoky (ale nikdy nepoužíváme mýdlo v potoce, i kdyby bylo nontoxic). To, že má dítě oblečení špinavé nevadí, ale mokré už ano. To samé platí u vás.

Můj tip: používám cestovní lahvičky a flakonky. Mám takhle tělový olej, parfém pro sebe, sprchový gel. 

Zima nebo mokro, co s tím?

Když se ochladí, vždycky jako první řeším jeho pohodlí. Chci, aby byl syn v pořádku, suchu, teple a měl hezké vzpomínky (krátkodobé nepohodlí nevadí, naopak). 

Takže, vždy nejdřív převlíkám a do oblékám malého, pak mě. Vyjímka je ráno, kdy nejdřív oblékám sebe.

Můj tip: mějte jeden vak na špinavé a mokré prádlo navíc.

Hmyz a další havěť

Broučkům, komárům, mravencům a pavoukům venku neutečete. Ale můžete eliminovat jejich přítomnost ve stanu, a jak moc vás otravují mimo stan.

• Zkraťte dobu otevření stanu na minimum.
• Pokud uvnitř svítíte, snažte se neotvírat.
• Čelovku si zavěste na krk, aby vám hmyz nelítal do obličeje.
• Nontoxic repelentem nastříkejte sebe i síťku stanu.
• Můžete si pořídit Head net (síťku na obličej).
• Noste dlouhé rukávy a nohavice.
• Přibalte tyčinku na bodance.
• Každý den se prohlídněte kvůli klíšťatům (dětem prohlídněte i hlavy).

Co když to neklapne

Může se stát, že se to nepovede. Že vás překvapí počasí, nebude se to líbit vám, nebo dítěti. Vždy mějte plán B. Kudy rychle domů, záložní ubytování, někdo na telefonu. Rozhodně to není ostuda! Je daleko lepší změnit lokalitu (když se vám nelíbí), nebo jet domů, než se v lese trápit.

Pravidlo EASY IN a EASY OUT.

Vybavení

Nemusíte mít žádné extra vybavení. I my jsme měli začátky punkové. Následující řádky berte jako inspiraci a doporučení.

Oblečení

Vrstvěte jako cibule. Co se týče materiálu, nejvíc se mi osvědčilo merino. Pro mě i malého jako základní vrstva na spaní a při zimě. Jako finální vrstva se mi osvědčil (u dítěte) softshell, v blbém počasí nepromok (třeba z Lidlu). Kukla (merino) je perfektní na léto i na zimu. Když byl syn malý (do 2 let) měli jsme i čepičky na šňůrky (perfektně posloužila na Fisherman’s trail a na přechodu Šumavy). Pokud dítě nosíte, doporučuji capáčky, klidně péřové do stanu a do nosítka softshell. U malých dětí využijete i slintáčky.

Tip: Roky jsem spokojená se značkou Dupeto.

Stan

Jednoznačně se vyhněte levným stanům typu Lidl. Velmi často nemají dobře vyřešené dveře a zádveří a pravděpodobně vám do nich naprší.

Co vás bude zajímat:

• Váha.
• Cena.
• Typ (samonosný/ tarp, jednoplášťový/ dvouplášťový).
• Velikost.

Jednoplášťový stan – za mě nebrat. Budete neustále řešit kondenzaci, tedy mokro. A to nechcete.

Tarp – je skvělá volba, pokud řešíte váhu. Staví se na trekové hole. To může být problém v náročných situacích, kdy je nutnost stan rychle postavit, nebo fouká vítr a je špatné podloží.

Samonosný stan – ideální řešení. Určitě vybírejte mezi stany pro 2 osoby, i když máte malé dítě. Potřebujete prostor pro manipulaci uvnitř. My máme NatureHike pro 2 osoby a nevyhovuje nám. Proč? Vchod je pouze u hlavy, tedy místo převalit se na stranu složitě vylézám a často syna vzbudím.

Moje doporučení: samonosný, dvouplášťový stan se 2 předsíňkami pro 2-3 osoby. Osobně teď pokukuji po Big Agnes. Je to velká investice, ale věřím, že nám kvalitní pobyt venku. A nezapomeňte na podlážku. Roky používám doma vyrobenou z tyveku a stále slouží (i po 7 letech).

Spacák

Pro malé děti spacák řešit nemusíte. Vystačíte se s teplým vakem do kočáru, nebo péřovou kombinézou (my měli od Columbia koupené na Vinted). V létě nám stačil fleesový overal (opět Columbia). Navázat můžete rostoucím spacákem. Je několik značek, které je vyrábí. Například značka Boll, Cumulus, Sir Joseph Kwak a další.

Co vás bude zajímat:

• Váha
• Tepelný komfort (kdy budete spacák využívat)
• Materiál (peří/ syntetika)
• Sbalitelnost
• Případně plnitelnost
• Podmínky použití
• Prodyšnost/ větruodolnost
• Zateplovací límec
• Cena

Tepelný komfort

Spacáky můžete dělit podle ročních období (letní, třísezónní, dvousezónní, zimní). U dětských se setkáte hlavně s letními a třísezóními. I s tím si v lehké zimě vystačíte.

Na každém spacáku najdete údaje pro Komfort, Limit a Extrém. Někdy najdete údaje pro ženy a muže zvlášť. Dětské limity se neuvádějí (nemá je uvedené ani Kwak). Mějte na paměti, že děti mají termoregulaci horší než my dospěláci. A že vás rozhodně zajímá údaj Komfort.

Péřové spacáky

Platí, že péřové spacáky jsou: sbalitelnější, lehčí, déle vydrží, ale péče o ně bývá složitější, jsou náchylné na vlhkost a jsou dražší.

Husí nebo kachní peří? Sáhnout můžete po obojím. Dělí je drobnosti. Například husího peří je potřeba o něco víc, něž kachního. Ovšem takový spacák je dražší, než ten plněný kachním peřím.

Plnivost – Cuin. Čím větší číslo, lepší izolace.

Cena se pohybuje dost vysoko, ovšem díte ho má několik let a může ho podědit mladší sourzenec, nebo se dá v dobrém stavu dobře prodat (z druhé ruky se skoro nedají sehnat).

Syntetické spacáky

Ty bývají až o 1/3 větší při sbalení, těžší, jsou skoro bezúdržbové, vydrží i lehkou vlhkost a jsou levnější. Ovšem jejich problémem krom jiného je jejich kratší životnost. Pokud víte, že bude dítě používat spacák na táboře, nebo ve vlhkých podmínkách, je to vaše volba

Karimatka

Tady záleží, jak moc chcete být ultralite, nebo jak moc si chcete dopřát komfort. Můžete zvolit úplně minimalistickou verzi skládacích pěnových karimatek. Nebo naopak na ně přidat ještě vysoké karimatky s vysokou R hodnotou.

Za mě: na pěnových karimatkách se moc nevyspíte a pokud bude nižší teplota, bude vám zima.

Pokud máte kojené dítě, nebo spíte v jednom spacáku, budete muset vyřešit šířku. Buď spojíte 2 karimatky, ale pořád hrozí, že se potkáte v mezeře uprostřed, nebo si pořídíte trochu těžší variantu: širokou karimatku pro dva.

Nejideálnější je oba typy karimatek kombinovat. Budete dobře izolovaní a lépe se vyspíte. Ale pěnové karimatky nejsou moc skladné.

Při přechodu Českého ráje jsem nesla jak pěnové karimatky, tak dvojitou nafukovací.

I karimatky mají svoje tepelné komforty. Přestože máte dobré spacáky, pokud vyberete karimatku s hodnotou R2, bude vám zima. Čím vyšší R číslo, tím lepší izolační vlastnosti.

Lékárnička

Tenhle body moc neřeším. Nemusíme. Malý je zdravý a nemá alergie. Máme jen základ.

• Betadine
• Náplasti
• Tejp
• Paralen
• Kapky do očí
• Repelent
• Vlhčené kapesníčky
• Nůžtičky
• Pinzeta

Jsme vždy připraveni vyrazit do nejbližší nemocnice, nebo dojet domů (když jde o cesty v ČR je to opravdu jednoduché).

Pokud budete vyrážet dál, doporučuji se poradit s vaším pediatrem. Mějte vždy dostatek léků (i rezervu!), které dítě potřebuje. Vše si zabalte do nepromokavého sáčku.

Můj tip: pro sebe vemte dostatek hořčíku. Mám celkem 3 rozdělené do dne a pomáhají mi už roky existovat při zátěži.

Hry a hračky

Tohle je hodně individuální a záleží to na věku dítěte, vašich zájmech a zájmech dítěte.

0-1 rok

Stačily nám kontrastní knihy/ karty a asi 2 hračky. Děcko daleko neuteklo, bylo to dost jednoduché.

1-2 roky

Tohle je dost turbulentní období. Posunuli jsme se k Albi tužce a malému pytlíčku oblíbených autíček. Perfektní byl třeba čtyřlístek na cestu. Skladný a po úplném zničení se dá vyhodit.

2-3 roky

Jezdí s námi Albi tužka, oblíbený plyšák a pytlík s auty (je jich 5).

Starší

Zatím mám pouze zkušenost s dětmi do 5 let. Hodily se nám bojovky, karetní cestovatelské hry, lupa, večerní divadlo za pomocí čelovky i audiopohádky. Ale netřeba toho mít moc, aby nebyly přestimulované.

Jídlo

Věčné téma. Jídlo to může celé zachránit, nebo po… Pokud máte dítě bez alergií a intolerancí, nebo nějakých zdravotních problémů, máte rozhodně napůl vyhráno. Mám známou, která musí každé jídlo vážit a odměřovat a to je teprve výzva. I tak zvládají cestovat. Ne úplně pod stanem, ale obdivuji, že to nevzdala.

Moje doporučení: neexperimentujte. Neberte nic, co byste si nezkoušeli předem.

Kudy vede trasa?

Podívejte se, jestli budete procházet vesnicemi, nebo městy s možností nakoupit, nebo se najíst. Pokud to jde, doporučuji dokoupit cestou. A klidně si naplánovat zastávky na občerstvení. Ale chápu, to se může prodražit. Navíc nabídka bývá dost omezená na párky, klobásy a takové české klasiky.

Kolik je dítěti?

Nejsnadnější byl přechod Šumavy s kojencem. Potřeboval vlastně jen moje prsa. Postupně jsme začali zapojovat různé kaše na snídaně, pečivo, sýry, oříšky, ovoce, sušené ovoce, ano i ovocné kapsičky a ovocné tyčinky, zeleninu. Vařím kuskus, pohanku, tarhoňu a další drobné těstoviny vařené do 2 minut. Vozím s sebou parmezán a struhadlo. Soli jen pomálu, jiné koření na cestách nepoužíváme.

Co potřebujete vy?

Já třeba potřebuju čokoládu, pivo a hořčík. Fakt. Nezapomínejte, že vy jíst musíte. Pokud budete vy vysílení, hladoví tak pak budete i nepříjemní, nervózní. Klidně si dejte i to, co jindy nejíte. Například já jsem při cestě Alpe Adria s chutí jedla jídla plná sacharidů (jako špecle), přestože jsem byla předtím měsíc na keto dietě. Tělo si řeklo.

Můj tip: Fermato. používám při každé cestě a snadno vykouzlím chutné jídlo za chvilku. Toto není spolupráce 🙂

Kupované, nebo doma dělané?

Někdo preferuje dehydrovaná jídla. Moje osobní zkušenost je, že jsou hnusná. Mám docela ráda Express menu, ale to je dost těžké, protože není dehydrované. Jejich pomazánky ale mohu vřele doporučit! Značky jako Adventure menu a podobné mi/ nám nikdy nesedly. Navíc jsou opravdu drahé! Takže jako nouzovku ano, klidně si 1-2 vemte s sebou na případ nouze.

Jídlo si můžete i doma usušit. Ať už v sušičce, nebo troubě. Pokud nejste vegetariáni, doporučuji si udělat svoje sušené maso. Usušit můžete i ovoce. Například jablka, meruňky, švestky a jiné. Naprostý výhra je naučit se sušit svoje kompletní jídla. Například mleté maso (sója) s fazolemi a rýží. Proč? Můžete zalít i studenou vodou, protože si to před usušením uvaříte!

Do čeho balím?

Jídlo si balte do nepromokavých pytlíků a nejlépe do separe vaku. Plus si berte pytlík na odpad. Sůl a koření můžete balit do speciálních šroubovacích kelímků, já využívám i krabičky po šumácích. Používáme uzavíratelné pytlíky z Ikea a cestovní mini lahvičky. Vždy mám s sebou láhev na vodu, krabičku na jídlo pro malého, nůž, svorky a v zimě i termosku. Hodit by se vám mohl i filtr ne vodu, my to zatím zvládali bez něj.

Na čem vařím?

Vyzkoušela jsem toho hodně, momentálně mi velmi vyhovuje šroubovací bomba s vařičem, který postavím na zem a mám k němu malé závětří. Nádobí na vaření mám z Pod7kilo (metoriál Halulite). Jednu nádobu jen na vodu a druhou na jídlo. Mikoláš má plastový talířek a mističku z Ikei, já dojídám z ešusu. Na mytí s sebou vozím eko přípravek v malé lahvičce a houbičku na provázku.

Není na co čekat, plánujte si dobrodružství už teď

Snad vám článek dal inspiraci a informace, které zužitkujete venku. Doptat na cokoliv se můžete u mě na Herohero. Tenhle článek rozhodně neodpovídá úplně na všechno, stále toho hodně chybí. Podrobnosti a naše zkušenosti rozvedu v chystaném e-booku.

Zatím se můžete inspirovat. Například přípravou na přechod s dítětem. Nebo naším přechodem Šumavy.

Článek obsahuje affiliate linky na vybrané obchody a produkty, které používám a jsem s nimi spokojená.

Proč jsem vyměnila nosítko za kolo a cyklovozík?

Chození je fajn. ALE, na kole se dostaneme dál a rychleji než pěšky. Otevírají se tak další možnosti jak poznat nová místa a získat nové zkušenosti. To mě přitahovalo.

Inspirací mi bylo, přiznám se, několik Instagramových profilů. Hlavně rodiny, které s dětmi cestují na kolech dlouhodobě. Mikoláš roste a dokud nebude schopný sám ujít delší vzdálenosti, je jasné že čas nosítka a batohu se prostě chýlí ke konci.

Mrkněte například na swagfamilyhughes.

Zaujala mě i představa sbalit vše do vozíku a brašen na kolo, bez zátěže na zádech. Přišlo mi to fajn. Po těžkém úrazu v dětství mám záda bolavá (je vlastně zázrak, že se můžu hýbat a takhle sportovat). Používáme sice starší, ale stále spolehlivý cyklovozík Chariot. Myslela jsem si, že se do něj sbalíme bez problém – naivně. Realita byla jinde, ale díky pár vychytávkám jsem nakonec nemusela nést ani batoh.

