Polský Balt má pro mě zvláštní kouzlo. Je divoký, syrový. Vítr umí být pořádně neodbytný. A já si to užívám. Mám ten krátký diskomfort ráda. Někde tady, uprostřed pláží jako z Karibiku, si moje hlava vždycky odpočine.

Když se nikam nemusí – (s)plynutí u moře

Dny tady mají úplně jiné tempo. S koncem sezóny i sem dorazí zpomalení. Některé dny věnujeme výletům na kole po cestách v borovicových lesích. Jindy chodíme kilometry po plážích a brouzdáme nohama v ledové vodě. Sem tam vyrazíme na západ slunce nebo si dáme drink v baru. Občas popojedeme autem trochu dál, na některé z našich oblíbených míst. A někdy jsme celý den v domku.

Těžko se popisuje ten zvláštní pocit, který tady u moře mám. Jako byste se najednou ztratili a svět o vás nevěděl. Za mořem cítíte volání dálek. Vzdálenost je tady zkreslená. Den, kdy nepozdravím moře, se cítím nesvá. Hodně mě to vrací zpátky do doby, kdy jsem bydlela v kajaku a spala na plážích.

A protože je mi jasné, že na melancholii nad mořem, divokou přírodu, někdy drsné podmínky a taky všudypřítomný nevkus vás nenalákám, přikládám svoje tipy, co vidět od Łeby po Gdaňsk. Předem mi přijde fér říct, že žádné dinoparky ani podobné atrakce vám doporučovat nebudu. Proč? Vysvětlím na konci.

Vítejte u mého malého průvodce tímhle koutem Baltu.

Kdy má Balt největší kouzlo?

Jezdím sem k moři na sever Polska už pět let. Vždycky na podzim, těsně po hlavní sezóně. Ve chvíli, kdy už je většina atrakcí zavřená, rozebírají se bary na pláži a počasí si s vámi trochu hraje. Jednou si vykračujete v tílku, jindy musíte nasadit čepici.

Zažila jsem to tady i v listopadu. To už je pro opravdové dobrodruhy a lidi s jistým charakterem. Ostrý vítr, moře jako led a všude pusto prázdno. Ideální podmínky pro kreativní čas. Umím si představit nad mořem trávit čas při psaní knihy, malování obrazů, nebo tak něco.

Hlavní sezóna mě osobně neláká. Chápu, že pro spoustu lidí je léto jedinou možností, kdy se k moři dostanou. V takovém případě bych se vyhnula nejrušnějším letoviskům a hledala místa, kde se dá uniknout davům.

Chápu, že třeba nemáte jindy volno. A když to jinak nepůjde, hledala bych klidná místa a pozor na komáry. Zrovna letos z nich byli lidi zoufalí. 

Bydlíme u pláží, kvůli kterým se vracíme

Jezdíme do vesnice Dębki, která má, prý, tu nejhezčí pláž na polském Baltu. Pár jsem jich už podél pobřeží od Štětína viděla a troufám si s tím souhlasit. I když to o té “své” pláží, říká každá vesnice.

Proč experimentovat, když tady máme všechno, co potřebujeme. Klidné zázemí s dostatkem soukromí pro všechny, uzavřený areál, hřiště pro syna, pravidelně sekaná tráva, wifi, terasa, gril a k moři to je do 10 minut.

Osada Dębki – paní Ala je moc milá. Zkuste říct, že jste od Borise.

Celkově je tady nabídka ubytování opravdu široká. Někdy je až úsměvné, jaké bizarní kombinace se vedle sebe objeví. Kdo má obytné auto, může využít kempy. V některých jsou o chatky a ve všech se dá spát pod stanem. Vybrat si můžete i tzv. domki holenderské, což jsou mobilheimy. Časté jsou domki letniskové s kuchyní a koupelnou v uzavřeném komplexu. Jenže jsou často jeden vedle druhého bez soukromí. Najdete tu i klasické penziony. No prostě polský národ je podnikavý a každý kdo si tu koupil kousek země, si postavil na co měl a co mu nejvíc vydělá. 

Na blind bych nejezdila, případně vybírala na Bookingu jiné ubytování. Ale pořádně si prohlédněte i na mapě, jak vypadá. Některá ubytování jsou moc namačkané na sobě.

Moje malé gastro okénko

JO! Mi-lu-ju jídlo a z cest si často vozím recepty. A místní nakládané sledě se absolutně nedají srovnat s tím, co seženete v obchodech u nás. Rybí polévku si tu dát musíte. Každý podnik ji vaří po svém. Zpravidla bývá pikantní, často z lososa, někdy papriková. Mňam. Tady pár mých dalších oblíbenců:

Surówki (čti surůvky) ke všemu. Ne, není to náš salát. Spíš něco jako příloha, kterou si můžete namíchat podle sebe a dát i samostatně. Je to najemno nakrájená zelenina. Často zelí, mrkev, červená řepa, někdy okurka.

Kopr, na ten pozor, ten se tady dává do všeho. Na brambory, do polévek, na ryby, do surówek. A to já ráda.

Pierogi určitě znáte. Tady na severu je mají skoro v každém podniku, ale ne vždy jsou domácí. Když na ty domácí narazíte, budete se na ně vracet. Na pierogi patří hodně másla a samozřejmě kopr.

Zapiekanki jsou taková polská pizza. Prostě půlka bagety posypaná kde čím a zapečená. Standardní velikost je 25 cm, najdete i 2x tak větší. 

Gofry, prostě wafle. Doma je dělám často a měla jsem i ty belgické v Belgii. Ale tyhle jsou prostě obří. Můj oblíbený podnik najdete na mapě. 

Uzené ryby tady koupíte v malých stáncích na ulici, kde si je prodejci udí. Někdy je chuť specifická, pokaždé trochu jiná. Opět se to nedá srovnat s tím, co si kupujeme u nás.

Jinak je nabídka všude podobná. Smažené ryby, hranolky, smažené brambory a batáty, pizza, tomatová polévka s těstovinama, těstoviny, bramborové placky, hodně sladkých zákusků, různé pečivo v pekárnách a zmrzlina. 

Místa, co mám ráda. A vy byste mohli taky.

Pět let je pět let. Žádný průjezd jednou z rychlíku. Na místa se opakovaně vracím. Ne každý rok, spíš podle nálady. Kdyby tu chtěl člověk poznat všechno až do morku kostí, musel by tu strávit celý rok. A možná život?

Dębki

Pro někoho jedno z letovisek, pro nás zázemí. Pláže jsou tady široké, k moři musíte projít lesem, hlavní silnice je daleko. Je tady několik dobrých restaurací (a mnoho dalších), lezecký park, kajaky, cyklostezky, obchody. Rádi využíváme možnost na kolech dojet do Białogóry i Jastrzębiej Góry. Rybáři zde loví na svých klasických loďkách a úlovky prodávají ráno u rybárny. Na řece Piaśnica končilo Polsko (1920–1939). I tady už se propisují změny. Hodně se staví nové apartmány, stará silnice dostala nový povrch a přibyla nová cyklostezka. Zatím ale pořád dobrý.

Białogóra – Zagroda

Tohle je takový fajnový spot, když máte malé děti. Je tady hřiště a hlavně malá mini zoo. Vy se můžete najíst a děti si mezitím pohrát se zvířátky. Není to žádné hogo fogo, prostě normální restaurace s bonusem. My sejm jezdíme na kole lesem a zpátky po pláži. To je nevšední zážitek!

Łeba

Zásadně se vyhýbám atrakcím. A že jich je v okolí Łeby opravdu hodně. Projdu si promenádu, respektive Alej polských prezidentů, a zajdu do přístavu pro uzené ryby. Pak popojedu k vesnici Rąbka, odkud se dá vyrazit do Słowińského národního parku k pohyblivým dunám. Parkoviště je placené a během sezóny se platí i vstup na duny. Můžete jít pěšky, využít kola nebo placený melex (je to asi 6 km). Mimo sezónu se k dunám dostanete zadarmo. Nejvíc dramatické to je za deště a mlhy. Člověk chvílemi čeká, odkud z mlhy vyletí drak. Vypadá to tady jako ze Hry o trůny. Doporučuji návrat po pláži, která je opravdu divoká, plná malých kamínků a mušliček. 

Hel

Poloostrov se dá projet celý na kole, jen pozor, je dlouhý asi 38 km. Když dojedete na konec, je to takové klasicky polské. Všude všeho hodně. Já si projdu přístav s restauracemi a mizím dál na konec Kašub. Pokud vás (nebo někoho z rodiny) zajímá druhá světová válka, navštívit můžete muzeum obrany pobřeží. Děti můžete vzít do Fokária a muzea rybolovu. Akorát pozor, do Fokária je v sezóně dlouhá fronta.

A na Hel se samozřejmě jezdí za větrem. Takže jestli máte rádi kitesurfing a všechno takové, tady najdete svoji krevní skupinu.

Gdyně

Na první pohled velmi industriální místo. Roky jsem ho míjela. Proč tam jezdit, když je kousek Gdaňsk? Jenže když prší, musíte řešit náhradní plán.

I pro malé děti je hezké Gdyňské akvárium. Možná vás na první dobrou neohromí, ale když si všechno pořádně prohlédnete a budete si ukazovat, klidně tu strávíte dvě hodiny. Kousek odtud je Centrum experimentální vědy, prostě něco jako IQlandia.

A jestli máte děti, které zajímají lodě, hned naproti akváriu si můžete zaplatit vstup na plachetnici a torpédoborec.

Sopot

Bývalé lázeňské město, dneska vysoce turistická záležitost. Ulice jsou i v září velmi plné. Je tady slavné molo, které patří k nejdelším dřevěným molům v Evropě. Vstup je zpoplatněný, i v září. Jedna rychlá fotka s Křivým domkem, dát si vyhlášené gofry a můžete se jít uklidnit do parku, kde je velké dětské hřiště. Pláž je tady samozřejmě taky, ale jak jednou zkusíte tu divokou, tahle městská vás už nebude bavit.

Praktické info: parkování je zpoplatněné a počítejte s tím, že mezi Gdyní, Sopotem a Gdaňskem bývají zácpy. Pokud jedete autem, raději si na přesun nechte časovou rezervu, nebo využijte vlak.

Gdaňsk

Město na celý den, možná dva. Upřímně je krásné, ale náročné zároveň, že se synem ještě vyčkávám. Dokud byl v nosítku, prošla jsem ho vcelku obstojně. S kočárkem bych se tady tahat nechtěla a momentálně jsou pro něj zdejší fantastická muzea ještě moc složitá.

Tady máte pár tipů, co vidět, protože podobná místa jinde moc nenajdete. Muzeum II. světové války je snad na celý den, doporučuji českého audioprůvodce. Evropské centrum Solidarity, promenáda u Motławy, Dlouhé náměstí a nenechte si ujít výstup na střechu baziliky Nanebevzetí Panny Marie.

