Proč si vybrat Fisherman’s Trail
Velmi krátce: je to krásný, dobře dostupný a nenáročný trek.

Tahle trasa se bude líbit širokému spektru chodců. Ať už vás láká divoká příroda, portugalská městečka, nebo kuchyně. Nevadí, pokud jste nezkušení chodci. Nevadí, pokud se neorientujete v mapě. Jako startovní trek je perfektní. Jen pozor – je tak hezká, že ji máloco překoná.

• Dostupný trek: Trasa spojuje vesnici Sines a město Lagos. Díky autobusové dopravě a letištím ve Faro a Lisabonu je možné se pohodlně napojit kdykoliv během cesty. Letenky nejsou drahé díky nízkonákladovým letům (záleží na roční době). V každé vesnici seženete taxi.
• Dobře značená trasa: Opravdu nepotřebujete mapu. Značky jsou velmi časté a ukazují jak správný směr, tak i křížkem trasu, kudy ne.
• Krátké úseky: Relativně. Rozpětí je 15–25 km za den.
• Služby na trase: Každý den začínáte a končíte ve vesnici/městě. Stačí mít jídlo a pití na 1 den. Nemusíte mít vařič. Ubytování najdete v penzionech, apartmánech, hostelech a kempech (doporučuji plánovat a rezervovat s předstihem).
• Lehká trasa: Není zde velké převýšení. Je pár prudších klesání a stoupání, dva dny jdete pískem a chvíli po ostrých kamenech. Celkově je ale trek lehký a zvládnou jej i mladší nebo starší ročníky (nevhodný pro vozíčkáře a kočárky!).
• Doplňkové služby: Mezi etapami si můžete zajistit převoz věcí nebo průvodce.
• Gastro: My jsme ohutnávali, hlavně rybí jídla a vše bylo naprosto výjimečné.

A samozřejmě – dechberoucí výhledy na oceán.

Já jsem cestu šla se svým tátou a synem, kterému byl rok a měsíc. Bylo to skvělé. O naší cestě si můžete počíst tady >>> Jak jsem se s kojencem a mým tátou vydala na Fisherman’s Trail.

TIP: Pokud se chcete vyhnout hlavnímu proudu dopoledne, vyražte na cestu před devátou. Jinak se vám může stát (a možná budete jako já nemile překvapeni), kolik lidí na trase je. Pokud máte ubytování se snídaní, klidně bych poseděla.

Vybavení

Nebudete potřebovat nic extra. Troufám si říct, že všechno potřebné máte doma – možná až na návleky na boty. První dva dny (pokud jdete ze severu) se opravdu hodí. Těžké boty nechte doma, stačí lehčí. Já už roky chodím v Altra Lone Peak, moje kamarádka Tereza šla v barefootových botech. Sandály bych nedoporučovala – tátovi se dostal písek mezi nohu a sandál a způsobil si rozsáhlé puchýře.

Určitě si vybavení vyzkoušejte. To poslední, co chcete na cestě řešit, jsou otlaky z batohu, poškrábané podpaží od trička, zadřené popruhy nebo puchýře z bot…

Kromě oblečení, hygieny a elektroniky doporučuji i dostatek hotovosti, všechny potřebné léky, naskenované dokumenty a offline mapy.

Nám se hodil slunečník a pokrývka hlavy, letos kamarádi ocenili pláštěnku.

Vytvořila jsem seznam vybavení, kterým se můžete inspirovat. Neberte ho jako dogma – každý si vezme něco navíc, něco ubere >> gear list dospělák.

Seznam jsem připravila i pro ty nejmenší. Inspiraci, jak zabalit na pochod s ubytováním (tedy nalehko) dítě, si můžete stáhnout tady >> gear list dítě.

TIP: mezi etapami funguje transfer. Ideální, pokud máte malé děti, chcete jít co nejvíc nalehko to jde. Ideální je to také pro aktivní seniory. TADY si můžete najít, kdo vám bagáž převeze. Jsou zde i ověření poskytovatelé taxi služeb.

Ubytování

Na cestě je několik typů ubytování – rozhodující je váš rozpočet, úroveň komfortu a počet lidí.

Spaní na divoko (wild camping) je v Portugalsku zakázáno. Primárně zákon z roku 2021 cílí na obytná auta a je často označován jako anti-vanlife zákon. Pokuta může být až 600 EUR. prosím dodržujte to. Není nic trapnějšího, než vaše tipy na trek s fotkami stanu v dunách.

Pokud znáte datum své cesty, určitě si zamluvte ubytování předem. My jsme dali na radu kamarádky Terezy, která to šla rok před námi. Její zkušenost byla, že stačí rezervovat den předem nebo dokonce ten samý den přes Booking. My to měli jinak – většinou bylo už skoro všude obsazeno.

Tip: Zkontrolujte si ubytování na mapě a ověřte správný termín.

Kempy

Nejlevnější varianta, pokud si ponesete vlastní spaní. Raději vše překontrolujte dopředu – někdy se informace o ceně výrazně liší. Mezi Aljezurem a Sagresem je hluché místo. Ubytovat se můžete i v chatkách nebo vyzkoušet glamping.

Naše zkušenost z chatky v kempu Zambujeira do Mar byla fajn – čisto, bazén, fajn pro malého, dalo se vyprat a nakoupit.

Naše zkušenost s glampingem v kempu Salema Eco Camp byla rozporuplná. Kemp krásný, restaurace dobrá (i když dražší), krámek s eko a bio potravinami. Ovšem celtový stan s malou terasou, ledničkou a žárovkou bych za tu cenu glampingem nenazývala.

Hostely

Tohle by byla moje varianta č. 1, kdybychom šli trasu bez dítěte. Vyzkoušeli jsme jen dva, oba byly fajn, každý jiný. (Můj favorit byl v Aljezuru.) Mívají fajn ducha, každý hostel je jiný. Na Rota Vicentina nečekejte večerní party. Ubytování tady hledají i starší pěšáci a je tu větší klid.

Naše zkušenost z hostelu v Almograve byla přesně taková. U snídaně byl věkový průměr 50+.

Ubytování v soukromí / penziony / B&B

Využívali jsme nejčastěji – hlavně kvůli Mikolášovi – a bylo to opravdu pohodlné. Ale ne nejlevnější. Protože je trasa daná a jde se de facto z vesnice do vesnice, doporučuji rezervace dlouho dopředu. Hodně tím ušetříte.

Hotely

Nejdražší varianta. Zkušenost máme jednu – protože vše ostatní bylo plné. Doteď si nejsem jistá, že to odpovídalo ceně.

Finance

Počítejte cca 50 EUR na den, pokud si nechcete úplně škrtit opasek – sem tam se dobře ubytovat, najíst a dát si kávu. Pojmout to můžete i lowcost – bez restaurací a stravováním se ze supermarketu. Cokoliv nad 50 EUR/den znamená pohodovou dovolenou, kde si dopřejete oběd, možná i večeři, skleničku vína a víc prozkoumáte místní gastronomii. Případně se lépe ubytujete.