Jak jsem postupovala při výběru trasy

Protože jsem plánovala delší výlet, potřebovala jsem si náš nový setup otestovat i přes noc s plně naloženým vozíkem. Většinou, když si něco vymyslím, prostě to udělám. Ale od chvíle, co je Miko na světě, už do cest neskáču bezhlavě. Testuji si vybavení, balení a taky všechno dohromady na kratších trasách. Je to pro mě klíčové, abych pak na cestě kromě svého vyčerpání a případného meltdownu Mikoláše, neřešila ještě problém navíc.

Cíl byl tedy 2 dny a 1 noc pro začátek. A nechtěla jsem velké kopce

Otavská dvanáctka

O cyklostezce do Horažďovic vím – občas ji jezdíme. Navíc je teď krásně opravená, zejména úsek z Velkých Hydčic podél řeky, který je úplně nový. Když jsem se podívala na mapu a objevila Otavskou cyklostezku (č. 12), bylo rozhodnuto. Oficiálně začíná na Modravě a končí ve Zvíkovském podhradí. Nakonec jsem vybrala úsek Sušice – Písek.

O Otavské cyklostezce podrobnější informace níže ve článku.

Doprava

Hned za výběrem trasy si zjišťuji, jak se dostanu na start a zpět. Mohla jsem vyjet přímo z Kašperských Hor, ale chtěla jsem otestovat i jízdu cyklobusem – proto padla volba na Sušici jako výchozí bod. Cesta zpátky? Vlakem. Ale teď se podržte – jen z Písku do Sušice jsme jeli třemi různými vlaky. Z toho jen jeden byl nízkopodlažní a v jednom jsme cestovali dokonce v nákladním vagónu. Vlak končí v Sušici, domů jsem musela došlapat na kole.

Spaní

Trasa neprochází národními parky ani CHKO, takže je možné spát i nadivoko. Já zvolila vodácký kemp ve Střeleckých Hošticích. Spát se dá i v jiných kempech – v Čepicích, Velkých Hydčicích, Horažďovicích, Katovicích nebo Strakonicích. Hoštický kemp je menší, klidný a stinný. Blízko je masna, Coop i pizza do krabice. Přímo v kempu mají pivo z tanku, nějaké to klasické vodácké jídlo a možnost rozdělat si vlastní oheň – ideální.

Pokud byste chtěli zůstávat v kempu už v Horažďovicích, budete nejspíš nepříjemně překvapeni. Záchody špinavé, zázemí nevábné, nabídka jídla tristní. Raději si to rozmyslete.

Den 1: Sušice – Střelské Hoštice

První balení se vším všudy se povedlo. Vozík je teda pořádně napěchovaný a ověšený, na autobus sjíždím opatrně. Protože byl autobus prázdný, šupne nás řidič dovnitř. To chvílemi vytváří dost perné situace — vozíku totiž úplně nefunguje brzda a ujíždí v zatáčkách, navíc je dost těžký.

V Sušici se napojuji na cyklotrasu u autobusáku. Až k železničnímu mostu vede stezka kolem Otavy. Pak mě čeká kopec na Chmelnou. Je krátký, ale docela prudký — zvládám ho v sedle až nahoru. To je fajn, protože je to největší kopec trasy. Nahoře krátká pauza a mírný sjezd na konec Chmelné. Odtud vede cyklostezka polem a lesem. Kousek cesty je šotolina. Je teplo, a tak se rozhoduju — po nepříjemném, ale krátkém úseku do Žichovic — koupit občerstvení v Coopu a dát si pauzu u řeky s výhledem na hrad Rabí.

Na konci Žichovic začíná nově opravená cyklostezka. To je lahoda. Zpevněná šotolina krásně jede. Končí těsně před vápenkou a začíná zase za řekou. Moc se mi líbí — stezka se kroutí mezi stromy, lehce stoupá. A co se mi líbí úplně nejvíc, je park Ostrov. Vsadím se, že o něm nevíte.

Za Horažďovicemi začíná pro mě nová, neznámá část. Skoro se rozteču na silnici, takže vítám studený pramen u kaple sv. Anny. Trochu delší pauzu si dávám u pomníku krále Rudolfa. Hraju si s myšlenkou, že bych tady přespala, ale nakonec jedu dál. Přece jen se mi nechce spát na místě, kde někdo umřel.

Následující úsek je dost nepříjemný. Komáři na mě sedají jeden za druhým. Musím několikrát odpojovat vozík, nejdřív vytlačit kolo a pak se vracet. Ke konci už mě to nebaví. A jsem docela překvapená, že je to značená cyklostezka — vypadá to spíš na pěší trasu.

Je takové vedro, že jsem nakonec ráda za točené tankové pivo v kempu v Hošticích! Kemp je skoro prázdný. Stavím stan za pomoci Mikoláše. Máme s sebou tentokrát Lanshan na turistické hole a zjišťuju, že moje nafukovačka je o trochu větší než podsádka. K večeři si dávám langoš a jsem ráda, že máme s sebou repelent. Komárů je tu moc.

TIP: Za mě ta nejhezčí rovinatá část začíná v Dlouhé Vsi. Odtud se dostanete luhem a podél Otavy až na Ostrov Santos a dále do města. Ideální, pokud máte s sebou dítě na odrážedle nebo kole. Zaparkovat můžete u hasičárny u fotbalového hřiště, kam se pro auto můžete vrátit autobusem.

Den 2: Střelské Hoštice – Písek

Oba jsme spali docela fajn. Mikoláš mi venku lépe spí. Nevýhoda je, že vstává se světlem, takže v 7 hodin už mám skoro sbaleno. Je pod mrakem, docela to vítám.

Skočím ještě nakoupit do Coopu a pak už vyrážíme. Krásně upravené stezce je odzvoněno. Jsou to polní cesty, místy hodně podmáčené. Víc to drncá. Všechno se to ale dá s vozíkem jet. V Horním Poříčí jedeme zase podél řeky a potom uhýbám do polí, kde je uprostřed ničeho starý kamenný most (Žižkův most – i když kdo ví, jestli po něm Žižka někdy jel). Ještě docela nedávno pod ním tekla říčka Březová, která ale byla ve 20. letech odkloněna o kousek dál.

Objíždím Katovický kopec, kde stávalo slovanské hradiště. Podél cesty jsou vyřezávané dřevěné sochy.

Z Katovic jedu kousek po docela nepříjemné silnici. Naštěstí jen kus, a brzy vjíždím do Podskalí ve Strakonicích.

Dělám pauzu na pískovišti. Já jím a Miko si hraje. Přemýšlím, jestli už se vrátím ze Strakonic, nebo pojedeme až do Písku. Je relativně brzy, ani ne 11, takže se rozhodnu dojet až do Písku.

Zase následuje silnice. Naštěstí není moc frekventovaná. Rozhodnu se uhnout z oficiální trasy a po jiné trase dojet k památníku bitvy u Sudoměře. Moc hezké místo s velkou sochou Jana Žižky.

Pak se střídá silnice s polní cestou. U Putimi se zase napojuji na část, která vede pod stromy podél Otavy. Ta je moc fajn. Dojedu až k mostu v centru města, kde oficiálně ukončuji náš první bikepackingový trip. Zbývá dostat se na nádraží a zpět do Sušice, což byla výzva sama pro sebe.

Oba dva dny můžete vidět na mojí Stravě >> den 1., den 2..

Co mě první bikepackingový trip naučil – moje tipy

V první řadě mi to dalo dostatek sebedůvěry, abych si troufla na delší a těžší trasy. Zabalit se jsem schopná, i když nemáme všechno vyřešené úplně do puntíku. Zvládnu vozík rychle odpojit od kola. Zvládnu i přepravu vlakem, i když je komplikovaná. Zvládnu kopce vyšlapat nebo vytlačit.

TIP: Věřit si.

Ale taky je to dřina! Jedu pomalu, funím, potím se, nohy bolí, zadek bolí.

TIP: Zvolnit, s nikým nezávodit, nehonit čas a kilometry

Mikoláš to všechno zvládá levou zadní. Ve vozíku má jídlo, knihy a většinu času kouká, brouká nebo spí. Neprojevuje známky nelibosti. Zatím.

I když je Chariot určený i k připojení na kolo, nemá dostatečně vyřešené zabránění vniknutí prachu dovnitř k dítěti. Po celou dobu má tak Mikoláš zataženou síťku. Dají se dokoupit jemnější síťky od jiných malých výrobců. Zatím s nimi nemáme zkušenost.

Chariot je překvapivě docela nestabilní.

TIP: Veškerá těžká váha musí být dole a nejlépe vepředu.

TIP: Inspirujte se UL balením a bikepackingem. Určitě najdete i levnější řešení například v Decathlonu, nebo dokonce doma ve skříni.

TIP: Hledáte inspiraci, co zabalit pro dítě? Mám pro vás tahák >> TADY si stáhněte odškrtávací jednostránkové pdf.

Otavská cyklostezka: trasa

Informace o délce celé trasy se liší, a to od 152 po 166 km. Je to jedna z páteřních cyklotras Plzeňského a Jihočeského kraje. Vyznačena byla v roce 2007. Na kolik etap si ji rozdělíte, nechám na vás. Někdo to sfoukne za den, jiní si na to vezmou i 4 dny. Obzvlášť s dětmi není kam spěchat.

První horský úsek z Modravy podél Vchynicko-tetovského kanálu se vám bude líbit. Je to pohodová jízda, za Srním bude pár stoupání, nic hrozného. Bohužel zatím stále trvá uzavírka mostu u býv. Stodůlek.

Kontaktovala jsem NP Šumava pro informace, jestli je v plánu alternativní řešení nebo oprava — na odpověď čekám. Zatím vám prostě řeknu jedno: buď na první úsek trasy zapomeňte, nebo to tady přebroďte. Uzavírka je už 5. rokem a NP si musí být vědom, jaká komplikace to je pro všechny pěší i cyklisty.

Zbytek trasy do Dlouhé Vsi je velmi malebný. Udělejte si odbočky ke kapličce ve Vatěticích, sadu s kamenným křížem u Pavlínova a kostelu sv. Mouřenec.

Nejpopulárnější a nejfrekventovanější úsek celé trasy je mezi Dlouhou Vsí a Sušicí. Z pohledu cyklotras a inline tras jde o unikát. Krásná, téměř rovná trasa s dobrým asfaltem, mezi stromy a podél vody. Upravená trasa vede, až na krátké úseky, až do Horažďovic.

Z Horažďovic do Písku vede trasa sice po značené cyklotrase, ovšem po polních cestách i vedlejších silnicích.

Některá místa byla překvapivě náročná — buď sklonem (za pomníkem krále Rudolfa), nebo byla cesta podmáčená (před Katovicemi).

Praktické informace

Stáhněte si offline mapy. I když je to teď už jen v rámci prémiového předplatného, vyplatí se to.

Kempů je po cestě víc. Pokud pojedete s dětmi na kolech, můžete si cestu rozdělit na víc etap. V kempech nečekejte nic extra. Většina má docela základní sociálky s teplou vodou na žetony, pivem a smaženými jídly.

Spát nadivoko můžete. Hlídejte si ale, kde jste. NP končí před Rejštejnem a CHKO u Dlouhé Vsi.

Pokud si chcete být jistí, že vás vezme cyklobus, rezervujte si místo. V sezóně je to skoro nutnost. Cyklovozíky autobusy berou. Nikdy jsem problém neměla.

Přeprava vlakem byla v jedné osobě komplikovanější. Nízkopodlažní vlak jede určitě z Předměstí Horažďovice, ale tahat cyklovozík s malým dítětem a věcmi do úzkých schodů bylo opravdu náročné. Lístek si můžete koupit i přes aplikaci Českých drah.

Nakoupit můžete po cestě skoro všude. Buď je ve vesnici Coop (například v Srní a ve Strakonicích provoz 24/7), nebo večerka. V Sušici, Strakonicích a Písku je nabídka služeb kompletní, včetně lékáren, sportovních obchodů a cykloservisů.

Moje tipy

U Srní odbočte k Hauswaldské kapli.

Pokud byste chtěli tady trasu ukončil před Dlouhou Vsí, je zde několik kempů. Velmi levný pod borovicemi je v Novém městečku, oblíbený je Autokemp Annín.

Pro děti je příjemný úsek z Dlouhé Vsi do Sušice. Možnost koupání, občerstvení, hřišť i malého pumptracku.

V Sušici se můžete i dobře najíst (Bejkárna, Pípa a Vývrtka, pivovar u Švelchů).

V Sušici si na několika místech můžete dát výběrovou kávu (bistro Hladina, kavárna Žebřík, kavárna Pod Nebem a Rejnička).

Park u řeky v Žichovicích. Výhled na hrad Rabí, mělká voda, posekaná tráva.

Občerstvení Pod Třešní Rabí. Je to trochu zajížďka, ale stojí za to. Je to trochu punk.

Hřiště v Podskalí ve Strakonicích, na konci jsou nově i záchody.

Ve Strakonicích je vyhlášená a cenami ověnčená restaurace Sůl a Řepa a vynikající pražírna kávy Hope Roastery.

Navštivte památník bitvy u Sudoměře, skvělé na pauzu, velmi klidné místo.

V Písku máte mnoho možností kde se najíst. Za mě mají výborné chlebíčky v Park Café 67, výbornou kávu a zákusky si dáte v Upekla v knihovně.

Pokud máte chuť ochutnávat víc, stáhněte si Hejlíkovu Gastromapu.

21 zajímavostí na trase

Proč si vybrat Rota Vicentinu
Velmi krátce: je to krásný, dobře dostupný a nenáročný trek.

Tahle trasa se bude líbit širokému spektru chodců. Ať už vás láká divoká příroda, portugalská městečka, nebo kuchyně. Nevadí, pokud jste nezkušení chodci. Nevadí, pokud se neorientujete v mapě. Jako startovní trek je perfektní. Jen pozor – je tak hezká, že ji máloco překoná.

• Dostupný trek: Trasa spojuje vesnici Sines a město Lagos. Díky autobusové dopravě a letištím ve Faro a Lisabonu je možné se pohodlně napojit kdykoliv během cesty. Letenky nejsou drahé díky nízkonákladovým letům (záleží na roční době). V každé vesnici seženete taxi.
• Dobře značená trasa: Opravdu nepotřebujete mapu. Značky jsou velmi časté a ukazují jak správný směr, tak i křížkem trasu, kudy ne.
• Krátké úseky: Relativně. Rozpětí je 15–25 km za den.
• Služby na trase: Každý den začínáte a končíte ve vesnici/městě. Stačí mít jídlo a pití na 1 den. Nemusíte mít vařič. Ubytování najdete v penzionech, apartmánech, hostelech a kempech (doporučuji plánovat a rezervovat s předstihem).
• Lehká trasa: Není zde velké převýšení. Je pár prudších klesání a stoupání, dva dny jdete pískem a chvíli po ostrých kamenech. Celkově je ale trek lehký a zvládnou jej i mladší nebo starší ročníky (nevhodný pro vozíčkáře a kočárky!).
• Doplňkové služby: Mezi etapami si můžete zajistit převoz věcí nebo průvodce.
• Gastro: My jsme ohutnávali, hlavně rybí jídla a vše bylo naprosto výjimečné.

