Ať už věříte na horoskopy nebo ne, nedalo se přehlédnout, jak nám každý z nich predikoval složitý a životně zlomový rok 2018. Ono vůbec ty osmičky na konci, minimálně pro nás Čechy, byly vždy tak trochu osudové. Pro mě osobně, se rok života počítá ne od půlnoci 1.1., ale od mých narozenin. To je totiž můj rok života. To je doba, kdy já pro sebe rekapituluji kam jsem se posunula, co se naučila a zažila. Ale pro jednou, proč se neohlédnout i teď, na začátku roku.
Letos jsem se rozhodla uplynulému roku věnovat o něco víc řádků, než jiné roky. Ono to totiž bylo opravdu 365 dní plných houpavých životních změn. Island, Řecko, Chorvatsko, Slovensko, Šumava, Švýcarsko…definitivní odluka od kajakového projektu, koupě auta, shořelý motor, stěhování na Šumavu, nová práce, nový partner.
Svátky a leden na Islandu
Vánoce jsem slavila na Islandu. Stejně tak Nový rok. Byl to první rok, kdy jsem neseděla u štědrovečerní večeře s rodinou a myslím, že se mi to už nechce opakovat. Jako skvělou zkušenost beru zažít si 2 hodiny světla a dvě šera za den, nebo třeba píchnout kolo 300 km od Reikjavíku na Štedrý den v šest večer. Psychicky i zdravotně jsem na tom nebyla nejlíp. Není moc tajemství, že mě tak semlel můj tehdejší vztah. V tom jsem se plácala dost dlouho. Bez nějaké vidiny co a jak dál. Často se mě lidi ptali, jaké jsou moje plány do budoucna. Ale nedalo se moc dobře odpovědět. Vždy tam bylo to, co bych chtěla já na jedné straně a veliká nejistota na straně druhé. A tak když přišla možnost být několik měsíců sama v Řecku, moc dlouho jsem neváhala.
Milované Řecko
Řecko mi hodně pomohlo se nadechnout a znovu najít chuť objevovat. Hodně času jsem trávila nad prací. Měla jsem úžasný výhled z terasy na moře. Začala jsem opět pravidelně běhat. Pomohla jsem zformovat místní skupinu běžců v okolí Voula (část Athén). Organizovala jsem výběhy kombinované s úklidem pláží. Poprvé jsem se podívala pod hladinu beze strachu. Objevovala jsem ostrovy, výbornou kuchyni, trávila čas s tátou. Pověsila jsem si hamaku na balkon a už v březnu chodila v sandálech a sukni. Setkala se s léčitelem, který mě inspiroval. Naučila jsem naslouchat sama sobě. Meditovala a pila litry kávy a čaje. Řecká kuchyně se stala jednou z mých nejoblíbenějších vůbec a ty jejich olivy, mňam. Prostě vivat Řecko!
Mišák a freediving v Chorvatsku
Už v Řecku jsem si vymyslela, že chci dodávku. Nojo, původně jsem měla jet jako doprovod za Jiřím. Ale z toho sešlo. Nicméně nápad s obytňákem se mě držel dál. A tak jsem začala hledat. S velmi low budgetem. Nakonec se objevil Mišák. Opuštěný, zdevastovaný. A já přitom chtěla nenápadné auto. Tak teď mám káru, co má tři metry na výšku a je opravdu nepřehlédnutelná. První koupě auta, bez mechanika, bez rady chlapa. Byla jsem naivní. Ale pořád si říkám, že štěstí přeje odvážným. A taky, že se z toho člověk nesmí moc po*rat. Auto jsem vyklidila, vymydlila, pojistila, udělala revizi plynu, naučila se kytovat, dostala technickou a hned druhý den hurá do Chorvatska.
Do Chorvatska? Zase? Tentokrát jsem jela nedýchat. Spolu s kamarády Malou Elou a Daddym jsem vyrazila na freedivingový kurz. Nějaké drobné zkušenosti jsem měla už předem. A když jsem to řekla lidem okolo mě, jenom valili oči. „Cože?! Ty jedeš na freedivingový kurz?! Vždyť se bojíš vody!“ Ani si nedovedete představit, jak strach z temné, a hluboké vody dokáže nepříjemně ovlivnit váš život. Ten strach jsem zvládla, povedlo se mi ho zpracovat a celý kurz jsem si užila. A to i přesto, že mě moje uši nepustily hlouběji než do osmi metrů. Což na certifikát Level 1 nestačilo. I tak jsem na sebe hrdá. Koukat do té modré, neustále se měnící modře pode mnou už mi nenahání hrůzu.
No a zhruba týden na to mi Mišák při cestě z Prahy na Šumavu doslova bouchnul na dálnici. Za Mníškem pod Brdy se ozvala rána a z motoru se začalo neskutečně kouřit. U Mišáka je motor pod sedačkami řidiče a spolujezdce, takže kabina byla za chvilku plná kouře. Rychle jsem auto strhla na stranu, vyhodila ven Adélu a věci. Kurňa. Byl víkend a svátek k tomu. Na pondělí jsem měla domluvenou schůzku s mechanikem, protože motor žral podezřele moc oleje. Přijeli jedni policajti, druhý policajti, dopraváci, dvě hasičská auta. Nakonec jsme auto odvezli zpět před barák, kde chudák zatím stojí (ale už mu sháním nová střeva).