Letenky koupíte přes nízkonákladovky – do Lisabonu létá z Prahy např. EasyJet, z Vídně Ryanair. Pokud budete spát v ubytování a sbalíte se do příručního batohu, ušetříte.

Rede Expressos vás doveze do vesnic po trase. Kupovali jsme na místě (Sete Rios). K dnešnímu dni stojí lístek 16,5 EUR na dospělého (Lisabon–Porto Covo). Nikdo po nás nechtěl autosedačku (Mikoláš byl v nosítku). Může být problém s rezervací online.

Na trase jezdí i Flixbus (Sines, Vila Nova de Milfontes, Zambujeira do Mar, Odeceixe, Aljezur, Lagos). Je levný (8 EUR Lisabon–Sines), ale nebere děti bez autosedaček a vlastní nemá.

Z Lagos jezdí vlak (1 přestup) do Lisabonu. Cena: 29 EUR.

Jednotlivé úseky

Naše cesta začínala v Porto Covo, proto vynechávám první etapu. Zvolili jsme to hlavně kvůli ubytování a dobré dostupnosti autobusem v podstatě až na start – tuhle variantu můžu jen doporučit.
Osobně se mi nejvíc líbila ta divočejší část podél západního pobřeží. Bez pobřežních hotelů a dožívajících důchodců z Německa a Anglie. Pokud máte jen týden, volila bych tedy severní část trasy.

Porto Covo → Vila Nova de Milfontes

19,6 Km

Krásná, celkem rovinatá trasa, ovšem plná písku! Tím je trochu těžší, a doporučuji návleky (link). Je tu hodně malých plážiček, převýšení nepřesáhne 80 m. Jste skoro v úrovni oceánu, kombinace zeleně, písku a barev vody vám bude brát dech. V cíli najdete několik restaurací, obchodů i prádelnu.

Vila Nova de Milfontes → Almograve

14,6 Km

Krátká trasa. Můžete jít přes most, nebo využít převoz na pláž na druhé straně řeky. Tady dobře koukejte po značení – oficiální trasa se stáčí po několika stech metrech z pláže. Ani dnes převýšení nepřesáhne 80 m, jen už nejdete přímo u oceánu. V Almograve je výborná nepálská restaurace a nenechte si večer ujít posezení v baru na pláži, nebo jen samotnou pláž.

Almograve → Zambujeira do Mar

21,5 Km

I tenhle úsek je ještě plný písku a patří mezi ty delší. Jde se podél pobřeží i borovicovými lesy. Ve vesnici Cavaleiro si můžete dát kávu a tradiční pastel de nata. Od majáku dál můžete potkávat jezdce na koních. Nenechte si ujít rybí restauraci u malého rybářského přístavu O Sacas, téměř na konci cesty. Potom vás čeká trochu nepříjemný úsek před cílem kolem silnice.

Zambujeira do Mar → Odeceixe

18,7 Km

Hned na začátku vás čeká stoupání a klesání, tahle etapa vede buší, kolem farem, kolem oceánu, a jsou tady i písčité úseky. Občerstvení je možné v Azenha do Mar. Poslední část vás zavede po krásné vyhlídce na pláž Praia de Odeceixe Mar do vnitrozemí k malebnému městečku, kde najdete dostatek možností restaurací i obchodů.

Odeceixe → Aljezur

22,6 Km

Ráno se vracíte nazpět k oceánu s výhledem na pláž Praia de Odeceixe Mar z druhé strany. Ani dnes se písku úplně nevyhnete. Budete procházet krásnými úseky s výhledy na oceán, ale půjdete i po silnici a hodně po šotolinách. Aljezur je krásné městečko, nechte si čas na procházku a třeba večeři. Je zde velký supermarket pro doplnění zásob.

Aljezur → Arrifana

17,1 Km

Krásná příroda a pak silnice vás zavedou k oceánu. Na vysokých útesech můžete vidět rybáře. Po cestě projdete kouzelnou vesničkou Monte Clérigo. Zbytek dne půjdete nádhernou krajinou po písku s výhledem na oceán a útesy. Arrifana je mekkou surfařů. Najdete tady několik restaurací – od rybáren až po alternativní. Hledejte ubytování dost dopředu. My bydleli několik kilometrů od trasy.

Arrifana → Carrapateira

19,4 Km

Písek mizí. Převážně jdete po šotolině a hodně vnitrozemím. I to je ale kouzelné. Kávu si můžete dát například v Quarenta & Quatro. Všímejte si změny barvy podloží. Když se dostanete zpět k oceánu, budete jednoduše okouzlení. Přecházíte i slavnou pláž Bordeira. V Carrapateiře je milá restaurace na náměstí (Micro Bar) i obchod.

Carrapateira → Vila do Bispo

15,3 Km

Těžší etapa, hodně nahoru a dolů, skoro po celou dobu máte oceán po pravé straně. Úžasné výhledy. Po posledním náročném stoupání se napojíte na šotoliny a vnitrozemím docházíte do cíle. Rezervujte si ubytování dostatečně dopředu. Je zde několik restaurací a větších obchodů (Lidl).

Vila do Bispo → Sagres

20,2 Km

Šotolina, terén rovný i do kopce a z kopce. Také chůze po pichlavých kamenech. Cesta na konec světa k majáku. Velmi turistické místo, nás neuchvátilo. Příroda se úplně proměnila – všimli jste si? Sagres je další mekkou surfařů i obytných aut. Rozhodně nejvíc možností na doplnění zásob a možnosti se najíst venku. Za mě dva tipy: Fermento a Laundry Lounge.

Sagres → Salema

19,6 Km

Docela těžký úsek. Hodně nahoru a dolů, některé sestupy jsou těžké. Už ne tolik útesů, ale spíš kopce svažující se k oceánu. Opět pár zátok se surfaři i možností občerstvení (Restaurante Zavial).

Salema → Luz

11,5 Km

Je vidět, že jste tu blíž civilizaci. Pár stoupání a klesání, staré památky, podivná šablonovitá městečka na letní pobyty. Nás uchvátilo Burgau a Love Burgau. Budete potkávat i denní chodce. V cíli hodně restaurací, obchodů. A taky – říká vám něco případ ztracené Maddeline?

Luz → Lagos

10,9 Km

Tahle etapa, jako by nebyla. Velmi krátká. Vlevo zástavba, vpravo oceán. Hodně turistů. Lagos je už velké město plné turistů a ruchu. Nádherné (z výšky) pláže mezi skalisky. Mnoho chodců na chodnících. Trasa končí u železnice, kde je i poslední (první) cedule.