A samozřejmě – dechberoucí výhledy na oceán.

Já jsem cestu šla se svým tátou a synem, kterému byl rok a měsíc. Bylo to skvělé. O naší cestě si můžete počíst tady >>> Jak jsem se s kojencem a mým tátou vydala na trek Rota Vicentina

TIP: Pokud se chcete vyhnout hlavnímu proudu dopoledne, vyražte na cestu před devátou. Jinak se vám může stát (a možná budete jako já nemile překvapeni), kolik lidí na trase je. Pokud máte ubytování se snídaní, klidně bych poseděla.

Vybavení

Nebudete potřebovat nic extra. Troufám si říct, že všechno potřebné máte doma – možná až na návleky na boty. První dva dny (pokud jdete ze severu) se opravdu hodí. Těžké boty nechte doma, stačí lehčí. Já už roky chodím v Altra Lone Peak, moje kamarádka Tereza šla v barefootových botech. Sandály bych nedoporučovala – tátovi se dostal písek mezi nohu a sandál a způsobil si rozsáhlé puchýře.

Určitě si vybavení vyzkoušejte. To poslední, co chcete na cestě řešit, jsou otlaky z batohu, poškrábané podpaží od trička, zadřené popruhy nebo puchýře z bot…

Kromě oblečení, hygieny a elektroniky doporučuji i dostatek hotovosti, všechny potřebné léky, naskenované dokumenty a offline mapy.

Nám se hodil slunečník a pokrývka hlavy, letos kamarádi ocenili pláštěnku.

Vytvořila jsem seznam vybavení, kterým se můžete inspirovat. Neberte ho jako dogma – každý si vezme něco navíc, něco ubere >> gear list dospělák.

Seznam jsem připravila i pro ty nejmenší. Inspiraci, jak zabalit na pochod s ubytováním (tedy nalehko) dítě, si můžete stáhnout tady >> gear list dítě.

Ubytování

Na cestě je několik typů ubytování – rozhodující je váš rozpočet, úroveň komfortu a počet lidí.

Spaní na divoko (wild camping) je v Portugalsku zakázáno. Primárně zákon z roku 2021 cílí na obytná auta a je často označován jako anti-vanlife zákon. Pokuta může být až 600 EUR.

Pokud znáte datum své cesty, určitě si zamluvte ubytování předem. My jsme dali na radu kamarádky Terezy, která to šla rok před námi. Její zkušenost byla, že stačí rezervovat den předem nebo dokonce ten samý den přes Booking. My to měli jinak – většinou bylo už skoro všude obsazeno.

Tip: Zkontrolujte si ubytování na mapě a ověřte správný termín.

Kempy

Nejlevnější varianta, pokud si ponesete vlastní spaní. Raději vše překontrolujte dopředu – někdy se informace o ceně výrazně liší. Mezi Aljezurem a Sagresem je hluché místo. Ubytovat se můžete i v chatkách nebo vyzkoušet glamping.

Naše zkušenost z chatky v kempu Zambujeira do Mar byla fajn – čisto, bazén, fajn pro malého, dalo se vyprat a nakoupit.

Naše zkušenost s glampingem v kempu Salema Eco Camp byla rozporuplná. Kemp krásný, restaurace dobrá (i když dražší), krámek s eko a bio potravinami. Ovšem celtový stan s malou terasou, ledničkou a žárovkou bych za tu cenu glampingem nenazývala.

Hostely

Tohle by byla moje varianta č. 1, kdybychom šli trasu bez dítěte. Vyzkoušeli jsme jen dva, oba byly fajn, každý jiný. (Můj favorit byl v Aljezuru.) Mívají fajn ducha, každý hostel je jiný. Na Rota Vicentina nečekejte večerní party. Ubytování tady hledají i starší pěšáci a je tu větší klid.

Naše zkušenost z hostelu v Almograve byla přesně taková. U snídaně byl věkový průměr 50+.

Píše o tom i Tereza z Naruby.life ve svém článku o RV. Mimochodem, to ona mě inspirovala a fotkami nalákala >>> článek tady.

Ubytování v soukromí / penziony / B&B

Využívali jsme nejčastěji – hlavně kvůli Mikolášovi – a bylo to opravdu pohodlné. Ale ne nejlevnější. Protože je trasa daná a jde se de facto z vesnice do vesnice, doporučuji rezervace dlouho dopředu. Hodně tím ušetříte.

Hotely

Nejdražší varianta. Zkušenost máme jednu – protože vše ostatní bylo plné. Doteď si nejsem jistá, že to odpovídalo ceně.

Finance

Počítejte cca 50 EUR na den, pokud si nechcete úplně škrtit opasek – sem tam se dobře ubytovat, najíst a dát si kávu. Pojmout to můžete i lowcost – bez restaurací a stravováním se ze supermarketu. Cokoliv nad 50 EUR/den znamená pohodovou dovolenou, kde si dopřejete oběd, možná i večeři, skleničku vína a víc prozkoumáte místní gastronomii. Případně se lépe ubytujete.

Letenky koupíte přes nízkonákladovky – do Lisabonu létá z Prahy např. EasyJet, z Vídně Ryanair. Pokud budete spát v ubytování a sbalíte se do příručního batohu, ušetříte.

Rede Expressos vás doveze do vesnic po trase. Kupovali jsme na místě (Sete Rios). K dnešnímu dni stojí lístek 16,5 EUR na dospělého (Lisabon–Porto Covo). Nikdo po nás nechtěl autosedačku (Mikoláš byl v nosítku). Může být problém s rezervací online.

Na trase jezdí i Flixbus (Sines, Vila Nova de Milfontes, Zambujeira do Mar, Odeceixe, Aljezur, Lagos). Je levný (8 EUR Lisabon–Sines), ale nebere děti bez autosedaček a vlastní nemá.

Z Lagos jezdí vlak (1 přestup) do Lisabonu. Cena: 29 EUR.

Jednotlivé úseky

Naše cesta začínala v Porto Covo, proto vynechávám první etapu. Zvolili jsme to hlavně kvůli ubytování a dobré dostupnosti autobusem v podstatě až na start – tuhle variantu můžu jen doporučit.
Osobně se mi nejvíc líbila ta divočejší část podél západního pobřeží. Bez pobřežních hotelů a dožívajících důchodců z Německa a Anglie. Pokud máte jen týden, volila bych tedy severní část trasy.

Porto Covo → Vila Nova de Milfontes

Krásná, celkem rovinatá trasa, ovšem plná písku! Tím je trochu těžší, a doporučuji návleky (link). Je tu hodně malých plážiček, převýšení nepřesáhne 80 m. Jste skoro v úrovni oceánu, kombinace zeleně, písku a barev vody vám bude brát dech. V cíli najdete několik restaurací, obchodů i prádelnu.

Vila Nova de Milfontes → Almograve

Krátká trasa. Můžete jít přes most, nebo využít převoz na pláž na druhé straně řeky. Tady dobře koukejte po značení – oficiální trasa se stáčí po několika stech metrech z pláže. Ani dnes převýšení nepřesáhne 80 m, jen už nejdete přímo u oceánu. V Almograve je výborná nepálská restaurace a nenechte si večer ujít posezení v baru na pláži, nebo jen samotnou pláž.

Almograve → Zambujeira do Mar

I tenhle úsek je ještě plný písku a patří mezi ty delší. Jde se podél pobřeží i borovicovými lesy. Ve vesnici Cavaleiro si můžete dát kávu a tradiční pastel de nata. Od majáku dál můžete potkávat jezdce na koních. Nenechte si ujít rybí restauraci u malého rybářského přístavu O Sacas, téměř na konci cesty. Potom vás čeká trochu nepříjemný úsek před cílem kolem silnice.

Zambujeira do Mar → Odeceixe

Hned na začátku vás čeká stoupání a klesání, tahle etapa vede buší, kolem farem, kolem oceánu, a jsou tady i písčité úseky. Občerstvení je možné v Azenha do Mar. Poslední část vás zavede po krásné vyhlídce na pláž Praia de Odeceixe Mar do vnitrozemí k malebnému městečku, kde najdete dostatek možností restaurací i obchodů.

Odeceixe → Aljezur

Ráno se vracíte nazpět k oceánu s výhledem na pláž Praia de Odeceixe Mar z druhé strany. Ani dnes se písku úplně nevyhnete. Budete procházet krásnými úseky s výhledy na oceán, ale půjdete i po silnici a hodně po šotolinách. Aljezur je krásné městečko, nechte si čas na procházku a třeba večeři. Je zde velký supermarket pro doplnění zásob.

Aljezur → Arrifana

Krásná příroda a pak silnice vás zavedou k oceánu. Na vysokých útesech můžete vidět rybáře. Po cestě projdete kouzelnou vesničkou Monte Clérigo. Zbytek dne půjdete nádhernou krajinou po písku s výhledem na oceán a útesy. Arrifana je mekkou surfařů. Najdete tady několik restaurací – od rybáren až po alternativní. Hledejte ubytování dost dopředu. My bydleli několik kilometrů od trasy.

Arrifana → Carrapateira

Písek mizí. Převážně jdete po šotolině a hodně vnitrozemím. I to je ale kouzelné. Kávu si můžete dát například v Quarenta & Quatro. Všímejte si změny barvy podloží. Když se dostanete zpět k oceánu, budete jednoduše okouzlení. Přecházíte i slavnou pláž Bordeira. V Carrapateiře je milá restaurace na náměstí (Micro Bar) i obchod.

Carrapateira → Vila do Bispo

Těžší etapa, hodně nahoru a dolů, skoro po celou dobu máte oceán po pravé straně. Úžasné výhledy. Po posledním náročném stoupání se napojíte na šotoliny a vnitrozemím docházíte do cíle. Rezervujte si ubytování dostatečně dopředu. Je zde několik restaurací a větších obchodů (Lidl).

Vila do Bispo → Sagres

Šotolina, terén rovný i do kopce a z kopce. Také chůze po pichlavých kamenech. Cesta na konec světa k majáku. Velmi turistické místo, nás neuchvátilo. Příroda se úplně proměnila – všimli jste si? Sagres je další mekkou surfařů i obytných aut. Rozhodně nejvíc možností na doplnění zásob a možnosti se najíst venku. Za mě dva tipy: Fermento a Laundry Lounge.

Sagres → Salema

Docela těžký úsek. Hodně nahoru a dolů, některé sestupy jsou těžké. Už ne tolik útesů, ale spíš kopce svažující se k oceánu. Opět pár zátok se surfaři i možností občerstvení (Restaurante Zavial).

Salema → Luz

Je vidět, že jste tu blíž civilizaci. Pár stoupání a klesání, staré památky, podivná šablonovitá městečka na letní pobyty. Nás uchvátilo Burgau a Love Burgau. Budete potkávat i denní chodce. V cíli hodně restaurací, obchodů. A taky – říká vám něco případ ztracené Maddeline?

Luz → Lagos

Tahle etapa, jako by nebyla. Velmi krátká. Vlevo zástavba, vpravo oceán. Hodně turistů. Lagos je už velké město plné turistů a ruchu. Nádherné (z výšky) pláže mezi skalisky. Mnoho chodců na chodnících. Trasa končí u železnice, kde je i poslední (první) cedule.

Shrnutí

Pokud váháte, prostě vyražte. Tahle trasa stoupá na popularitě, možná na ní bude brzy hodně rušno. My na cestu vzpomínáme dodnes. Fotky budí úžas a pořád si připomínáme vůně, výhledy a chutě.

Trasa je opravdu variabilní. Nemusíte se trápit, že ji neprojdete celou. Každá část má to svoje. Za mě je rozhodně hezčí severní část, tedy ta na západním pobřeží.

Veškeré další potřebné informace najdete na oficiálním webu.

Proč trek a ne třeba pouť?

Nejsem sama, kdo má v hlavě seznam treků, které chce projít. Ten seznam se mi v hlavě začal tvořit, ještě před mým prvním (nepovedeným) přechodem Pyrenejí. Velmi pidi midi část jsem si odškrtla jako bezdětná. Přešla jsem Šumavu s kamarádkou Gábinou. Zpětně to hodnotím jako odvahu od nás obou. Byly jsme úplně nevybavené. Ale Gábina na to dodnes vzpomíná a já nabrala zkušenosti.

Pak jsem přešla Nízké Tatry. To bylo hodně těžké mentálně, počasí mi úplně nevyšlo, ale dala jsem to a opět jsem se hodně naučila. Těhotná jsem šla Bílé Karpaty a taky Toulavu od Tábora až po Písek.

Miluju tu jednoduchost na cestě. Vstát, jíst, balit, jít, jíst, jít, najít místo, jíst, spát. Trek je pro mě cesta, která vede většinu trasy mimo asfalt, což teda u toho přechodu Šumavy je trochu diskutabilní. Do Santiaga jsem jít nechtěla. Měla jsem pocit, že tam byl každý, že na to máme ještě hodně času a že si to můžeme spolu užít, až bude Mikoláš větší. Existují i jiné poutní trasy, ale to duchovno tam tenhle rok nemělo místo.

Mi jsme té naši cestě pouť stejně říkali.

Jak jsem vybírala trek

Rok před naší cestou jsem sledovala Terku z Naruby.life, jak ho jde. Natolik mě fotky uchvátily, že jsem hned věděla, kam se vydáme. Ten trek jsem si musela projít. Fascinovala mě kombinace zelené na pobřeží a modré v oceánu. Navíc jsem v Portugalsku nikdy nebyla! Plus letenky nebyly za raketu.

Kromě estetiky treku jsem měla jen pár bodů, které cesta měla splňovat:

• Nesmí to být vysokohorská turistika (malý bude v nosítku).
• Nemusí to být celé po rovné cestě (nebude kočár).
• Chci objevit nový kout Evropy.
• Doprava nesmí být drahá a s mnoha přestupy.

Brala jsem ohledy i na tátu. Neměl s podobnou cestou zkušenosti. A proto:

• Muselo být možné se každou noc někde ubytovat, ať už kemp, nebo jiné zázemí.
• Ideálně nespat pod stanem, chybělo vybavení pro tátu.
• Kvůli práci musel být dobrý signál a dostupnost internetu.
• Možnost si pravidelně dokoupit ovoce a zeleninu (táta je vegan).

Proč je Rota Vincentina vhodná jako první delší trek

Z mnoha důvodů. Vlastně teď s odstupem času vidím, jak skvělý trek to je. Bránila jsem se myšlence na opětovné projití, ale teď mám stále sílící pocit, že to jednou projdeme znovu. Tenhle trek je totiž překrásný! Taky není těžký na převýšení. Má úžasné výhledy. Je dostupný. Ale tak popořadě.

