Ach ty instagramy. Koukala jsem jednou večer do telefonu a začala na mě vyskakovat videa o přenádherné cestě Alpskými údolími. Cyklostezka mimo provoz, dechberoucí scenérie, parádní kousek po zrušené železnici a dojezd u moře?

No jasně, to je ono! Dojedeme si k moři na pizzu.

Trvalo to rok zkoušení a příprav a v srpnu 2025 jsme se postavili v Salzburgu na start. Co bych tehdy chtěla vědět, než jsme vyrazili? Je toho docela hodně. Tak pokud vás to láká stejně, jako to lákalo mě, tenhle článek je pro vás. Nemá vás odradit, jen vám pomoct srovnat si očekávání a připravit se na cestu.

Instagram vs. realita

Trasa je dlouhá přes 400 km a do reelska se vejde jen pidi část. A protože algoritmy mají rády sexy obsah, logicky tam jsou ty nejlepší a nejhezčí záběry. Celá trasa tak ale nevypadá!

Ze Salzburgu se musíte vymotat městem, kde sice je cyklostezka, ale je tam opravdu hustý provoz.

Část trasy nevede po cyklostezce a jedete po silnici v provozu. Jde o docela dlouhý úsek za Golling an der Salzach, několik kilometrů za Schwarzach im Pongau, sjezd od železnice Mallnitz-Obervellach Bahnhof a většinu Itálie.

Taky vás čeká dlouhý průjezd tunelem Klammtunnel. To byl pro mě nejhorší zážitek. Po dlouhých minutách jsem vyjela na světlo načuchaná a omámená. Tady je to s vozíkem opravdu nepříjemné a špatně se vyhýbáte cyklistům, kteří jedou dolů, nebo vás objíždějí. Je to taky dost hlučné.

A protože jedete v Rakousku podél řeky a v údolí, často kopírujete železnici, silnice (někdy najednou) a vaši cestu lemují industriální zóny. Přestože je to logické, mně to při plánování nenapadlo.

Kde spát

V bikepackingových skupinách jsem četla nejeden příspěvek, kterak se borec večer někam zašil a ubytování neřešil. Proč by za to taky platil?!

Pro vás s dětmi tohle neplatí. Chcete jim dopřát nějaký refresh. Ideálně sobě sprchu a klid v noci, protože tady spaní na divoko po cestě není legální.

V Rakousku se dá spaní najít celkem jednoduše jak v apartmánech, tak kempech. Ceny kempů jsou docela vysoké (25 EUR v roce 2025 nebylo nic divného). Ale mají většinou velmi luxusní sociálky, teplou vodu v ceně, často restauraci a někdy i hřiště nebo hernu pro děti.

Ubytování pod střechou vám umožní mít méně bagáže a často je nabízeno se snídaní. Takže pokud na to máte a chcete si cestu opravdu užít, je to vaše volba.

Pozor, v Itálii je to s kempy horší. Já jsem přespala u bývalé zastávky a nyní restaurace Chiusaforte, kde vás nechají přespat, když si u nich dáte něco v restauraci. Ceny byly fajn, jídlo vynikající, spaní skvělé, elektrika na budově k dispozici, záchody a pitná voda také. Mají výborné snídaně a jako bonus hračky a odrážedla pro děti.

Moje zkušenost s kempy po cestě:

Camping Martina – Golling an der Salzach – cena mě překvapila (docela vysoká), sprchy OK, kousek ve vesnici je Spar, v noci se jemně otřásala země od projíždějících vlaků, které byly i slyšet.

Sonnenterrassen Camping St. Veit – krásné sociálky, herna pro děti, kuchyňka na mytí nádobí, restaurace, malé hřiště, rovný plac a v noci ticho.

Aktiv-Sport-Erlebnis-Camp Pristavec – velký kemp, kde jsou sociálky docela daleko od stanů. Mají tu výbornou restauraci, kam je lepší si udělat rezervaci.

