Jestli mám vypíchnout jednu jedinou cestu, která mi za poslední roky dala nejvíc ze všech, bude to rozhodně naše cesta napříč Českem po historické hranici Čech a Moravy. Z Trojmezí na Trojmezí. Trasu jsem vybrala jako testovací pro naši vysněnou výpravu Alpe Adria napřesrok.

Nakonec se z cesty stala jedna z mých nejsilnějších vzpomínek na cestování s malým synem. Bylo to intenzivní ve všech rovinách. Prostě takové, jaké to má na cestách být.

Proč jsem vybrala právě Českomoravskou stezku?

V hlavě jsem už delší čas měla slavnou trasu Alpe Adria. Ze Salzburgu do Grada. Cesta má přes 400 km a já jsem si chtěla být jistá, že takhle dlouhý a náročný podnik dokážu bezpečně zvládnout.

Nešlo přitom jen o to zjistit, jestli zvládnu ujet potřebnou vzdálenost. Potřebovala jsem zjistit, jak takovou cestu naplánovat s ohledem na tak malé dítě. Jak budeme zvládat přesuny, jídlo, spaní, únavu, teplo, tmu.

Hledala jsem podobně náročnou trasu, s podobným počtem kilometrů i dní na cestě a podobným převýšením. Nechtěla jsem nikam do zahraničí. Jistota, že zvednu telefon a do dvou hodin u nás někdo je, byla klíčová. Samozřejmě by bylo daleko lehčí a pohodlnější zvolit rovinatější trasu, jako je například cyklostezka podél Labe nebo Dunaje. Jsem jistá, že ty na nás počkají, až syn bude šlapat za svoje.

Svou roli hrály i peníze a to, že jsem chtěla cestovat po Čechách v prostředí, které znám. Žádná jazyková bariéra ani neznalost místních podmínek nás nemohla překvapit. Překvapilo mě toho hodně, ale naši cestu to neohrozilo.

Jak probíhala naše cesta

Od začátku jsem věděla, že nepojedu podle oficiálního itineráře, ale tak, jak nám to počasí a syn dovolí. Kam dojedeme, tam dojedeme.

Denní porce kilometrů se odvíjela od nálady syna (kterému byl rok a pů), denní teploty, nutnosti stavět, mojí únavy, sjízdnosti trasy i možností přespání. Šlo o testovací trip, počítala jsem s tím, že ho třeba ukončíme dřív.

Etapy: Jak jsme si rozdělili cestu

Oficiálně je celá cyklotrasa dlouhá 337 km a je rozdělena na 5–7 dní. Vůbec jsem netušila, kolik toho s vozíkem zvládnu. První den jsem navíc ušla 25,5 km s výstupem na Králický Sněžník, kterému se cyklo varianta vyhýbá. Nakonec jsem celou trasu ujela za 6 dní, což mě samotnou překvapilo. Tady je naše cesta den po dni, včetně komentářů, které jsem si po dojezdu zapisovala do Stravy.

Den 1:

Pěšky Dolní Morava – Kralický Sněžník – Dolní Morava 25,5 km

Cyklo Dolní Morava – pole u Červeného Potoka 19,5 km

Kde je teda ofiko start pro kola? Netusim. Ja mam dost. Nohy tvl kde jste?! Po ceste mistni kure a makrely (total zachrana, cely den jen na hroznech a pulce porce ovesny kase 🙈🙈). Spime na louce u lesa, tak snad klid.

Den 2:

Pole u Červeného Potoka – kemp Opatovec u Svitav 55,2 km

Start brutal. 7 km za 2 hodiny? Kdo to trasoval 🙈 konec dne mimo ofiko trasu.