Shrnutí

Pokud váháte, prostě vyražte. Tahle trasa stoupá na popularitě, možná na ní bude brzy hodně rušno. My na cestu vzpomínáme dodnes. Fotky budí úžas a pořád si připomínáme vůně, výhledy a chutě.

Trasa je opravdu variabilní. Nemusíte se trápit, že ji neprojdete celou. Každá část má to svoje. Za mě je rozhodně hezčí severní část, tedy ta na západním pobřeží.

Veškeré další potřebné informace najdete na oficiálním webu.

Proč trek a ne třeba pouť?

Nejsem sama, kdo má v hlavě seznam treků, které chce projít. Ten seznam se mi v hlavě začal tvořit, ještě před mým prvním (nepovedeným) přechodem Pyrenejí. Velmi pidi midi část jsem si odškrtla jako bezdětná. Přešla jsem Šumavu s kamarádkou Gábinou. Zpětně to hodnotím jako odvahu od nás obou. Byly jsme úplně nevybavené. Ale Gábina na to dodnes vzpomíná a já nabrala zkušenosti.

Pak jsem přešla Nízké Tatry. To bylo hodně těžké mentálně, počasí mi úplně nevyšlo, ale dala jsem to a opět jsem se hodně naučila. Těhotná jsem šla Bílé Karpaty a taky Toulavu od Tábora až po Písek.

Miluju tu jednoduchost na cestě. Vstát, jíst, balit, jít, jíst, jít, najít místo, jíst, spát. Trek je pro mě cesta, která vede většinu trasy mimo asfalt, což teda u toho přechodu Šumavy je trochu diskutabilní. Do Santiaga jsem jít nechtěla. Měla jsem pocit, že tam byl každý, že na to máme ještě hodně času a že si to můžeme spolu užít, až bude Mikoláš větší. Existují i jiné poutní trasy, ale to duchovno tam tenhle rok nemělo místo.

Mi jsme té naši cestě pouť stejně říkali.

Jak jsem vybírala trek

Rok před naší cestou jsem sledovala Terku z Naruby.life, jak ho jde. Natolik mě fotky uchvátily, že jsem hned věděla, kam se vydáme. Ten trek jsem si musela projít. Fascinovala mě kombinace zelené na pobřeží a modré v oceánu. Navíc jsem v Portugalsku nikdy nebyla! Plus letenky nebyly za raketu.

Kromě estetiky treku jsem měla jen pár bodů, které cesta měla splňovat:

• Nesmí to být vysokohorská turistika (malý bude v nosítku).
• Nemusí to být celé po rovné cestě (nebude kočár).
• Chci objevit nový kout Evropy.
• Doprava nesmí být drahá a s mnoha přestupy.

Brala jsem ohledy i na tátu. Neměl s podobnou cestou zkušenosti. A proto:

• Muselo být možné se každou noc někde ubytovat, ať už kemp, nebo jiné zázemí.
• Ideálně nespat pod stanem, chybělo vybavení pro tátu.
• Kvůli práci musel být dobrý signál a dostupnost internetu.
• Možnost si pravidelně dokoupit ovoce a zeleninu (táta je vegan).

Proč je Rota Vincentina vhodná jako první delší trek

Z mnoha důvodů. Vlastně teď s odstupem času vidím, jak skvělý trek to je. Bránila jsem se myšlence na opětovné projití, ale teď mám stále sílící pocit, že to jednou projdeme znovu. Tenhle trek je totiž překrásný! Taky není těžký na převýšení. Má úžasné výhledy. Je dostupný. Ale tak popořadě.

Dobře dostupný trek

Oficiálně trasa startuje kousek pod vesnicí Sines, na západním pobřeží Portugalska. To není tak daleko od Lisabonu a zajíždí tam autobus. Konec je ve městě Lagos. Tam jezdí autobus i vlak z Lisabonu (s přestupem). Nedaleko (Faro) je letiště. V každé vesnici po cestě je autobus se spojením na Lisabon. Takže výstup a vstup na trek je opravdu jednoduchý. Nemusíte jít celou délku.

Ubytování a služby navíc

Každá etapa začíná a končí ve městě/vesnici. Je velmi jednoduché naplánovat trasu hodně dopředu. Pokud je to vaše první podobná cesta, nebo s sebou máte děti, můžete plánovat klidně i rok dopředu a zamluvit si tak ubytování s daleko lepší cenou. Navíc tady funguje přeprava zavazadel. Je to zpoplatněná služba, ale pokud chcete jít jen s lehkým batůžkem, můžete si nechat zavazadla převážet z ubytování do ubytování.

Pozn. Spaní na divoko je v Portugalsku zakázáno. Bylo by fajn to dodržovat, i když osobně naprosto chápu lákadlo spát mezi dunami pod hvězdami. Jediný, kdo tento zákaz porušoval a ještě se za něj chlubil, byli bohužel Češi. Dost trapná vizitka.

My využívali hlavně službu Booking. Ale pozor! Zrovna ubytování v Portugalsku je proslulé výskytem plísně a ani nám se to nevyhlo. Pořádně si přečtěte recenze, ať nemáte mrzutosti.

Příroda

Dynamika mezi pevninou a oceánem je to, co vás bude ohromovat. Obzvláště na jaře, kdy to na pobřeží kvete a všechno je zelené, je to okouzlující. Příroda se lehce mění každý den. Většina treku je v přírodním parku Costa Vincentina, hlavně část divokého západního pobřeží.

Náročnost

Za sebe to hodnotím jako lehký trek. Vzdálenosti jsou docela malé. Nejkratší je 13 km, nejdelší jsme měli 25,5. Na začátku u Porto Covo byl náročnější písek. Jak jsme se blížili k mysu svatého Vincence, tak trasa často vedla nahoru a dolů. Pokud máte problém s koleny, tohle vám může dělat problém.

Trasu chodí hodně důchodců, právě kvůli denním malým vzdálenostem, možnosti nechat si převézt věci a ubytování každý den pod střechou. Rozhodně to není vhodný trek pro kočárek, kolo, vozík.

Značení

Tady se prostě neztratíte. I když nemáte mapu, trasa je výborně značená. Značka ukazuje nejenom kam jít, ale taky kam nejít.

Jak cestu zvládal 14měsíční syn?

Cesta na trek

Rozhodně nejnáročnější byly přesuny na začátek treku a potom domů. A i přes to všechno proběhlo v pořádku. Mikoláš poprvé letěl, chvilku jsme se dohadovali se stewardy ohledně nosítka při vzletu a přistání, ale jinak to bylo v pohodě. Mikoláš usnul prakticky hned a spal celý let. V Lisabonu jsme se přesunuli k autobusovému nádraží Sete Rios. Museli jsme čekat na autobus asi 2 hodiny. A to jsme byli v nedalekém parku Jardim da Amnistia Internacional. V autobuse Mikoláš zase spal.