Dobře dostupný trek

Oficiálně trasa startuje kousek pod vesnicí Sines, na západním pobřeží Portugalska. To není tak daleko od Lisabonu a zajíždí tam autobus. Konec je ve městě Lagos. Tam jezdí autobus i vlak z Lisabonu (s přestupem). Nedaleko (Faro) je letiště. V každé vesnici po cestě je autobus se spojením na Lisabon. Takže výstup a vstup na trek je opravdu jednoduchý. Nemusíte jít celou délku.

Ubytování a služby navíc

Každá etapa začíná a končí ve městě/vesnici. Je velmi jednoduché naplánovat trasu hodně dopředu. Pokud je to vaše první podobná cesta, nebo s sebou máte děti, můžete plánovat klidně i rok dopředu a zamluvit si tak ubytování s daleko lepší cenou. Navíc tady funguje přeprava zavazadel. Je to zpoplatněná služba, ale pokud chcete jít jen s lehkým batůžkem, můžete si nechat zavazadla převážet z ubytování do ubytování.

Pozn. Spaní na divoko je v Portugalsku zakázáno. Bylo by fajn to dodržovat, i když osobně naprosto chápu lákadlo spát mezi dunami pod hvězdami. Jediný, kdo tento zákaz porušoval a ještě se za něj chlubil, byli bohužel Češi. Dost trapná vizitka.

My využívali hlavně službu Booking. Ale pozor! Zrovna ubytování v Portugalsku je proslulé výskytem plísně a ani nám se to nevyhlo. Pořádně si přečtěte recenze, ať nemáte mrzutosti.

Příroda

Dynamika mezi pevninou a oceánem je to, co vás bude ohromovat. Obzvláště na jaře, kdy to na pobřeží kvete a všechno je zelené, je to okouzlující. Příroda se lehce mění každý den. Většina treku je v přírodním parku Costa Vincentina, hlavně část divokého západního pobřeží.

Náročnost

Za sebe to hodnotím jako lehký trek. Vzdálenosti jsou docela malé. Nejkratší je 13 km, nejdelší jsme měli 25,5. Na začátku u Porto Covo byl náročnější písek. Jak jsme se blížili k mysu svatého Vincence, tak trasa často vedla nahoru a dolů. Pokud máte problém s koleny, tohle vám může dělat problém.

Trasu chodí hodně důchodců, právě kvůli denním malým vzdálenostem, možnosti nechat si převézt věci a ubytování každý den pod střechou. Rozhodně to není vhodný trek pro kočárek, kolo, vozík.

Značení

Tady se prostě neztratíte. I když nemáte mapu, trasa je výborně značená. Značka ukazuje nejenom kam jít, ale taky kam nejít.

Jak cestu zvládal 14měsíční syn?

Cesta na trek

Rozhodně nejnáročnější byly přesuny na začátek treku a potom domů. A i přes to všechno proběhlo v pořádku. Mikoláš poprvé letěl, chvilku jsme se dohadovali se stewardy ohledně nosítka při vzletu a přistání, ale jinak to bylo v pohodě. Mikoláš usnul prakticky hned a spal celý let. V Lisabonu jsme se přesunuli k autobusovému nádraží Sete Rios. Museli jsme čekat na autobus asi 2 hodiny. A to jsme byli v nedalekém parku Jardim da Amnistia Internacional. V autobuse Mikoláš zase spal.

Dny na treku

Na treku už to bylo všechno v pohodě. Stres z přesunu a toho, aby Mikoláš nerušil cestující, byl pryč. Ubytování jsme měli vždy v soukromí, tak jsem se nemusela stresovat ani jeho častým buzením. Mikoláš byl a je nespavec. Takže ranní vstávání zvládal v pohodě. Na nosítko byl zvyklý a vlastně v něm hodně spal. My jsme si na začátku řekli, že se vše přizpůsobí hlavně jemu. Dali jsme i 5 km jako jednotku pochodu. Prostě si den rozdělit na minimálně 5 km a dělat pauzy. Nakonec těch 5 km Mikoláš často zaspal.

Většinou jsme dělali tak 1–3 pauzy za den. Protože jsme šli docela rychle a vycházeli brzy, v ubytování jsme byli často kolem 4. Bylo tak dost času na to si hrát, zkoumat, sprchovat se a být případně ještě na pláži.

Jednou chytil Mikoláš dost nepříjemný záchvat pláče. Zrovna jsme byli v restauraci, takže jsem si bohužel tu výbornou rybu nevychutnala tak, jak jsem chtěla. Byl to hned první den na treku. Kdo ví, jestli to bylo přesunem, pochodem, nebo mými paraleny (ano, odletěla jsem nakřápnutá).

Na treku už to bylo všechno v pohodě. Stres z přesunu a toho, aby Mikoláš nerušil cestující, byl pryč. Ubytování jsme měli vždy v soukromí, tak jsem se nemusela stresovat ani jeho častým buzením. Mikoláš byl a je nespavec. Takže ranní vstávání zvládal v pohodě. Na nosítko byl zvyklý a vlastně v něm hodně spal. My jsme si na začátku řekli, že se vše přizpůsobí hlavně jemu. Dali jsme i 5 km jako jednotku pochodu. Prostě si den rozdělit na minimálně 5 km a dělat pauzy. Nakonec těch 5 km Mikoláš často zaspal.

Cesta domů

Docela dlouho jsme jeli vlakem. Autobus nebyla možnost, protože po nás Flixbus chtěl dětskou sedačku a tu jsme fakt neměli. Bohužel takovou službu Flixbus nemá (chyba!). Tak nás čekala delší a dražší jízda vlakem s přestupem. V Lisabonu jsme měli celý den, který jsme prochodili. A cesta letadlem byla stejná, jako ta první. Mikoláš to prospal.

Tipy na létání s dětmi nemám. Ani tipy, jak dítě zabavit. Teda běžně mám knihy, pár hraček, teď i Albi tužku a JÍDLO. Nic světoborného.

Seznam vybavení, který se bude hodit při balení na cesty nalehko (s ubytováním, bez stanu). Inspiraci, co zabalit dítěti si můžete stáhnout tady >> gear list dítě.

Dynamika tří generací na cestě

Cestování s někým je vždycky o kompromisech. Není to nutně něco špatného. Jen se musíte připravit, že se nevyplní úplně všechno, co byste chtěli, nebo co jste si naplánovali. O to víc, když cestujete s dítětem. Většinou cestuju sama s Mikolášem. Takže zatím o trase, cílech, bodech na trase a ubytování rozhoduju já. Tempo určuje Mikoláš. Teď se k tomu přidal táta. S podobným trekem neměl zkušenost a čekala jsem, jak se s tím popasuje.

Z mého pohledu

Za mě je spolu strávený čas to nejcennější, co máme. Táta bydlí daleko, takže šance, aby viděl Mikoláše, jsou omezené. Dva společné týdny byly dost intenzivní. Bylo to něco úplně jiného, než zažíváme v běžném životě. Jsem ráda, že je můj táta v natolik dobré kondici, že můžeme spolu podnikat něco podobného.

Na začátku mi táta neřekl, že má problém s chodidly. Chodí totiž v sandálech huarache, jenže písek prvních etap mu způsobil puchýře na chodidlech. Nějakou chvíli si to držel pro sebe, pak mi to řekl. Asi jsem si neuvědomovala, že to může ukončit naši cestu. A jsem ráda, že se tak nestalo!

Já jsem zase první 3 dny bojovala s teplotou a krkem. Takový můj klasický problém, když jsem ve stresu, nebo unavená. I když mi bylo fakt hrozně mizerně, věděla jsem, že to cestu neohrozí. Vnitřní motivace byla prostě silnější a věděla jsem, že to odezní.

Byla jsem moc vděčná, že ubytování řešil táta. To byla fakt příjemná změna se o tohle nestarat. Výběr ubytování a restaurací byl na něm.

Táta taky nesl malého asi půlku cesty. Byla jsem připravená, že Mikoláše ponesu celou cestu. Tak to bylo moc fajn.

Velmi často si lidi mysleli, že jsme pár. Brali jsme to s vtipem, ale mě došlo, jak cesty více generací nejsou zas tak časté.

Z pohledu táty

Na cesty s Kikou a teď i s malým Mikoláškem se vždy těším. Rád sleduji, jak další generace přistupuje k řešení každodenních výzev. My jsme to kdysi zažívali jinak, v odlišných realitách.

Poslední cesta do Portugalska mě uchvátila – vůněmi, jídlem, výhledy na oceán, prostorem, ale i setkáními s milými místními či poustevníky. Miloval jsem ty chvíle samoty, kdy jsem nosil Mika na břiše nebo zádech, krmil ho hroznovým vínem a zpíval mu. Na konci každého dne, po 20–25 kilometrech, přišla příjemná únava.

Pokud jde o cestování a prožívání dobrodružství, máme s Kikou hodně společného. Oba to milujeme, každý ale jinak. Kika je skvěle organizovaná, má výborný orientační smysl, dobrou kondici a je praktická. Já jen potřebuji vědět, kde budeme ten den spát, jakým směrem se vydáme a kolik času nám asi cesta zabere – zbytek si prostě užívám a neřeším. Hodně se smějeme, nejsme příliš vybíraví. Když si náhodou začneme lézt na nervy, popojdeme kousek od sebe a pak se znovu shledáme. Kika je skvělá máma, Miko je její láska a mě baví to vše pozorovat.

Tři generace na cestách činí vše ještě zajímavějším. Poskytují větší rozmanitost a přinášejí odlišnou dynamiku. Člověk zpomalí, ohlíží se na dceru, vnuka, a oni zase na tátu a dědu. Oni nosí více, já méně – přendáváme si věci v batozích. Vzájemně se krmíme dobrotami, vyprávíme si příběhy, jaké to bylo, když jsem byl dítětem, a jaké to bylo být rodičem. Je to opravdu moc fajn. Tuto formu trávení času bych rozhodně doporučil.

Na co nezapomenout, když jdete na trek s někým

Domluvte se předem. Nemusíte to pak dodržovat na 100 procent, ale musíte vědět, co ten druhý chce, co od treku očekává. Domluvte si tempo, zastávky, změny v programu, kdy vstáváte, kdy vyrážíte. Řekněte ostatním, jak reagujete ve vypjatých situacích a unavení. Víte, jakou mají ostatní zkušenost s podobnou cestou? Budete jim pomáhat hodně? Nebo naopak potřebujete pomoc vy? A co sluchátka, váš čas pro sebe, jídlo…

A taky si domluvte výstupní strategii. Co budeme dělat, když: někdo onemocní, někdo se zraní, nechce jít dál, zkazí se počasí…

Nechcete na nic zapomenout? Vytvořila jsem seznam vybavení, kterým se můžete inspirovat při balení na trek nalehko s ubytováním. Neberte ho jako dogma – každý si vezme něco navíc, něco ubere >> gear list dospělák.

Jak dlouho jsme šli

Celkem jsme na treku byli 14 dní. 2 dny jsme si udělali volno. Čistého času 12 dní chůze. Šlo by to jít i rychleji, pokud jste zdatní chodci. My jsme rozhodně nechtěli chodit víc etap denně. Byla by to škoda.

Vynechali jsme první etapu do Porto Covo. Oficiálně je to 13 etap.

Celkem jsme nachodili 266 km. A to včetně off dní. Oficiálně má trek 226,5 km.

Denně jsme šli něco mezi 5 a 10 hodinami.

Nejčastěji jsme vycházeli ráno před 9. hodinou. Pokud budete vycházet později, pravděpodobně vás bude na treku hodně. Některá ubytování mají snídani v ceně. Tak stojí za zvážení, jestli radši lidem utečete, nebo se najíte.

Byl to vhodně zvolený trek?

Naprosto! Pro nás ve chvíli, kdy Mikoláš jen lezl a nosil se, to bylo ideální. Určitě by o zvládli i větší děti. Skvělé je, že nemusíte jít celou cestu. Když máte například jen týden, nebo větší, ale stále malé děti.

Zvládli jsme i spaní na různě velkých postelích. Někdy nám dali pro Mikoláše postýlku, kde není zvyklý spát, tak jsem různě dělala bariéry z dek a polštářů. Pro nás to není problém, ale počítejte s tím.

Všímala jsem si dětských hřišť po cestě. Pro nás v tu chvíli nedůležité.

Pokud vás cesta láká, rozhodně plánujte dopředu. Proč? Kvůli cenám.

Poznámka k ceně

Vzhledem k tomu, že to byl dárek, tak jsem většinu věcí vůbec neřešila. Rota Vicentina se dá jít nalehko i natěžko. Levně i draze. Spát můžete v hostelech, kempech, soukromí i po drahých hotelích. Když si ubytování vyřešíte dopředu, hodně ušetříte.

Letenky směr Lisabon bývají ty z levnějších, hlavně když letíte nízkonákladovkou. Protože nemusíte řešit stan a další vybavení, vejdete se do příručního zavazadla. Opět, když kupujete déle dopředu, ušetříte.

Doprava autobusy je levnější než vlakem. Za autobus z Lisabonu jsme platili za dospělého něco přes 200 korun.

Jídlo jsme si dopřávali. Tam jsme mohli taky ušetřit. V každé vesnici se dá něco základního koupit. Pokud nemáte alergie, nebo nějaké přísné diety, pořídíte jídlo v pohodě. Většinou v půlce dne byla restaurace, kavárna, nebo obchod. Ceny v obchodě zhruba jako u nás.

Připravte se na Rota Vicentinu. Článek nadupaný informacemi, tipy a rozepsané etapy s fotkami najdete >>> tady.

Oficiální stránka Rota Vicetiny se všemi informacemi: https://rotavicentina.com/en/

Směr a plán trasy

Přejít Šumavu jde, logicky, dvěma směry. Ovšem start, cíl i jednotlivé úseky cesty se můžou lišit. Líbí se mi, že si každý může trasu upravit podle sebe. V roce 2017 jsme se s Gábinou vydaly od Železné Rudy k Lipnu. Kvůli mé nepozornosti jsme tehdy vystoupily o dvě zastávky dřív na Hojsově stráži. Prošly jsme si i Černé i Čertovo jezero. Končily jsme hlavně kvůli počasí v Jelení. 

Pokud chcete, můžete jít podle jedné z oficiálně mapovaných tras. Tou jsou Via Czechia a část jižní Stezky Českem. Do velké míry se překrývají, některé úseky vedou jinudy. Stezka Českem Šumavskou část oficiálně startuje anebo končí na rozcestníku Rakouská cesta, když se budete řídit navazující mapou Jižní Šumava, můžete vybrat mezi Přední a Zadní Zvonkovou, využít přívozu u Dolní Vltavice, nebo až Přední Výtoň. 

Via Czechia se tady trochu koukne na Rakouskou stranu, takže start a cíl můžete mít v Zadní Zvonkové, nebo zmíněné Přední Výtoni. Ale zrovna u Lipna si těch bodů startu a cíle můžete vybrat daleko víc.