Ewa Zapsrazsa

Tohle v žádném průvodci „13 míst, kam k polskému Baltu“ nenajdete. Je to poklad, který jsme objevili. Restaurace Ewa Zaprasza začala v roce 1987 jako malé výdejní okénko na verandě. Dneska tu mají jedny z nejlepších nakládaných sleďů, skvělé rybí speciality, výborná vína a dezerty. Je potřeba si udělat rezervaci tak 4 dny dopředu. Za dobrým jídlem do Sasina.

Palác Ciekocinko

Jen nedaleko je schovaný další poklad. Luxusní pětihvězdičkový butikový hotel. Jednou jsme tady byli ubytovaní a byl to nevšední zážitek. Vynikající snídaně na velice vysoké úrovni a pocit, že jste na zámku. Okolní anglický park se vzrostlými duby vytváří neskutečnou atmosféru. Poslední dobou sem občas zajedeme na slavnostnější jídlo.Restaurace Luneta & Lorneta je součástí MICHELIN Guide Poland 2026.

Aktivity, co mě baví. A vás bys mohly taky.

Poslední dobou se rozmohl takový nešvar. Road trip po půlce Polska za týden. Pak se na internetu objevují itineráře, co vidět, kde jíst a co navštívit. A já jen kroutím hlavou. Moře v Polsku je pro mě unikátní právě přírodou.

Já sem hlavně jezdím odpočinout si. Žádný rozpis na dva týdny, přejíždění a narvané dny. Jezdím sem načuchat moře, nechat si rozcuchat vlasy a chodit bosky. Aktivita číslo jedna, dva, tři… jsou dlouhé procházky po pláži. Nic se nevyrovná chůzi po místním písku, který je nejjemnější, jaký mi kdy mezi prsty zalezl. Taky ho vysypávám klidně ještě půl roku po návratu.

Jízda na kole je další oblíbená činnost. Je to tady po rovince, v lese je člověk hezky schovaný. Jet do vedlejší vesnice a zpátky je 20 kilometrů. A po pláži jste už někdy jeli?

Poslední dva roky si taky užíváme kajak. Splouvá se tady řeka Piaśnica, ale splavování na kajaku je populární na každé řece, která teče do moře. Hlavně mimo sezonu jste na řece skoro sami. Kolem vás plují labutě, před vámi ulétávají volavky a pod vámi v průzračné vodě ryby. Výlet je to krátký, o to víc si ho zapamatujete.

V neposlední řadě miluju jídlo, takže tady ochutnávám, co to jde, anebo si vaříme v domku.

A co na tom všem mám nejraději? Že si tady užíváme společný čas. Já, syn, můj táta, jeho psi a letos poprvé se stavila i moje mamka. 

Jestli vás zajímá, jak vypadá naše cestování ve více generacích, přečtěte si článek o cestování s taťkou po Fisherman’s trailu.

Tak co, namotivovala jsem vás? Omkrněte mapku, kde je toho trochu víc.

No jasně, to je ono! Dojedeme si k moři na pizzu.

Trvalo to rok zkoušení a příprav a v srpnu 2025 jsme se postavili v Salzburgu na start. Co bych tehdy chtěla vědět, než jsme vyrazili? Je toho docela hodně. Tak pokud vás to láká stejně, jako to lákalo mě, tenhle článek je pro vás. Nemá vás odradit, jen vám pomoct srovnat si očekávání a připravit se na cestu.

Instagram vs. realita

Trasa je dlouhá přes 400 km a do reelska se vejde jen pidi část. A protože algoritmy mají rády sexy obsah, logicky tam jsou ty nejlepší a nejhezčí záběry. Celá trasa tak ale nevypadá!

Ze Salzburgu se musíte vymotat městem, kde sice je cyklostezka, ale je tam opravdu hustý provoz.

Část trasy nevede po cyklostezce a jedete po silnici v provozu. Jde o docela dlouhý úsek za Golling an der Salzach, několik kilometrů za Schwarzach im Pongau, sjezd od železnice Mallnitz-Obervellach Bahnhof a většinu Itálie.

Taky vás čeká dlouhý průjezd tunelem Klammtunnel. To byl pro mě nejhorší zážitek. Po dlouhých minutách jsem vyjela na světlo načuchaná a omámená. Tady je to s vozíkem opravdu nepříjemné a špatně se vyhýbáte cyklistům, kteří jedou dolů, nebo vás objíždějí. Je to taky dost hlučné.

A protože jedete v Rakousku podél řeky a v údolí, často kopírujete železnici, silnice (někdy najednou) a vaši cestu lemují industriální zóny. Přestože je to logické, mně to při plánování nenapadlo.

Kde spát

V bikepackingových skupinách jsem četla nejeden příspěvek, kterak se borec večer někam zašil a ubytování neřešil. Proč by za to taky platil?!

Pro vás s dětmi tohle neplatí. Chcete jim dopřát nějaký refresh. Ideálně sobě sprchu a klid v noci, protože tady spaní na divoko po cestě není legální.

V Rakousku se dá spaní najít celkem jednoduše jak v apartmánech, tak kempech. Ceny kempů jsou docela vysoké (25 EUR v roce 2025 nebylo nic divného). Ale mají většinou velmi luxusní sociálky, teplou vodu v ceně, často restauraci a někdy i hřiště nebo hernu pro děti.

Ubytování pod střechou vám umožní mít méně bagáže a často je nabízeno se snídaní. Takže pokud na to máte a chcete si cestu opravdu užít, je to vaše volba.

Pozor, v Itálii je to s kempy horší. Já jsem přespala u bývalé zastávky a nyní restaurace Chiusaforte, kde vás nechají přespat, když si u nich dáte něco v restauraci. Ceny byly fajn, jídlo vynikající, spaní skvělé, elektrika na budově k dispozici, záchody a pitná voda také. Mají výborné snídaně a jako bonus hračky a odrážedla pro děti.

Moje zkušenost s kempy po cestě:

Camping Martina – Golling an der Salzach – cena mě překvapila (docela vysoká), sprchy OK, kousek ve vesnici je Spar, v noci se jemně otřásala země od projíždějících vlaků, které byly i slyšet.

Sonnenterrassen Camping St. Veit – krásné sociálky, herna pro děti, kuchyňka na mytí nádobí, restaurace, malé hřiště, rovný plac a v noci ticho.

Aktiv-Sport-Erlebnis-Camp Pristavec – velký kemp, kde jsou sociálky docela daleko od stanů. Mají tu výbornou restauraci, kam je lepší si udělat rezervaci.

Camping Seehof – velmi narvaný kemp, spaní pro stany na dost nepohodlných místech na kořenech. Sociálky fajn, restaurace ušla, možnost se koupat v rybníku.

Campeggio Al Bosco – nejlevnější kemping u moře. Velká místa pro stany, cena vzhledem k sociálkám docela vysoká. Ihned u moře, vlastní krám a dobrá restaurace. Do města na kole kousek.

Nespěchejte

Tohle bych udělala znovu jinak. Zaměřit se jenom na projetí Alpe Adria Radweg je škoda. Hlavně pokud máte děti větší, vzít to jako poznávací a vzdělávací cestu je skvělý bonus.

V Salzburgu je hezké venkovní koupaliště i ZOO. Za Salzburgem je několik míst, kam se podívat do soutěsky, například Salzachöfen, Lichtenštejnská soutěska nebo Groppensteinschlucht.

V Halleinu je solný důl a keltské muzeum. Ve Werfenu je venkovní koupaliště a kousek nad ním Eisriesenwelt, největší ledovcová jeskyně na světě.

Ve Spittalu je aquapark, ve Villachu jsou Therme Warmbad Villach.

V Itálii je naprosto neskutečný úsek po bývalé železnici. Doporučuji nespěchat, užívat si italské kávy a výhledy.

Hned po konci staré železnice jsou města Venzone a Gemona, zničená zemětřesením v roce 1976 a znovu postavená. Poslední dotek hor.

Jestli vás lákají města, centrum Udine se vám bude líbit. A jestli vás láká historie, zejména ta vojenská, hvězdicové město zapsané na seznamu UNESCO Palmanova bude to pravé pro vás.

Nevěřte, že budete u moře za 4 dny

Takhle. Jasně, že můžete. Ale proč?! Berte, co vám trasa nabízí, netlačte to na výkon. Kilometrů je to dost (420), výškové metry vám taky dají zabrat (2 500), hlavně před Bad Gasteinem a před hranicemi s Itálií. Já jsem to dojela za 7 dní. Nejkratší den jsem ujela 31 km, 2× to bylo přes 70 km a jednou přes 80 km. Když do toho započtete zastavení na cestě (viz bod 3), v klidu si dejte 10 dní. Já neměla elektrokolo, syn se vezl. Pokud vaše děti pošlapou, může se vám to protáhnout i na 2 týdny. Klidně si dejte navrch i nějaké dny u moře. Ale upřímně, z toho tak nadšení nebudete.

A nezapomínejte na dětská hřiště. To jsou hlavně v Rakousku povinné zastávky.

Vyberte si jen část

Nestíháte? Nevadí. Mezi nejhezčí úseky trasy patří údolí Gasteinertal za tunelem a bývalá železniční trať z Tarvisia s malým kouskem po silnici do Gemony del Friuli. Pokud vás láká dojet k moři, potom může být vaše trasa právě z Tarvisia, nebo třeba z Villachu, kam se dostanete vlakem, do Grada. Přestože se na pár malých kopečků budete muset mezi Alpami a mořem vyšplhat, cesta je daleko méně do kopce než do Tarvisia. A pokud vaše děti pojedou na kole, mohla by to pro vás být příjemná alternativa.

Doprava na start a zpátky

Start v Rakousku, cíl v Itálii. Máte kola, máte děti a možná cyklovozík. Tím se všechno komplikuje.

Děti na mezinárodních autobusových spojích musí mít podle pravidel dopravců dětské sedačky a zápůjčky nemají (konkrétně FlixBus).

Vlaky bývají hodně dopředu z Udine vyprodané. Koupit lze přes přepážku nebo v automatu na vlakovém nádraží, ale obsluha je vcelku neochotná, mluví jen italsky (možná jsem měla ten den smůlu).

Nechat koupi jízdenek až do Udine se nemusí v sezóně vyplatit.

Jaké máte možnosti?

Doprava na start:

• Vlakem z Prahy vás čekají 2 přestupy. Z Brna 1 přestup.
• Nejlepším řešením pro cestu na start je si autem dojet do Salzburgu a nechat ho tam. Nebo se do Salzburgu nechat odvézt.
• Mně se stalo, že v noci už ze Salzburgu nenavazoval vlak zpět do ČR.