Dny na treku

Na treku už to bylo všechno v pohodě. Stres z přesunu a toho, aby Mikoláš nerušil cestující, byl pryč. Ubytování jsme měli vždy v soukromí, tak jsem se nemusela stresovat ani jeho častým buzením. Mikoláš byl a je nespavec. Takže ranní vstávání zvládal v pohodě. Na nosítko byl zvyklý a vlastně v něm hodně spal. My jsme si na začátku řekli, že se vše přizpůsobí hlavně jemu. Dali jsme i 5 km jako jednotku pochodu. Prostě si den rozdělit na minimálně 5 km a dělat pauzy. Nakonec těch 5 km Mikoláš často zaspal.

Většinou jsme dělali tak 1–3 pauzy za den. Protože jsme šli docela rychle a vycházeli brzy, v ubytování jsme byli často kolem 4. Bylo tak dost času na to si hrát, zkoumat, sprchovat se a být případně ještě na pláži.

Jednou chytil Mikoláš dost nepříjemný záchvat pláče. Zrovna jsme byli v restauraci, takže jsem si bohužel tu výbornou rybu nevychutnala tak, jak jsem chtěla. Byl to hned první den na treku. Kdo ví, jestli to bylo přesunem, pochodem, nebo mými paraleny (ano, odletěla jsem nakřápnutá).

Na treku už to bylo všechno v pohodě. Stres z přesunu a toho, aby Mikoláš nerušil cestující, byl pryč. Ubytování jsme měli vždy v soukromí, tak jsem se nemusela stresovat ani jeho častým buzením. Mikoláš byl a je nespavec. Takže ranní vstávání zvládal v pohodě. Na nosítko byl zvyklý a vlastně v něm hodně spal. My jsme si na začátku řekli, že se vše přizpůsobí hlavně jemu. Dali jsme i 5 km jako jednotku pochodu. Prostě si den rozdělit na minimálně 5 km a dělat pauzy. Nakonec těch 5 km Mikoláš často zaspal.

Cesta domů

Docela dlouho jsme jeli vlakem. Autobus nebyla možnost, protože po nás Flixbus chtěl dětskou sedačku a tu jsme fakt neměli. Bohužel takovou službu Flixbus nemá (chyba!). Tak nás čekala delší a dražší jízda vlakem s přestupem. V Lisabonu jsme měli celý den, který jsme prochodili. A cesta letadlem byla stejná, jako ta první. Mikoláš to prospal.

Tipy na létání s dětmi nemám. Ani tipy, jak dítě zabavit. Teda běžně mám knihy, pár hraček, teď i Albi tužku a JÍDLO. Nic světoborného.

Seznam vybavení, který se bude hodit při balení na cesty nalehko (s ubytováním, bez stanu). Inspiraci, co zabalit dítěti si můžete stáhnout tady >> gear list dítě.

Dynamika tří generací na cestě

Cestování s někým je vždycky o kompromisech. Není to nutně něco špatného. Jen se musíte připravit, že se nevyplní úplně všechno, co byste chtěli, nebo co jste si naplánovali. O to víc, když cestujete s dítětem. Většinou cestuju sama s Mikolášem. Takže zatím o trase, cílech, bodech na trase a ubytování rozhoduju já. Tempo určuje Mikoláš. Teď se k tomu přidal táta. S podobným trekem neměl zkušenost a čekala jsem, jak se s tím popasuje.

Z mého pohledu

Za mě je spolu strávený čas to nejcennější, co máme. Táta bydlí daleko, takže šance, aby viděl Mikoláše, jsou omezené. Dva společné týdny byly dost intenzivní. Bylo to něco úplně jiného, než zažíváme v běžném životě. Jsem ráda, že je můj táta v natolik dobré kondici, že můžeme spolu podnikat něco podobného.

Na začátku mi táta neřekl, že má problém s chodidly. Chodí totiž v sandálech huarache, jenže písek prvních etap mu způsobil puchýře na chodidlech. Nějakou chvíli si to držel pro sebe, pak mi to řekl. Asi jsem si neuvědomovala, že to může ukončit naši cestu. A jsem ráda, že se tak nestalo!

Já jsem zase první 3 dny bojovala s teplotou a krkem. Takový můj klasický problém, když jsem ve stresu, nebo unavená. I když mi bylo fakt hrozně mizerně, věděla jsem, že to cestu neohrozí. Vnitřní motivace byla prostě silnější a věděla jsem, že to odezní.

Byla jsem moc vděčná, že ubytování řešil táta. To byla fakt příjemná změna se o tohle nestarat. Výběr ubytování a restaurací byl na něm.

Táta taky nesl malého asi půlku cesty. Byla jsem připravená, že Mikoláše ponesu celou cestu. Tak to bylo moc fajn.

Velmi často si lidi mysleli, že jsme pár. Brali jsme to s vtipem, ale mě došlo, jak cesty více generací nejsou zas tak časté.

Z pohledu táty

Na cesty s Kikou a teď i s malým Mikoláškem se vždy těším. Rád sleduji, jak další generace přistupuje k řešení každodenních výzev. My jsme to kdysi zažívali jinak, v odlišných realitách.

Poslední cesta do Portugalska mě uchvátila – vůněmi, jídlem, výhledy na oceán, prostorem, ale i setkáními s milými místními či poustevníky. Miloval jsem ty chvíle samoty, kdy jsem nosil Mika na břiše nebo zádech, krmil ho hroznovým vínem a zpíval mu. Na konci každého dne, po 20–25 kilometrech, přišla příjemná únava.

Pokud jde o cestování a prožívání dobrodružství, máme s Kikou hodně společného. Oba to milujeme, každý ale jinak. Kika je skvěle organizovaná, má výborný orientační smysl, dobrou kondici a je praktická. Já jen potřebuji vědět, kde budeme ten den spát, jakým směrem se vydáme a kolik času nám asi cesta zabere – zbytek si prostě užívám a neřeším. Hodně se smějeme, nejsme příliš vybíraví. Když si náhodou začneme lézt na nervy, popojdeme kousek od sebe a pak se znovu shledáme. Kika je skvělá máma, Miko je její láska a mě baví to vše pozorovat.

Tři generace na cestách činí vše ještě zajímavějším. Poskytují větší rozmanitost a přinášejí odlišnou dynamiku. Člověk zpomalí, ohlíží se na dceru, vnuka, a oni zase na tátu a dědu. Oni nosí více, já méně – přendáváme si věci v batozích. Vzájemně se krmíme dobrotami, vyprávíme si příběhy, jaké to bylo, když jsem byl dítětem, a jaké to bylo být rodičem. Je to opravdu moc fajn. Tuto formu trávení času bych rozhodně doporučil.

