Tedy skoro rok mi trvalo, než se všechno usadilo a než jsem dokázala koupit tu správnou doménu (budete se smát, ale já jsem si opravdu koupila sheonkajak…) a než jsem si řekla, že někdy začít musím.
Nad počítačem jsem seděla poprvé už na podzim. S pocitem, že se chci o své prožitky dělit. Ale ani napoprvé, ani napodruhé a po celou tu dobu až doteď, se mi nepovedlo nic kloudného napsat.
Částečně proto, že se mi do mysli vždy vloudí červíček pochybností. A bude to někoho zajímat? Vždyť pořád pádluješ!
Částečně proto, že energie nemám nadbytek. A tak, když se stane, že místo kreativity víc řeším osobní věci, už nedokážu zbylou energii nasměřovat tím správným směrem. Tento pocit vyčerpanosti jsem měla velmi často.
A částečně proto, že jsem stále čekala na ten správný čas. A pak mi to došlo. Žiju vedle člověka, který se na svou cestu vydal právě proto, že měl osobní a intenzivní prožitek, že ten správný čas je právě teď. Protože příště už nemusí být.
Cesta i projekt jako proces
Celá naše cesta je proces. A tak i vznik She on kayak je hledáním. Co mám psát? Jak často? Jak si být jistá, že neparazituji na Jiřího projektu? Jedno je jisté. Na tomhle webu budou moje osobní vjemy. Projekt, který má Jiří rozjetý a kterého jsem i já teď součástí, má svého ducha kterého moc ráda podpořím. V sobě mám ale neutuchající touhu psát.
Budu upřímná. Úplně všechno vám nenapíšu. Jsou situace, které jsou pro mě velmi složité a osobní. Ale doufám, že i tak budu schopná poskytnou vhled do toho, jak se cestuje holce, která vlastně nikdy předtím nespala pod širákem 🙂
Rozměr cesty se dá těžko představit
Čím déle jsem na cestě, tím více mi přijde obdivuhodné, co už Jiří prožil. Kam až dopádloval. Na začátku jsem si totiž nedokázala představit ani v nejmenším, jaké to bude. Měla jsem své „naivní“ představy. Třeba vás pobaví, že mě vážně nenapadlo, že by mohla být zima. Jiří mi totiž povídal, jak už rok a půl má teplo a chodí bos. A měl. Než potkal mě. My jsme si po návratu k jeho kajaku prožili na můj vkus zimy až moc. Taky ta vzdálenost je prostě vesmírná. Tedy abych byla přesná. Odhadovaná vzdálenost jeho trasy je půlka obvodu Země (20 000 Km). Já nevím jak vy, ale já si to nedovedu vůbec představit. Už teď mám pocit, že jsme toho viděli neuvěřitelně moc, že je to všude jiný, že každý kilometr je jedinečný. A to jsme prosím neupádlovali spolu ještě ani tisíc kilometrů.
To jak je ta veliká, dlouhá a náročná cesta podle mě nedochází ani většině lidí, kterým o cestě vyprávíme. Konverzace probíhá asi následovně:
My: We are kayaking around whole Europe coast in a sea kayaks.
Oni: You mean by rivers?
My: No, on a sea.
Oni: And Italy from where.
My: Actually Jiri started two years ago in Prague
Oni: Praga? But how? …
Taky se hodně lidí ptá proč. A kde bereme peníze. A co na to rodiče. A kdy budeme mít děti. A kolik upádlujeme denně. A kde jsou nejpohostinnější lidé. Na všechny otázky existují odpovědi. Pro mě je zajímavé, že se mě ještě nikdo nezeptal, jak se mi mění názory. Jak zvládám to být „out of the box“, protože to je opravdu zajímavý proces.
Momentálně asi nejčastěji přemýšlím nad tím, proč lidi jezdí na dovolenou na sever Itálie (jako vážně, to moře začíná mít barvu až někde za Porto San Giorgio). A proč se neustále na něco vymlouvají. A proč hromadí věci, které si kvůli nedostatku času neužijí. A proč je nezajímá, kam jde jejich odpad. Z toho je krásně vidět, že pádlování je ještě větší katarze než běh. 🙂
Zkouška člověka jakožto partnera
No a abych byla upřímná. Takhle intenzivní soužití s partnerem zažívám poprvé. A vůbec to pro mě není lehké. Byla jsem zvyklá mít svůj čas. Cestovat sama. Bloumat ulicemi, rozhodovat se podle sebe. A koneckonců i Jiří. Náš první rozhovor vůbec byl o tom, jak je úžasné cestovat sám. Člověk má rozhodně jiné podněty a může jít do hloubky. Naše společné cestování je víc o tom naučit se být spolu, než o cestě. Tedy zatím a pro mě. Ve chvílích kdy jsme tak utahaní, že nechceme nikoho ani vidět. Nebo tak naštvaní, že bychom se na všechno nejraději vykašlali. Až se tohle naučíme, budeme se mít opravdu báječně.
Pořád věřím, že naše setkání nebyla náhoda. Už jenom, co všechno k tomu vedlo. Já ti Jiří děkuji, že skrz tebe mohu dělat to, co mě naplňuje. Tedy cestovat, fotit a psát.
Ciao.
* Ze She on Kayak se postupem času stala She Nekesa. To proto, že jsem cítila, že moje cesty se nebudou vázat jen na kajak.