Jedno je jisté: spát byste měli v ubytovacích zařízeních, nebo na nouzových nocovištích. Šumava mi proto přijde jako ideální trasa pro start s kojencem i pro lidi, kteří s přechody začínají. Přesně víte, odkud a kam jdete v daný den a vzdálenost nemusí přesáhnout 15 km.

Jak se na přechod připravit? Tady jsem sepsala jsem pár tipů z mojí zkušenosti.

TIP: Hledáte inspiraci, co zabalit pro dítě? Mám pro vás tahák >> TADY si stáhněte odškrtávací jednostránkové pdf.

Naše trasa

Já se rozhodla jít od Lipna do Železné Rudy. Chtěla jsem se ‚‚vracet domů‘‘, tedy do té části Šumavy, kterou znám. Chtěla využít nocovišť, kde jsem ještě nespala. Konkrétně Pod Plešným jezerem, Strážný a Poledník. 

Z Písku jsem jela vlakem do Českých Budějovic a potom do Horní Plané. Byla to s Mikolášem první cesta vlakem. Naštěstí bylo prázdno a mohla jsem mu vždycky z dvojsedačky udělat hernu a postýlku. Cestu jsme zvládli dobře, už nás čekal jen přívoz z Horní Plané do Bližší Lhoty. Tam jsem oficiálně začala přechod. Na začátek jsem trochu improvizovala s trasou. Původně jsem se rovnou chtěla napojit na červenou hřebenovku, ale počasí mě odradilo a prošla jsem si zelenou, modrou, žlutou, cyklostezku a opět zelenou k NN Pod Plešným jezerem. 

Druhý den jsem vyšplhala po zelené a žluté na červenou a držela se ji až na Poledník. Tam jsem se poslední den napojila na krátký úsek zelené a došla opět po červené až do Železné Rudy. Vynechala jsem Prášilské jezero i Prášily a u Modravy jsem neodbočila na Březník. 

TIP: používám mobilní apku Českých drah. Jednoduše si v ní dokážu vyhledat spojení a vidím i zpoždění, což se někdy může hodit. Pozor, jestli se vám vypije mobil, nemáte jak ukázat lístek.

Den první: začátek

Vezeme se přívozem, na sobě mám batoh, vepředu Mikoláše, v ruce hole. Jedna paní se nabízí udělat fotku, nenapadlo by mě to, aspoň máme památku. Je trochu teplo, na sluníčku se docela potím z té zátěže. Ve stínu pod stromy bude líp. Chci se dostat přes zelenou až na červenou hřebenovku. Když se vyšplhám na první kopeček, nad hřebeny před námi vidím formující se bouřkové mraky. Nevypadá to, že by se mi povedlo vyšplhat až na červenou, to riskovat nebudu. Budu muset improvizovat.

Mikoláš je skvělej, kouká, pobrukuje, spí. Jdeme hodně ve stínu a teplo je tak v snesitelné pro nás oba. Asi v půlce pochodu potkáváme starší paní na kole se dvěma dětmi. Je z nás úplně hotová. ‚‚Kam jdeš matko?‘‘ zeptá se a úplně vyvalí oči, když jí řeknu že až na Železnou Rudu. Vždycky mě vlastně překvapí, že to lidi překvapí. 

Za chvíli se Mikoláš hlásí o jídlo. Bodne mi to, potřebuju shodit batoh. Na rozcestí u Medvědího potoka sedám na karimatku, přebaluju a kojím. Je to naše první pauza od přívozu. Nad námi hřmí, plán s hřebenovkou definitivně posílám ke dnu. Sejdeme po žluté a znovu se napojíme na modrou. Trochu si to ještě zkrátím po cyklostezce. To už se den nachyluje. Potřebuju se do toho opřít, abych nestavěla stan za tmy a navíc nemusí být místo. Jenomže zrovna teď chce Miko pít, batoh je těžký, musím udělat ještě jednu pauzu a láduju do sebe vodu a sušenky.

Docházíme na nocoviště jen tak tak. V duchu se modlím, aby Miko neplakal. To by nás asi nikdo nevítal moc vřele. Nocoviště není moc velké a je už skoro obsazené. Rychle beru co nejrovnější flek. Po nás došlo ještě asi 10 lidí a už hodně vymýšleli, kde se vyspí. Stavím stan, chystám to vevnitř kam nahážu hračky a přesunu malého. Sobě dopřeju dehydrovaný těstoviny od Adventure menu. Znovu se přesvědčuju, jak hnusný to jídlo je. Absolutně mi nesedí a nechápu, proč ho všichni tolik vychvalují. Vzpomenu si na Viktorku Rys, která si dělá svoje dehydrovaný jídla. To budu muset vyzkoušet. *

První den, 16 km v nohách, ještě jsme relativně fresh. Uvidíme, jaká bude noc.

* Znáte dobrodružný expres od Pro malé dobrodruhy? Můžete využít i na poslání jídla, jako je české Expres menu, na které slyším jen samou chválu. My se chystáme využít na další cestě.

Den druhý: masakr

V noci bylo teplo! Všechno moje dosavadní spaní na Šumavě se nikdy neobešlo bez pocitu chladu. I proto jsem sebe a Mikoláše vybavila merino oblečením a malému jsem nesla péřový overal. Chudák se v noci šíleně vrtěl a mě napadlo, že mu asi je teplo. Byl úplně zpocený a overal šel dolů a už jsme ho nepoužili. Jinak to byla noc, jako každá jiná. 

Brzy ráno vstáváme. Převlíkám nás, balím věci a stan. Mikoláše prdnu na karimatku s hračkama a dělám si instantní kaši. No tvl to je hnus. Na tuhle cestu jsem si vybrala hlavně instantní kupovaný věci. Trochu jsem doufala, že když nakoupím ve zdravý výživě, bude to o trochu lepší. No a ne. Jak na tomhle přežiju ten týden netuším. Ale sním to, dodá mi to energii na celý dopoledne. 

Jen co vyjdeme, Mikoláš se dožaduje pití. No ty vogo, to bude dlouhý den. Dneska nás čeká to nejnáročnější. Celá hřebenovka Plechý, Trojmezná, Třístoličník a pořádná dávka kilometrů, chci totiž přeskočit NN Nové Údolí a dojít až na Strážný.

Do kopce se slušně táhnu, krok za krokem. Když se nahoře otočím, vidím kolik metrů jsme od Lipna nastoupali. Jsem dobrá, blikne mi hlavou. Tohle není zadarmo. S tím krásným výhledem kojím. Jsme tady, abychom to prožili a ne se uhnali. Stojí to za to. 

U Třístoličníku už začínám pociťovat nedostatek vody. Vím že dole pod kopcem je možnost doplnit zásoby a tak se nahoře moc nezdržuju. Klesání je snad ještě náročnější, než stoupání. Musím pomalu a opatrně, v týhle sestavě si nechci čupnou na zadek. Opravené korýtko mi dělá radost. Z kohoutku tryská ledová voda, je tu stůl. Dávám pauzu, malý si hraje na karimatce. Do Nového Údolí to máme asi 5 kilometrů. Kdyby cokoliv, dá se tam spát na NN, nebo sednout na vlak. 

Jakmile se vydám znovu na cestu, vidím před sebou závoje deště. Ups. Tohle nás nemine. Neminulo. Nasadila jsem poprvé vychytávku, držák deštníku na popruh batohu. Funguje to překvapivě dobře, jen to budu muset ještě trochu doladit. Míjím turisty schované pod stromy a doufám, že bude bistro u nádraži otevřené. 

Hikeři pozor, kdysi se dala doplnit voda u penzionu v Novém Údolí. Teď už ne!!

Krčma Vagon je fajn místo. Doufala jsem, že si tady Mikolášek zaleze po trávě. Jenomže prší. Jsem ráda za velké slunečníky. Už se projevuje můj pochodový hlad. Objednávám si jednu prasečinku za druhou. Ceny jsou přívětivé, obsluha extra milá. Zapovídám se s jedním cyklistou, který je chudák úplně durch. Já si můžu oddechnout asi hoďku. Když nepřestává pršet, nedá se nic dělat. Nasazuju bundu, Mikoláše, batoh, deštník a vydávám se dál. Do Strážného zbývá 16 km. Hlava je mocný čaroděj. Funguje mi to co při ultraběhu, rozkouskovat si trasu na menší úseky. Včera to byla porce na celý den, dneska je to větší půlka.

Fotku kiosku nemám. Vždycky když tam jsem, tak prší. Ale minout ho nemůžete, prostě je to vagón hned za nádražím.

Asi 10 km se mi jde docela fajn. Déšť ustal, je krásný vzduch, Šumava páří. Pak to už začne být na mě moc. Jsem utahaná, šíleně mě bolí ramena. Nálada jde prudce dolů. U pomníku Bohumila Hasila kojím a míjí mě dva chlapíci. Prý už je to jen kousek, určitě to dám a jdou dál. Pro mě těch zbylých pár km je děsivých. Nejhorší úsek je od silnice k NN. Rozryté to tu je od lesáků, bahno, a já už prostě nemůžu ani krok. Opírám se zadkem o zídku při cestě, vztekám si, nadávám a fňuknu si. 

Pak sama sebe rovnám do latě. ‚‚Ta cesta byl tvůj nápad. Máš to posledních 300 metrů na nocoviště. Za tvoje nálady a emoce malej nemůže. Nadechni se a pokračuj‘‘.

Nocoviště u Strážného je obří! Fleka beru hned vedle rodiny s malými dětmi. Díkybohu za chvilkové podržení Mikoláše. Stavím stan, motám se a nejde mi to. Jsem vyčerpaná. Převlíkám malýho, jako večeři vypiju malou Kofolu a usínáme. 

Dávka 28 km v nohách mi fakt dala na zadek. Jsem bolavá, unavená a na sebe pyšná. Dneska to byl výkon! Mikoláš je v pohodě. Je mu jedno, kde je. 

Den třetí: za odměnu

Jestliže druhý den byl přesně ten den, co ‚‚nechutná‘‘, dneska nás čeká den za odměnu. Jenom 16 km, moje oblíbené Knížecí Pláně a spaní na Bučině. Nikam nepospíchám. Opět využívám nabídky a nechávám si Mikoláše podržet. Mlaďoch v noci moc nespal, jsem docela vyřízená. Balím pomalu, dělám si další, snad ještě odpornější kaši a vyrážíme.

Jdu pomalu, mám častěji pauzy, několikrát stojíme přes hodinu. Mikoláš začal objevovat trávu, listí, jehličí, hlínu. Veliká radost třetí den na přechodu. Už se bravurně otáčí na strany na stranu a dokáže se dostat kam potřebuje. Nějak jsem myslela, že mu to bude trvat dýl. Rytmus pochodu je už ustálený. Každých zhruba 5 km si Mikoláš řekne o jídlo a dělám pauzu. Rozumná délka. 

Mám moc ráda úsek od bývalého Josefova na Knížecí Pláně. I když je to trochu smutný pochod. Tam, kde dříve bývaly domy a žilo se drsným životem, je tu a tam křížek, nebo halda kamení. Stromy prozrazují členění vesnic. Ostatně, jako na hodně místech po trase. Jedno z mála míst, které se stále udržuje, protože ho obnovili bývalý obyvatelé a jejich potomci. Dojdeme k poslednímu přístřešku a dáváme předposlední pauzu. Potřebuju se napít a dojídám poslední tatranku.

Poslední úsek jdu docela svižně. Zase se zatahuje a nakonec padá pár kapek. Ale k Alpské vyhlídce opět dojdu za sluníčka. Sundavám batoh, rozkládám karimatku, Mikoláše položím, dám mu hračky a jdu si vybrat jídlo. Vařit to šílený Adventure Menu prostě nebudu. Kochám se výhledem na vzdálenou hřebenovku. Tam jsme fakt byli ještě včera? Neuvěřitelný. 

Doplňuju vodu a přesouváme se na NN, které je asi jen 0,5 km. Času mám dost, chci usušit věci po včerejší mlze, přeorganizovat batoh a v klidu odpočívat. To se nakonec ukazuje jako dobrý nápad. Najdu krásné rovné místo hned u vstupu. Je tu jen pár stanů, všechno roztahuju a suším. K večeru a ještě i v noci potom dorazí tolik lidí, že spí i u jídelních stolků za cestičkou.

Dneska jen 16 km, ale za odměnu.

Den čtvrtý: gurmánský zážitek

Tahle noc byla zatím naše nejlepší. všechno mám předpřipravené ze včera, balení je rychlé. Vyšli jsme brzy, většina lidí na nocovišti ještě spí. Mě dneska čeká dojít až na Poledník a na ten poslední úsek se fakt netěším. Možná i proto se nakonec nezastavuju u pramene Vltavy a v jednom zátahu s kojením v nosítku to dojdu až na Modravu. 

Tady jsem uhnula od Stezky Českem i Via Czechia. Na Březník jsem v zimě jezdila na běžky a dneska nemám chuť tam tudy jít a vyberu nejkratší možnou cestu. V obchodě si nakoupím (a zapomenu tam hole). Highlight téhle cesty je Café na Soutoku. Už roky se chystám sem zajít. Konečně to klaplo v ten nejlepší možný čas. Tady se úplně rozšoupnu. Dávám si cappuccino, fresh, brunch, studený batch a dortík. Mikoláš se hezky válí na karimatce, já nabíjím telefon a zjišťuju, že mi hapruje powerbanka – šíleně rychle se vybíjí. 

Tady mám první nepříjemné setkání a vlastně i jediné. Paní u stolu přede mnou si neodpustí velmi hlasité poznámky na můj účet. Že dítě nemá imunitu, že ho trápím a tak dále. Jenomže ani nemluví ke mně, spíš k lidem u svého stolu dostatečně nahlas, abych to slyšela. Sama je obutá do pantoflíčků, takže si myslím něco o zadku a nekonfrontuju ji přímo. Mikoláš se na mě ze země směje. Vyloženě utýrané dítě.

Jen co minu ceduli Modrava směrem na Poledník, potkávám Lenku. Ta má kousky dva a jde s kočárkem. Na Tmavém potoku potkávám další dvě mámy s kočárky. Všímám si toho i ve Facebookových skupinách, že lidí s dětmi v kočárku chodí přechody víc a víc. Navíc tahle trasa k tomu přímo vybízí. Dlouhé šotolinové a asfaltové úseky jsou pro kočárek snadný terén a blízkost nocovišť je akorát dochozí, nebo dojezdová pro menší turisty.

K cíli to mámě posledních 5 km. Začíná pořádná buřina. Nasazuju deštník. Tentokrát to je sakra silná bouřka a i tu deštník zvládá. Nosítko je lehce vlhké. Uvažuju, že si z tyveku udělám cestovní pláštěnku na Mikoláše. Stíhám ještě otevřený bufet a rozhlednu. Jsem tady poprvé od rekonstrukce. A jsem trochu v šoku. Vlezný na rozhlednu je 120 korun. To je docela dost i když výhled stojí za to.