Den 3:

Kemp Opatovec u Svitav – kaplička u Jimramova 60,8 km

Jakože včera těžký start, dneska těžký konec. Nevěřila jsem, že s tím vozíkem dám tolik km za den 😳😳

Den 4:

Kaplička u Jimramova – louka za Žďárem nad Sázavou 62,8 km

Jimramov nádhera, eko centrum bomba. Krize, krize a krize 🥵

Den 5:

Louka za Žďárem nad Sázavou – zahrada v Třešti 65,3 km

Uf uf a uf to je vedroooo 🥵

Den 6: 

Zahrada v Třešti – Trojmezí 63,8 km

Dopoledne teplota ok. Odpoledne nutná koupačka. Kopce na Javořičký vrchovině jsou svině bolavý 🤣 a WAU, já to dojela!!! 🎉🎉🎉

Kde jsme po cestě spali

Střídali jsme kempy, spaní nadivoko a Bezkempu.Počítala jsem i s variantou jednoho přespání pod střechou. S sebou jsem měla jen tropiko stanu, tedy vrchní část.

Jak jsem řešila jídlo

Část jídla jsem si vezla, ale bylo jasné, že to sním hodně brzy a budu doplňovat po cestě. Měla jsem dvě jídla od Expres menu a kuskus, pomazánky od Expres menu, kafe v pytlíčkách od Dripit. Mikoláškovi jsem vezla nějaké ovocné kapsičky a sobě čokoládu. Na vaření olivový olej a sůl.

Dokupovala jsem každý den něco. Základem byly jogurty na snídani, pečivo, tortilly, sýr, šunku, těstoviny, tuňáka, pesto, ovoce a zelenina. Plus syn byl stále kojený.

Když byla možnost, zastavili jsme se v restauraci, na polévku, grilovanou rybu, párek v rohlíku, v kavárně na toust a dortík (a kafe). Po cestě je možností opravdu hodně a hlavně v Jihlavě seženete snad všechno, co potřebujete.

Vybavení: Co jsme vezli s sebou

Základem bylo horské kolo a starý Chariot cyklovozík. Žádné speciální úpravy. Vše se nám vešlo do cyklovozíku a jednoho suchého vaku na řidítka. 

Já:

Na kolo jsem měla 2x cyklistické kalhoty, 1 tílko, 1 cyklo dres, 2 ponožky, 1 podrpsenka. Mimoto 1 plavky, šortky, ponožky a tílko na cestu zpět, sandále, 6x kalhotky, 1 dlouhé kojící triko na noc, 1 mikinu, 1 merino kalhoty na spaní, 1 legíny, péřovou vestu, nepromok bundu.

Mikoláš

2x krátké merino body, 1x merino komplet (body a nohavice), 1x lehká mikinky, 2x dlouhé tričko, 1x softhelky, 2x  legínky, 1x tepláčky, 4x šortky, 3x tričko, 1x tílko, 1 body, plavky, fleesový overal, čepička, capáčky.

Ostatní

Plenky, nosítko, hygiena, vaření, bidony, spaní (spacák, karimatka, stan), 2 dětské knihy, zámek, náhradní duše, elektronika, sbalitelný batůžek.

Jaké to je několik dní na kole s rok a půl starým dítětem

Moje zkušenost se může lišit od té vaší. Syn je na cestování a spaní venku zvyklý. Já jsem zase zvyklá cestovat sólo. 

Syn byl stále na plenkách, neměl žádné zdravotní omezení ani alergie, byl stále kojený. Občas mi odcházel od stanu, plazil se pod ploty a lezl na kolo. 

Pro mě to bylo velmi snadné období na cestování.

S tak malým dítětem jsem nemusela nutně vyhledávat hřiště. Stačily mu klacíky a kamínky. I tak jsme hřiště využívali, protože mají lavičky i odpadkové koše. Pauzy jsem dělala kdykoliv byla možnost. Ať už šlo o hřiště, rozhlednu, kavárnu, posezení na návsi, trávu před krámem, muzeum, koupání, nákup nebo hrad. Pauza nikdy nebyla kratší než půl hodiny a nikdy jsem ji neorganizovala. Syn si prostě dělal, co potřeboval.