Doprava z cíle:

• Z Grada musíte do Udine buď na kole, nebo využít autobus, který v přívěsu vozí kola (vozík nebyl problém) a nebyla potřeba sedačka pro dítě. Obyčejný autobus vás nevezme.
• Využít soukromé dopravce, kteří z Grada vozí cyklisty zpět do Salzburgu v mikrobusech. Předem si zjistěte cenu a možnost přepravy dětí a vozíku.
• Přestože jsme se vraceli vlakem s přestupem ve Villachu, který byl časově velmi těsný, rakouská průvodčí byla velmi milá, řekla, že bez nás vlak neodjede, a dokonce syn dostal ve vlaku omalovánky.
• Nejsnadnější je zařídit si odvoz.

Na co si dát pozor:

• Používejte aplikace lokálních dopravců. V Itálii mi nešlo koupit vlak, který jel do Villachu, přes rakouskou aplikaci a musela jsem stahovat italskou.
• Cyklovozík je považován za nadměrné zavazadlo. To jsem nevěděla a neměla koupený lístek. Nakonec to nikdo neřešil, ale musela jsem vozík celý rozebrat, aby nepřekážel.
• V italském vlaku jsem musela vyndat většinu věcí ven. Nic extra na vozíku být nesmí (sundat vlajku, brašny navíc atd.).
• Lidi nebývají nápomocní. Jestli pojedete sólo, připravte se na stres, aby dítě během nakládky vydrželo v klidu.

Naše den po dni

1. den: Salzburg – Golling

Náš první den začal už v Praze. Po dvou hodinách spánku jsem se kolmo přesouvala na Hlavní nádraží. Zjistila jsem, že mi drhne nosič o zadní kolo (vyřešila jsem to až na přestupu v Linzi), a do toho se mi převrhnul na semaforech v centru Prahy vozík. Velká rezerva na vlak byla tatam a já byla ráda, že jsme to stihli jen tak tak.

Když jsme konečně vystoupili v Salzburgu, chtěla jsem rychle město projet. Vybrat peníze, dát si Mozartovu kouli a zapálit děkovnou svíčku.

Jak bylo hotovo (bacha, bankomaty sviňácký si připočítávají 3 EUR k výběru, přestože ho máte od banky v zahraničí zdarma), vezla jsem se kolem Salzachu s občasnými zastávkami. Tempo pomalé, vozík mi připadal těžký, vody jsem měla málo. Prostě první den se všechno teprve rovnalo.

Ubytování jsme měli v kempu v Gollingu, kde jsem i nakoupila ve Sparu.

31 km.

2. den: Golling – St. Veit

Start až kolem půl desáté, přestože jsme vstávali už v 6:30. Sbalit všechno a poukládat, nasnídat se, dát si kávu, nabrat vodu, připravit svačinky, postarat se o dítě. To je prostě jiný typ ranního startu. Bylo to první ráno na trase, takže pomalejší.

Většinu dne jsme jeli podél Salzachu. Jenže bylo zase horko a já začínala hodně cítit nohy. Nebyla jsem zvyklá tahat takový náklad.

Zachránilo nás hřiště s výhledem na skalní masiv, kde jsme si dali ve stínu pauzu na pozdní oběd. O chvíli později mě vedro zmohlo natolik, že jsem si musela na chvíli lehnout. Spali jsme oba asi hodinu.

Nakonec jsem ujela 43 km a nastoupala 400 metrů. Dali jsme si hranolky a já pivo, perfektní sprchu a pokecali s rodinou ve stanu vedle, která veškeré letní dovolené tráví na cyklovýletech.

3. den: přes Bad Gastein

Věděla jsem, že nás čeká největší převýšení. Stoupání jsem si rozdělovala na etapy.

Nejhorší byl úsek tunelem. Bylo to vysloveně hnusné. Betonová zídka mezi námi a auty sice byla, ale hluk a smrad se skoro nedaly vydržet. Po výjezdu z tunelu jsem měla těžko na plicích a kašlali jsme oba.

Před Bad Gasteinem mi začaly docházet síly. Jeden kopec jsem s kolem a vozíkem tlačila tak dlouho, až jsem skoro nevěřila, že to vůbec dostanu nahoru. Pomohl mi nějaký Turek a já si pak dala ledové kafe jako odměnu.

Jakmile jsme se vyškrábali do Bad Gasteinu, bylo jasné, že musíme stihnout vlak skrz horu. Všechny kempy na téhle straně hor jsme minuli. Dojížděla jsem s klepavkou, ale vlak jsme stihli.

Na druhé straně mě čekal jen velmi dlouhý sjezd po mokré silnici do kempu, kde jsem postavila úplně hotová stan s výhledem na koně a dali jsme si jídlo v restauraci.

Nakonec 53 km a 833 m nastoupáno.

4. den: Spittal an der Drau – Villach

Ráno jsem měla pocit, že nevstanu. Nohy, zadek, ruce. Všechno bolelo.

Stan byl úplně mokrý od rosy a já byla ráda za stolek, na kterém jsem mohla v klidu zabalit věci, udělat snídani a kafe.

Dnešní trasa vedla podél řek Möll a Drau. Údolí se postupně rozšiřovalo, jeli jsme loukami a poli, ale také kolem železnice, silnic a betonárek. Pauzy byly krátké – na pití, záchod, házení kamínků nebo dětské hřiště.

A pak jsem dojela do Villachu. Bylo sedm večer a kemp byl už skoro plný. Naštěstí jsem ještě našla vcelku slušné místo, postavila stan a šli jsme do sprchy, na pizzu a pivo.

77,77 km.

5. den: Rakousko – Itálie – Chiusaforte

„Dneska chci dojet do Itálie.“ To byla moje ranní mantra.

Pátý den už se něco láme. Část cesty máme za sebou, tělo protestuje, ale zároveň vím, že jsem někde uprostřed a mám reálnou šanci cestu dokončit.

Prvních patnáct kilometrů bylo fajn. Pak se cesta změnila. Vedro, silnice, železnice, mírné a nepříjemné stoupání. Pauzy nepomáhaly. Oběd nepomohl.

Asi pět kilometrů před italskou hranicí jsem se prostě rozbrečela.

Všechno bylo špatně. Cesta, auta, kopec, vedro. A samozřejmě jsem měla pocit, že tohle byl úplně blbej nápad.

Čekala jsem, že nějaké dno přijde. Takže jsem ho vlastně brala jako součást cesty.

A pak jsme vjeli do Itálie a téměř okamžitě přišla bouřka. Schovala jsem se před deštěm u stánku, kde mi nenechali zaplatit pivo, když zjistili, že ve vozíku mám dítě a ne psa.

A potom přišlo to, kvůli čemu jsem sem jela. Konečně! Cyklostezka po trase bývalé železnice. Tunely, řeka, hory, Triglav někde po levé ruce a konečně pořádný sjezd. Najednou to dávalo smysl.

Do Chiusaforte jsem dorazila na večer. Ujala se mě skupinka rumunských bikepackerů. David, nejstarší z nich, si hrál s Mikolášem, zatímco já jsem se mohla najíst a dát si víno. Za polévku, víno, vodu a těstoviny jsem zaplatila 16 €.

Levné, jednoduché a neskutečně dobré.

Ten den mi cesta dala všechny emoce. Od beznaděje po absolutní naplnění. S Rumuny jsme dodnes v kontaktu.

74,5 km.

6. den: Chiusaforte – Udine

Ráno jsem se probudila a dostala parádní toast a skvělé macchiato. Dala jsem si ho dvakrát. Pro strýčka Příhodu. Cesta pokračovala po bývalé železnici. Jedna z jednoznačně nejkrásnějších částí celé cesty. Pořád jsme lehce klesali, projížděli tunely. Sem se chci jednou vrátit.

Postupně jsme opustili hory, projeli Venzone a zamířili směrem k Udine. A tahle část už mě bavila výrazně méně. Hodně silnice, malé kopečky, které se objevovaly pořád dokola, docházela voda a v Udine mi navíc přestala fungovat navigace.

Na 50. kilometru přišla další krize. Nakonec jsem zavolala tátovi, využila jeho body na Bookingu a vzala hotel dva kilometry od trasy. Byl jediný k dispozici a já byla neskonale vděčná.

Teplá sprcha, večeře. Všechno, co jsme potřebovali.

80,77 kilometru.

7. den: Udine – Grado

Snídaně v ceně byla doslova vzpruha. Všechno, co vypadalo podezřele dobře, jsme si dali. Hlavně sacharidy, sladké a kafe.

Dneska jsem chtěla k moři. Na tu pizzu.

Jenže poslední kilometry se nějak nechtěly rozjet. Vedro, trochu protivítr, bolavý zadek a vidina moře někde přede mnou. Osm a půl kilometru do cíle už to nejelo.

A pak jsem zahlédla ceduli Grado. Jooooo. Jsme tady.

Dojela jsem na nádraží pozdravit Rumuny, udělali jsme obligatorní kolečko městem a konečně přišla fotka u moře.

Když jsem večer došla pozdravit vodu, uvědomila jsem si ještě jednu věc. Před osmi lety jsem kousek odtud spala mezi chaluhami a bála se tmy. Teď jsem se sem vrátila s dítětem a cyklovozíkem a právě jsem dojela jednu z legendárních evropských cyklotras.

Byla jsem ráda, že jsem v cíli. Splnila jsem si sen, který jsem snila přes rok. A zároveň jsem věděla, že mě tahle trasa v některých ohledech zklamala.

Zkušenost nemusí být jen pozitivní. Ale musí být silná.

A tahle rozhodně byla.

Jak cestu prožíval 2,5 letý syn

Mikoláš byl na celé cestě neuvěřitelně v pohodě. Ve vozíku jedl, spal, pozoroval okolí, četl si Albi tužku, komentoval a zpívali jsme si. Základem našich pauz byla dětská hřiště. Už měl plenky jen na noc, takže se mi v tomhle ohledu cestovalo zase o něco jednodušeji. O dost víc jsem ale řešila jídlo.

Svačinek není nikdy dost.

Při takovém výkonu navíc nemůžu myslet jen na to, co bude jíst dítě. Musím jíst i já a to hodně. Řešit počasí na takovéhle cestě s průjezdem Alp je jiná disciplína. Vezla jsem holinky, pláštěnku, plavky i teplé vrstvy. Nakonec bylo hlavně vedro. A zatímco Mikolášovi vedro tolik nevadilo, já jsem ho měla po několika dnech opravdu dost.

Spaní ve stanu problém nebyl. Trénujeme ho už dlouho a Mikolášovi je v zásadě jedno, kde spí. Dokonce si o spaní ve stanu občas řekne sám.

A pak je tu jeden moment, který se mi z celé cesty zaryl pod kůži úplně nejvíc.

Nepovedlo se mi dobře vyřešit cestu zpátky. To, jak se k nám autobusák zachoval, se mě velmi dotklo. Zůstali jsme v dešti na nádraží, ujel nám následný spoj a já revala a revala.

A Miko? Nabídl mi svoje jídlo, aby mě uklidnil.

Víc k tomu asi není třeba dodávat.

