Po naší zkušenosti z ostrova Kea jsme s taťkou vybírali ostrov, který bude dostatečně velký a nabídne nám trochu více komfortu při našem toulání. Nakonec jsme vybrali ostrov Andros, který je necelé dvě hodiny od přístavu Rafina, třetího Athénského přístavu.
Z bytu jsme se vezli stylově. Taxikář, co taťku pravidelně vozí, si pořídil legendární VW T2 a potřeboval si udělat zkušební jízdu. Pro mě je tahle cesta zase něčím novým. Tentokrát nejedu sama, ale jedeme rovnou ve třech: já, taťka a jeho přítelkyně Anka. Taky nejedeme na blind, ale už máme zarezervované bydlení. Přiznám se, že veškeré plánovaní cesty tam a ubytování jsem přenechala jiným.
V přístavu Gavrio čekal autobus, kterým jsme přejeli až na druhou stranu, do hlavního města ostrva Andros, do Chory. A čtyři dny vyplněné skvělým jídlem, vínem a horskými treky mohly začít.
Rychle jsme se ubytovali a naše první kroky vedly do centra. Byl čtvrtek a pořád ještě nebyla hlavní sezóna, a tak byla Chora příjemně prázdná. Došli jsme až nakonec, kde dříve stávala pevnost. Dneska jsou patrné už jen zbytky zdí a starý most na skalnatý ostrůvek. Kousek nad nimi je plac s velikou sochou neznámého námořníka, která je věnovaná všem námořníkům, kteří na moři přišli o život. Muzeum moderního umění bylo bohužel zavřené, nás ale stejně hlad vedl zpět na hlavní náměstí, kde bylo několik otevřených restaurací.
Taťka usedl a sebejistě pokynul směrem na číšnici: „Fasolade gigantes.“ Objednával naše oblíbené jídlo. Jaké bylo překvapení, když řekla že nemá. Jak jsme potom zjistili, tady na ostrově tohle jídlo nikdo nevařil. Bylo úplně jedno, že neměli naše oblíbené fazole. Všechno jídlo, co nám přinesli, bylo vynikající. Ogrilovaná zelenina, salát, tzatziki. A nechybělo ani víno. Jejich lehké stolní víno, které se tak snadno pije. Absolutně jsme se neovládli a přežrali se. Takže jsme se rozhodli to vychodit.
Sešli jsme na pláž pod městem a prošli ji celou až nakonec. Užívala jsem si písek pod nohama. Tam jsme začali stoupat k heliportu. No jenže ne každá cesta, která vypadá schůdně, je schůdná. Bohužel taťka zatočil o pár desítek metrů dřív a my se tak za chvilku ocitli obklopení trnovými keři. Byla to cesta pro kozy, která se začala ztrácet. Anka měla alespoň tenisky, jenže já s tátou jsme měli huarache. Byl to ten nejbolestivější pochod, jaký jsem v těch sandálech zažila. A taky pořádná lekce mindfulness. Když jsme se konečně vyškrábali nahoru na cestu a vyndali si všechny trny, jako bolestné nám taťka slíbil, že si můžeme vybrat jakékoli šaty. Beru!
První trek, ostrov Andros mile překvapil
Na druhý den už jsme byli vybavení mapou. Vybrali jsme trek číslo 5, který nás vedl přes kopce do druhé zátoky, města Ormos Korthiou. Na začátek jsme si pěkně nastoupali. Sundavali jsme trika a funěli do kopce. Nahoře jsme se zase oblíkali, pěkně foukalo. A taky se změnil ráz krajiny. Už po příjezdu jsem si ostrov sama pro sebe pojmenovala Dračí ostrov. To kvůli kamenným plotům, jaké jsem jinde takhle poskládané neviděla. Teď se před námi rozevřelo skalnaté údolí a tím se mi to jen potvrdilo, jméno jsem vybrala správné.
Měli jsme s sebou sušenou zeleninu, oplatky, vodu. Bylo nám fajn. Pak se ostrov znovu změnil. Pohoupali jsme se po menších kopečcích a začali sestup do zátoky. Kličkovali jsme mezi domy, doplnili si vodu ve studánce. A pak jsme se rozdělili a navzájem se ztratili. Byla na nás znát únava a chůze z kopce dolů byla dost namáhavá. A to jsme nebyli ani v půlce dnešního treku.
Vždycky to jsou jenom chvilkové malé krize. Ve městě jsme narazili na domácí restauraci. Velký hlad, velké oči. Ale to v Řecku znamená, že se zase přežereme. Tomu se totiž nedalo říct jinak. Saláty, tzatziki, domácí chléb, orestované brambory, ten den chycená ryba, pivo na první zahnání žízně a víno k jídlu. Přiznám se, já se tak nacpala, až se mi chtělo zvracet. Jak to ti Řekové dělají, že mají tak dobré jídlo? Cestou do kopce jsem myslela na nejhorší. Ani malý drobek by se do mě nevešel. Pěkně jsem si to odtrpěla, protože jsem měla i dost žízeň. A táta se mi jak jinak, než smál.
