Týden jen tak být

Koukám na rušnou křižovatku před sebou. Auta jedou všemi směry a policista se hlasitě, ale marně snaží píšťalkou srovnat pořádek ve směrech jízdy. Vedle mě je o stěnu položený batoh. Je nadutý k prasknutí. Protože vůbec netuším, co mě čeká, mám v něm všechno možné. Jedu na místo, které mě volá. Volá dlouho a já konečně jedu. Jedu na místo, o kterém jsem toho slyšela tolik. Jedu na místo, které si, s dovolením, nechám pro sebe. Jedu na místo, kterým mě provede intuice.

Cesta trajektem trvá asi devět hodin. Vevnitř se jemně chvěji očekáváním. Zároveň mám radost z času, který je přede mnou. Nechávám vítr, aby mi foukal do tváře, jenom si přitahuji nákrčník. Pozdě večer se přesouvám k muzice. Skupina kluků si podává nástroj z ruky do ruky. Každý chvilku zpívá, chvilku hraje na housle a na kytaru. Mám pocit, že tlak a události posledních týdnů ze mě konečně opadávají. A současně s tím, mě začíná bolet v krku a do těla se mi dává zimnice. Usínám až na poslední dvě hodiny cesty, na židlích u zavřeného občerstvení.

Přistaneme, velmi brzy ráno. V přístavu panuje ruch. Vypadá to, že jediný, na koho nikdo nečeká, jsem já. Mávám těm, kteří mi dělali na lodi společnost, nahazuji batoh a s pohledem střídavě na mapu a střídavě na cestu jdu na druhou stranu zátoky. Tam je pláž, kde si ustelu. Připomíná mi to dobu strávenou na kajaku. Kontroluji, kam až sahá voda a kde se bude dát bezpečně spát. Usínám za šumění moře a jemného klapání oblázků.

Tělo se čistí

Když se budím ráno, vím, že je zle. Nepolknu. Tělo mě bolí, každý pohyb je namáhavý. Tělem mi projíždí křeč, je mi zima a zároveň ze mě teče pot. Špatně se mi dýchá a každé nadechnutí mi zvedá žaludek. Po tvářích mi tečou slzy jako hrachy. Spacák je promočený, oblečení na mě by se dalo ždímat. Dobrou hodinu mi trvá, než se pomalu přesunu na slunce a vše pořádně vysuším. Měla jsem v plánu spát v horách. Ruší se. Musím si alespoň na den dva najít místo, kde se budu moct vyspat.

Obcházím přístav. Je mi hodně špatně. Ještě není sezóna a většina obchodů a restaurací je zavřená. Potřebuji wifi. Nakonec se mi povede najít kavárnu. S ubytováním je to horší. Kemp, který jsem zkoušela po cestě, je zavřený. Hotely jsou nesmyslně drahé a penziony mají pořád zavřeno. A tak si píšu pro radu Jiřímu. Jeho tipy mě pak přivedly na myšlenku. Potřebuji se dostat na druhou stranu ostrova. Tam mám být. Kupuji si vodu a velmi pomalu stoupám po silnici ven z města. Nakonec chytnu stop alespoň na část cesty a potom druhý až do cíle. Když mi ten pán s pivem v ruce a úsměvem bez zubů staví, znova mi tečou úplně teplé slzy po tváři.

I přes to jak se cítím, si naplno užívám to, kde jsem. Jsem tam, kam jsem se chtěla dostat. A jsem nadšená ze všech výhledů, které mi klikatá cesta v kamenitém svahu nabízí.

Místo, které mě vítá

Vystupuji v druhém přístavu a najednou se cítím jinak. Jakoby mě to místo vítalo. Údolí a kopce se zelenají, voda je azurově modrá, přes vrcholky hor se valí mraky a pak se rozpouští v nicotu.

Jdu alejí vedle pláže a nacházím místo, kde mi pomůžou. Ujmou se mě dvě ženy. Jedna starší, majitelka prostor restaurace a jógového studia a jedna mladší, srdcem otevřená Němka. Dostávám teplý, bylinkový čaj s medem a během chvilky mám domluvené spaní v místním kempu. Už se nemůžu dočkat, až si lehnu. Ještě dostávám pugét bylinek na čaj a ovoce. Neohrabaně stavím přístřešek, rozmotávám tyvek a jogamatku a už si lehám do spacáku. Noc bude horečnatá.

Druhý den je mi značně lépe a potom každý den jakoby se můj stav proměňoval. Proměňuje se uvnitř i navenek. Na tohle místo jsem se přijela vyléčit. I přes ucpaný nos je vůně ostrova omračující. Představte si, že si uděláte čaj z čerstvě natrhaných bylinek a potom nad něj dáte svůj obličej. Tak intenzivně to tu voní.

Nechat vše být

Nechávám vše plynout. Nemusím nic a můžu mnoho. Povede mě intuice. Tak jak jsem se rozhodla, tak probíhal veškerý můj čas na ostrově. Nic nebylo špatně, nic nebylo dobře. Všechno bylo a stalo se ve správný čas a ve správném pořadí. Rozum říkal „zůstaň ve spacáku“, ale srdce mě vytáhlo ven. Krok za krokem po prastaré pěšině vyložené kameny. Všude okolo staré, pokroucené olivovníky. Keře oregana a šalvěje lemovaly rozpadlé zídky. Stoupám výš a výš až slyším zoufalý kozí pláč. Marné volání mezi kopci. Hledám, odkud zvuk vychází. Srdce mi svírá ta prosba o pomoc. Nakonec ji zahlídnu. Mladou kozičku, hlavou zaklestěnou do železného oka plotu. Prodírám se k ní trním. Ucho roztržené, v očích vyděšený výraz. Stačilo málo a už hopká pryč. Tak tohle byla ona intuice, která mě provázela. Vedla moje kroky.