Camping Seehof – velmi narvaný kemp, spaní pro stany na dost nepohodlných místech na kořenech. Sociálky fajn, restaurace ušla, možnost se koupat v rybníku.

Campeggio Al Bosco – nejlevnější kemping u moře. Velká místa pro stany, cena vzhledem k sociálkám docela vysoká. Ihned u moře, vlastní krám a dobrá restaurace. Do města na kole kousek.

Nespěchejte

Tohle bych udělala znovu jinak. Zaměřit se jenom na projetí Alpe Adria Radweg je škoda. Hlavně pokud máte děti větší, vzít to jako poznávací a vzdělávací cestu je skvělý bonus.

V Salzburgu je hezké venkovní koupaliště i ZOO. Za Salzburgem je několik míst, kam se podívat do soutěsky, například Salzachöfen, Lichtenštejnská soutěska nebo Groppensteinschlucht.

V Halleinu je solný důl a keltské muzeum. Ve Werfenu je venkovní koupaliště a kousek nad ním Eisriesenwelt, největší ledovcová jeskyně na světě.

Ve Spittalu je aquapark, ve Villachu jsou Therme Warmbad Villach.

V Itálii je naprosto neskutečný úsek po bývalé železnici. Doporučuji nespěchat, užívat si italské kávy a výhledy.

Hned po konci staré železnice jsou města Venzone a Gemona, zničená zemětřesením v roce 1976 a znovu postavená. Poslední dotek hor.

Jestli vás lákají města, centrum Udine se vám bude líbit. A jestli vás láká historie, zejména ta vojenská, hvězdicové město zapsané na seznamu UNESCO Palmanova bude to pravé pro vás.

Nevěřte, že budete u moře za 4 dny

Takhle. Jasně, že můžete. Ale proč?! Berte, co vám trasa nabízí, netlačte to na výkon. Kilometrů je to dost (420), výškové metry vám taky dají zabrat (2 500), hlavně před Bad Gasteinem a před hranicemi s Itálií. Já jsem to dojela za 7 dní. Nejkratší den jsem ujela 31 km, 2× to bylo přes 70 km a jednou přes 80 km. Když do toho započtete zastavení na cestě (viz bod 3), v klidu si dejte 10 dní. Já neměla elektrokolo, syn se vezl. Pokud vaše děti pošlapou, může se vám to protáhnout i na 2 týdny. Klidně si dejte navrch i nějaké dny u moře. Ale upřímně, z toho tak nadšení nebudete.

A nezapomínejte na dětská hřiště. To jsou hlavně v Rakousku povinné zastávky.

Vyberte si jen část

Nestíháte? Nevadí. Mezi nejhezčí úseky trasy patří údolí Gasteinertal za tunelem a bývalá železniční trať z Tarvisia s malým kouskem po silnici do Gemony del Friuli. Pokud vás láká dojet k moři, potom může být vaše trasa právě z Tarvisia, nebo třeba z Villachu, kam se dostanete vlakem, do Grada. Přestože se na pár malých kopečků budete muset mezi Alpami a mořem vyšplhat, cesta je daleko méně do kopce než do Tarvisia. A pokud vaše děti pojedou na kole, mohla by to pro vás být příjemná alternativa.

Doprava na start a zpátky

Start v Rakousku, cíl v Itálii. Máte kola, máte děti a možná cyklovozík. Tím se všechno komplikuje.

Děti na mezinárodních autobusových spojích musí mít podle pravidel dopravců dětské sedačky a zápůjčky nemají (konkrétně FlixBus).

Vlaky bývají hodně dopředu z Udine vyprodané. Koupit lze přes přepážku nebo v automatu na vlakovém nádraží, ale obsluha je vcelku neochotná, mluví jen italsky (možná jsem měla ten den smůlu).

Nechat koupi jízdenek až do Udine se nemusí v sezóně vyplatit.

Jaké máte možnosti?

Doprava na start:

• Vlakem z Prahy vás čekají 2 přestupy. Z Brna 1 přestup.
• Nejlepším řešením pro cestu na start je si autem dojet do Salzburgu a nechat ho tam. Nebo se do Salzburgu nechat odvézt.
• Mně se stalo, že v noci už ze Salzburgu nenavazoval vlak zpět do ČR.