Zpomalení na Šumavě
V tu chvíli jsem potřebovala zastavit. Pořád jsem byla na cestě odněkud někam. Poslední rok a půl pořád v pohybu. Neustále se mě někdo ptal, kam jedu příště a co se teď chystám dělat. Potřebovala jsem oddych a tak jsem se doslova ukryla na Šumavu. Tenhle kout země je můj oblíbený už odmala. Navíc tu teď mamka pořídila starou chalupu, kterou usilovně vyklízíme a velebíme. Což ostatně asi budeme následujících několik let.
A při jednom takovém vyklízení na Kašperkách, jsem potkala Martina. Vlastně se známe už dlouho. Ještě bizarnější je, že dva dny před naším setkáním se mi o něm zdálo. Fakt, nekecám. A taky máme stejné přezdívky. Zůstala jsem u něho dva dny, pak odjela do Prahy a za další dva dny už jsem přijela na Kašperky s batohem a zůstala. Nejdřív mi to nahánělo hrůzu. Za prvé Martin není nomád jako já, je normálně zaměstnaný. Za druhé usadit se na jednom místě ještě nechci. Za třetí jsem ani nikoho nehledala, ještě jsem se necítila připravená. Ale stalo se, a já to vzala tak jak to je. Je to fajn a jak to bude se uvidí.
Pracovní šrumec ve Švýcarsku
Taky jsem do toho pracovně šlápla. Začala spolupracovat jako externista s jednou švýcarskou firmou. To byl pracovně zatím nejpozitivnější bod. Sice jsem si před rokem vyrobila pracovní web a sehnala jsem tam nějakou zakázku. Popravdě ale řeknu, že ve shánění klientů moc dobrá nejsem. A když je seženu, neumím se prodat. A když i tohle klapne, několik měsíců je uháním o proplacení faktur. Takže fakt, že se mi na účtě začalo objevovat víc než 3x tolik co normálně (a i 10x víc než v to nejbídnější období na kajaku), otevírá další možnosti k cestování a dokupování výbavy. Hurá. V Říjnu jsem tak sedla na letadlo do Zürychu. Následovaly víc než dva týdny pendlování mezi Zürychem a Bernem. Vlastně jsem si ani nevybalila batoh. Byly to velmi dlouhé, pracovně vyčerpávající dny. Nepamatuju si, kdy jsem se cítila tak unavená. Další zkušenost cestování “jinak”.
Authentic marathon v Aténách
Následoval let do Athén. Já si to Řecko prostě zamilovala. Možnost sedět v listopadu s vínem v ruce v šortkách na balkóně byla jako balzám po uspěchaném Švýcarsku. Nebyla jsem tu ale jen tak pro nic za nic. Já, táta a jeho přítelkyně jsme běželi trasu “tradičního” maratonu. Zážitek to byl jedinečný a výživný Běh neskutečně težký (asi ten nejtěžší, jaký jsem kdy absolvovala) a v cíli tak emotivní, jak jen to jde.
Konec roku jsem trávila s rodinou opět v Čechách. Tento rok jsme se všichni sjeli v prosinci v Praze, protože se konalo Mistrovství světa ve florbale. Domácí mistrovství světa jsme si nikdo nemohl nechat ujít. V národním týmu totiž hraje můj bratr Patrik. Velmi jsme to prožívali a snad všichni jsme obrečeli jejich nepopulární čtvrté místo. Svátky samotné jsme s Martinem trávili s mamkou, bráchou a prarodiči v Praze. Dny do Nového roku vyklízením stodoly a Nový rok v Kašperských Horách.
A co další rok? Nevím, těším se
To samozřejmě není všechno. Obsáhnout celý rok do písmen snad ani nejde. Do předchozích řádků se toho hodně nevešlo. Třeba moje a Martinova cesta na Slovensko bez dálniční známky a navigace (to byla dobrá zkouška ohněm). Návštěva malé sklárny v Želízech a první točení skla. Moje cesty s batohem po Čechách, kdy jsem přespávala v lese a vedle splavů. Velda jsem malé workshopy tvorby vlastních huarache sandálů. Přednáška o kajakové cestě v Kavárně dobrodruha. Pracovní cesta na Slovensko, kdy jsem v Nízkých Tatrách fotila jógový víkend. Natáčení mindfulness víkendu v Klokočí. Nová spolupráce s Natura-Nuova. Hodiny moštování a dny na houbách. Spaní na letišti v Budapešti a taky se k nám na barák nastěhovala kočka.
Nikam se nevešly ani moje dlouhé vycházky přírodou a meditační chvíle. Na to, jak těžce minulý rok začal, se mi povedlo najít klid a i ve složitých situacích hledat to nejlepší. Celkově jsem zpomalila. Myslím, že to uspěchané tempo bych už dál nezvládla. Nezbývá než poděkovat všem lidem, kteří mi do života loni vstoupili a udělili mi lekci. Všechny mě posunuly dál a mnohé ještě posunou.
A co vy? Jaký byl váš 2018. Taky divoký, taky houpavý?