Kromě delších procházek chodím vesměs bosa. Tady už je teplo. Nohy se mi boří do písku, hrubá zrna se tlačí do odvyklé pokožky, voda mě prvních pár kroků studí, kameny mě hřejí. Na hlavě mám svoji oblíbenou pletenou čepici, jinak mi vlasy vlají ve větru. Cítím se být přítomná, svobodná, šťastná a veselá. Slunce se mi vpaluje do kůže. Dva tři dny a mám zase hnědou barvu.

Třetí den se setkávám s léčitelem, bylinkářem. Vmísila jsem se do skupiny, kterou provádí tím kouskem ráje a sdílí s nimi svoje vědomosti. Držím se vzadu, vnímám, jak skupina funguje, jak na sebe vzájemně s léčitelem působí. Nevnímám jenom jeho slova. Vnímám i to všechno okolo. U malého kostelíka nastavím tvář slunci. Slyším včely, jak bzučí, ptáky, jak zpívají, cítím vůni kadidla a teplo na tváři. Usmívám se.

Jindy zas očima hledám skoro neznatelnou cestičku. Vede po starých schodech, kolem pramenu do vesnice na kopci. A odtud znovu klesám do zátoky na druhé straně. Mrtvé místo. Ani tráva tady neroste. Bubny vln dopadají na pláž. Kamínky vydávají klapavý zvuk a já si vybavím Chorvatsko, skoro dva roky zpět, kdy jsem s maskou splývala na hladině a v zádrži pozorovala bílé oblázky a poslouchala jejich uklidňující zvuk.

Nahoru i dolů

Jednou se vydám na skútru skrz celý ostrov. Z hor klesnu až na úroveň moře. Projíždím skrz zemi, která byla po staletí obdělávaná zemědělci. Někde se už zídky drolí a příroda si bere zpět svoji podobu. Jinde se dodnes zelenají pole. Po cestě ve starém klášteře zapálím svíčku jako díky, že můžu.

Nově se zanořuji pod hladinu. Poprvé se cítím bezpečně, poprvé se dívám do modra jako do dálky. Nemám skličující pocit, který mě dřív provázel. Naopak jsem dostala možnost lítat. Vzduch mi prochází šnorchlem u ucha, ale jinak je ticho. Voda mě nadnáší a potom obklopuje. Nevadí mi jít dolu. Ale nejenom uši jsou po nedávné nemoci velmi citlivé. Mám radost. Zbytek dne trávím v mikině a čepici na sluníčku s teplým čajem v ruce, abych se prohřála, s pohledem směřujícím k vodní hladině.

Každá chvíle tady je chvílí všeho. Přichází ke mě moje minulost a její bolest. Ale teď už nebolí. Cítím pokoru a vděk za to, co jsem mohla prožít a naučit se. Někdy se ve mě mísí velký smutek s velikou radostí. I přestože nemoc velice rychle odešla, oči mám plné slz a přitom se usmívám. Najednou cítím, že věci, na které jsem nebyla připravená, teď mohou znovu přijít. Nemá smysl bojovat. Jakoby ve mě rostla láska a já mám chuť ji obejmout zpátky.

Děkuji

Poslední den jsem se rozhodla vystoupat až na vrcholky hor. Jdu svojí oblíbenou olivovou alejí, mladá koza se zvesela pase ve stádu a jakoby mi přijde na pozdrav k plotu. Znova a znova jsem omračována vůní květin a bylin. Dneska se mraky přehouply i do údolí a občas prší. Na hoře u mlýnů fouká. Ruce mi křehnou a já vidím na jednu i druhou stranu ostrova. Modrá barva vody se u přístavu mění na azurovou. I když se tu člověk cítí jako na konci světa, je vidět několik vzdálenějších ostrovů. Tady není kam spěchat. Není kam utéct. Tady prostě stačí být.

Moje cesta nahoru i dolů se nese v děkovném duchu. Medituji, nebo chcete–li, modlím se za chůze. Děkuji, že jsem mohla přijet. Děkuji za všechny lekce, které jsem se za poslední dobu naučila. Děkuji přírodě za ty omračující výhledy a vůně. Děkuji bylinkám, že mi poskytly svoje stonky a povídám si s nimi. Děkuji intuici že mě vedla. Prožila jsem tu skutečný čas sama se sebou. A našla jsem cestu.

Když brzy ráno sedím v autě a tmou se po klikaté silnici přibližuje chvíle, kdy dojedu, je mi smutno. Byla jsem tu týden, ale jakoby to byl měsíc. Moje srdce se tu naplnilo a taky tady zakořenilo. Nikdo se se mnou neloučí nastálo, všichni mi řeknou „Brzy na viděnou, stejně přijedeš“. A já se sama sebe ptám: „Na kolika místech se mohu cítit doma?“