NEdýchej – moje cesta do hlubin a prostoru

„Co tam budeš dělat?, ptal se mě kamarád. „No co, mimo jiné budu potápět.“ Chvilku nic, pak odpověď: „Hustý, já mám taky certifikaci, dělal jsem si ji už v šestnácti a taky hledám buddyho.“ A mně to došlo… „Počkej, já ale dělám freediving, potápím se na nádech. Nepotápím s přístrojem.“ A pak, jako většinou, následovaly vykulené oči a významné AHÁÁÁ.

Co je to freediving?

Jednoduše by se dalo říct: potápění na nádech. Ale tak jednoduché to není. V dávné historii určitě šlo o to umět zadržet dech na co nejdéle a potopit se kam to jde pro tu největší rybu a perlu (pokud máte Netflix, doporučuji film Jago). Pokořování hloubek se stalo moderním až docela nedávno.

Něco málo historie

Hloubku 50 m pokořil Enzo Majorca v roce 1962. Teprve koncem 80. let asociace CMAS dává základ jednotlivým disciplínám, kterých je dnes 8. V roce 1992 vzniká AIDA, organizace sdružující potápěče na nádech. Rekordy se prohlubují, zádrže dechu se protahují. Když se podíváte dneska do tabulky rekordů, vypadá to následovně. Nejhlubším člověkem je Herbert Nitsch se svými 214 metry v kategorii No Limits (což v praxi většinou znamená dostat se dolu pomocí závaží a nahoru pomocí balónu se vzduchem). Nejhlubší ženou je Tanya Streeter se svými 160 metry. Nejdelší zádrž dechu je 11:35 minut u mužů a 9:02 minut u žen. 

Toť rekordy.

Osobně? Jsou mi ukradené. Freedivng má totiž ještě další podoby. Nemusíte nutně chtít dělat freediving kvůli pokoření jiných. Můžete se chtít potápět na nádech jednoduše proto, že chcete pozorovat ryby. Nebo uvolnit kotvu na dovolené v Chorvatsku. Nebo chcete ryby i chytat. Nebo jako já, fotit pod vodou.

Strach z vody

Pamatuju si, že jako dítě jsem dokázala blbnout hodiny a hodiny ve špinavém přírodním bazénu kdesi na Moravě. Jezdili jsme tam s tátou na prázdniny. Voda byla pořádně ledová a tak jsme lehali na vyhřáté betonové dlaždice a hřáli se. Ale co víc, voda byla kalná, hnědá a neprůhledná. Taky si pamatuju, jak jsme na pravidelných třítýdenních výjezdech do Gallipoli na jihu Itálie byli ve vodě první a taky poslední. Pořád jsme byli od soli, malinko se potápěli pro mušle, nastavovali zadek vlnám až to pořádně pleskalo.

A pak se něco stalo a ze mě a vody se stali nepřátelé. Jít si zaplavat do bazénu? Ano, ale nesmím tam být sama. Jít si zaplavat do moře? Ano, ale jen tam kde stačím a vidím. Jít si zaplavat do řeky nebo přehrady? No to spíš ne, tam totiž ani nevidím, ani nestačím. Zatímco všichni spolužáci na gymplu plavali na Orlíku pořádně daleko, mně se po pár metrech zrychlil tep, začala jsem hyperventilovat, točila se mi hlava, chtělo se mi zvracet. Měla jsem neopodstatněný strach, že mě NĚCO stáhne do vody. Že se utopím. Přitom jsem vcelku slušný plavec. 

Tyhle situace byly nepříjemné, ale co, nějakému většímu koupání jsme se vždycky dokázala vyhnout. Do chvíle, než jsme jeli na loď do Chorvatska. Představa, že skočím do hluboké vody a nechám se táhnout za lodí byla úplně mimo mojí realitu. Když jsem měla přeplavat z lodě na břeh, dostala jsem se do jakéhosi tranzu a víceméně si z toho nic nepamatuju. 

A teď si asi říkáte, proč se teda potápím? Jak mě tohle vůbec napadlo? 

Freediving je cesta

V mém případě, to byl a stále je, proces. První krůčky jsem udělala tím, že sem si řeka „Jednou chci dokončit triatlon.“ To znamená, musím dokázat plavat v hluboké tmavé vodě. Na jaře 2017 jsem absolvovala jednodenní kurz kraulového plavání. V létě 2017 jsme s mamkou vyjely na all inclusive týdenní pobyt do Itálie. K dispozici tam byl bazén. Malý, ale stačil. Nejenom že jsem se tam pomalinku den ode dne rozplavávala, ale hlavně jsem v něm bývala sama. Prostě velký krok.