Ikonická cesta, kterou si užijete, když jste připraveni

Každý si cestu prožije po svém. Vaše zážitky se mohou velmi lišit od mých.

Ve dvou se vám to potáhne lépe. Ale zvládne to i sólo máma!

Tahle cesta nepatří mezi nejlevnější. Určitě mějte po ruce hotovost, dostatečnou rezervu, nezapomeňte na přilby a vlaječky na malá kola a cyklovozíky.

Všechno ostatní vyřešíte po cestě.

Proč si vybrat Fisherman’s Trail
Velmi krátce: je to krásný, dobře dostupný a nenáročný trek.

Tahle trasa se bude líbit širokému spektru chodců. Ať už vás láká divoká příroda, portugalská městečka, nebo kuchyně. Nevadí, pokud jste nezkušení chodci. Nevadí, pokud se neorientujete v mapě. Jako startovní trek je perfektní. Jen pozor – je tak hezká, že ji máloco překoná.

• Dostupný trek: Trasa spojuje vesnici Sines a město Lagos. Díky autobusové dopravě a letištím ve Faro a Lisabonu je možné se pohodlně napojit kdykoliv během cesty. Letenky nejsou drahé díky nízkonákladovým letům (záleží na roční době). V každé vesnici seženete taxi.
• Dobře značená trasa: Opravdu nepotřebujete mapu. Značky jsou velmi časté a ukazují jak správný směr, tak i křížkem trasu, kudy ne.
• Krátké úseky: Relativně. Rozpětí je 15–25 km za den.
• Služby na trase: Každý den začínáte a končíte ve vesnici/městě. Stačí mít jídlo a pití na 1 den. Nemusíte mít vařič. Ubytování najdete v penzionech, apartmánech, hostelech a kempech (doporučuji plánovat a rezervovat s předstihem).
• Lehká trasa: Není zde velké převýšení. Je pár prudších klesání a stoupání, dva dny jdete pískem a chvíli po ostrých kamenech. Celkově je ale trek lehký a zvládnou jej i mladší nebo starší ročníky (nevhodný pro vozíčkáře a kočárky!).
• Doplňkové služby: Mezi etapami si můžete zajistit převoz věcí nebo průvodce.
• Gastro: My jsme ohutnávali, hlavně rybí jídla a vše bylo naprosto výjimečné.

A samozřejmě – dechberoucí výhledy na oceán.

Já jsem cestu šla se svým tátou a synem, kterému byl rok a měsíc. Bylo to skvělé. O naší cestě si můžete počíst tady >>> Jak jsem se s kojencem a mým tátou vydala na Fisherman’s Trail.

TIP: Pokud se chcete vyhnout hlavnímu proudu dopoledne, vyražte na cestu před devátou. Jinak se vám může stát (a možná budete jako já nemile překvapeni), kolik lidí na trase je. Pokud máte ubytování se snídaní, klidně bych poseděla.

Vybavení

Nebudete potřebovat nic extra. Troufám si říct, že všechno potřebné máte doma – možná až na návleky na boty. První dva dny (pokud jdete ze severu) se opravdu hodí. Těžké boty nechte doma, stačí lehčí. Já už roky chodím v Altra Lone Peak, moje kamarádka Tereza šla v barefootových botech. Sandály bych nedoporučovala – tátovi se dostal písek mezi nohu a sandál a způsobil si rozsáhlé puchýře.

Určitě si vybavení vyzkoušejte. To poslední, co chcete na cestě řešit, jsou otlaky z batohu, poškrábané podpaží od trička, zadřené popruhy nebo puchýře z bot…

Kromě oblečení, hygieny a elektroniky doporučuji i dostatek hotovosti, všechny potřebné léky, naskenované dokumenty a offline mapy.

Nám se hodil slunečník a pokrývka hlavy, letos kamarádi ocenili pláštěnku.

Vytvořila jsem seznam vybavení, kterým se můžete inspirovat. Neberte ho jako dogma – každý si vezme něco navíc, něco ubere >> gear list dospělák.

Seznam jsem připravila i pro ty nejmenší. Inspiraci, jak zabalit na pochod s ubytováním (tedy nalehko) dítě, si můžete stáhnout tady >> gear list dítě.

TIP: mezi etapami funguje transfer. Ideální, pokud máte malé děti, chcete jít co nejvíc nalehko to jde. Ideální je to také pro aktivní seniory. TADY si můžete najít, kdo vám bagáž převeze. Jsou zde i ověření poskytovatelé taxi služeb.

Ubytování

Na cestě je několik typů ubytování – rozhodující je váš rozpočet, úroveň komfortu a počet lidí.

Spaní na divoko (wild camping) je v Portugalsku zakázáno. Primárně zákon z roku 2021 cílí na obytná auta a je často označován jako anti-vanlife zákon. Pokuta může být až 600 EUR. prosím dodržujte to. Není nic trapnějšího, než vaše tipy na trek s fotkami stanu v dunách.

Pokud znáte datum své cesty, určitě si zamluvte ubytování předem. My jsme dali na radu kamarádky Terezy, která to šla rok před námi. Její zkušenost byla, že stačí rezervovat den předem nebo dokonce ten samý den přes Booking. My to měli jinak – většinou bylo už skoro všude obsazeno.

Tip: Zkontrolujte si ubytování na mapě a ověřte správný termín.

Kempy

Nejlevnější varianta, pokud si ponesete vlastní spaní. Raději vše překontrolujte dopředu – někdy se informace o ceně výrazně liší. Mezi Aljezurem a Sagresem je hluché místo. Ubytovat se můžete i v chatkách nebo vyzkoušet glamping.

Naše zkušenost z chatky v kempu Zambujeira do Mar byla fajn – čisto, bazén, fajn pro malého, dalo se vyprat a nakoupit.

Naše zkušenost s glampingem v kempu Salema Eco Camp byla rozporuplná. Kemp krásný, restaurace dobrá (i když dražší), krámek s eko a bio potravinami. Ovšem celtový stan s malou terasou, ledničkou a žárovkou bych za tu cenu glampingem nenazývala.

Hostely

Tohle by byla moje varianta č. 1, kdybychom šli trasu bez dítěte. Vyzkoušeli jsme jen dva, oba byly fajn, každý jiný. (Můj favorit byl v Aljezuru.) Mívají fajn ducha, každý hostel je jiný. Na Rota Vicentina nečekejte večerní party. Ubytování tady hledají i starší pěšáci a je tu větší klid.

Naše zkušenost z hostelu v Almograve byla přesně taková. U snídaně byl věkový průměr 50+.

Ubytování v soukromí / penziony / B&B

Využívali jsme nejčastěji – hlavně kvůli Mikolášovi – a bylo to opravdu pohodlné. Ale ne nejlevnější. Protože je trasa daná a jde se de facto z vesnice do vesnice, doporučuji rezervace dlouho dopředu. Hodně tím ušetříte.

Hotely

Nejdražší varianta. Zkušenost máme jednu – protože vše ostatní bylo plné. Doteď si nejsem jistá, že to odpovídalo ceně.

Finance

Počítejte cca 50 EUR na den, pokud si nechcete úplně škrtit opasek – sem tam se dobře ubytovat, najíst a dát si kávu. Pojmout to můžete i lowcost – bez restaurací a stravováním se ze supermarketu. Cokoliv nad 50 EUR/den znamená pohodovou dovolenou, kde si dopřejete oběd, možná i večeři, skleničku vína a víc prozkoumáte místní gastronomii. Případně se lépe ubytujete.

Letenky koupíte přes nízkonákladovky – do Lisabonu létá z Prahy např. EasyJet, z Vídně Ryanair. Pokud budete spát v ubytování a sbalíte se do příručního batohu, ušetříte.

Rede Expressos vás doveze do vesnic po trase. Kupovali jsme na místě (Sete Rios). K dnešnímu dni stojí lístek 16,5 EUR na dospělého (Lisabon–Porto Covo). Nikdo po nás nechtěl autosedačku (Mikoláš byl v nosítku). Může být problém s rezervací online.

Na trase jezdí i Flixbus (Sines, Vila Nova de Milfontes, Zambujeira do Mar, Odeceixe, Aljezur, Lagos). Je levný (8 EUR Lisabon–Sines), ale nebere děti bez autosedaček a vlastní nemá.

Z Lagos jezdí vlak (1 přestup) do Lisabonu. Cena: 29 EUR.

Jednotlivé úseky

Naše cesta začínala v Porto Covo, proto vynechávám první etapu. Zvolili jsme to hlavně kvůli ubytování a dobré dostupnosti autobusem v podstatě až na start – tuhle variantu můžu jen doporučit.
Osobně se mi nejvíc líbila ta divočejší část podél západního pobřeží. Bez pobřežních hotelů a dožívajících důchodců z Německa a Anglie. Pokud máte jen týden, volila bych tedy severní část trasy.

Porto Covo → Vila Nova de Milfontes

19,6 Km

Krásná, celkem rovinatá trasa, ovšem plná písku! Tím je trochu těžší, a doporučuji návleky (link). Je tu hodně malých plážiček, převýšení nepřesáhne 80 m. Jste skoro v úrovni oceánu, kombinace zeleně, písku a barev vody vám bude brát dech. V cíli najdete několik restaurací, obchodů i prádelnu.

Vila Nova de Milfontes → Almograve

14,6 Km

Krátká trasa. Můžete jít přes most, nebo využít převoz na pláž na druhé straně řeky. Tady dobře koukejte po značení – oficiální trasa se stáčí po několika stech metrech z pláže. Ani dnes převýšení nepřesáhne 80 m, jen už nejdete přímo u oceánu. V Almograve je výborná nepálská restaurace a nenechte si večer ujít posezení v baru na pláži, nebo jen samotnou pláž.

Almograve → Zambujeira do Mar

21,5 Km

I tenhle úsek je ještě plný písku a patří mezi ty delší. Jde se podél pobřeží i borovicovými lesy. Ve vesnici Cavaleiro si můžete dát kávu a tradiční pastel de nata. Od majáku dál můžete potkávat jezdce na koních. Nenechte si ujít rybí restauraci u malého rybářského přístavu O Sacas, téměř na konci cesty. Potom vás čeká trochu nepříjemný úsek před cílem kolem silnice.

Zambujeira do Mar → Odeceixe

18,7 Km

Hned na začátku vás čeká stoupání a klesání, tahle etapa vede buší, kolem farem, kolem oceánu, a jsou tady i písčité úseky. Občerstvení je možné v Azenha do Mar. Poslední část vás zavede po krásné vyhlídce na pláž Praia de Odeceixe Mar do vnitrozemí k malebnému městečku, kde najdete dostatek možností restaurací i obchodů.

Odeceixe → Aljezur

22,6 Km

Ráno se vracíte nazpět k oceánu s výhledem na pláž Praia de Odeceixe Mar z druhé strany. Ani dnes se písku úplně nevyhnete. Budete procházet krásnými úseky s výhledy na oceán, ale půjdete i po silnici a hodně po šotolinách. Aljezur je krásné městečko, nechte si čas na procházku a třeba večeři. Je zde velký supermarket pro doplnění zásob.