Doprava z cíle:

• Z Grada musíte do Udine buď na kole, nebo využít autobus, který v přívěsu vozí kola (vozík nebyl problém) a nebyla potřeba sedačka pro dítě. Obyčejný autobus vás nevezme.
• Využít soukromé dopravce, kteří z Grada vozí cyklisty zpět do Salzburgu v mikrobusech. Předem si zjistěte cenu a možnost přepravy dětí a vozíku.
• Přestože jsme se vraceli vlakem s přestupem ve Villachu, který byl časově velmi těsný, rakouská průvodčí byla velmi milá, řekla, že bez nás vlak neodjede, a dokonce syn dostal ve vlaku omalovánky.
• Nejsnadnější je zařídit si odvoz.

Na co si dát pozor:

• Používejte aplikace lokálních dopravců. V Itálii mi nešlo koupit vlak, který jel do Villachu, přes rakouskou aplikaci a musela jsem stahovat italskou.
• Cyklovozík je považován za nadměrné zavazadlo. To jsem nevěděla a neměla koupený lístek. Nakonec to nikdo neřešil, ale musela jsem vozík celý rozebrat, aby nepřekážel.
• V italském vlaku jsem musela vyndat většinu věcí ven. Nic extra na vozíku být nesmí (sundat vlajku, brašny navíc atd.).
• Lidi nebývají nápomocní. Jestli pojedete sólo, připravte se na stres, aby dítě během nakládky vydrželo v klidu.

Naše den po dni

1. den: Salzburg – Golling

Náš první den začal už v Praze. Po dvou hodinách spánku jsem se kolmo přesouvala na Hlavní nádraží. Zjistila jsem, že mi drhne nosič o zadní kolo (vyřešila jsem to až na přestupu v Linzi), a do toho se mi převrhnul na semaforech v centru Prahy vozík. Velká rezerva na vlak byla tatam a já byla ráda, že jsme to stihli jen tak tak.

Když jsme konečně vystoupili v Salzburgu, chtěla jsem rychle město projet. Vybrat peníze, dát si Mozartovu kouli a zapálit děkovnou svíčku.

Jak bylo hotovo (bacha, bankomaty sviňácký si připočítávají 3 EUR k výběru, přestože ho máte od banky v zahraničí zdarma), vezla jsem se kolem Salzachu s občasnými zastávkami. Tempo pomalé, vozík mi připadal těžký, vody jsem měla málo. Prostě první den se všechno teprve rovnalo.

Ubytování jsme měli v kempu v Gollingu, kde jsem i nakoupila ve Sparu.

31 km.

2. den: Golling – St. Veit

Start až kolem půl desáté, přestože jsme vstávali už v 6:30. Sbalit všechno a poukládat, nasnídat se, dát si kávu, nabrat vodu, připravit svačinky, postarat se o dítě. To je prostě jiný typ ranního startu. Bylo to první ráno na trase, takže pomalejší.

Většinu dne jsme jeli podél Salzachu. Jenže bylo zase horko a já začínala hodně cítit nohy. Nebyla jsem zvyklá tahat takový náklad.

Zachránilo nás hřiště s výhledem na skalní masiv, kde jsme si dali ve stínu pauzu na pozdní oběd. O chvíli později mě vedro zmohlo natolik, že jsem si musela na chvíli lehnout. Spali jsme oba asi hodinu.

Nakonec jsem ujela 43 km a nastoupala 400 metrů. Dali jsme si hranolky a já pivo, perfektní sprchu a pokecali s rodinou ve stanu vedle, která veškeré letní dovolené tráví na cyklovýletech.

3. den: přes Bad Gastein

Věděla jsem, že nás čeká největší převýšení. Stoupání jsem si rozdělovala na etapy.