Na co nezapomenout, když jdete na trek s někým

Domluvte se předem. Nemusíte to pak dodržovat na 100 procent, ale musíte vědět, co ten druhý chce, co od treku očekává. Domluvte si tempo, zastávky, změny v programu, kdy vstáváte, kdy vyrážíte. Řekněte ostatním, jak reagujete ve vypjatých situacích a unavení. Víte, jakou mají ostatní zkušenost s podobnou cestou? Budete jim pomáhat hodně? Nebo naopak potřebujete pomoc vy? A co sluchátka, váš čas pro sebe, jídlo…

A taky si domluvte výstupní strategii. Co budeme dělat, když: někdo onemocní, někdo se zraní, nechce jít dál, zkazí se počasí…

Nechcete na nic zapomenout? Vytvořila jsem seznam vybavení, kterým se můžete inspirovat při balení na trek nalehko s ubytováním. Neberte ho jako dogma – každý si vezme něco navíc, něco ubere >> gear list dospělák.

Jak dlouho jsme šli

Celkem jsme na treku byli 14 dní. 2 dny jsme si udělali volno. Čistého času 12 dní chůze. Šlo by to jít i rychleji, pokud jste zdatní chodci. My jsme rozhodně nechtěli chodit víc etap denně. Byla by to škoda.

Vynechali jsme první etapu do Porto Covo. Oficiálně je to 13 etap.

Celkem jsme nachodili 266 km. A to včetně off dní. Oficiálně má trek 226,5 km.

Denně jsme šli něco mezi 5 a 10 hodinami.

Nejčastěji jsme vycházeli ráno před 9. hodinou. Pokud budete vycházet později, pravděpodobně vás bude na treku hodně. Některá ubytování mají snídani v ceně. Tak stojí za zvážení, jestli radši lidem utečete, nebo se najíte.

Byl to vhodně zvolený trek?

Naprosto! Pro nás ve chvíli, kdy Mikoláš jen lezl a nosil se, to bylo ideální. Určitě by o zvládli i větší děti. Skvělé je, že nemusíte jít celou cestu. Když máte například jen týden, nebo větší, ale stále malé děti.

Zvládli jsme i spaní na různě velkých postelích. Někdy nám dali pro Mikoláše postýlku, kde není zvyklý spát, tak jsem různě dělala bariéry z dek a polštářů. Pro nás to není problém, ale počítejte s tím.

Všímala jsem si dětských hřišť po cestě. Pro nás v tu chvíli nedůležité.

Pokud vás cesta láká, rozhodně plánujte dopředu. Proč? Kvůli cenám.

Poznámka k ceně

Vzhledem k tomu, že to byl dárek, tak jsem většinu věcí vůbec neřešila. Rota Vicentina se dá jít nalehko i natěžko. Levně i draze. Spát můžete v hostelech, kempech, soukromí i po drahých hotelích. Když si ubytování vyřešíte dopředu, hodně ušetříte.

Letenky směr Lisabon bývají ty z levnějších, hlavně když letíte nízkonákladovkou. Protože nemusíte řešit stan a další vybavení, vejdete se do příručního zavazadla. Opět, když kupujete déle dopředu, ušetříte.

Doprava autobusy je levnější než vlakem. Za autobus z Lisabonu jsme platili za dospělého něco přes 200 korun.

Jídlo jsme si dopřávali. Tam jsme mohli taky ušetřit. V každé vesnici se dá něco základního koupit. Pokud nemáte alergie, nebo nějaké přísné diety, pořídíte jídlo v pohodě. Většinou v půlce dne byla restaurace, kavárna, nebo obchod. Ceny v obchodě zhruba jako u nás.

Připravte se na Fisherman’s Trail. Článek nadupaný informacemi, tipy a rozepsané etapy s fotkami najdete >>> tady.

Oficiální stránka Rota Vicetiny se všemi informacemi: https://rotavicentina.com/en/

Směr a plán trasy

Přejít Šumavu jde, logicky, dvěma směry. Ovšem start, cíl i jednotlivé úseky cesty se můžou lišit. Líbí se mi, že si každý může trasu upravit podle sebe. V roce 2017 jsme se s Gábinou vydaly od Železné Rudy k Lipnu. Kvůli mé nepozornosti jsme tehdy vystoupily o dvě zastávky dřív na Hojsově stráži. Prošly jsme si i Černé i Čertovo jezero. Končily jsme hlavně kvůli počasí v Jelení. 

Pokud chcete, můžete jít podle jedné z oficiálně mapovaných tras. Tou jsou Via Czechia a část jižní Stezky Českem. Do velké míry se překrývají, některé úseky vedou jinudy. Stezka Českem Šumavskou část oficiálně startuje anebo končí na rozcestníku Rakouská cesta, když se budete řídit navazující mapou Jižní Šumava, můžete vybrat mezi Přední a Zadní Zvonkovou, využít přívozu u Dolní Vltavice, nebo až Přední Výtoň. 

Via Czechia se tady trochu koukne na Rakouskou stranu, takže start a cíl můžete mít v Zadní Zvonkové, nebo zmíněné Přední Výtoni. Ale zrovna u Lipna si těch bodů startu a cíle můžete vybrat daleko víc.

Jedno je jisté: spát byste měli v ubytovacích zařízeních, nebo na nouzových nocovištích. Šumava mi proto přijde jako ideální trasa pro start s kojencem i pro lidi, kteří s přechody začínají. Přesně víte, odkud a kam jdete v daný den a vzdálenost nemusí přesáhnout 15 km.

Jak se na přechod připravit? Tady jsem sepsala jsem pár tipů z mojí zkušenosti.

TIP: Hledáte inspiraci, co zabalit pro dítě? Mám pro vás tahák >> TADY si stáhněte odškrtávací jednostránkové pdf.

Naše trasa

Já se rozhodla jít od Lipna do Železné Rudy. Chtěla jsem se ‚‚vracet domů‘‘, tedy do té části Šumavy, kterou znám. Chtěla využít nocovišť, kde jsem ještě nespala. Konkrétně Pod Plešným jezerem, Strážný a Poledník. 

Z Písku jsem jela vlakem do Českých Budějovic a potom do Horní Plané. Byla to s Mikolášem první cesta vlakem. Naštěstí bylo prázdno a mohla jsem mu vždycky z dvojsedačky udělat hernu a postýlku. Cestu jsme zvládli dobře, už nás čekal jen přívoz z Horní Plané do Bližší Lhoty. Tam jsem oficiálně začala přechod. Na začátek jsem trochu improvizovala s trasou. Původně jsem se rovnou chtěla napojit na červenou hřebenovku, ale počasí mě odradilo a prošla jsem si zelenou, modrou, žlutou, cyklostezku a opět zelenou k NN Pod Plešným jezerem. 

Druhý den jsem vyšplhala po zelené a žluté na červenou a držela se ji až na Poledník. Tam jsem se poslední den napojila na krátký úsek zelené a došla opět po červené až do Železné Rudy. Vynechala jsem Prášilské jezero i Prášily a u Modravy jsem neodbočila na Březník. 