Ráno jsme se budili poměrně brzy, syn nikdy nebyl spáč. Dopoledne bylo víc o šlapání. Odpoledne přibývalo přestávek. Nevzpomínám si na nějaký opravdu krizový moment. Vozík synovi umožnil spát, kdy chtěl, jídlo, pití i knížky měl na dosah.

Po cestě je možné dokoupit všechno, co dítě potřebuje, takže jsem nemusela nic řešit, ani balit navíc.

Jestli i vám někdo říká, že máte počkat, až bude dítě větší, a že z takového cestování nic nemá, nemůže se víc mýlit. Jasně, nebude si pamatovat, kudy jste jeli, výhledy ani pocity. O tom to ale není. Buduje si návyky. Že cestování je normální součást našeho života. Že změna prostředí není problém. Že tmy se nemusí bát. Že každá situace se dá vyřešit. Že všude je něco hezkého. Ale hlavně je s vámi. Prožívá s vámi i vaše pocity. No a já se držím hesla: šťastná máma, spokojený dítě.

Co mě na Českomoravské překvapilo

Náročnost trasy

Podívat se na profil převýšení je jedna věc. S cyklovozíkem ale o náročnosti rozhoduje i samotný povrch. Bylo hodně míst, kde jsem musela kolo tlačit. Někdy jsem si říkala, že i bez vozíku by to bylo hodně těžké. Třeba výjezd k rozhledně Suchý vrch. Rozhodně mě překvapilo, jak kopcovitá trasa byla.

Zavřené restaurace a hospody

Mnoho bývalých hospod na vsích je zavřených. Bylo to smutné vidět a někdy to způsobilo i menší problém s vodou a dobitím telefonu. Naopak „vietnamské“ obchody jsou opravdu skoro všude. Pro mě se tím vytratila možnost popovídat si s domorodcem, který ví naprosto o všem v okolí, jak to na vesnicích bývalo.

Masivní těžba

Hlavně v části před hradem Landštejn jsem měla dlouhé kilometry pocit, že projíždím podivnou pouští. Stromy pryč, kam oko dohlédne, jen pařezy.

Vánoční stromky

Moje vánoční stromky pocházejí z prořezávek lesa. Jsou sice křivé, ale mají svoje kouzlo a stojí velmi málo. Nevím, proč jsem si myslela, že se k nám vánoční stromky dovážejí. Docela mi vyrazilo dech, jet mezi plantážemi, kde jsou tisíce pěstovaných stromků, které doma vydrží pár dní. Připadá mi to naprosto padlé na hlavu.

Vysočina

Kraj kamení a brambor? To by se dalo říct o mnoha lokalitách u nás. Nedokážu ovšem vymazat zvláštní pocit z Vysočiny. Jde jen o můj subjektivní názor. Naprosto mě uchvátila krajina od Jimramova do Žďáru nad sázavou (CHKO Žďárské vrchy). Líbilo se mi i v okolí hradu Landštejn a pod Javořicí. Nádherné bylo údolí za obcí Svitavy, kde po bývalých obyvatelích zůstal jen kostel a popisky domů (bývalý Muzlov). Pro mě velký AHA moment, že bývalé Sudety se netýkají jen pohraničí.

V kontrastu s přírodou působila zemědělská družstva, na některých stále socialistická hvězda a nápis JZD. Zvláštní byla návštěva prodejny Coop ve Strmilově. Měla jsem pocit, že se tady zastavil čas tak před 50 lety. 

Lidi

Vedle přírody je setkání s lidmi to, co na cestování mám ráda.

Dech mi vyrazila devadesátiletá paní, která mi doslova vnutila tisícovku s přáním, ať se za ní pomodlím. Byla vzdušnou čarou od Kralického Sněžníku a nikdy o něm neslyšela.

Pán, co nás ubytoval na zahradě, přestože náš styl cestování a života nechápal a neschvaloval.

Majitel vinotéky Slávův dvůr (který je bohužel po smrti) u kterého jsme v Bezkempu strávili poslední večer a byla to ta nejlepší tečka za naší cestou, jaká mohla být.

