V pátek večer měla začít bouřka a mělo bouřit celou noc. Zvažovaly jsme možnosti, kam dojít, kde přespat a jak naplánovat další den, nebo dva. Nakonec jsme se dohodly, že přechod Šumavy dneškem zakončíme. Z Nového Údolí dojdeme přes Plešné jezero do Nové Pece u Lipna.
Nějak jsme si myslely, že z nocoviště to máme asi 25 kiláků k Plešnému jezeru. Ale když nás ráno při snídani ubezpečuje rodinka, co spala vedle ve stanu, že to je maximálně 15, jsme trochu víc v pohodě. A taky nám všechno déle trvá. Což nám ve výsledku vůbec nepřidá. Víme, že to bude pěkný stoupák, a že vody nebude hodně. A tak nabíráme vodu zpátky v Novém Údolí u hotelu. A v docela slušném tempu stoupáme.
Rychle to ubíhá, nálada je dobrá. Makáme, až z nás teče pot snad po litrech. Výletní tempo to není, ale jestli chceme stihnout dnešní trasu a ještě ke všemu vlak, co jede chvilku před šestou jako poslední do Prahy, makat musíme. Chvilku si i děláme ze všeho srandu a popobíháme. Že nám to takhle zlehka půjde po čtyřech dnech s batohy na zádech, jsem nečekala. Asi se to prostě ten pátý den láme a tělo si zvyklo.
Ztracené, zase
Po cestě na Třístoličník si všimnu vody, která teče z trubky u dřevěné chatky. Osvěžujeme se. No a to je bod, kdy se dostatečně nerozhlédneme a mineme rozcestí. Jak? No nevím. Ale vesele se ženeme dál. „Nikde nevidím červenou značku.“, volá na mě Gábina. No a proč by taky měla, říkám si, jdeme pořád po té samé cestě. Ale pak už jsme měly být na Třístoličníku a pořád nic. Cesta se stáčí a dokonce trochu klesá! Výhledy máme sice neskutečný, ale já jsem dost nervózní a Gábina znova hlásí „Hele fakt dlouho nebyla červená značka.“ No teď už nejsem v klidu ani já. Stáčíme se od vrcholu dolů a na to je moc brzy. Máme přeci jít po vrstevnici.
A tak dáváme pauzu, koukám do mapy a s přesvědčením, že v mapách číst umím, ukazuju na bod, kde jsme. No jsme blbě! Takže buďto se vrátíme, ale to je dalších 7 kiláků navíc, nebo najdeme zkratku a vyloupneme se přímo u Plešného jezera, což by nám ve finále pomohlo. Jenže. Nejsme na mapě, kde si myslím, že jsme. Mělo mi to dojít ve chvíli, kdy stojím na mostíku a nahlas říkám, že je divný, že ho na tý mapě nevidím.
Nový směr cesty
Scházíme dolů, značně podrážděné, protože nejenom, že je jasné, že nestihneme navštívit jezero, ale taky je jasné, že musíme vymyslet záložní plán B, který zatím neexistuje. Dole se napojíme na modrou kolem Schwarzenberského kanálu. Znova otvíráme mapu a počítáme, kam dojdeme. Máme míň než tři hodiny na to, dojít na vlak. Ať tudy, nebo jinudy je to pořád 17 kilometrů. To víme, že nedáme. Jedna z možností je, vrátit se do Nového Údolí. A jet vlakem už odtamtud. Ale to obě bereme jako prohru. Tak studujeme, jestli jede autobus z Jeleních vrchů, abychom se pak napojily na vlak. To jede a i to stíháme dojít. A tak dalších deset kiláků dupeme po rovině. Obě nás mrzí, že jsme sešly. Dost to dávám za vinu sobě. Nepozornost, špatné čtení mapy…
Je ale opravdu krásně. Vlastně jsem u Schwarzenberského kanálu poprvé. Poprvé tak můžu přemýšlet nad tím, jak tohle všechno vybudovali. A když vidím dnešní těžkou techniku, jak devastuje přímo vedle kanálu lesy, říkám si, proč ho nepoužívají dodnes. No mohla by v něm být alespoň voda, bylo by to až čarokrásné. Když dojdeme do Jeleních vrchů, stočíme to do restaurace. Ještě zkoumáme, jestli v okolí není nějaká budka, bouda, přístřešek, kde bychom se mohly před deštěm schovat a vzít si třeba pivo do petky. Je totiž opravdu krásně. Ale nikde nic na mapě nenacházím. A tak sjíždíme autobusem do Nové Pece a pak už chytáme vlak přes Budějovice až do Prahy.
Tenhle kout Šumavy nám unikl. Přechod Šumavy jsme zakončili trochu jinak, než jsme si plánovaly. Ale obě tak nějak víme, že jednou si sem pro ten zbytek dojedeme.
Trasa pátého dne:
Nouzové nocoviště, Nové Údolí (dále po červené), Rosenauerův pomník, rozcestí Trojmezné a Třístoličníku, les les a les, Stocký potok (dále po modré), Ministerka, Hučina Potok, Jelení Vrchy
Vzdálenost: 22 km
Převýšení: 463 m
Jaký byl přechod?
Když jsem říkala, že jako zkoušku na Pyreneje půjdu přes Šumavu, odkazovali mě lidi na Krkonoše nebo dokonce Tatry. Myslím si, že Šumavu podceňují. Nám dala za ten týden co proto. Namátkou:
- 3x jsme zakufrovaly
- 1x jsme docházely za úplné tmy
- 1x nás to vypláchlo
- já si odvařila palec
- Gábině myši ožraly botu
- přestala mi svítit čelovka
- několikrát nám došla voda
Zjistily jsme, jak asi tak velké batohy na podobné akce potřebujeme. Že bez dobrého spaní to není úplně ono. Já zjistila, že soláry jsou těžká věc, co nedobíjí úplně podle mých představ. První den nás skoro do kolen poslala váha batohů. Vím, že i malá bomba pro dva lidi na týden je ažaž. 3,5 litru vody byly zhruba adekvátní. Překvapivě jsme jedly méně, než jsem čekala. Na Šumavu úplně stačí lehké běžecké boty. Moje pohory neměly smysl.
Obě dvě jsme si to užily. Domů jsme jely řádně spocené a smradlavé. Odjely jsme v čas. Pár hodin po našem odjezdu na všech místech kde jsme se pohybovaly nebo plánovaly spát, padaly stromy a další dny nešla elektrika. Doprava byla taky mimo provoz. Když to shrnu, náš výlet jedním slovem, bylo to: bezva.
Záznamy jednotlivých dnů na mé Stravě:
Pokud budete přechod plánovat, dejte si pozor, některé části té hlavní trasy jsou otevřené jen přes největší sezónu. Skoro u každého nocoviště je v blízkosti restaurace nebo hospoda. Pokud chcete jít opravdu úsporně, moc jídlo řešit nemusíte. Kdybychom měly filtr, nemusíme tolik řešit ani vodu. Systém nouzových nocovišť je skvělý nápad. Určitě bych uvítala koš v jejich blízkosti. Například na Poledníku, Modravě a Bučině by to absolutně problém nebyl a dokonce na Modravě by bodly i toitoiky. Vzdálenost mezi jednotlivými nocovišti není veliká, průměrně 15 kilometrů. Dá se proto naplánovat jenom část trasy. Jít pomaleji, kochat se. Nebo si naplánovat cestu jinudy, než po hlavní přechodové cestě. Bohužel většina cesty je po zpevněných nebo vyasfaltovaných cestách. Počítejte tak s tím, že vás ta chůze bude bolet víc.