Aljezur → Arrifana

17,1 Km

Krásná příroda a pak silnice vás zavedou k oceánu. Na vysokých útesech můžete vidět rybáře. Po cestě projdete kouzelnou vesničkou Monte Clérigo. Zbytek dne půjdete nádhernou krajinou po písku s výhledem na oceán a útesy. Arrifana je mekkou surfařů. Najdete tady několik restaurací – od rybáren až po alternativní. Hledejte ubytování dost dopředu. My bydleli několik kilometrů od trasy.

Arrifana → Carrapateira

19,4 Km

Písek mizí. Převážně jdete po šotolině a hodně vnitrozemím. I to je ale kouzelné. Kávu si můžete dát například v Quarenta & Quatro. Všímejte si změny barvy podloží. Když se dostanete zpět k oceánu, budete jednoduše okouzlení. Přecházíte i slavnou pláž Bordeira. V Carrapateiře je milá restaurace na náměstí (Micro Bar) i obchod.

Carrapateira → Vila do Bispo

15,3 Km

Těžší etapa, hodně nahoru a dolů, skoro po celou dobu máte oceán po pravé straně. Úžasné výhledy. Po posledním náročném stoupání se napojíte na šotoliny a vnitrozemím docházíte do cíle. Rezervujte si ubytování dostatečně dopředu. Je zde několik restaurací a větších obchodů (Lidl).

Vila do Bispo → Sagres

20,2 Km

Šotolina, terén rovný i do kopce a z kopce. Také chůze po pichlavých kamenech. Cesta na konec světa k majáku. Velmi turistické místo, nás neuchvátilo. Příroda se úplně proměnila – všimli jste si? Sagres je další mekkou surfařů i obytných aut. Rozhodně nejvíc možností na doplnění zásob a možnosti se najíst venku. Za mě dva tipy: Fermento a Laundry Lounge.

Sagres → Salema

19,6 Km

Docela těžký úsek. Hodně nahoru a dolů, některé sestupy jsou těžké. Už ne tolik útesů, ale spíš kopce svažující se k oceánu. Opět pár zátok se surfaři i možností občerstvení (Restaurante Zavial).

Salema → Luz

11,5 Km

Je vidět, že jste tu blíž civilizaci. Pár stoupání a klesání, staré památky, podivná šablonovitá městečka na letní pobyty. Nás uchvátilo Burgau a Love Burgau. Budete potkávat i denní chodce. V cíli hodně restaurací, obchodů. A taky – říká vám něco případ ztracené Maddeline?

Luz → Lagos

10,9 Km

Tahle etapa, jako by nebyla. Velmi krátká. Vlevo zástavba, vpravo oceán. Hodně turistů. Lagos je už velké město plné turistů a ruchu. Nádherné (z výšky) pláže mezi skalisky. Mnoho chodců na chodnících. Trasa končí u železnice, kde je i poslední (první) cedule.

Shrnutí

Pokud váháte, prostě vyražte. Tahle trasa stoupá na popularitě, možná na ní bude brzy hodně rušno. My na cestu vzpomínáme dodnes. Fotky budí úžas a pořád si připomínáme vůně, výhledy a chutě.

Trasa je opravdu variabilní. Nemusíte se trápit, že ji neprojdete celou. Každá část má to svoje. Za mě je rozhodně hezčí severní část, tedy ta na západním pobřeží.

Veškeré další potřebné informace najdete na oficiálním webu.

Proč trek a ne třeba pouť?

Nejsem sama, kdo má v hlavě seznam treků, které chce projít. Ten seznam se mi v hlavě začal tvořit, ještě před mým prvním (nepovedeným) přechodem Pyrenejí. Velmi pidi midi část jsem si odškrtla jako bezdětná. Přešla jsem Šumavu s kamarádkou Gábinou. Zpětně to hodnotím jako odvahu od nás obou. Byly jsme úplně nevybavené. Ale Gábina na to dodnes vzpomíná a já nabrala zkušenosti.

Pak jsem přešla Nízké Tatry. To bylo hodně těžké mentálně, počasí mi úplně nevyšlo, ale dala jsem to a opět jsem se hodně naučila. Těhotná jsem šla Bílé Karpaty a taky Toulavu od Tábora až po Písek.

Miluju tu jednoduchost na cestě. Vstát, jíst, balit, jít, jíst, jít, najít místo, jíst, spát. Trek je pro mě cesta, která vede většinu trasy mimo asfalt, což teda u toho přechodu Šumavy je trochu diskutabilní. Do Santiaga jsem jít nechtěla. Měla jsem pocit, že tam byl každý, že na to máme ještě hodně času a že si to můžeme spolu užít, až bude Mikoláš větší. Existují i jiné poutní trasy, ale to duchovno tam tenhle rok nemělo místo.

Mi jsme té naši cestě pouť stejně říkali.

Jak jsem vybírala trek

Rok před naší cestou jsem sledovala Terku z Naruby.life, jak ho jde. Natolik mě fotky uchvátily, že jsem hned věděla, kam se vydáme. Ten trek jsem si musela projít. Fascinovala mě kombinace zelené na pobřeží a modré v oceánu. Navíc jsem v Portugalsku nikdy nebyla! Plus letenky nebyly za raketu.

Kromě estetiky treku jsem měla jen pár bodů, které cesta měla splňovat:

• Nesmí to být vysokohorská turistika (malý bude v nosítku).
• Nemusí to být celé po rovné cestě (nebude kočár).
• Chci objevit nový kout Evropy.
• Doprava nesmí být drahá a s mnoha přestupy.

Brala jsem ohledy i na tátu. Neměl s podobnou cestou zkušenosti. A proto:

• Muselo být možné se každou noc někde ubytovat, ať už kemp, nebo jiné zázemí.
• Ideálně nespat pod stanem, chybělo vybavení pro tátu.
• Kvůli práci musel být dobrý signál a dostupnost internetu.
• Možnost si pravidelně dokoupit ovoce a zeleninu (táta je vegan).

Proč je Rota Vincentina vhodná jako první delší trek

Z mnoha důvodů. Vlastně teď s odstupem času vidím, jak skvělý trek to je. Bránila jsem se myšlence na opětovné projití, ale teď mám stále sílící pocit, že to jednou projdeme znovu. Tenhle trek je totiž překrásný! Taky není těžký na převýšení. Má úžasné výhledy. Je dostupný. Ale tak popořadě.

Dobře dostupný trek

Oficiálně trasa startuje kousek pod vesnicí Sines, na západním pobřeží Portugalska. To není tak daleko od Lisabonu a zajíždí tam autobus. Konec je ve městě Lagos. Tam jezdí autobus i vlak z Lisabonu (s přestupem). Nedaleko (Faro) je letiště. V každé vesnici po cestě je autobus se spojením na Lisabon. Takže výstup a vstup na trek je opravdu jednoduchý. Nemusíte jít celou délku.

Ubytování a služby navíc

Každá etapa začíná a končí ve městě/vesnici. Je velmi jednoduché naplánovat trasu hodně dopředu. Pokud je to vaše první podobná cesta, nebo s sebou máte děti, můžete plánovat klidně i rok dopředu a zamluvit si tak ubytování s daleko lepší cenou. Navíc tady funguje přeprava zavazadel. Je to zpoplatněná služba, ale pokud chcete jít jen s lehkým batůžkem, můžete si nechat zavazadla převážet z ubytování do ubytování.

Pozn. Spaní na divoko je v Portugalsku zakázáno. Bylo by fajn to dodržovat, i když osobně naprosto chápu lákadlo spát mezi dunami pod hvězdami. Jediný, kdo tento zákaz porušoval a ještě se za něj chlubil, byli bohužel Češi. Dost trapná vizitka.

My využívali hlavně službu Booking. Ale pozor! Zrovna ubytování v Portugalsku je proslulé výskytem plísně a ani nám se to nevyhlo. Pořádně si přečtěte recenze, ať nemáte mrzutosti.

Příroda

Dynamika mezi pevninou a oceánem je to, co vás bude ohromovat. Obzvláště na jaře, kdy to na pobřeží kvete a všechno je zelené, je to okouzlující. Příroda se lehce mění každý den. Většina treku je v přírodním parku Costa Vincentina, hlavně část divokého západního pobřeží.

Náročnost

Za sebe to hodnotím jako lehký trek. Vzdálenosti jsou docela malé. Nejkratší je 13 km, nejdelší jsme měli 25,5. Na začátku u Porto Covo byl náročnější písek. Jak jsme se blížili k mysu svatého Vincence, tak trasa často vedla nahoru a dolů. Pokud máte problém s koleny, tohle vám může dělat problém.

Trasu chodí hodně důchodců, právě kvůli denním malým vzdálenostem, možnosti nechat si převézt věci a ubytování každý den pod střechou. Rozhodně to není vhodný trek pro kočárek, kolo, vozík.

Značení

Tady se prostě neztratíte. I když nemáte mapu, trasa je výborně značená. Značka ukazuje nejenom kam jít, ale taky kam nejít.

Jak cestu zvládal 14měsíční syn?

Cesta na trek

Rozhodně nejnáročnější byly přesuny na začátek treku a potom domů. A i přes to všechno proběhlo v pořádku. Mikoláš poprvé letěl, chvilku jsme se dohadovali se stewardy ohledně nosítka při vzletu a přistání, ale jinak to bylo v pohodě. Mikoláš usnul prakticky hned a spal celý let. V Lisabonu jsme se přesunuli k autobusovému nádraží Sete Rios. Museli jsme čekat na autobus asi 2 hodiny. A to jsme byli v nedalekém parku Jardim da Amnistia Internacional. V autobuse Mikoláš zase spal.

Dny na treku

Na treku už to bylo všechno v pohodě. Stres z přesunu a toho, aby Mikoláš nerušil cestující, byl pryč. Ubytování jsme měli vždy v soukromí, tak jsem se nemusela stresovat ani jeho častým buzením. Mikoláš byl a je nespavec. Takže ranní vstávání zvládal v pohodě. Na nosítko byl zvyklý a vlastně v něm hodně spal. My jsme si na začátku řekli, že se vše přizpůsobí hlavně jemu. Dali jsme i 5 km jako jednotku pochodu. Prostě si den rozdělit na minimálně 5 km a dělat pauzy. Nakonec těch 5 km Mikoláš často zaspal.

Většinou jsme dělali tak 1–3 pauzy za den. Protože jsme šli docela rychle a vycházeli brzy, v ubytování jsme byli často kolem 4. Bylo tak dost času na to si hrát, zkoumat, sprchovat se a být případně ještě na pláži.