Během léta jsem pak měla možnost být několikrát na lodi. A pomalu jsem si posouvala hranice. A pak jsem vyjela na kajak. O to větší stres to pro mě byl, že jsem se té masy pode mnou bála. Představa, že se vyklopím, mě natolik děsila, že se to nestalo ani jednou. Na začátku jsem mívala problém ponořit ruce do vody a nechat je tam. Do vody se mnou musel chodit i Jiří, pokud jsem chtěla plavat, nebo šnorchlovat. A protože Jiří se prezentoval jako freediver a o fríčku mi hodně povídal, řekla jsem si: JEDNOU CHCI FOTIT POD VODOU. V zimě 2018 jsem i nechala udělat neopren na míru. 

První cesta za vodou

A pak jsem od něho odešla, vrátila se do Čech a měla povídání v Brně na které přijela Daniela s Víťou. Po dvou dnech společně tráveného času jeden z nich nadhodil: „Hele za týden jedeme do Chorvatska potápět. Pojeď a náma.“ No asi tušíte, jak to dopadlo. Nakopla jsem Mišáka, vyzvedla je v Bratislavě a jeli jsme na Pag. 

Celý týden jsme poslouchali Xaviera Rudda, pili banánové smoothie, cvičili jógu, pili víno a potápěli. Já se poprvé setkala s konvičkou, dalšími fríčkaři, vyslechla si nějakou teorii a zkoušela se zanořovat. A to byl ze všeho co musíte pro splnění kurzu splnit, největší problém. Někomu to totiž jde a pak je tu skupina lidí, kterým to nejde. A jak se na další dva roky ukázalo, málokdo vám dokáže poradit a říct, proč vám to nejde.

V první řadě nikdo moc nechápal, jaké obrovské kroky dělám, když se držím bójky a koukám se skrz sluneční paprsky kamsi do modra, kde tuším konec lana a plate. Měla jsem neskutečně veliký problém se uvolnit. Ztuhnutý krk, bušení srdce, chuť plakat. A k tomu se přidaly uši. Nebyla jsem si jistá zda vyrovnávám. Vlastně nikdo okolo mě si nebyl jistý. Takže to způsobovalo jen stres, zda to dělám dobře. Přitom jsem to dokázala vysvětlit Elle a ta tam hned na to frkla 28 metrů. Pocit zoufalství při potápění mě provázel celý týden. Byla jsem tlačená termínem a instruktoři mi nedokázali říct, co se mi děje, respektive neděje. Jestli jsem dokázala jít někam k pěti metrům, tak to byla sláva. Výsledek byl, že ač jsem se snažila, odjížděla jsem velmi smutná. A musela jsem hodně zpracovat ten nezdar.

Bazénový zlom

Protože jsem člověk, který hledá cesty, přihlásila jsem se v zimě 2019 na bazénový kurz k Čárysovi. Tak trochu jsem ho už znala z dřívějška. A tušila jsem, že jeho přístup by mi mohl sedět trochu víc. Dva dny naprosto nadupané teorie a dvě session v bazénu mi daly přesně to, co jsem potřebovala. Zvládnutí safety technik a hlavně…dokázala jsem se za veliké podpory Miri potopit na dno 8 metrové jámy. Vryla jsem si do hlavy co mi Čárys řekl: „Jakmile to jde do osmi, nemáš problém jít dál.„ Víkend byl pro mě hodně náročný, protože v předvečer kurzu se mi málem zabila máma. A tak i tohle mě možná motivovalo k tomu, hledat v sobě cesty jak se ve vodě uvolnit a na vodu se těšit. 

Pokud chcete svoje nádechové potápění postavit na dobrých základech, doporučuju Čáryse a Miri. 

Brusel a druhá cesta do Chorvatska

Výlet do bruselu byla taková malá kapitolka. Jeli jsme tam do dvou bazénů: Nemo 33 a TODI. Pro mě byl víc zajímavý TODI. Což je veliká vodní nádrž plná ryb, kterých je tam přes 2000. Kromě ryb tam mají i jeskyni, zatopené auto, podvodní bar. Je to dobrá atrakce i pro scuba potápěče a i pro rodiny s dětma. Tak kdybyste náhodou byli v Belgii, tohle si nenechte ujít.

V létě jsem vyrazila opět na ostrov Pag. S jasným cílem: tenhle rok tam potopím limit na Level 1. Znamenalo to pro mě hodně. Začínala jsem mít pocit, že mě dosažení tohodle cíle stojí nějak podezřele moc peněz. Všechny ty kurzy, nafta, vybavení. Limit je 13 metrů, ovšem instruktoři chtěli víc. Opět jsem celý týden nořila a nořila a opět to nikam nevedlo.

