Holčičí přechod Šumavy, den 1.

Jsem bez kajaku. Ne proto, že by zmizel. Ale proto, že jsem se rozhodla udělat si odskok a uskutečnit jeden ze svých dávných snů. Přejít Pyreneje. A protože nemám zkušenost s puťákem, nebo delším vandrem, kdy se všechno potřebné nese na zádech, rozhodla jsem se spojit příjemné s užitečným. Vydala jsem se na přechod Šumavy, který mám už několik let v merku, vyzkoušet si vybavení a chůzi s bagáží. Protože přijet do Španělska a zjistit, že něco není v pořádku, nefunguje nebo chybí, by byl průšvih.

Hektický odjezd

Výlet se vlastně začal už den předem. Nestíhám zabalit. Na poslední chvíli v neděli kupuju vysněný foťák a zakecám se se strejdou na náplavce. Nedá se nic dělat, ale balení musím nechat na ráno. A že bylo krušný. Od čtyř hodin se snažím vměstnat jídlo, oblečení, spaní a další rozhodně podle mě důležitý věci do batohu. Jenže batoh má jen 28l. Ten se kterým půjdu Pyreneje je ještě v Itálii. A tak se postupně vzdávám jedné věci za druhou…ručníku…dalšího trika…hamaky…. Nakonec nestihnu ani tu sprchu a už musím utíkat na vlak. Přestože je Šumava takový kousek, pojedeme přes 3 hodiny. Počítám s tím, že budu spát jak dřevo. Ale překvapivě se tak nestalo. Celou cestu si povídáme, děláme si srandu z našich těžkých batohů a najedou už jsme v Hojsově stráži.

Mým překouknutím jsme vystoupily o stanici dál, než bylo třeba. Kromě zastávky, nás dvou s batohy a staršího pána tam nic není. Pán na nás pomrkává a když vidí, že netušíme, kudy se vydat snaží se nám pomoct: „Kam zhruba tak jdete, dámy?“ „No my jdeme zhruba tak na Lipno.“ Směju se na něj. V jeho obličeji vidím zděšení „Ježiš, to jste ale vystoupily úplně špatně! Lipno je úplně někde jinde.“ Uklidňujeme ho. My na to Lipno chceme dojít. Kroutí hlavou, že prý proč jsme tam raději nedojely.

Poprvé kufrujeme

Začíná být teplo. Sundavám mikinu a na batoh připevňuju soláry. Zjišťuju, že mi chybí popruh na foťák a tak až do konce pochodu budu neustále řešit kam s foťákem. Přehazujeme batohy sem a tam a hledáme, jak si ulevit. Ani jedna na takovou zátěž nejsme zvyklá. A jak se zakecáme, zjišťujeme, že nevidíme nikde značku. Asi po hodině vycházíme u tý samý mototechny, kterou jsme předtím míjely z druhé strany. První kufírek je na světě. Neuvěřitelný, kde jsme tu značku minuly? Nezbylo nám nic jiného, než se otočit a dupat zpátky. A když se na značku znova vrátíme, hodně se smějeme. Tak viditelná odbočka, že už to víc ani nešlo.

Černé a Čertovo jezero

Já už si ani nepamatuju, kdy jsem u nich byla naposledy. Možná na základce. A Gábina u nich nebyla snad nikdy. Když se dostaneme k Černému jezeru, uděláme si pauzu. A taky tak trochu zjišťujeme, že náš první den bude končit až po západu slunce. Za světla na naše první nocoviště nezvládneme dojít. Sedíme u vody a s kačenama pospolu dlabeme. Výhled je neuvěřitelný. Voda je nádherně čistá. Takové posilnění před neuvěřitelným krpálem mezi jezery.

A já jsem dost zaražená a smutná z toho, co se to tady v lesích děje. Pamatuju si romantickou, lesní cestu. A schody směrem od Čertova jezera dolů k Železné rudě. No zjevně to bylo málo. Lesem se táhne násilně vytvořený pruh. Stromy jsou vykácené. Po straně je vidět torzo staré cesty. Ptám se pro koho to asi je. A kdo to dovolil… A vrtá mi to hlavou celou tu dobu, kdy klesáme až k silnici u Železné Rudy – Alžbětín.

Nejdelších 3,5 km

Tam už toho máme dost. Já se přestávám usmívat a potřebuju nutně nakopnout. Kupujeme si u vietnamců kolu, nahazujeme batohy a znovu dupeme do kopce. Na dalším rozcestí Železná Ruda – Debrník si dáváme pauzu. Sluníčko už mizí, ochlazuje se. Nohy po chůzi z kopce trpí. Na chvilku jim dávám svobodu a sundavám si pohory. Už se mi chce spát. A Gábina hlásí, jak se těší až definitivně zahodí batoh. Jenže nás čeká ten nejdelší kopec na celé trase.

Tedy ukazatel hlásí 3,5 km. Ale já mu to nevěřím. Gábině pak apka ukazuje kilometrů 6. Prostě nekončící, asfaltové, protivné stoupání. Na závěr nás to skoro zlomí. Už je tma. Jdeme podle popisu člověka, který, jak cestou zjistíme, je spíš nadčlověk, a mylně pak hledáme nouzové nocoviště už Pod Polomem. Ale protože už je opravdu tma, bereme přístřešek za vhodný ke spaní. Spíme napůl po širákem a napůl pod přístřeškem. Je neuvěřitelně. To ticho a naprosto omračující hvězdy. Škoda jen, že se mi chce tolik spát.

Trasa prvního dne:

Hojsova stráž – Brčálník (po zelené), Zadní Hamry most, Zadní Hamry (dále po žluté), Bílý potok, Pod Statečkem, Bílá strž rozcestí (dále po červené), Černé jezero, Rozvodí, Pod Malým Špičákem, Čertovo jezero, Pomník A. Kašpara, Železná Ruda – Alžbětín, Železná Ruda – Debrník, Pod Polomem

Vzdálenost: 33 km

Převýšení: 1 326 m