Opět stíhám vybrat hezký flek, večer nás ještě navštíví Pavel s Emou. Vezou mi náhradní power banku, ta moje je už prázdná. Bohužel díky bufetu s nabídkou plechového piva se tu sešli čundráci pijci a rámusili do 3 do rána. Nocoviště je dobře dochozí z Prášil a díky tomu je to vhodný spot ‚‚na zkušenou‘‘ pro rodiny s dětmi. Akorát ne všechny rodiny zvládají schování svých potomků a to zrovna se stanem vedle nás.

Pár lidí si ustele kousek od nocoviště s výhledem na východ slunce. Hele já to chápu a ruku na srdce, nejradši bych tam spala taky. Ale ty nocoviště mají nějaký důvod. Většina lidí se chovat neumí a když se budou alespoň nějak dodržovat pravidla, nebudou nás tolik prudit z NP.

TIP: dá se tady koupit voda v 1,5 l petkách. Když řeknete, že spíte na nocovišti, máte přijatelnou cenu.

Dneska 26 km, ale cítím se už rozchozeně.

Den pátý: nekonečné klesání

A je to tady. Teď už vím, že to dojdeme. Je mi trochu smutno, uteklo to. Balím, zatímco si Mikoláš hraje ve stanu. Lidi ještě spí. Zase to je přes 20 km, moc se neflákám a vyrážím. Volím cestu po zelené. Opět uhýbám ze Stezky Českem a Via Czechia, do Prášil nepotřebuji a zelená je obzvláště hezká, navíc je po cestě pramen. 

V úseku od Frantova mostu po jezero Laka není skoro žádný signál. Potkávám hodně hikerů. Teda směrem od Železné Rudy je docela nával, i přestože je září a všední den. Několikrát kojím, nějak nám tenhle úsek nechutná. U jezera si dávám pauzu. Ta netrvá dlouho, je to docela dostupné místo a ty davy divno-turistů, co se sem hrnou pěšky a na kole, mě to znechucují. Nasazuju deštník, sluníčko začalo pálit příšerně. Poslední opravdu krásný úsek po červené a napojuju se na asfaltku (?!). Minule tady nebyla. Dopr… proč musí být všude? Byla tady hezká šotolina. 

Za Polomem se cesta zlomí a už jen klesám. Teploty začínají být šílené. Jsem docela ráda, že končíme dneska. Míjí mě jeden hiker za druhým. Dokonce další rodina s kočárkem. Vlevo na mě vykukuje Velký Javor. Do cíle to máme jen 3 km, jak jinak jsou nekonečný. Pálí to shora a zespoda. I v lese je vedro. Zastavím se před kostelem. Přešli jsme to, jsme v Železné Rudě. 

Ach ty konce a návraty

Vyfotím se. Dojdeme na hřiště, kde čeká Pavel s Emou, náš odvoz domů. Stopuju hodinky na 22 km a sundavám nadobro batoh. Dneska už nikam nemusím, čeká mě maximálně vana. 5 dní chůze, 4 noci na NN, 108 km (16, 28, 16, 26, 22), převýšení netuším, Mikoláš má 4,5 měsíce. Bylo to fantastický!

Hodně lidí mi psalo, proč to dělám a že jsem blázen. Nevnímám to tak. Milovala jsem les, dlouhé chvíle v lese sama a hodiny v pohybu už před Mikolášem. Nevím, proč bych měla končit s tím, co miluju. Upravila jsem to, abychom se oba cítili komfortně. Věřím, že tyhle chvíle jsou pro nás dva do budoucna pouze kladným přínosem.

Navíc jsem to opravdu potřebovala. To, co se dělo v mém osobním životě, přesáhlo nějakou pomyslnou hranici. Nutně jsem se potřebovala odpojit, abych se mohla znovu připojit ‚‚jinak‘‘. 

Túrám zdar.

Výchozí bod; placené parkoviště

Vstup do všech NP je u nás zdarma. I proto už přibývá placených parkovišť a já tomu rozumím. Cena za celodenní parkovné konkrétně u nás na Šumavě je přímo úměrná turistickému ruchu v dané lokalitě. Liší se hodinové sazby i denní sazby. My jsme vycházeli z parkoviště na Antýglu, kde je celodenní parkovné 100 Kč a na dvě hodiny tuším 40 Kč, to vám na tenhle konkrétní okruh stačit určitě nebude.

Můžete zaparkovat i na parkovišti na Rokytě, kde je geologická expozice a informační centrum NP Šumava. Potom bych vám radila vyhradit si na tenhle výlet celý den. Využít můžete i dopravu autobusem, který stojí jak na Rokytě, tak na Antýglu. Předem si dobře zjistěte poslední odjezdy, jakmile odjede poslední autobus, lišky tady dávají dobrou noc. Případně v létě se můžete ubytovat v kempu Antýgl. Je tam možnost spát v autě i ve stanu a rozdělat si oheň. Předem vás varuji, že je to jeden z nejstudenějších kempů, jaký znám. 

Vchynicko – tetovský plavební kanál

Pokud zaparkujete na Antýglu, tak se od auta vydáte skrz bývalý královácký dvorec a dnešní zázemí pro kemp k Vydře, kde přejdete lávku a vylezete na hlavní zpevněnou cestu podél kanálu. Je úplně jedno jestli se dáte doprava, nebo doleva, vylezete skoro na tom samém místě. A pak se dáte doleva, tak aby plavební kanál byl po vaší pravici. 

Tip: Kolem kanálu je příjemná cesta i pro kola a kočárky. Trasa Rechle – Rokyta – Mechov a Srní je dlouhá přes 15 km s možností odbočit na Tříjezerní slať a Hauswaldská kapli. 

Plavební kanál je neuvěřitelné dílo. Když si uvědomíte, že byl stavba probíhala v letech 1799-1801, tedy pouhé dva roky a je dodnes funkční, prostě vám to vyrazí dech. V jeden čas na stavbě pracovalo až 2 500 dělníků (počet obyvatel zhruba jako mají města Zbiroh, nebo třeba Rokytnice nad Jizerou dnes). Kanál sloužil k dopravě dřeva do řeky Křemelná v úseku, kde další splavování po řece Vydře nebylo možné. Dnes voda pohání čerpadla na Čeňkově pile. Během sezóny se na kanálu konají populární ukázky splavování dřeva.

Hradlový most Rechle

Pohodlně dojdete až na Rechle. Replika hradlového mostu, který původně sloužil k zachytávání dřeva až do roku 1953, prošla druhou rekonstrukcí v roce 2023. A já bych řekla, že povedenou. Původně se tady odklonilo dřevo vázané následně do vorů. Ale v 19. století se začalo v Praze topit uhlím, které bylo levnější a levnější byla i jeho doprava po železnici. A tak tudy se plavilo převážně dříví na otop pro místní obyvatele a to jen od Rechle po Rokytu. 

Druhý hradlový most byl potom před Dlouhou vsí (ano ten, kde se odbočuje na Hartmanice), kde se dřevo sušilo a svazovalo do vorů. Dnes je bohužel v havarijním stavu a málokdo by poznal, že šlo o hradlový most. 

Za mostem najdete parkoviště, posezení a toalety. Ale pozor, zelená naučná stezka směr Modrava těsně před mostem uhýbá doprava, proti proudu Vydry.

Zelená naučná stezka Hradlový most – Modrava

Jde sice relativně krátký, asi 2,5 km dlouhý, úsek. Ale jde podle mě o jeden z těch nejhezčích a nejdivočejších v širokém okolí. Tenhle terén pro kočárek není (i když jsem slyšela, že i tudy si to jedna dobrodružná máma dala, se dvěma dětmi a i tím kočárkem), jde o náročnější trasu. Hodně kořenů, stoupání a klesání. Navíc za mokra jsou části stezky podmáčené a musíte hledat, kudy to obejít. Počítejte s tím, že těch 2,5 km půjdete stejně dlouho, jako 5 km kolem kanálu. My jsme měli jak sníh, tak mokro. Pokud sněhu není moc, je trasa průchozí. Takže mírná zima, jaro, léto a podzim.

Po cestě je pár naučných cedulí. Pro mě neměli moc velkou cenu. Daleko víc jsem si užívala šumění Vydry a ten pocit, že jste kousíček od civilizace a zároveň tak trochu uprostřed ničeho. Poslední část do Modravy vede po dřevěných chodníčcích. Musíte projít přes most kolem pivovaru, nebo třeba zamířit do něj. Vaří tady svoje pivo Layer a vaří masovou klasiku. My jsme zamířili do Café Na Soutoku, které jsem si oblíbila při přechodu Šumavy. Kávu i zákusky mají moc moc dobré, sedět se dá u prosklených oken a koukat ven.

Po zaniklých staveních ke kanálu

Zpět jsme šli po červené. Upozorním předem, že je tu zákaz průjezdu na kole a zároveň se přiznám, že jsem tudy už několikrát jela. Cedule je totiž až u posledních domů Modravy a otáčet se mi už nechtělo. Ale důvod to má. Místy je cesta velmi úzká, klouže, je bahnitá, po kořenech a část vede zase po chodníčcích. Neumím si představit, že se na některých místech vyhýbají pěší a cyklisti. Bohužel. Asi v půlce narazíte na zkratku dolu k Antýglu, nebo jednoduše pokračuje dál až k Rokytě. 

Tady už zase vede velmi pohodlná cesta kolem kanálu. Co vás překvapí, je množství okousaných stromů od bobrů. Nebo už možný budou spíš pryč. Rychlost s jakou se tady bobři do stromů pouští je fakt neuvěřitelná. 

Pokud parkujete na Rokytě. Jste na konci trasy. Zopakuji, že je zde geologická expozice a informační centrum NP Šumava. Pokud parkujete na Antýglu, pokračujte po zelené a potom vlevo dolů do kempu.

Doporučení

Pěší trasa, je to podle mě zcela odůvodněně. Je členitá, často podmáčená. Části jsou s kočárky špatně přístupné, na kolech to není možné a na vozíku je to úplně nemožné. Pokud nemáte velká pohybová omezení, okruh rychleji, či pomaleji zvládnete. V půli trasy je občerstvení (trasa má cca 11 km) a také možnost výlet ukončit a využít autobusovou dopravu. Na Modravě je bankomat, několik restaurací a kaváren, návštěvnické centrum Dřevák.

Za počasí, kdy lehce mrzne, nebo taje ušlapaná vrstva sněhu/ ledu, doporučuju tyhle nesmeky. Lehce se vejdou i do kapsy. Nosím je už 3. rokem a nenechám na ně dopustit.

Článek obsahuje affiliate linky na vybrané obchody a produkty, které používám a jsem s nimi spokojena.

Do následujícího textu jsem shrnu svoje poznatky. Jako čerstvá máma jsem řešila hodně nových témat. Dokud jsem chodila sama, hodně věcí se mohlo nechat plynout, takzvaně na punk. S dítětem jsem chtěla mít větší pocit jistoty. Budu moc ráda, když vám moje zkušenost pomůže vydat se ven a uskutečnit svůj vlastní přechod s miminkem.

Kdy je ten správný čas vydat se na vícedenní výlet

Nikdy a vždycky. Takhle jednoduché to vlastně je. Nikdy totiž nebudete vědět všechno, mít dokonale propracované vybavení, mít jen hezké počasí. Pokud chcete čekat na TEN správný okamžik, pravděpodobně nikdy nevyrazíte. Jsou situace, kdy není dobré vyrazit. O těch se zmíním.

Ale vždycky je to dobrý nápad. Pokud přizpůsobíte výlet svým zdatnostem, náladě, počasí a vybavení, vždycky zažijete něco nového, na co budete ráda vzpomínat. Pokud přemýšlíte, že to zkusíte a bojíte se, nebo nemáte dost zkušeností, začněte něčím menším, třeba jen přes noc na zahradě, nebo se ubytujte v kempu, nebo využijte aplikaci Bezkempu. Jestli vám představa samoty s dětmi nedělá dobře, spojte se s dalšími maminkami. V různých skupinách na Facebooku se běžně maminky propojují. Například skupina Klub minituristů, Active moms&kids, Nomádky na cestách a další.

Fyzická příprava

Já jsem od prvního týdne i přes bolest jizvy po císařském řezu hodně chodila. Nejdřív jen chodbu v porodnici, potom malé porce kilometrů venku, které postupně narůstaly. Když jsem ležela, bolest byla nesnesitelná. Dělala jsem to, co mi tělo a Mikoláš dovolili. Navázala jsem na roky a roky, kdy jsem sportovala. Tělo si hodně pamatuje a nevrhala jsem se do ničeho nového. Důležité bylo, že jsem nic sobě ani nikomu jinému nedokazovala. Prostě při chůzi mě břicho bolelo daleko méně, než když jsem doma ležela na gauči. A i malý byl venku klidnější. 

Nezapomínejte na dech. Je to alfa a omega. Dechová cvičení nejsou náročná na vybavení, čas ani prostor.

Tohle je ale velmi individuální. Některé matky jsou schopné do pár dnů doslova lámat rekordy, jiným to trvá roky. Řiďte se samy sebou, intuicí a zkušenostmi. Ne mnou, ani nikým z Youtube videí.

První měsíc po porodu jsem jen chodila a lehce se protahovala. Druhý měsíc jsem sem tam přidala kolečkové brusle a lehce cvičení a šli jsme spolu první pochod Horažďovickou 50. Třetí měsíc jsem přidala kolo a lehce běhání. Asi tak v červenci už jsem se na přechod cítila fyzicky připravená. To byly malému 3 měsíce a kus. Nakonec jsem musela celou akci kvůli počasí posunout. Vyrazili jsme tak v jeho 4,5 měsících. Důležité je zmínit, že se Mikoláš narodil posledního března. Kdyby se narodil na podzim, všechno by se odehrálo později.

Kdyby někoho zajímalo víc podrobností, najdete to na mé Stravě.

TIP pro vás: pokud se chystáte jít s nosítkem, noste častěji delší časový úsek už tak dva týdny předem. Pokud se chystáte s kočárkem, dělejte si výlety do horšího terénu.

Plán trasy

Nakonec jsem se rozhodla pro přechod Šumavy. V roce 2017 jsem ho šla s kamarádkou (start našeho přechodu tady), směr od Železné Rudy na Lipno. Taky mám jednotlivé části prochozené při kratších výletech a tak jsem moc dobře věděla, co od toho čekat. A jako bonus je to dostatečně blízko domů, takže v případě problému stačí zvednout telefon a do hodiny jsme doma. 

Má smysl přechod Šumavy po Nouzových nocovištích?

Věděla jsem moc dobře, kde se dá nakoupit, najíst, nabrat voda, sednout na autobus. Znám terén skoro po celé délce trasy. 

Tentokrát jsem si vybrala směr opačný. Do Horní Lhoty vlakem, potom přívozem do Bližší Lhoty a odtud pěšky směr Železná Ruda. Chtěla jsem spát na těch nocovištích, která jsem ještě neznala. Plán byl tedy spát 4x venku (nic by se nestalo, kdyby se to prodloužilo na 5) v nouzových nocovištích a to Pod Plešným jezerem, Strážný, Bučina a Poledník. A ten se mi podařilo dodržet. 