Jednou chytil Mikoláš dost nepříjemný záchvat pláče. Zrovna jsme byli v restauraci, takže jsem si bohužel tu výbornou rybu nevychutnala tak, jak jsem chtěla. Byl to hned první den na treku. Kdo ví, jestli to bylo přesunem, pochodem, nebo mými paraleny (ano, odletěla jsem nakřápnutá).

Na treku už to bylo všechno v pohodě. Stres z přesunu a toho, aby Mikoláš nerušil cestující, byl pryč. Ubytování jsme měli vždy v soukromí, tak jsem se nemusela stresovat ani jeho častým buzením. Mikoláš byl a je nespavec. Takže ranní vstávání zvládal v pohodě. Na nosítko byl zvyklý a vlastně v něm hodně spal. My jsme si na začátku řekli, že se vše přizpůsobí hlavně jemu. Dali jsme i 5 km jako jednotku pochodu. Prostě si den rozdělit na minimálně 5 km a dělat pauzy. Nakonec těch 5 km Mikoláš často zaspal.

Cesta domů

Docela dlouho jsme jeli vlakem. Autobus nebyla možnost, protože po nás Flixbus chtěl dětskou sedačku a tu jsme fakt neměli. Bohužel takovou službu Flixbus nemá (chyba!). Tak nás čekala delší a dražší jízda vlakem s přestupem. V Lisabonu jsme měli celý den, který jsme prochodili. A cesta letadlem byla stejná, jako ta první. Mikoláš to prospal.

Tipy na létání s dětmi nemám. Ani tipy, jak dítě zabavit. Teda běžně mám knihy, pár hraček, teď i Albi tužku a JÍDLO. Nic světoborného.

Seznam vybavení, který se bude hodit při balení na cesty nalehko (s ubytováním, bez stanu). Inspiraci, co zabalit dítěti si můžete stáhnout tady >> gear list dítě.

Dynamika tří generací na cestě

Cestování s někým je vždycky o kompromisech. Není to nutně něco špatného. Jen se musíte připravit, že se nevyplní úplně všechno, co byste chtěli, nebo co jste si naplánovali. O to víc, když cestujete s dítětem. Většinou cestuju sama s Mikolášem. Takže zatím o trase, cílech, bodech na trase a ubytování rozhoduju já. Tempo určuje Mikoláš. Teď se k tomu přidal táta. S podobným trekem neměl zkušenost a čekala jsem, jak se s tím popasuje.

Z mého pohledu

Za mě je spolu strávený čas to nejcennější, co máme. Táta bydlí daleko, takže šance, aby viděl Mikoláše, jsou omezené. Dva společné týdny byly dost intenzivní. Bylo to něco úplně jiného, než zažíváme v běžném životě. Jsem ráda, že je můj táta v natolik dobré kondici, že můžeme spolu podnikat něco podobného.

Na začátku mi táta neřekl, že má problém s chodidly. Chodí totiž v sandálech huarache, jenže písek prvních etap mu způsobil puchýře na chodidlech. Nějakou chvíli si to držel pro sebe, pak mi to řekl. Asi jsem si neuvědomovala, že to může ukončit naši cestu. A jsem ráda, že se tak nestalo!

Já jsem zase první 3 dny bojovala s teplotou a krkem. Takový můj klasický problém, když jsem ve stresu, nebo unavená. I když mi bylo fakt hrozně mizerně, věděla jsem, že to cestu neohrozí. Vnitřní motivace byla prostě silnější a věděla jsem, že to odezní.

Byla jsem moc vděčná, že ubytování řešil táta. To byla fakt příjemná změna se o tohle nestarat. Výběr ubytování a restaurací byl na něm.

Táta taky nesl malého asi půlku cesty. Byla jsem připravená, že Mikoláše ponesu celou cestu. Tak to bylo moc fajn.

Velmi často si lidi mysleli, že jsme pár. Brali jsme to s vtipem, ale mě došlo, jak cesty více generací nejsou zas tak časté.

Z pohledu táty

Na cesty s Kikou a teď i s malým Mikoláškem se vždy těším. Rád sleduji, jak další generace přistupuje k řešení každodenních výzev. My jsme to kdysi zažívali jinak, v odlišných realitách.

Poslední cesta do Portugalska mě uchvátila – vůněmi, jídlem, výhledy na oceán, prostorem, ale i setkáními s milými místními či poustevníky. Miloval jsem ty chvíle samoty, kdy jsem nosil Mika na břiše nebo zádech, krmil ho hroznovým vínem a zpíval mu. Na konci každého dne, po 20–25 kilometrech, přišla příjemná únava.

Pokud jde o cestování a prožívání dobrodružství, máme s Kikou hodně společného. Oba to milujeme, každý ale jinak. Kika je skvěle organizovaná, má výborný orientační smysl, dobrou kondici a je praktická. Já jen potřebuji vědět, kde budeme ten den spát, jakým směrem se vydáme a kolik času nám asi cesta zabere – zbytek si prostě užívám a neřeším. Hodně se smějeme, nejsme příliš vybíraví. Když si náhodou začneme lézt na nervy, popojdeme kousek od sebe a pak se znovu shledáme. Kika je skvělá máma, Miko je její láska a mě baví to vše pozorovat.

Tři generace na cestách činí vše ještě zajímavějším. Poskytují větší rozmanitost a přinášejí odlišnou dynamiku. Člověk zpomalí, ohlíží se na dceru, vnuka, a oni zase na tátu a dědu. Oni nosí více, já méně – přendáváme si věci v batozích. Vzájemně se krmíme dobrotami, vyprávíme si příběhy, jaké to bylo, když jsem byl dítětem, a jaké to bylo být rodičem. Je to opravdu moc fajn. Tuto formu trávení času bych rozhodně doporučil.

Na co nezapomenout, když jdete na trek s někým

Domluvte se předem. Nemusíte to pak dodržovat na 100 procent, ale musíte vědět, co ten druhý chce, co od treku očekává. Domluvte si tempo, zastávky, změny v programu, kdy vstáváte, kdy vyrážíte. Řekněte ostatním, jak reagujete ve vypjatých situacích a unavení. Víte, jakou mají ostatní zkušenost s podobnou cestou? Budete jim pomáhat hodně? Nebo naopak potřebujete pomoc vy? A co sluchátka, váš čas pro sebe, jídlo…

A taky si domluvte výstupní strategii. Co budeme dělat, když: někdo onemocní, někdo se zraní, nechce jít dál, zkazí se počasí…

Nechcete na nic zapomenout? Vytvořila jsem seznam vybavení, kterým se můžete inspirovat při balení na trek nalehko s ubytováním. Neberte ho jako dogma – každý si vezme něco navíc, něco ubere >> gear list dospělák.

Jak dlouho jsme šli

Celkem jsme na treku byli 14 dní. 2 dny jsme si udělali volno. Čistého času 12 dní chůze. Šlo by to jít i rychleji, pokud jste zdatní chodci. My jsme rozhodně nechtěli chodit víc etap denně. Byla by to škoda.

Vynechali jsme první etapu do Porto Covo. Oficiálně je to 13 etap.

Celkem jsme nachodili 266 km. A to včetně off dní. Oficiálně má trek 226,5 km.

Denně jsme šli něco mezi 5 a 10 hodinami.

Nejčastěji jsme vycházeli ráno před 9. hodinou. Pokud budete vycházet později, pravděpodobně vás bude na treku hodně. Některá ubytování mají snídani v ceně. Tak stojí za zvážení, jestli radši lidem utečete, nebo se najíte.

Byl to vhodně zvolený trek?

Naprosto! Pro nás ve chvíli, kdy Mikoláš jen lezl a nosil se, to bylo ideální. Určitě by o zvládli i větší děti. Skvělé je, že nemusíte jít celou cestu. Když máte například jen týden, nebo větší, ale stále malé děti.

Zvládli jsme i spaní na různě velkých postelích. Někdy nám dali pro Mikoláše postýlku, kde není zvyklý spát, tak jsem různě dělala bariéry z dek a polštářů. Pro nás to není problém, ale počítejte s tím.

Všímala jsem si dětských hřišť po cestě. Pro nás v tu chvíli nedůležité.

Pokud vás cesta láká, rozhodně plánujte dopředu. Proč? Kvůli cenám.

Poznámka k ceně

Vzhledem k tomu, že to byl dárek, tak jsem většinu věcí vůbec neřešila. Rota Vicentina se dá jít nalehko i natěžko. Levně i draze. Spát můžete v hostelech, kempech, soukromí i po drahých hotelích. Když si ubytování vyřešíte dopředu, hodně ušetříte.

Letenky směr Lisabon bývají ty z levnějších, hlavně když letíte nízkonákladovkou. Protože nemusíte řešit stan a další vybavení, vejdete se do příručního zavazadla. Opět, když kupujete déle dopředu, ušetříte.

Doprava autobusy je levnější než vlakem. Za autobus z Lisabonu jsme platili za dospělého něco přes 200 korun.

Jídlo jsme si dopřávali. Tam jsme mohli taky ušetřit. V každé vesnici se dá něco základního koupit. Pokud nemáte alergie, nebo nějaké přísné diety, pořídíte jídlo v pohodě. Většinou v půlce dne byla restaurace, kavárna, nebo obchod. Ceny v obchodě zhruba jako u nás.

Připravte se na Fisherman’s Trail. Článek nadupaný informacemi, tipy a rozepsané etapy s fotkami najdete >>> tady.

Oficiální stránka Rota Vicetiny se všemi informacemi: https://rotavicentina.com/en/

Z bytu jsme se vezli stylově. Taxikář, co taťku pravidelně vozí, si pořídil legendární VW T2 a potřeboval si udělat zkušební jízdu. Pro mě je tahle cesta zase něčím novým. Tentokrát nejedu sama, ale jedeme rovnou ve třech: já, taťka a jeho přítelkyně Anka. Taky nejedeme na blind, ale už máme zarezervované bydlení. Přiznám se, že veškeré plánovaní cesty tam a ubytování jsem přenechala jiným.

V přístavu Gavrio čekal autobus, kterým jsme přejeli až na druhou stranu, do hlavního města ostrva Andros, do Chory. A čtyři dny vyplněné skvělým jídlem, vínem a horskými treky mohly začít.

Rychle jsme se ubytovali a naše první kroky vedly do centra. Byl čtvrtek a pořád ještě nebyla hlavní sezóna, a tak byla Chora příjemně prázdná. Došli jsme až nakonec, kde dříve stávala pevnost. Dneska jsou patrné už jen zbytky zdí a starý most na skalnatý ostrůvek. Kousek nad nimi je plac s velikou sochou neznámého námořníka, která je věnovaná všem námořníkům, kteří na moři přišli o život. Muzeum moderního umění bylo bohužel zavřené, nás ale stejně hlad vedl zpět na hlavní náměstí, kde bylo několik otevřených restaurací.