TIP: používám mobilní apku Českých drah. Jednoduše si v ní dokážu vyhledat spojení a vidím i zpoždění, což se někdy může hodit. Pozor, jestli se vám vypije mobil, nemáte jak ukázat lístek.

Den první: začátek

Vezeme se přívozem, na sobě mám batoh, vepředu Mikoláše, v ruce hole. Jedna paní se nabízí udělat fotku, nenapadlo by mě to, aspoň máme památku. Je trochu teplo, na sluníčku se docela potím z té zátěže. Ve stínu pod stromy bude líp. Chci se dostat přes zelenou až na červenou hřebenovku. Když se vyšplhám na první kopeček, nad hřebeny před námi vidím formující se bouřkové mraky. Nevypadá to, že by se mi povedlo vyšplhat až na červenou, to riskovat nebudu. Budu muset improvizovat.

Mikoláš je skvělej, kouká, pobrukuje, spí. Jdeme hodně ve stínu a teplo je tak v snesitelné pro nás oba. Asi v půlce pochodu potkáváme starší paní na kole se dvěma dětmi. Je z nás úplně hotová. ‚‚Kam jdeš matko?‘‘ zeptá se a úplně vyvalí oči, když jí řeknu že až na Železnou Rudu. Vždycky mě vlastně překvapí, že to lidi překvapí. 

Za chvíli se Mikoláš hlásí o jídlo. Bodne mi to, potřebuju shodit batoh. Na rozcestí u Medvědího potoka sedám na karimatku, přebaluju a kojím. Je to naše první pauza od přívozu. Nad námi hřmí, plán s hřebenovkou definitivně posílám ke dnu. Sejdeme po žluté a znovu se napojíme na modrou. Trochu si to ještě zkrátím po cyklostezce. To už se den nachyluje. Potřebuju se do toho opřít, abych nestavěla stan za tmy a navíc nemusí být místo. Jenomže zrovna teď chce Miko pít, batoh je těžký, musím udělat ještě jednu pauzu a láduju do sebe vodu a sušenky.

Docházíme na nocoviště jen tak tak. V duchu se modlím, aby Miko neplakal. To by nás asi nikdo nevítal moc vřele. Nocoviště není moc velké a je už skoro obsazené. Rychle beru co nejrovnější flek. Po nás došlo ještě asi 10 lidí a už hodně vymýšleli, kde se vyspí. Stavím stan, chystám to vevnitř kam nahážu hračky a přesunu malého. Sobě dopřeju dehydrovaný těstoviny od Adventure menu. Znovu se přesvědčuju, jak hnusný to jídlo je. Absolutně mi nesedí a nechápu, proč ho všichni tolik vychvalují. Vzpomenu si na Viktorku Rys, která si dělá svoje dehydrovaný jídla. To budu muset vyzkoušet. *

První den, 16 km v nohách, ještě jsme relativně fresh. Uvidíme, jaká bude noc.

* Znáte dobrodružný expres od Pro malé dobrodruhy? Můžete využít i na poslání jídla, jako je české Expres menu, na které slyším jen samou chválu. My se chystáme využít na další cestě.

Den druhý: masakr

V noci bylo teplo! Všechno moje dosavadní spaní na Šumavě se nikdy neobešlo bez pocitu chladu. I proto jsem sebe a Mikoláše vybavila merino oblečením a malému jsem nesla péřový overal. Chudák se v noci šíleně vrtěl a mě napadlo, že mu asi je teplo. Byl úplně zpocený a overal šel dolů a už jsme ho nepoužili. Jinak to byla noc, jako každá jiná. 

Brzy ráno vstáváme. Převlíkám nás, balím věci a stan. Mikoláše prdnu na karimatku s hračkama a dělám si instantní kaši. No tvl to je hnus. Na tuhle cestu jsem si vybrala hlavně instantní kupovaný věci. Trochu jsem doufala, že když nakoupím ve zdravý výživě, bude to o trochu lepší. No a ne. Jak na tomhle přežiju ten týden netuším. Ale sním to, dodá mi to energii na celý dopoledne. 

Jen co vyjdeme, Mikoláš se dožaduje pití. No ty vogo, to bude dlouhý den. Dneska nás čeká to nejnáročnější. Celá hřebenovka Plechý, Trojmezná, Třístoličník a pořádná dávka kilometrů, chci totiž přeskočit NN Nové Údolí a dojít až na Strážný.

Do kopce se slušně táhnu, krok za krokem. Když se nahoře otočím, vidím kolik metrů jsme od Lipna nastoupali. Jsem dobrá, blikne mi hlavou. Tohle není zadarmo. S tím krásným výhledem kojím. Jsme tady, abychom to prožili a ne se uhnali. Stojí to za to. 

U Třístoličníku už začínám pociťovat nedostatek vody. Vím že dole pod kopcem je možnost doplnit zásoby a tak se nahoře moc nezdržuju. Klesání je snad ještě náročnější, než stoupání. Musím pomalu a opatrně, v týhle sestavě si nechci čupnou na zadek. Opravené korýtko mi dělá radost. Z kohoutku tryská ledová voda, je tu stůl. Dávám pauzu, malý si hraje na karimatce. Do Nového Údolí to máme asi 5 kilometrů. Kdyby cokoliv, dá se tam spát na NN, nebo sednout na vlak. 

Jakmile se vydám znovu na cestu, vidím před sebou závoje deště. Ups. Tohle nás nemine. Neminulo. Nasadila jsem poprvé vychytávku, držák deštníku na popruh batohu. Funguje to překvapivě dobře, jen to budu muset ještě trochu doladit. Míjím turisty schované pod stromy a doufám, že bude bistro u nádraži otevřené. 

Hikeři pozor, kdysi se dala doplnit voda u penzionu v Novém Údolí. Teď už ne!!

Krčma Vagon je fajn místo. Doufala jsem, že si tady Mikolášek zaleze po trávě. Jenomže prší. Jsem ráda za velké slunečníky. Už se projevuje můj pochodový hlad. Objednávám si jednu prasečinku za druhou. Ceny jsou přívětivé, obsluha extra milá. Zapovídám se s jedním cyklistou, který je chudák úplně durch. Já si můžu oddechnout asi hoďku. Když nepřestává pršet, nedá se nic dělat. Nasazuju bundu, Mikoláše, batoh, deštník a vydávám se dál. Do Strážného zbývá 16 km. Hlava je mocný čaroděj. Funguje mi to co při ultraběhu, rozkouskovat si trasu na menší úseky. Včera to byla porce na celý den, dneska je to větší půlka.

Fotku kiosku nemám. Vždycky když tam jsem, tak prší. Ale minout ho nemůžete, prostě je to vagón hned za nádražím.