Důležité pro mě při plánování i potom na samotném treku je aplikace Mapy.cz. Stahuju si je i offline, kdybych se ocitla někde mimo dosah signálu. Trasu si trekuju pomocí aplikace Strava. Dokážu zhodnotit nejenom co mě čeká, ale i jak moje tělo reagovalo na terén, převýšení, vzdálenost a jestli je plán na druhý den vůbec možný.

TIP pro vás: Zjistěte si jaké vás čeká převýšení. Každý metr nahoru a dolu je znát. Plus si zkontrolujte, jestli se dá trasa projet s kočárkem. Ne vždy je to možné, moje trasa by šla projet jen částečně.

Vybavení

Všechno vybavení jsme měla odzkoušené na delších výletech už předem. Kromě stanu, který mi stál na zahradě pár dní a já si ho zkoušela skládat a rozkládat. Můj Lanshan je super, jenže není samonosný. Volba nakonec padla na docela pozitivně hodnocený NatureHike pro 2. Není to UL, ovšem váha i cena jsou přijatelné. A taky jsem řešila co dospod, protože kojím v noci z obou stran. Sama jsem jezdila hlavně se skládací Thermarestkou. Filip aka jenohlavě si spojil stříbrnou páskou dvě Thermarestky k sobě. Dobrý trik, ale to se mi úplně na batohu tahat nechtělo. A tak jsem pořídila pro sebe nafukovací Zulu, která dorovnala na 2x ohnutou Thermarestku. Tohle ještě budu vylepšovat, zatím to stačilo.

Navíc jsem přidala držák na deštník. Hodně jsem řešila co dělat za deště. Existovala nosící pláštěnka. Ta by zabrala určitě třetinu batohu a navíc s batohem a nosítkem nevím, jak by to fungovalo. Tak jsem využila jsem skvělou vychytávku, kterou využívají lidi hlavně na poušti. Držák na deštník, který se připevní na popruh batohu a obě ruce jsou tak volné! Neuvěřitelný komfort. Skvěle posloužilo za slunka a i za velmi silného dvouhodinového deště.

Za ty roky jsem hodně kombinací vybavení odzkoušela a postupně odlehčuji. Nejsem v tomhle extremista, ale ráda se inspiruji okolo. Informace sbírám v již zmíněných skupinách, skupině Stezka Českem a taky od outdoorových rodin na Instagramu, jako je haileyoutside, Ramble.family, daleywalk, Hanka.

Několikrát jsem na trek vyrazila s neozkoušeným vybavením a testovala za pochodu. Někdy to klaplo, někdy ne. Teď jsem se řídila pravidlem: pokud si já budu jistá, dítě bude v pohodě.

Vybavení Mikoláš

Zainvestovala jsem do dětského merina. A většinu těch kousků používáme i po roce. Plenky jsem zkusila z DM jejich značku, která je skladnější než doteď používané Korki, které nám přestaly vyhovovat. Pokud trváte na eko plenkách, doporučuji nakupovat na Econea.cz, kde můžete sehnat i rozložitelné pytlíky na plenky. Hraček jsem vybrala pár. Nosítko jsem měla jen jedno od značky Qusy (koupeno na iSatky.cz). Miluju ho, ALE nemá dost velikou podporu hlavičky. Tak jsem musela řešit hodně operativně a budu pořizovat na přechody nosítko jiné.

Vybavení já

Oblečení jsem využila všechno. Nepotřebovala jsem teplou bundu, ani pláštěnku (neměla jsem s sebou), předpověď byla milostivá. Měla jsem si vzít svoje pětiprstý ponožky, do budoucna přemýšlím nad jedním párem nepromokavých ponožek. Šortky jsou nakonec nejlepší ty na běhání a stačily by jedny.

Zbytek

Nezapomeňte na léky které potřebujete.

Starší článek o flaškách na pití, které jsem v průběhu let používala: LOW WASTE alternativy k PET flašce.

Jídlo

Většinou mám víc jídla a nevyužívám možnosti občerstvení. Teď jsem chtěla ušetřit váhu. Například jsem neměla čaj ani kafe. Nějak jsem tušila, že to nebudu stíhat. Měla jsem na každý den snídani, plus polévku a dvě dehydrovaná Adventure menu na zkoušku (ne a ne a ne prostě). Využila jsem nakonec jen dvě kaše, Adventure menu, přesnídávkové kapsičky, sušenky a kešu oříšky. Velmi mě teď zaujala možnost sušit si jídlo dopředu. Dělá to tak Viktorka Rys a to není zlý nápad. Jedla jsem po cestě v bufetu, kavárně a restauraci. Kojím, chtěla jsem si taky dopřát.

Nesla jsem jen 3 l vody a bylo to místy tak tak! Neměla jsem tentokrát k Platypus lahvi přídavnou hadičku, takže jsem pokaždé musela batoh sundat (díky hadičce z flašky snadno uděláte hydrovak do batohu). Na druhou stranu jsem se vždycky protáhla a malý potřeboval pauzy. Nalgene je fajn, jenomže až moc široká do boční kapsy. Měla jsem s sebou i šumák. Kdo ví kolik toho ty šumáky mají, minimálně pro pocit a změnu chuti to bylo fajn. 

Mikoláš byl tou dobou plně kojený. Zajímavější to tak po téhle stránce bude třeba příští jaro, kdy už bude mít i příkrmy.

TIP pro vás: velmi se mi osvědčilo jíst a pít každých 5 km, nebo na každém kopci. Je to trik z ultraběhů a celkem pravidelně tak jím a piju, abych se úplně nevyčerpala. 

Kontrola počasí

Jak už jsem zmínila, musela jsem náš přechod posunout. Pršelo a pršelo a i když to může být zajímavý zážitek, chtěla jsem aby náš přechod byl v klidu, příjemný a malý z toho nebyl úplně hotový. Počkala jsem si a vyplatilo se. 2x nám řádně sprchlo, 1x nám všechno promočila vlhká mlha. Jinak bylo příjemně. Poslední den nám poslední 3 hodiny smažilo naprosto odporně a hřálo to ze všech stran. Noci byly teplé.

Pro jistotu jsem si počasí kontrolovala online (iPhone fakt není přesný). Kdyby vás bralo ranní focení, aplikace Helios vám přesně řekne, kdy a kde slunce zapadá a vychází a kdy je golden hour.

A nezapomeňte na online apku Záchranka! 

Strach hory přenáší

Nejčastější problém, který matky ve skupinách řeší, je strach. Strach ze tmy, ze spaní venku, ze samoty. Skoro žádná neřeší obtížnost trasy. Já se roky bála spát venku. Bála jsem se zvuků, moje představivost viděla zombíky všude (ha ha ha). ALE, u nás opravdu není čeho se bát. Nemáme tu žádná krvelačná zvířata, smrtelně jedovaté pavouky, extrémní změny počasí. Někdo občas řeší myslivce. To se dá řešit červeným světlem čelovky, které necháte přes noc svítit. 

Pokud se bojíte jiných lidí, úchylů a tak, fakt si myslíte, že za vámi polezou do toho lesa po kopcích? Nepolezou. 

Několikrát se ve skupinách řešilo, že matka chtěla spát venku, jenomže s tím neměla s tím zkušenost, cítila se nekomfortně a děti byly nezvykle plačtivé a bylo to vlastně celé na prd. Zlaté pravidlo: máma (nebo táta) musí být v pohodě. Pokud budete vyděšení, zážitek to nebude fajn pro nikoho. Tahle dobrodružství stojí za to a jestli vás lákají, klidně to berte krůček po krůčku. Strach je naprosto přirozená věc. Pomáhá nám se “nezabít”, ale je fajn, když nás nijak moc nebrzdí. 

TIP pro vás: pokud se hodně bojíte, můžete se přiblížit civilizaci pomocí čtení knížek ze čtečky nebo mobilu, sledování Netflixu, poslouchání hudby.

Tak hurá zabalit batoh a vyrazit.

Článek obsahuje affiliate linky na vybrané obchody a produkty, které používám a jsem s nimi spokojena.

Registrace

Je to taková ta turistická klasika. Postavené stany, pod nimi lavice, na nich cedulky s délkou trasy, u nich dobrovolníci. Dohodli jsme se startovat v 7 hodin a zvolili jsme trasu 25 km. Na 50 km si nikdo z nás netroufl. Já jsem ji absolvovala dva roky zpět a i mně tehdy dala docela zabrat, protože velká část byla po asfaltu. 

Všechny trasy z roku 2023 najdete tady.

Klasicky se zdržujeme ještě před registrací asi o půl hodiny. Startovní číslo beru pro sebe i Mikoláše, 31 a 32. Dostávám tak dvě tatranky. Je to sice vtipný, protože Mikoláš si ji opravdu nedá, ale kojící hlad je kojící hlad, beru všema deseti. Startovní číslo je vlastně takový itinerář na A4, kudy kam máme jít. Motto: ‚‚…veškeré vědění spočívá ve čtení…‘‘ od J.A.Komenského v záhlaví je dost trefné pro podobné akce. Já nevím jakou máte zkušenost vy, ale jednou se zamyslíte, podruhé zakecáte a najednou zjistíte, že jdete úplně jinam!

My jsme tři dospěláci s itineráři a mapami v mobilu. Tak si docela věříme, že by to letos mohlo být i bez bloudění. 

Začátek trasy

Startujeme před horažďovickým zámkem a vycházíme skrz Mírové náměstí. Jdeme okruh Svéradice, Slatina, Čečelovice, Mečichov a zpět do Horažďovic. První část trasy je nádherná. Vede po nezpevněných cestách Vintířovy stezky, všude kolem nás je čerstvá jarní zeleň. Počasí je krásné, my jsme ještě v pohodě, Mikoláš většinu času spinká. První pauzu na svačinu si dáváme až za vesnicí Slatina u turistického přístřešku. 

Tady zjišťuju, že se mi z kosmetické flaštičky vylil měsíčkový olej. Mám mastný batoh, záda i šortky. Jakoby žádný pochod nemohl zůstat bez podobné nehody. Zbytek trasy tak absolvuji s fialovým šátkem za pasem. Přebaluju a všichni si odskočíme. 

Začíná být trochu teplo, čeká nás stoupání do Čečelovic. I když je to mírně do kopce, stoupáním, jak je to v propozici, bych to úplně nenazvala. Máme výhled přes louky a lesy až na šumavské kopce. V Čečelovicích je v místní hospodě oficiální občerstvení pro více tras. Setkávají se tady pěšáci i kolaři a tak je tu pěkný nával. S malým sedíme na trávě před hospodou na sluníčku, ve stínu je ještě pořád chladněji.

No a jak to tak s Mikolášem bývá, zásadně se pokadí když má na sobě merino, je na výletě, nebo se právě na výlet vyráží. Ta velká chvíle nastala právě teď. Zpětně se omlouvám všem, co byli okolo a měli tu čest v přímém přenosu vidět likvidaci katastrofy. Oblečení skrz naskrz, až za uši. Samozřejmě se to neobešlo bez nesouhlasného pláče dítěte a divných pohledů okolí.

Asfaltové peklo

Zvládneme se tady i najíst. Vítáme to, fakt jsme měli hlad. Pak se chviličku motáme na silnici, než se dohodneme kudy pokračovat. Naštěstí se trefíme a vlastně se nám zatím povedlo jít všude správně a neztratit se. Ještě chvilku si užíváme klidnou cestu, nahoru a dolu mezi poli a loukami. Až do vesnice Mečičov. Tady se potkávají a pokračují stejně trasy H25, H50, a cyklo H30, H50, H100. Takže je nás tu docela dost na už klasické silnici. Bohužel je to fakt hnusné asfaltové peklo a ještě rovinka k tomu. Kdesi v dálce za mihotajícím vzduchem tušíme les, který nám přijde nekonečně daleko.

Mikoláš je nespokojený a já se nedivím. V šátku mu je fakt teplo přestože je v krátkém merinu a já mám tílko. Beru si ho do ruky a několik kilometrů tak absolvuji, než si ho pak zase namotám do šátku na dalším kontrolním bodě.

Tohle byl opravdu nepovedený kus a celou trasu mi dost otrávil. Hlavním faktorem byla moje fyzička, nebo spíš nefyzička, po porodu. Malý na břiše a batůžek na zádech, asi by stačilo jít jen 15 km. To bych to ale nemohla být já…

Když zahneme do lesa u Horažďovic předměstí, mám pocit že už tam přece musíme každou chvilku být. No ty konce nebývají úplně jednoduché. Dojdeme na hřiště, kde je poslední kontrola. Dostaneme razítko a já si nutně musím odpočinout. Sedíme ve stínu, všude kolem skotačí děti, dospěláci pijou pivo a jí klobásy. 

Sotva se zvedneme, Mikoláš začne plakat. Má hlad, je mi jasné, že to je tím teplem. A tak místo stavění na slunci vyzkouším fintu kojení v šátku. Chvilku bojuju, nakonec se povede a my můžeme ukrajovat poslední nekonečné kilometry. K náměstí totiž přicházíme od průmyslové zóny. Když si přebírám pamětní skleničku a fotíme se v pomyslném cíli, jsem ráda že je to za námi.  

Co z toho ten kojenec má?!

Celkově je naše společnost naladěná krapet jinak i když moje bublina dělá ještě šílenější věci. Setkala jsem se primárně s názorem, že to je minimálně divné jít s tak malým dítětem pochod. Že z toho nic nemá a co si dokazuji. Uf, proč si pořád někdo o někom myslí, že si musí cokoliv dokazovat?

Šla jsem, protože mi to dovolilo tělo i dítě a protože to mám ráda. Mikolášek většinu trasy prospal. 3x jsme přebalovali, dělala jsem pravidelné pauzy na kojení, nebo kojila za chůze. Když nespal, všechno pozoroval a hltal očima. Hlavně vnímám, že akce které děláme společně, jsou obrovským vkladem do našeho budoucího vztahu (třeba se pletu). Každopádně já cítím že nám je dobře. Jediné co příště musím vychytat, je vyměnit šátek za nosítko.

Nebojte se, chce to jen krapet odvahy

Možná vás něco podobného nenapadlo. Nebo napadlo a přišlo vám to nemožné. Ono je to ale snazší, než si myslíte. Já mám dítě kojené, tak neřeším mlíko na cestě. Přebaluji na šátku, mám pár hraček, vždy mám oblečení navíc (na treky používám merino) a to je asi všechno. Hlídám si abych já měla vodu, něco k jídlu a především nabitý telefon. A pokud si sami netroufáte, spojte se s rodičem v okolí. Hodně štěstí v cestě za společnými zážitky.

V zásadě se u kosmetiky a hygieny snažím držet tří pravidel:

I. Informuji se, jak je výrobek šetrný k přírodě

2. Volím, pokud možno české a slovenské značky

3. Důležitý je obal (zda plnitelný plastový, nebo papírový z Číny řešila minulý rok i značka Biorythme a bylo to velmi zajímavé zamyšlení.)