Taťka usedl a sebejistě pokynul směrem na číšnici: „Fasolade gigantes.“ Objednával naše oblíbené jídlo. Jaké bylo překvapení, když řekla že nemá. Jak jsme potom zjistili, tady na ostrově tohle jídlo nikdo nevařil. Bylo úplně jedno, že neměli naše oblíbené fazole. Všechno jídlo, co nám přinesli, bylo vynikající. Ogrilovaná zelenina, salát, tzatziki. A nechybělo ani víno. Jejich lehké stolní víno, které se tak snadno pije. Absolutně jsme se neovládli a přežrali se. Takže jsme se rozhodli to vychodit.

Sešli jsme na pláž pod městem a prošli ji celou až nakonec. Užívala jsem si písek pod nohama. Tam jsme začali stoupat k heliportu. No jenže ne každá cesta, která vypadá schůdně, je schůdná. Bohužel taťka zatočil o pár desítek metrů dřív a my se tak za chvilku ocitli obklopení trnovými keři. Byla to cesta pro kozy, která se začala ztrácet. Anka měla alespoň tenisky, jenže já s tátou jsme měli huarache. Byl to ten nejbolestivější pochod, jaký jsem v těch sandálech zažila. A taky pořádná lekce mindfulness. Když jsme se konečně vyškrábali nahoru na cestu a vyndali si všechny trny, jako bolestné nám taťka slíbil, že si můžeme vybrat jakékoli šaty. Beru!

První trek, ostrov Andros mile překvapil

Na druhý den už jsme byli vybavení mapou. Vybrali jsme trek číslo 5, který nás vedl přes kopce do druhé zátoky, města Ormos Korthiou. Na začátek jsme si pěkně nastoupali. Sundavali jsme trika a funěli do kopce. Nahoře jsme se zase oblíkali, pěkně foukalo. A taky se změnil ráz krajiny. Už po příjezdu jsem si ostrov sama pro sebe pojmenovala Dračí ostrov. To kvůli kamenným plotům, jaké jsem jinde takhle poskládané neviděla. Teď se před námi rozevřelo skalnaté údolí a tím se mi to jen potvrdilo, jméno jsem vybrala správné.

Měli jsme s sebou sušenou zeleninu, oplatky, vodu. Bylo nám fajn. Pak se ostrov znovu změnil. Pohoupali jsme se po menších kopečcích a začali sestup do zátoky. Kličkovali jsme mezi domy, doplnili si vodu ve studánce. A pak jsme se rozdělili a navzájem se ztratili. Byla na nás znát únava a chůze z kopce dolů byla dost namáhavá. A to jsme nebyli ani v půlce dnešního treku.

Vždycky to jsou jenom chvilkové malé krize. Ve městě jsme narazili na domácí restauraci. Velký hlad, velké oči. Ale to v Řecku znamená, že se zase přežereme. Tomu se totiž nedalo říct jinak. Saláty, tzatziki, domácí chléb, orestované brambory, ten den chycená ryba, pivo na první zahnání žízně a víno k jídlu. Přiznám se, já se tak nacpala, až se mi chtělo zvracet. Jak to ti Řekové dělají, že mají tak dobré jídlo? Cestou do kopce jsem myslela na nejhorší. Ani malý drobek by se do mě nevešel. Pěkně jsem si to odtrpěla, protože jsem měla i dost žízeň. A táta se mi jak jinak, než smál.

Opět se krajina změnila. Procházeli jsme vesničkou položené terasovitě v kopci. Minuli jsme pár místních. Všichni se usmívali a vřele zdravili „Kalimera.“ Přišli jsme do kamenité rokle. Dole bylo slyšet potůček a žáby. Takové mikroklima. Podél vody byly rozeznatelné už rozpadlé budovy. K jedné jsem se dostala blíž a dozvěděla se, že jde o vodní mlýn. Opravdu zvláštní stavba.

Poslední část trailu vedla po silnici. Táta nám utekl. Po celém dnu mu zbyla energie. Já s Ankou jsme šly svým tempem. Jednou nám i zastavilo auto jedoucí v protisměru. Jen tak, aby se zeptali odkud jsme. Den jsme zakončili, jak jinak než v restauraci. Tak dobré vinné a zelné rolky jsem ještě nejedla.

Trek do kláštera nás zaskočil

Na druhý den jsem naplánovala „kratší trasu“ k nedalekému klášteru. Jenže jsme nebyli tak připravení jako den předtím. Byl svátek a tak jsme si nemohli ráno nic koupit k jídlu. Poslala jsem Anku s taťkou napřed. Potřebovala jsem čas pro sebe. Po několik desítkách minut na trailu jsem si musela přezout boty. Terén byl pro huarache opravdu složitý. Prudké stoupání se střídalo s prudkým klesáním. Po cestě nebyla studánka a teplota se šplhala nahoru. Když jsem dorazila ke klášteru, měla jsem dost. Trasu jsme se rozhodli zkrátit. Doplnila jsem si vodu. Výtečnou a chladivou.

Začaly jsme s Ankou nahlas mluvit o tom, jak máme chuť na zmrzlinu. Taťka se nám trochu posmíval. Kde dneska ve svátek asi tak seženeme zmrzlinu a ještě tady na cestě? Nemohl být víc na omylu! Jakmile jsme překonali poslední údolí na trailu a vyhoupli se na silnici, objevili jsme cukrárnu. Kdyby jen to, měli i veganské zmrzliny! V tu chvíli nám bylo nejlíp, jak to šlo. Rovnou jsme směřovali na večeři. Zase do jiného podniku. A zase to bylo naprosto fantastické jídlo.

V neděli nás čekal odjezd. Rozhodli jsme se proto přesunout k přístavu a udělat krátký trek tam. Nakonec jsme to ale zakufrovali. Začalo to kávou, pak se přidalo víno a pak nás napadlo že bychom se mohli vykoupat. Skvělý nápad. Poprvé jsem sama vlezla do vody a pozorovala vodní trávu. Bohužel nevydržel obal kamerky a ta odešla. Pláž byla krásně čistá, moře teplé. Pobyt jsme zakončili jak jinak než v restauraci. A zase to bylo o naprosto vynikajícím jídle.

Proč jsem si ostrov Andros zamilovala

• Pro jeho perfektně udržované traily. Na ostrově funguje skupina lidí, kteří pravidelně traily obchází, opravují značení, sekají trávu. Dokonce přijíždí lidi až z Holandska a na údržbě se podílejí. Jsem s nimi ve spojení a chystáme spolu podcast. Můžete se podívat na jejich stránky Andros Routes. Na ostrově je až neuvěřitelných 160 kilometrů trailů a skrz Andros vede 100 kilometrů dlouhý trail.
• Fantastické jídlo. Všude kde jsme byli, jsme se doslova přežrali. Nevím jak je to možné, ale tady prostě opravdu umí vařit. Můj tip kde se najíst: restaurace s krásným výhledem na pláž Tis Pareas v srdci Chory. Útulná restaurace na schodech s baculatými kuchařkami a výtečnými rolkami Ta Skalakia, opět Chora. Tria Ateria v přístavu Gavrio, doporučeno místními a vyplatilo se.
• Málo turistů. Je to jednoduše proto, že trajekt pokračuje dál na ostrov Mykonos. A ten je prostě větším lákadlem.
• Úžasné pláže a zátoky. A pozor, liduprázdné. Na Androsu nenajdete velké hotelové komplexy. Jezdí sem převážně řekové a ti, co rádi chodí. K některým zátokám znají cestu jen místní.
• Netradiční atmosféra. Když jsem se procházela v uličkách Chory měla jsem pocit, že jsem v Itálii. Řecká srdečnost ale nikam neodešla.

Vstávala jsem ještě za tmy a přesunula se skrz probouzející se město do přístavu Piraeus. Najít trajekt nebylo těžké. Nákup lístku jsem nechala až do přístavu. Ale byla jsem v klidu, není sezóna a navíc jsem si nechala nějakou časovou rezervu. Cestou z metra se trochu loudám a kupuji koulouri. Jaké je moje překvapení, když si u prodejního okénka všimnu, že trajekt odjíždí dřív, asi tak za minutu. Rychle kupuji lístek, vbíhám do prostoru lodě a za mnou už se zvedá rampa.

Trajekt není plachetnice. Rachotí, hučí, smrdí. A tak to venku na větru vydržím jen chvilku a pak se stáhnu dovnitř. V tuhle roční dobu (březen) jezdí na ostrov turistů minimum. Navíc je pátek. Schválně jsem se snažila vyhnout víkendovým výletníkům. Ostrov je totiž oblíbenou destinací Athéňanů.

Můj plán je projít si ostrov po pěšinkách a trejlech. Fotím si v přístavu mapu, protože mapy.cz nemají tak dobře značené turistické trasy tady v Řecku. Ale než vyrazím do kopce, zaujme mě cedule směřující k antickým vykopávkám. Prostor samotný působí neudržovaně. Cedulky mi toho moc neřekly. Většinou je a nich napsán jen stručný popis: studna, zbytky Apollonova paláce, opevnění… Nikde není jasně označené kde a kolik se platí vstupné. Takže si to nasměřuji po pěšině mezi ruiny, když za mnou vybíhá paní a vcelku tvrdě a nahlas mi říká, že vstupné je 2 eura.

Jen těžko se mi v pozůstalých zdech čte jak chrám, okolní budovy a hradby vypadaly. Z internetu se později dovídám, že cennosti nalezené v kobkách pod chrámem jsou dnes uložené v Britském muzeu. Tady, na kopečku Kolona, zůstaly jen kameny a pomalu zarůstají trávou a květinami. Ale snad kameny mluví ještě víc než zlato. Na chvilku se tu posadím a představuji si, jak se na to samé moře dívalo tolik různých kultur přede mnou.

Najít začátek značených turistických tras není vůbec lehké. Podle mapy začínají až za městem a tak rychle procházím město, a po silnici začínám stoupat vzhůru. V místech, kde bych se měla napojovat na první trail, mě mimo silnici nepustí zavřená brána. Nezbývá mi než pokračovat dál po silnici. Projdu vesnicí Tzikides a dorazím až do Pachia Rachi, kdysi hlavní město ostrova, dnes spíše vesnici duchů. Tady bych se měla tak jako tak napojit na trasu číslo 3. U silnice vidím značku s číslem 4 a žádný rozcestník. Rozhodnu se zabočit do vesničky a ukazuje se, že to bylo správně. Za nedlouho před sebou vidím dřevěný ukazatel. Nejdřív váhám. Odrazuje mě štěkot psů i fakt, že cesta v trávě vůbec vidět. Ale psi jsou za plotem a cesta se určitě ukáže, říkám si.

A taky že jo. Klesám po uzounké pěšince mezi kopce až k rokli, kterou se v zimních měsících nejspíš žene voda. Okolí mě fascinuje. Tolik barev zelné, od temné až po skoro stříbrnou. Cestičku lemují trnité keře, nade mnou lítají ptáci. Je tu klid a jsem tu sama. Užívám si to.