Asi 10 km se mi jde docela fajn. Déšť ustal, je krásný vzduch, Šumava páří. Pak to už začne být na mě moc. Jsem utahaná, šíleně mě bolí ramena. Nálada jde prudce dolů. U pomníku Bohumila Hasila kojím a míjí mě dva chlapíci. Prý už je to jen kousek, určitě to dám a jdou dál. Pro mě těch zbylých pár km je děsivých. Nejhorší úsek je od silnice k NN. Rozryté to tu je od lesáků, bahno, a já už prostě nemůžu ani krok. Opírám se zadkem o zídku při cestě, vztekám si, nadávám a fňuknu si. 

Pak sama sebe rovnám do latě. ‚‚Ta cesta byl tvůj nápad. Máš to posledních 300 metrů na nocoviště. Za tvoje nálady a emoce malej nemůže. Nadechni se a pokračuj‘‘.

Nocoviště u Strážného je obří! Fleka beru hned vedle rodiny s malými dětmi. Díkybohu za chvilkové podržení Mikoláše. Stavím stan, motám se a nejde mi to. Jsem vyčerpaná. Převlíkám malýho, jako večeři vypiju malou Kofolu a usínáme. 

Dávka 28 km v nohách mi fakt dala na zadek. Jsem bolavá, unavená a na sebe pyšná. Dneska to byl výkon! Mikoláš je v pohodě. Je mu jedno, kde je. 

Den třetí: za odměnu

Jestliže druhý den byl přesně ten den, co ‚‚nechutná‘‘, dneska nás čeká den za odměnu. Jenom 16 km, moje oblíbené Knížecí Pláně a spaní na Bučině. Nikam nepospíchám. Opět využívám nabídky a nechávám si Mikoláše podržet. Mlaďoch v noci moc nespal, jsem docela vyřízená. Balím pomalu, dělám si další, snad ještě odpornější kaši a vyrážíme.

Jdu pomalu, mám častěji pauzy, několikrát stojíme přes hodinu. Mikoláš začal objevovat trávu, listí, jehličí, hlínu. Veliká radost třetí den na přechodu. Už se bravurně otáčí na strany na stranu a dokáže se dostat kam potřebuje. Nějak jsem myslela, že mu to bude trvat dýl. Rytmus pochodu je už ustálený. Každých zhruba 5 km si Mikoláš řekne o jídlo a dělám pauzu. Rozumná délka. 

Mám moc ráda úsek od bývalého Josefova na Knížecí Pláně. I když je to trochu smutný pochod. Tam, kde dříve bývaly domy a žilo se drsným životem, je tu a tam křížek, nebo halda kamení. Stromy prozrazují členění vesnic. Ostatně, jako na hodně místech po trase. Jedno z mála míst, které se stále udržuje, protože ho obnovili bývalý obyvatelé a jejich potomci. Dojdeme k poslednímu přístřešku a dáváme předposlední pauzu. Potřebuju se napít a dojídám poslední tatranku.

Poslední úsek jdu docela svižně. Zase se zatahuje a nakonec padá pár kapek. Ale k Alpské vyhlídce opět dojdu za sluníčka. Sundavám batoh, rozkládám karimatku, Mikoláše položím, dám mu hračky a jdu si vybrat jídlo. Vařit to šílený Adventure Menu prostě nebudu. Kochám se výhledem na vzdálenou hřebenovku. Tam jsme fakt byli ještě včera? Neuvěřitelný. 

Doplňuju vodu a přesouváme se na NN, které je asi jen 0,5 km. Času mám dost, chci usušit věci po včerejší mlze, přeorganizovat batoh a v klidu odpočívat. To se nakonec ukazuje jako dobrý nápad. Najdu krásné rovné místo hned u vstupu. Je tu jen pár stanů, všechno roztahuju a suším. K večeru a ještě i v noci potom dorazí tolik lidí, že spí i u jídelních stolků za cestičkou.

Dneska jen 16 km, ale za odměnu.

Den čtvrtý: gurmánský zážitek

Tahle noc byla zatím naše nejlepší. všechno mám předpřipravené ze včera, balení je rychlé. Vyšli jsme brzy, většina lidí na nocovišti ještě spí. Mě dneska čeká dojít až na Poledník a na ten poslední úsek se fakt netěším. Možná i proto se nakonec nezastavuju u pramene Vltavy a v jednom zátahu s kojením v nosítku to dojdu až na Modravu. 

Tady jsem uhnula od Stezky Českem i Via Czechia. Na Březník jsem v zimě jezdila na běžky a dneska nemám chuť tam tudy jít a vyberu nejkratší možnou cestu. V obchodě si nakoupím (a zapomenu tam hole). Highlight téhle cesty je Café na Soutoku. Už roky se chystám sem zajít. Konečně to klaplo v ten nejlepší možný čas. Tady se úplně rozšoupnu. Dávám si cappuccino, fresh, brunch, studený batch a dortík. Mikoláš se hezky válí na karimatce, já nabíjím telefon a zjišťuju, že mi hapruje powerbanka – šíleně rychle se vybíjí. 

Tady mám první nepříjemné setkání a vlastně i jediné. Paní u stolu přede mnou si neodpustí velmi hlasité poznámky na můj účet. Že dítě nemá imunitu, že ho trápím a tak dále. Jenomže ani nemluví ke mně, spíš k lidem u svého stolu dostatečně nahlas, abych to slyšela. Sama je obutá do pantoflíčků, takže si myslím něco o zadku a nekonfrontuju ji přímo. Mikoláš se na mě ze země směje. Vyloženě utýrané dítě.

Jen co minu ceduli Modrava směrem na Poledník, potkávám Lenku. Ta má kousky dva a jde s kočárkem. Na Tmavém potoku potkávám další dvě mámy s kočárky. Všímám si toho i ve Facebookových skupinách, že lidí s dětmi v kočárku chodí přechody víc a víc. Navíc tahle trasa k tomu přímo vybízí. Dlouhé šotolinové a asfaltové úseky jsou pro kočárek snadný terén a blízkost nocovišť je akorát dochozí, nebo dojezdová pro menší turisty.

K cíli to mámě posledních 5 km. Začíná pořádná buřina. Nasazuju deštník. Tentokrát to je sakra silná bouřka a i tu deštník zvládá. Nosítko je lehce vlhké. Uvažuju, že si z tyveku udělám cestovní pláštěnku na Mikoláše. Stíhám ještě otevřený bufet a rozhlednu. Jsem tady poprvé od rekonstrukce. A jsem trochu v šoku. Vlezný na rozhlednu je 120 korun. To je docela dost i když výhled stojí za to.

Opět stíhám vybrat hezký flek, večer nás ještě navštíví Pavel s Emou. Vezou mi náhradní power banku, ta moje je už prázdná. Bohužel díky bufetu s nabídkou plechového piva se tu sešli čundráci pijci a rámusili do 3 do rána. Nocoviště je dobře dochozí z Prášil a díky tomu je to vhodný spot ‚‚na zkušenou‘‘ pro rodiny s dětmi. Akorát ne všechny rodiny zvládají schování svých potomků a to zrovna se stanem vedle nás.