Opět se krajina změnila. Procházeli jsme vesničkou položené terasovitě v kopci. Minuli jsme pár místních. Všichni se usmívali a vřele zdravili „Kalimera.“ Přišli jsme do kamenité rokle. Dole bylo slyšet potůček a žáby. Takové mikroklima. Podél vody byly rozeznatelné už rozpadlé budovy. K jedné jsem se dostala blíž a dozvěděla se, že jde o vodní mlýn. Opravdu zvláštní stavba.
Poslední část trailu vedla po silnici. Táta nám utekl. Po celém dnu mu zbyla energie. Já s Ankou jsme šly svým tempem. Jednou nám i zastavilo auto jedoucí v protisměru. Jen tak, aby se zeptali odkud jsme. Den jsme zakončili, jak jinak než v restauraci. Tak dobré vinné a zelné rolky jsem ještě nejedla.
Trek do kláštera nás zaskočil
Na druhý den jsem naplánovala „kratší trasu“ k nedalekému klášteru. Jenže jsme nebyli tak připravení jako den předtím. Byl svátek a tak jsme si nemohli ráno nic koupit k jídlu. Poslala jsem Anku s taťkou napřed. Potřebovala jsem čas pro sebe. Po několik desítkách minut na trailu jsem si musela přezout boty. Terén byl pro huarache opravdu složitý. Prudké stoupání se střídalo s prudkým klesáním. Po cestě nebyla studánka a teplota se šplhala nahoru. Když jsem dorazila ke klášteru, měla jsem dost. Trasu jsme se rozhodli zkrátit. Doplnila jsem si vodu. Výtečnou a chladivou.
Začaly jsme s Ankou nahlas mluvit o tom, jak máme chuť na zmrzlinu. Taťka se nám trochu posmíval. Kde dneska ve svátek asi tak seženeme zmrzlinu a ještě tady na cestě? Nemohl být víc na omylu! Jakmile jsme překonali poslední údolí na trailu a vyhoupli se na silnici, objevili jsme cukrárnu. Kdyby jen to, měli i veganské zmrzliny! V tu chvíli nám bylo nejlíp, jak to šlo. Rovnou jsme směřovali na večeři. Zase do jiného podniku. A zase to bylo naprosto fantastické jídlo.
V neděli nás čekal odjezd. Rozhodli jsme se proto přesunout k přístavu a udělat krátký trek tam. Nakonec jsme to ale zakufrovali. Začalo to kávou, pak se přidalo víno a pak nás napadlo že bychom se mohli vykoupat. Skvělý nápad. Poprvé jsem sama vlezla do vody a pozorovala vodní trávu. Bohužel nevydržel obal kamerky a ta odešla. Pláž byla krásně čistá, moře teplé. Pobyt jsme zakončili jak jinak než v restauraci. A zase to bylo o naprosto vynikajícím jídle.
Proč jsem si ostrov Andros zamilovala
- Pro jeho perfektně udržované traily. Na ostrově funguje skupina lidí, kteří pravidelně traily obchází, opravují značení, sekají trávu. Dokonce přijíždí lidi až z Holandska a na údržbě se podílejí. Jsem s nimi ve spojení a chystáme spolu podcast. Můžete se podívat na jejich stránky Andros Routes. Na ostrově je až neuvěřitelných 160 kilometrů trailů a skrz Andros vede 100 kilometrů dlouhý trail.
- Fantastické jídlo. Všude kde jsme byli, jsme se doslova přežrali. Nevím jak je to možné, ale tady prostě opravdu umí vařit. Můj tip kde se najíst: restaurace s krásným výhledem na pláž Tis Pareas v srdci Chory. Útulná restaurace na schodech s baculatými kuchařkami a výtečnými rolkami Ta Skalakia, opět Chora. Tria Ateria v přístavu Gavrio, doporučeno místními a vyplatilo se.
- Málo turistů. Je to jednoduše proto, že trajekt pokračuje dál na ostrov Mykonos. A ten je prostě větším lákadlem.
- Úžasné pláže a zátoky. A pozor, liduprázdné. Na Androsu nenajdete velké hotelové komplexy. Jezdí sem převážně řekové a ti, co rádi chodí. K některým zátokám znají cestu jen místní.
- Netradiční atmosféra. Když jsem se procházela v uličkách Chory měla jsem pocit, že jsem v Itálii. Řecká srdečnost ale nikam neodešla.