Nejhorší byl úsek tunelem. Bylo to vysloveně hnusné. Betonová zídka mezi námi a auty sice byla, ale hluk a smrad se skoro nedaly vydržet. Po výjezdu z tunelu jsem měla těžko na plicích a kašlali jsme oba.

Před Bad Gasteinem mi začaly docházet síly. Jeden kopec jsem s kolem a vozíkem tlačila tak dlouho, až jsem skoro nevěřila, že to vůbec dostanu nahoru. Pomohl mi nějaký Turek a já si pak dala ledové kafe jako odměnu.

Jakmile jsme se vyškrábali do Bad Gasteinu, bylo jasné, že musíme stihnout vlak skrz horu. Všechny kempy na téhle straně hor jsme minuli. Dojížděla jsem s klepavkou, ale vlak jsme stihli.

Na druhé straně mě čekal jen velmi dlouhý sjezd po mokré silnici do kempu, kde jsem postavila úplně hotová stan s výhledem na koně a dali jsme si jídlo v restauraci.

Nakonec 53 km a 833 m nastoupáno.

4. den: Spittal an der Drau – Villach

Ráno jsem měla pocit, že nevstanu. Nohy, zadek, ruce. Všechno bolelo.

Stan byl úplně mokrý od rosy a já byla ráda za stolek, na kterém jsem mohla v klidu zabalit věci, udělat snídani a kafe.

Dnešní trasa vedla podél řek Möll a Drau. Údolí se postupně rozšiřovalo, jeli jsme loukami a poli, ale také kolem železnice, silnic a betonárek. Pauzy byly krátké – na pití, záchod, házení kamínků nebo dětské hřiště.

A pak jsem dojela do Villachu. Bylo sedm večer a kemp byl už skoro plný. Naštěstí jsem ještě našla vcelku slušné místo, postavila stan a šli jsme do sprchy, na pizzu a pivo.

77,77 km.

5. den: Rakousko – Itálie – Chiusaforte

„Dneska chci dojet do Itálie.“ To byla moje ranní mantra.

Pátý den už se něco láme. Část cesty máme za sebou, tělo protestuje, ale zároveň vím, že jsem někde uprostřed a mám reálnou šanci cestu dokončit.

Prvních patnáct kilometrů bylo fajn. Pak se cesta změnila. Vedro, silnice, železnice, mírné a nepříjemné stoupání. Pauzy nepomáhaly. Oběd nepomohl.

Asi pět kilometrů před italskou hranicí jsem se prostě rozbrečela.

Všechno bylo špatně. Cesta, auta, kopec, vedro. A samozřejmě jsem měla pocit, že tohle byl úplně blbej nápad.

Čekala jsem, že nějaké dno přijde. Takže jsem ho vlastně brala jako součást cesty.

A pak jsme vjeli do Itálie a téměř okamžitě přišla bouřka. Schovala jsem se před deštěm u stánku, kde mi nenechali zaplatit pivo, když zjistili, že ve vozíku mám dítě a ne psa.

A potom přišlo to, kvůli čemu jsem sem jela. Konečně! Cyklostezka po trase bývalé železnice. Tunely, řeka, hory, Triglav někde po levé ruce a konečně pořádný sjezd. Najednou to dávalo smysl.

Do Chiusaforte jsem dorazila na večer. Ujala se mě skupinka rumunských bikepackerů. David, nejstarší z nich, si hrál s Mikolášem, zatímco já jsem se mohla najíst a dát si víno. Za polévku, víno, vodu a těstoviny jsem zaplatila 16 €.

Levné, jednoduché a neskutečně dobré.

Ten den mi cesta dala všechny emoce. Od beznaděje po absolutní naplnění. S Rumuny jsme dodnes v kontaktu.

74,5 km.

6. den: Chiusaforte – Udine

Ráno jsem se probudila a dostala parádní toast a skvělé macchiato. Dala jsem si ho dvakrát. Pro strýčka Příhodu. Cesta pokračovala po bývalé železnici. Jedna z jednoznačně nejkrásnějších částí celé cesty. Pořád jsme lehce klesali, projížděli tunely. Sem se chci jednou vrátit.