Mezi tím úplně nejzásadnější, co vozím, je kokosový olej. Podle toho, na jak dlouho jedu, vezmu buď originální obal, nebo přendám do plechových šroubovacích dóziček. Případně když jedu na déle, kupuji na místě. Je to takový malý poklad. Přidávám ho do jídla, mažu se s ním, dá se s ním i čistit zuby (nebo provozovat tzv. oil pulling, ale mně se z toho dělá špatně).

Esenciální oleje

Další základní položkou na seznamu jsou esenciální oleje. Jsou pro mě malými kouzelníky. Některé mě zklidňují, jiné pomáhají s dýcháním. Mám slušnou sbírku, ale na cesty si zásadně vozím Tea Tree, levanduli, červený pomeranč a poslední dobou i roll-on aroma olej proti migréně. Mám ozkoušeno, že v malé míře mi tahle kombinace nevadí ani přímo na pokožku (většina EO přímo na pokožku nepatří, jsou velmi intenzivní.

Tea Tree používám přímo pod nos, nebo na inhalační lázeň pár kapek spolu s pár lístky šalvěje. Taky si sama míchám roztok do malého příručního rozstřikovače. Protože parfémy nepoužívám, tohle je krásně nahradí, kdekoli si vyrobím znovu a v létě to i příjemně osvěží. Lahvičky mám teda plastové, ale to spíš proto, že mi vydržely nejdéle. Těm skleněným se rozbila plastová víčka.

Na EO nejsem odborník, ale v zásadě bych vám doporučila používat je přiměřeně. Může se totiž stát, že se u vás projeví alergická reakce. Taky pozor, ne všechny značky mají EO přírodní. Já jsem vyzkoušela několik firem, ale nejvíc kousků mám od české značky Nobilis Tilia od Krásné Lípy a firmy Renovality.

Ústní hygiena

V péči o zuby pro mě byla pasta a ústní voda od BEN & ANNA takovým milníkem. Do té doby jsem vždy měla pastu klasicky v tubě a přiznám se, že mi vždycky vydržela děsně dlouho. Jakýmkoli možnostem si vyrobit vlastní odolávám. Nějak se bojím, že si zničím sklovinu.

Pasta je ve skleněné dóze, kterou dál využiju třeba na jedlý dárek, nebo svíčku. I ústní voda je ve skleněné lahvičce! Já si vždycky část odeberu a vodu odliju do cestovního balení. A proč jsem tak nadšená! Já vím, že se pasta nejí, ale tahle je prostě chuťově příjemná. Zuby a dásně se po ní krásně zklidní. Záměrně jsem si zvolila řadu Sensitive, protože od rovnátek mám dásně velmi citlivé. Hele tomuhle musíte dát šanci, fakt.

Dotaz od vás: “Proč bych měl používat pastu na zuby a čemu se vyhýbat. Už několik let si čistím zuby olejem a kořením a dobrý.”

Moje odpověď: V podstatě skoro všichni dentisté se shodnou, že důležitý je mechanický pohyb. Takže primárně je pasta o pocitu v ústech. Já osobně jsem zkoušela oil pulling s kokosovým olejem, a mně to prostě nesedí. Dělá se mi z oleje špatně. Důležitá je prostě technika čištění a správný kartáček. Osobně mám kartáčky s menší hlavicí.

Péče o vlasy

Vlasy. Každý je máme jiné a každé vyžadují jinou péči. Kromě krátké epizody na střední, kdy moje vlasy měnily barvu od blond po havranově černou, si vlasy nebarvím. Moje barva je přírodní a odvíjí se od ročního období a místa, kde se nacházím. Pokud jsem delší dobu u moře, věnuju jim o trochu větší péči a dám si třeba kůru henou, která se po čase sama vymyje. Nebo zábalem z vajec, olivového oleje a citrónu (což mi poradila známá kadeřnice).

Můj vztah ke klasickým šampónům je jasný. Složení se nedá pořádně přečíst, tak jak to může pomoct mým vlasům a přírodě? Hlavně na cestách se někdy myju přímo v přírodě a opravdu tam takovéhle veselé bublinky nechci vypouštět.

Vyzkoušela jsem všechno možné a podrobně se rozepíšu v samostatném článku. Jen ve zkratce: zkusila jsem no poo metodu, mytí moukou, suchým práškem, jílem, šampuky i eko šampóny. Nejvíce mi ale vyhovují šampuky. Jsou malé, skladné, ekologicky rozložitelné a moje vlasy jsou po nich prostě nejlepší. Několik značek mi prošlo rukama a zatím jsem zakotvila u slovenské značky Ponio. A poslední dobou používám i kondicionér od té samé značky. Ten je v malé dózičce, kterou poté opět využiju. Mimochodem se od té samé značky dají koupit přenosky. Já je používám hlavně na kokosový olej.

Mýdlo

Mýdlo je něco, co mi vydrží opravdu dlouho. A každoročně si kupuji levandulové na vánočním trhu na Křivoklátu. Sem tam nějaké dostanu, a proto nemám oblíbenou konkrétní značku. I když musím uznat, že mýdlo od Almarasoap mi udělalo radost a hezky voní. Do budoucna si chci ale připravovat svoje mýdla z bylinek, které si sbírám na Šumavě.

Šetrné deodoranty

V neposlední řadě zmíním deodoranty. Po různých zkušenostech používám dvě značky. A to už zmíněné značky Biorythme a Ponio. Růžovou alej od Ponia jsem loni dopotřebovala. Ale voní tak krásně, že si ho asi znovu pořídím. Novinkou pro mě byl deodorant s vůní Pačuli v malém, cestovním provedení od Biorythme. Shodou okolností za touhle sympatickou značkou stojí moje spolužačka z gymnázia. U nich si můžete vybrat jednak z několika vůní, ale také jestli chcete deoš se sodou, nebo bez a jestli do plastového obalu (s možným dokoupením náplně), nebo papírového jednorázového. Ty vůně jsou úžasné, jenom pozor při vysokých teplotách má deoš tendenci se rozpouštět, což ten od Ponia ne.

V mojí taštičce jsou i jiná různá mazadla. Většinou na bázi olivového oleje a zakoupená na místě kam jedu. Co mi nikdy nechybí, je domácí propolis. Takový malý kouzelník na oděrky. Samozřejmostí jsou pro mě látkové vložky a látkové odličovací tampóny a taky holící strojek. Žiletky seženete všude po světě. Jediný kousek zkrášlující kosmetiky, který mám, je řasenka. Ta sice není z ČR, ale zase jsem podpořila milou paní v jednom eko krámku v Sušici.

Přírodní hygiena a kosmetické radosti

No a radost si dělám a vzpomínky udržuji malými suvenýry z cest. Nejen v podobě koření, ale hlavně kosmetiky. Z Řecka jsem si dovezla šalvějovou vodu z Amorgosu a několik malých mastiček na bázi včelího vosku a olivového oleje. Z Egypta mám tělové balzámy, ale ty jsou tak aromatické, že mi asi vystačí ještě pár dalších let. Snažím se kupovat u malých výrobců a přitom se i něco dozvědět o jejich životě. Máte to podobně?

Jak jste si všimli, sama si nevyrábím, kromě zábalu, vlastně nic. Raději podpořím značku, která je lokální a přemýšlí eko a taky ráda experimentuji. Ale co vy, zkoušeli jste někdy něco? Já bych do budoucna ráda zkusila svoje mýdla. Nekomerčně, samozřejmě.

Poznámka: většinu produktů mám ozkušeno za poslední roky, některé mi na test poskytla firma NuSpring. Vybrala jsem si ale ty, které zapadají do mého konceptu Jde to i jinak.

Nástupních míst je víc. Osobně doporučuju začínat až v Sušici. Hlavně proto, že většinu sezóny je málo vody a z Radešova (Rejštejna) to na několika místech může víc drhnout (nebo je úsek dokonce zavřený). Na konci Sušice směrem na Prahu je hned několik půjčoven: Otava, Samba a Otavatour. My jsme nakonec půjčovali jen barely a pádla u Samby, hlavně proto, že neměli obědovou pauzu a byli schopni vypsat smlouvu i v poledne.

Pokud přijedete vlakem, nejblíž máte půjčovnu Otavatour (cca 200m od nádraží). Ale dojdete i do Samby a Otavy, které jsou až za mostem. Jestli jedete autem, dá se u mostu i parkovat. Ale jak Otava, tak Samba mají své vyhraněné plochy na parkování.

1. den: Sušice – Střelské Hoštice

24,6 km

Jednodenní vodu budete pravděpodobně končit už v Horažďovicích. Bude vám to trvat zhruba 4,5 hodinky. Tenhle úsek je za mě ten nejhezčí. Řeka je tady trošku divočejší než další dny, břehy jsou tak zvláštně porostlé, až to místy připomíná nějaký prales. Je tady taky největší koncentrace různých barů a hospod.

Před mostem v Žichovicích můžete na levém břehu odstavit lodě a dojít si na prohlídku hradu Rabí, který je cca 2 kilometry od řeky.

Můj tip: stavte se na pivo v Čepicích. Minipivovar Šafář tady má na pravém břehu udělané posezení.

My jsme první den trochu zaspali, trochu se nebyli schopní zabalit a pak když už jsme dorazili k řece, začalo děsně pršet. Byli jsme schovaní pod mostem a každý z nás měl jinou teorii co dělat. Já řekla že v dešti nepojedu, ale že to určitě přejde. A tak jsme nakonec vydrželi a to sluníčko přeci jen přišlo.

Kemp ve Střelských Hošticích

Původně jsme chtěli dojet až do Katovic. Ale všichni jsme toho měli plné zuby. Blížil se večer a tak jsme se rozhodli pro variantu kempu ve Střelských Hošticích.

Co jsem na kempu ocenila je možnost rozdělat oheň na určených místech. Co jsem nepochopila byl neskutečně nepříjemný výlez z vody. Což jak se ukázalo, je takové specifikum celé Otavy. Dejte si pozor, nevaří moc dlouho. Ale mě to úplně nevadilo. Zalezli jsme docela brzy. Já jsem dokonce i využila teplou sprchu.

Pssst, tady se dá platit kartou.

Dalších pár plus tohoto kempu: hned za mostem je muzeum řeky Otavy a voroplavby, trochu dál řeznictví s vývařovnou, zmrzlina, pizza a Coop.

2. den: Střelské Hoštice – Štěkeň

22,5 km

Druhý den byl ve znamení zavřených jezů. Bylo jich tolik, že Kemp ve Štěkeni byl doslova vysvobozením. A že to pro nás s laminátovou lodí nebyly lehké přenosy. Všimla jsem si, že tady na Otavě není ve většině případech před jezem ani naznačeno jestli je splavný a kudy se přenáší.

První pivo jsem si dali v kempu v Katovicích. Zajímalo mě, jak je kemp vybavený. A pokud doplujete až sem, užijete si obsáhlé nabídky jídel, nových a pěkných záchodů, piva Klostermann a při velkém teplu dokonce rozprašované mlhy. Je tu i hřiště na volejbal, kdybyste měli pohybu za den málo (ale to s tím přenášením fakt pochybuju).

Pak v podstatě ž ke Strakonicím není nic. Těsně před městem jsou naproti sobě dva kempy. Taky je tady značně hlubší voda a dá se tu pohodlně koupat. Klidně se smočte, čeká vás dost náročné přenášení jezu ve Strakonicích. Přenáší se vlevo.

Potom zas vody ubyde a kdo je naložený jako my a má těžkou loď bude při výjezd ze Strakonic drhnout.

My jsme stavěli na občerstvení až v kempu Slaník. Je hned pod jezem na levé straně. Bylo mi tady moc dobře. A klidně bych tady už ukončila den. Ale pokud jedete až do Písku, nechcete si na poslední den nechat tolik kilometrů.

Poslední úsek dne mi utekl doslova jako voda. Kemp Štěkeň je vlevo pod jezem, který se, jak jinak, přenáší. Je tady opět několik ohnišť, nafukovací skákadlo pro děti, pivo točí Dudáka (doporučuju letní speciál 8°). Pokud si chcete nakoupit jídlo, budete muset jít cca kilometr do města, ale Coop má opravdu veliký výběr.

3. den: Štěkeň – Písek

18,9 km

Jet příště, tak klidně zvolím pomalejší tempo a končím tady po třech dnech. Ale my měli v očích napsáno Písek už od začátku. A tak se jelo. Tenhle úsek je dost velká nuda. Až na posledních pár kilometrů před Pískem, kdy se jede v rokli mezi kopci. Cestou jsem viděla jen jeden ukazatel na kemp, jinak nebylo ani kde pořádně zastavit.

A k mojí smůle jsme najeli na větev v dost velkém proudu, loď se nám stočila kolmo na proud a udělali jsme se. Boty a pádlo mi chytali jiní vodáci, Adéla uplavala, foťák jsem stačila chytit. Bohužel kamera klesla kamsi mezi kameny (a to jsem pro vás měla úplně super záběry připravené na sestřih), brýle taky vzaly za své. Vak s vodou se mi naštěstí povedlo později objevit na hladině u břehu.

No a do toho ty jezy co se přenáší…prostě tenhle den se opravdu nepovedl.

Co je dobré vědět

– Za psa se v kempech (alespoň kde jsme spali my) neplatí.

– Sprcha je na žetony, jeden stojí 20 Kč.

– Většina jezů je nesjízdná a není značené kudy se přenáší.

– Kde se dá v kempu rozdělat oheň, prodávají i dřevo. Ale draho a tak jsme si vezli svoje.

– Celková kilometráž ze Sušice do Písku je 66,1 Km. Plánovat můžete pomocí apky Mapy.cz, kde je i vodácký mód. Taky se podíváte na všechny stupně a jezy.

– Tahle trasa je 100 % vhodná pro děti.

– Lodě rezervujte dopředu, na víkendy může být všechno pryč.

– Doporučuji jet přes týden. I v sezóně jsme de facto nikoho nepotkali a kempy byly prázdné.

Na co si dát pozor

– Pitný režim. Nenechte se zmást množstvím vody kolem sebe. Rychle zapomenete doplňovat tekutiny a ne, pivo to nespraví. Vemte si určitě vodu s sebou a doplňujte kdykoli je šance.

– Pořiďte si suché vaky. Barel někdy nevydrží. Mokré oblečení a spacák asi přežijete, ale promočenou elektroniku rozhodně nechcete řešit.

– Bude to znít asi jako směšná rada (obzvláště ode mě), ale přivažte si všechny věci co by mohly uplavat, nebo se utopit. I pitomou flašku vody. Stačí si v Decathlonu za stovku koupit provázek a nebudete jako já oplakávat třeba kameru.

– Mějte s sebou hotovost. Ne všude berou karty a ne všude je snadné si vybrat.

– Nepříjemné výlezy z vody

Tak AHOJ, ať se vám výlet líbí!