Můj nejhlubší ponor byl tuším 11 metrů. A to je prostě pro svět tabulek málo. To že jsem na sobě opět viděla velký posun, bylo vedlejší. Byla jsem na sebe hrdá, že dokážu jít sama šnorchlovat, že dokážu sama plavat nad hlubokou modrou. Obdivovala jsem klid s jakým potápěl můj kamarád Petr. Na to jak uvolněne pod vodou vypadal vzpomínám pokaždé, když do vody lezu. Kdo z nás mohl tušit, že je to naposledy co potápíme spolu.

Šlus?

A je to. Říkala jsem si. Nepovedlo se a kdo ví kdy se do vody zas dostanu. Jenže Daniela odjela na několik měsíců do Dahabu potápět. Posílala fotky a pak to ve mně nějak uzrálo a já si řekla, že jedu taky. Byla to jedna z mých nejvíc punk cest. Úplně naknop s penězi, bez nějaké možnosti se někam vrátit, s nutností zařídit hlídání pro Adélu na celý měsíc. Ale pantene barva pro rok 2020 je modrá. Tak začnu rok v modré. Na Blue hole.

Zabookovala jsem letenky, pořídila podvodní obal (haha) na foťák a vyrazila. Jaký byl Dahab, o tom bude jiný článek. Jaké bylo potápění? Naprosto nad očekávání. Poprvé jsem viděla barevné ryby. A já je miluju, takže moje jůůůů které neustále znělo ze šnorchlu lidi kolem dost bavilo.

První ponory vedle lana byly za trest. Tři metry a uši bolely. Ale naštěstí pak dojela Pavlínka a Vlado. S nimi to bylo ve vodě velmi lehké. Lezli jsme někdy i dvakrát denně do moře a pomalu pomaloučku jsem si na vodní živel zvykala a on na mě. Největší odměnou my nakonec nebyly ty tři osobáčky, které jsem si v jejich přítomnosti potopila. Ale jejich radost při mém vynoření. Tak o tomhle to je. Říkala jsem si. O té komunitě a sdílené radosti.

AIDA 2

Během pobytu ke mě přišla nabídka udělat si trochu levněji kurz AIDA 2. V podstatě je to první level na otevřené vodě mimo bazén. Jen ty limity byly posunuté na 16 metrů. Hodně jsem nad tím přemýšlela a nakonec jsem do toho šla (díky Víťo, stále to máš u mě!). Byla jsem trochu zklamaná z přístupu instruktora a toho, že jsem po kolikáté už rozebírala úplně ty základní věci…Statika, dynamika, test…vším jsem prošla. Problém byla opět ta hloubka. Prostě jsem nesplnila limit! Tedy v rámci kurzu. Peripetie s tímhle spojené vám popíšu příště. 

Znovu jsem si prošla zklamáním. Zatímco jsem dva roky sledovala jak jeden kurzista za druhým odchází certifikovaný, já měla zas smůlu. Teprve až když jsem tohle hodila za hlavu a začala potápět s Danielou, bylo to jinak. Nejdřív jsem šla do 18 metrů. A dva dny před odjezdem dokonce pod 20 metrů na Blue Hole a to byl den, který změnil ve mně všechno. Následující den jsem potvrdila na 2x limit pro ukončení kurzu.

Co je freediving pro mě?

Proč jsem tomu věnovala tolik času a úsilí? Pro ten pocit, o kterém jsem věděla že přijde. Pro to focení pod vodou, které jsem si vysnila. Pro možnost být tak intenzivně, až skoro člověk neví a rozplývá se.

Freediving je pro mě svoboda pohybu. A když se podařilo překonat prvnotní strachy a úzkosti, objevil se přede mnou nový svět. Není třeba zkoumat vesmíry vzdálené. Úplně stačí ten tady, pod vodou.

Najednou jsem si začala ještě víc uvědomovat, jak křehký ekosystém je. Ale zároveň, že má neuvěřitelnou sílu regenerace, dáme-li tomu prostor.

Přeji si další dobodružství ve vodě, s foťákem a zvířaty. Pozorovat a být toho součástí. A snad jednou předat naději všem, kteří z kurzů odchází zklamaní.

Malá galerie z focení pod vodou

Pokud máte nějaký dotaz k freedivingu, klidně napište do komentářů. To samé, jestli vás podrobněji zajímá cesta zapracování fóbie. Prošli jste si taky něčím podobným? Budu moc ráda za sdílení vašich zkušeností.