Přidávám i jednu ne moc fajn zkušenost s protivnou průvodčí, která by nás nechala stát na peroně a ujel by nám spoj. Do vlaku jsem se doslova narvala. Její obličej říkal své. Já jsem ale odmítla přistoupit na její argument, že prioritu mají lidé se zakoupeným lístkem, protože já ho měla taky.

Co bych dnes udělala jinak

Moc toho není. Upravila bych seznam synova oblečení a vzala víc funkčních věcí. Měla lepší powerbanku. Nechala bych doma přední kolo Chariotu a sehnala si ty malá přední. Pořídila si přední světlo na kolo. Přidala držák na mobil na představec.

Co ve mně (nejen) tahle cesta zanechala

Ujistila jsem se, že dokážu jet několik dní v kuse, za tepla i bouřky. Sbalit se do Chariotu se vším, co potřebujeme. Objevila jsem nějaké drobnosti, které můžu příště vylepšit. Ale hlavně jsem viděla, že to syna baví a nijak netrpí.. Je velmi zvídavý a rád objevuje. To nejdůležitější by se však dalo vyjádřit jedním slovem: sebejistota.

Zabalit takovéhle putování do pár řádků je pro mě těžké. Už proto, kolik vrstev tahle cesta měla. Poprvé jsem jela na kole takovou délku i tolik dní. Poprvé jsem sama se synem putovala dál než hodinu od domu. Pokaždé je to vykročení z každodenního života. Chtělo by se říct z komfortní zóny. Jenže když se zavřou dveře, když sedím ve vlaku, když poprvé nacvaknu pedály a vzduch se mi opře do obličeje, to je chvíle, kdy žádné vykročení z komfortní zóny necítím. Cítím, že tohle jsou chvíle, pro které jsem se narodila. Jsem asi zvláštní, ale miluju pocit fyzické vyčerpanosti, který mi ukazuje, kolik jsem schopná zvládnout. Normálně mám často pocit, že nejsem dost. Dost cokoliv.

Na cestách miluju hodiny se dívat kolem sebe, na proměňující se přírodu a vesnice. Dokola se sama sebe ptám: „Jak se tady lidem žije?“ Je to cesta plná imaginace. Mysl má při jízdě prostor přemýšlet a letět daleko.

A kdykoliv se zastavím, řeším jen to důležité. Co jíst, kudy jet, je vše, jak má být? Není potřeba opravy, přebalit? Kde nakoupím a kde budeme spát. Život se jakoby smrskne.

Úplně pokaždé je taková cesta i putováním vnitřní krajinou. Mnoho otázek, dialogů, možných řešení. Po pár dnech se přepínám do jiného režimu. Mnoho věcí mi začne pozbývat smyslu. A normální život mi přijde složitý. Na konci přichází nejen hrdost z dokončené cesty, ale i úleva a větší uvolněnost v mém životě.

Tahle cesta bude mít vždycky speciální místo v mých vzpomínkách.

Stojí Via Czechia Českomoravská trasa za to?

Nejvíc materiálu najdete o trasách Severní a Jižní, případně ve skupině Stezka Českem. Rodin, co spolu jezdí na kole, je kupodivu málo. Vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu. Ano, na trase je hodně úseků po silnici. Ano, trasa mi s cyklovozíkem přišla opravdu těžká. Pot a někdy i slzička. Ale spíš ty slzy dojetí. Bylo mi během cesty neuvěřitelně dobře. Projela jsem tu část naší země, kam se jinak sotva podívám. V mnohém mi to otevřelo oči. Někdy to bylo jako malá facka. Jak už jsem psala, je to dodnes (asi) nejsilnější zážitek z cesty. Jestli bych na cestu vyrazila znovu? To nejspíš ne. Rozhodně vám ji ale doporučím jako alternativu všem ostatním profláknutým stezkám.

Jestli vás cyklo dobrodružství s dětmi láká, rozhodně neváhejte.

Odkaz na oficiální webové stránky projektu VIa Czechia: https://viaczechia.cz/