Postupně jsme opustili hory, projeli Venzone a zamířili směrem k Udine. A tahle část už mě bavila výrazně méně. Hodně silnice, malé kopečky, které se objevovaly pořád dokola, docházela voda a v Udine mi navíc přestala fungovat navigace.

Na 50. kilometru přišla další krize. Nakonec jsem zavolala tátovi, využila jeho body na Bookingu a vzala hotel dva kilometry od trasy. Byl jediný k dispozici a já byla neskonale vděčná.

Teplá sprcha, večeře. Všechno, co jsme potřebovali.

80,77 kilometru.

7. den: Udine – Grado

Snídaně v ceně byla doslova vzpruha. Všechno, co vypadalo podezřele dobře, jsme si dali. Hlavně sacharidy, sladké a kafe.

Dneska jsem chtěla k moři. Na tu pizzu.

Jenže poslední kilometry se nějak nechtěly rozjet. Vedro, trochu protivítr, bolavý zadek a vidina moře někde přede mnou. Osm a půl kilometru do cíle už to nejelo.

A pak jsem zahlédla ceduli Grado. Jooooo. Jsme tady.

Dojela jsem na nádraží pozdravit Rumuny, udělali jsme obligatorní kolečko městem a konečně přišla fotka u moře.

Když jsem večer došla pozdravit vodu, uvědomila jsem si ještě jednu věc. Před osmi lety jsem kousek odtud spala mezi chaluhami a bála se tmy. Teď jsem se sem vrátila s dítětem a cyklovozíkem a právě jsem dojela jednu z legendárních evropských cyklotras.

Byla jsem ráda, že jsem v cíli. Splnila jsem si sen, který jsem snila přes rok. A zároveň jsem věděla, že mě tahle trasa v některých ohledech zklamala.

Zkušenost nemusí být jen pozitivní. Ale musí být silná.

A tahle rozhodně byla.

Jak cestu prožíval 2,5 letý syn

Mikoláš byl na celé cestě neuvěřitelně v pohodě. Ve vozíku jedl, spal, pozoroval okolí, četl si Albi tužku, komentoval a zpívali jsme si. Základem našich pauz byla dětská hřiště. Už měl plenky jen na noc, takže se mi v tomhle ohledu cestovalo zase o něco jednodušeji. O dost víc jsem ale řešila jídlo.

Svačinek není nikdy dost.

Při takovém výkonu navíc nemůžu myslet jen na to, co bude jíst dítě. Musím jíst i já a to hodně. Řešit počasí na takovéhle cestě s průjezdem Alp je jiná disciplína. Vezla jsem holinky, pláštěnku, plavky i teplé vrstvy. Nakonec bylo hlavně vedro. A zatímco Mikolášovi vedro tolik nevadilo, já jsem ho měla po několika dnech opravdu dost.

Spaní ve stanu problém nebyl. Trénujeme ho už dlouho a Mikolášovi je v zásadě jedno, kde spí. Dokonce si o spaní ve stanu občas řekne sám.

A pak je tu jeden moment, který se mi z celé cesty zaryl pod kůži úplně nejvíc.

Nepovedlo se mi dobře vyřešit cestu zpátky. To, jak se k nám autobusák zachoval, se mě velmi dotklo. Zůstali jsme v dešti na nádraží, ujel nám následný spoj a já revala a revala.

A Miko? Nabídl mi svoje jídlo, aby mě uklidnil.

Víc k tomu asi není třeba dodávat.

Ikonická cesta, kterou si užijete, když jste připraveni

Každý si cestu prožije po svém. Vaše zážitky se mohou velmi lišit od mých.

Ve dvou se vám to potáhne lépe. Ale zvládne to i sólo máma!

Tahle cesta nepatří mezi nejlevnější. Určitě mějte po ruce hotovost, dostatečnou rezervu, nezapomeňte na přilby a vlaječky na malá kola a cyklovozíky.

Všechno ostatní vyřešíte po cestě.