Podle předpovědi dnes mělo svítit sluníčko. Místo toho fouká vítr a na obloze se ženou mraky. Začne pršet a já se musím smát. Je to snad pravidlo, že vždy když vyrazím na výlet do kopců, přivolám déšť? Náladu mi to nezkazí. Naopak. Je mi veseleji a veseleji. Na boty se mi lepí mazlavé bahno, broukám si a jednou rukou si přidržuji kapuci.

Nacházím se v místě, kde mimo malého kostelíka není vidět jediná budova. Je to možné? Takový kousek od rušných Athén? U rozcestí se pasou koně. Byly doby, kdy jsem se kolem koní motala denně. Čím jsem starší, tím větší respekt k těmhle zvířatům mám. Jdu trochu bokem, ale působím jako magnet. Obzvláště na hříbě, které se rozhodně mě následovat tak těsně, až do mě sem tam šťouchne čumákem. Nakonec si to rozmyslí a vrátí se k mámě.

Trasa začíná být nečitelná. Je tu snad stovky vychozených cestiček od koz. Některé značení evidentně chybí. Vím zhruba směr a tak postupuji údolím stále kupředu. Pořád jsem tu sama. Nedoléhá ke mně ani zvuk aut. Co chvíli se zastavím a rozhlížím se. Pro moje oči je to neznámá krajina. Nízké keříky, kamenitý terén. Dojdu až k řece a najednou už není vůbec poznat kudy dál. Někde v kopci nademnou slyším hlasy, v dálce se vrcholu jednoho kopce objevuje pasák koz se svým stádem. Sednu si na kámen, jím banán a pozoruji rozpuk jara kolem mě. Kde není trnitý keř, tam kvetou modré, fialové, růžové a žluté květiny.

Cesta se nakonec zase ukáže a já začnu stoupat až ke staré vodní nádrži skoro na vrcholu kopce. Tady se rozhoduji pokračovat výš. Vystoupám až na samotný vrchol trasy. Vidím moře nalevo i napravo. Vítr je neúprosný a vrací se déšť, tak se rozhodnu pokračovat. A najednou značená trasa mizí docela. Projdu několik možných cest od poslední značky. Jednu, druhou, třetí, čtvrtou, ale pokaždé nikam nevede. Mrknu na mapu a odtuším, kudy jít abych se napojila na zpevněnou cestu. Ten kousek jdu neskutečně dlouho. Doslova se prodírám trním, skáču po kamenech, slézám skalky. Ale to všechno za to stojí. Pohled na druhou stranu ostrova mě odměnil. Tady je to jiné. Hluboká údolí, příkré svahy, šumění moře, zvonce koz.

Když se napojím na zpevněnou cestu, už z ní neodbočím. Čas mě pohání dopředu a vrchol hory kudy vede další část treku je celý v mraku. Potkávám dalšího pasáka koz. Ten rychle běží ke svému psu, krmí ho pečivem a posunkuje na mě, ať jdu rychle a hlavně tiše.

Procházím vesnicí Lazarides kolem přivázaných a uštěkaných psů. Dorazím na silnici, která vede ke klášteru. Barva zelených stromů a polí působí kontrastně s bílou budovou. Je tu klid a ticho.

Směřuji dolu ke klášteru svaté Trojice a kostelu svatého Nektariose. Když přicházím, odbíjí akorát pátou. Rychle zapálím svíčku jako poděkování a vyrážím do přístavu. Nejspíš budu muset popoběhnout, abych chytla trajekt. Nakonec nemusím. Pán co před kostelem prodával pistácie mi zastavuje a posunkuje, ať naskočím na jeho skútr. Svezl mě až do přístavu a ještě mi dal pytlíček pistácií. A opravdu, jak se říká, myslím že to byly ty nejlepší pistácie na světě. Minimálně v tu chvíli.

Nachodila jsem 27 km a bylo mi perfektně. Doma se zpětně dočítám, jak významným ostrovem Aegina byla. První místo v Řecku, kde se razily mince. Jeden z největších rivalů Athén a významný obchodní přístav. Ostrov byl dvakrát pod mocí Benátek a taky vypleněn korzárem Barbarossou. A to tak krutě, že muži byli pobyti a ženy odvedeny do otroctví. Druhá světová válka pak znamenala začátek stěhování obyvatel pryč z ostrova a konec hlavního města v horách. Tam dnes nenajdete ani restauraci ani obchod a nejezdí tudy ani autobus. Dnes je to Athénany velmi oblíbené místo. Mnoz z nich tu mají svůj letní dům, nebo se sem jezdí koupat přes víkendy.

Ostrov toho má co nabídnout. Pokud chcete vidět „všechno“, doporučuji si půjčit motorku, čtyřkolku anebo auto alespoň na jeden den. Já jsem nestihla antický chrám bohyně Afaie, který je oproti chrámu Apollona zachovaný a jedná se o druhý nejstaší chrám v dórském stylu v celém Řecku. A pistácií doporuččuji koupit alespoň kilo. Praží je na soli a nikde jinde jsem nejedla takové pistácie jako tady.

Jak na ostrov

Na jachtě, nebo lodí z přístavu Piraeus. Jezdí sem několik společností. Doba plavby a cena plavby se liší. Se společností Flying Doplhin se na ostrov dostanete už za 40 minut, ale taky si připlatíte. Lístek stojí 13, respektive 14 euro. Já jsem zvolila tu nejlevnější variantu. Společnost Agios Nektaros. Lístek mě vyšel na 8 euro a pluli jsme asi o hodinu déle. Nic jsem si předem nerezervovala. Kupovala jsem až na místě v přístavu. V takovém případě si ale nechte časovou rezervu. Můj trajekt odjížděl o deset minut dřív, než bylo uvedeno na internetu.

Další společnosti najdete na stránce: http://www.aeginagreece.com/aegina-island/boat-timetables-aegina-boat-information-aegina/

Kdybych nepádlovala s Jiřím, vůbec by mě to nenapadlo. Protože když se řeknou Benátky, vybaví se mi hlavně Gondoly a motorové čluny. Fakt je ten, že kajak vám umožní dostat se do míst, kam se nedostane ani Gongola. Některé uličky nemají chodníky. Jen si to představte. Být uprostřed tak rušného města, a přesto skryti všem. Budete proplouvat pod mosty někdy tak nízkými, že si budete muset lehnout na kajak. Nahlédnete dveřmi do zahrad (ano zahrad!) a nádvoří domů. Budete se vyhýbat Gondolám a motorovým člunům, dávat přednost lodím na hlavní. Přeplujete slavný Grand Canal. Taky budete mít možnost vidět na vlastní oči, jak velké lodě a rychlé motorové čluny ničí Benátky. Jak voda, kterou vytlačují, pomalu a nenápadně, ale velmi jistě rozšiřuje škvíry mezi kameny a cihlami a podemílá stabilitu budov těsně pod úrovní hladiny. A taky uvidíte medúzy. Tenhle zážitek dá Benátkám nový rozměr.

Než jsme do Benátek dopádlovali, napsala jsem společnosti Venice Kayak, která se průvodcováním na kajaku zabývá už 10 let. Zakladatel a majitel v jedné osobě, René Seindal, byl tak laskavý a poskytl nám zázemí jejich skladu pro přespání a uskladnění našeho kajakového vybavení. Jako bonus jsme se mohli přidat na jakoukoli vyjížďku, kterou měli na programu. Nakonec jsme vyzkoušeli dvě. Jednu půldenní a jednu celodenní skrz Benátky. Pádlování benátskou lagunou jsme s dovolením vynechali. Zážitek to byl skvělý a já si myslím, že byste si to rozhodně neměli nechat ujít.

Zázemí Venice Kayak najdete na ostrově Certosa, na který se dostanete městskou linkou 4.1 nebo 4.2., záleží odkud se vydáte. Pokud pojedete z “centra” od hlavního nádraží nebo od San Marka, jeďte 4.1. Jeden lístek vás bude stát 1.50 € a platí 75 minut. Na ostrově to najdete snadno. Moc budov na ostrově není. Před první dlouhou budovou se dejte doleva a hned doprava. Pak už uvidíte logo Venice Kayak. Ale pokud dojdete až k hotelu, můžete se zeptat tam.

Poznámka: ceny z roku 2017

Na ci se připravit

Nemusíte s sebou mít žádné extra vybavení. Bundy, vesty, pádla, suché pytle a kajaky, vše vám půjčí. Pokud nemáte voděodolný foťák zvažte, zda ho brát s sebou. Přeci jenom voda je slaná a foťák se vám zničí raz dva. A navíc průvodci vás během cesty budou fotit a fotky vám pošlou obratem po skončení prohlídky. Taky bych vám doporučila vzít si s sebou lahev vody.

Než nasednete do kajaku, tak vám váš průvodce vysvětlí bezpečnostní pravidla. Taky se ujistí, že zvládnete pádlovat dopředu, dozadu, zastavit kajak nebo ho otočit (dole a doprava). Než se dostanete do úzkých uliček Benátek, čeká vás přeplout kanál mezi ostrovem a městem. To je taková první zkouška vašich schopností. Pokud se přeci jenom vyskytnou nějaké problémy, dojedou pro vás motorovým člunem. Bezpečnost je tady na prvním místě.

Na prohlídku můžete vzít i svoje děti. Starší 8 let mohou jet v kajaku sami, mladší vám posadí do double kajaku. Po konci túry se můžete osprchovat v marině.

Jak vybrat tu správnou tour?

Rozhodněte se podle toho, co chcete vidět. Můžete vydat na trasu po benátské laguně, kde se seznámíte s faunou a flórou. Nebo (a to vám doporučuji) se můžete projet uličkami Benátek. Délka i čas tras se různí. Osobně jsem se účastnila dopolední kratší trasy a celodenní historické trasy. Ta je mým favoritem. Vede ji René, vystudovaný historik. Během trasy se dozvíte informace, které vás ohromí, nebo vás minimálně překvapí. No schválně, víte, kdy byla v Benátkách zbudovaná většina mostů a proč? Víte, co znamenají erby na mostech? Víte, jak se dřív Benátky chránili před nájezdníky?

Kolik si připravit?

Dopolední túra vás vyjde na 95€ (v roce 2023 110 €)na osobu. Délka je zhruba 3 hodiny. Když to porovnáte s cenou jízdy v Gondole, za skoro tu samou cenu (90 €) se svezete jenom půl hodiny. Celodenní trasa vyjde na 125 € (v roce 2023 150 €) a počítejte s pádlováním tak 5 hodin. V rámci celodenních tras je pauza na oběd. Cena se pohybuje mezi 10-15 € na osobu, ale můžete si zabalit svoji vlastní svačinu.

Tak co, nadchlo vás to aspoň trochu?

A určitě se nezapomeňte podívat na video z našeho proplutí od Kayak Around Europe.

Poznámka: ceny z roku 2017 (v závorce z roku 2023). Pro aktuální ceník a trasy mrkněte na web Venice kayak.