Pár lidí si ustele kousek od nocoviště s výhledem na východ slunce. Hele já to chápu a ruku na srdce, nejradši bych tam spala taky. Ale ty nocoviště mají nějaký důvod. Většina lidí se chovat neumí a když se budou alespoň nějak dodržovat pravidla, nebudou nás tolik prudit z NP.

TIP: dá se tady koupit voda v 1,5 l petkách. Když řeknete, že spíte na nocovišti, máte přijatelnou cenu.

Dneska 26 km, ale cítím se už rozchozeně.

Den pátý: nekonečné klesání

A je to tady. Teď už vím, že to dojdeme. Je mi trochu smutno, uteklo to. Balím, zatímco si Mikoláš hraje ve stanu. Lidi ještě spí. Zase to je přes 20 km, moc se neflákám a vyrážím. Volím cestu po zelené. Opět uhýbám ze Stezky Českem a Via Czechia, do Prášil nepotřebuji a zelená je obzvláště hezká, navíc je po cestě pramen. 

V úseku od Frantova mostu po jezero Laka není skoro žádný signál. Potkávám hodně hikerů. Teda směrem od Železné Rudy je docela nával, i přestože je září a všední den. Několikrát kojím, nějak nám tenhle úsek nechutná. U jezera si dávám pauzu. Ta netrvá dlouho, je to docela dostupné místo a ty davy divno-turistů, co se sem hrnou pěšky a na kole, mě to znechucují. Nasazuju deštník, sluníčko začalo pálit příšerně. Poslední opravdu krásný úsek po červené a napojuju se na asfaltku (?!). Minule tady nebyla. Dopr… proč musí být všude? Byla tady hezká šotolina. 

Za Polomem se cesta zlomí a už jen klesám. Teploty začínají být šílené. Jsem docela ráda, že končíme dneska. Míjí mě jeden hiker za druhým. Dokonce další rodina s kočárkem. Vlevo na mě vykukuje Velký Javor. Do cíle to máme jen 3 km, jak jinak jsou nekonečný. Pálí to shora a zespoda. I v lese je vedro. Zastavím se před kostelem. Přešli jsme to, jsme v Železné Rudě. 

Ach ty konce a návraty

Vyfotím se. Dojdeme na hřiště, kde čeká Pavel s Emou, náš odvoz domů. Stopuju hodinky na 22 km a sundavám nadobro batoh. Dneska už nikam nemusím, čeká mě maximálně vana. 5 dní chůze, 4 noci na NN, 108 km (16, 28, 16, 26, 22), převýšení netuším, Mikoláš má 4,5 měsíce. Bylo to fantastický!

Hodně lidí mi psalo, proč to dělám a že jsem blázen. Nevnímám to tak. Milovala jsem les, dlouhé chvíle v lese sama a hodiny v pohybu už před Mikolášem. Nevím, proč bych měla končit s tím, co miluju. Upravila jsem to, abychom se oba cítili komfortně. Věřím, že tyhle chvíle jsou pro nás dva do budoucna pouze kladným přínosem.

Navíc jsem to opravdu potřebovala. To, co se dělo v mém osobním životě, přesáhlo nějakou pomyslnou hranici. Nutně jsem se potřebovala odpojit, abych se mohla znovu připojit ‚‚jinak‘‘. 

Túrám zdar.

Registrace

Je to taková ta turistická klasika. Postavené stany, pod nimi lavice, na nich cedulky s délkou trasy, u nich dobrovolníci. Dohodli jsme se startovat v 7 hodin a zvolili jsme trasu 25 km. Na 50 km si nikdo z nás netroufl. Já jsem ji absolvovala dva roky zpět a i mně tehdy dala docela zabrat, protože velká část byla po asfaltu. 

Všechny trasy z roku 2023 najdete tady.

Klasicky se zdržujeme ještě před registrací asi o půl hodiny. Startovní číslo beru pro sebe i Mikoláše, 31 a 32. Dostávám tak dvě tatranky. Je to sice vtipný, protože Mikoláš si ji opravdu nedá, ale kojící hlad je kojící hlad, beru všema deseti. Startovní číslo je vlastně takový itinerář na A4, kudy kam máme jít. Motto: ‚‚…veškeré vědění spočívá ve čtení…‘‘ od J.A.Komenského v záhlaví je dost trefné pro podobné akce. Já nevím jakou máte zkušenost vy, ale jednou se zamyslíte, podruhé zakecáte a najednou zjistíte, že jdete úplně jinam!

My jsme tři dospěláci s itineráři a mapami v mobilu. Tak si docela věříme, že by to letos mohlo být i bez bloudění. 

Začátek trasy

Startujeme před horažďovickým zámkem a vycházíme skrz Mírové náměstí. Jdeme okruh Svéradice, Slatina, Čečelovice, Mečichov a zpět do Horažďovic. První část trasy je nádherná. Vede po nezpevněných cestách Vintířovy stezky, všude kolem nás je čerstvá jarní zeleň. Počasí je krásné, my jsme ještě v pohodě, Mikoláš většinu času spinká. První pauzu na svačinu si dáváme až za vesnicí Slatina u turistického přístřešku. 

Tady zjišťuju, že se mi z kosmetické flaštičky vylil měsíčkový olej. Mám mastný batoh, záda i šortky. Jakoby žádný pochod nemohl zůstat bez podobné nehody. Zbytek trasy tak absolvuji s fialovým šátkem za pasem. Přebaluju a všichni si odskočíme. 

Začíná být trochu teplo, čeká nás stoupání do Čečelovic. I když je to mírně do kopce, stoupáním, jak je to v propozici, bych to úplně nenazvala. Máme výhled přes louky a lesy až na šumavské kopce. V Čečelovicích je v místní hospodě oficiální občerstvení pro více tras. Setkávají se tady pěšáci i kolaři a tak je tu pěkný nával. S malým sedíme na trávě před hospodou na sluníčku, ve stínu je ještě pořád chladněji.

No a jak to tak s Mikolášem bývá, zásadně se pokadí když má na sobě merino, je na výletě, nebo se právě na výlet vyráží. Ta velká chvíle nastala právě teď. Zpětně se omlouvám všem, co byli okolo a měli tu čest v přímém přenosu vidět likvidaci katastrofy. Oblečení skrz naskrz, až za uši. Samozřejmě se to neobešlo bez nesouhlasného pláče dítěte a divných pohledů okolí.

Asfaltové peklo

Zvládneme se tady i najíst. Vítáme to, fakt jsme měli hlad. Pak se chviličku motáme na silnici, než se dohodneme kudy pokračovat. Naštěstí se trefíme a vlastně se nám zatím povedlo jít všude správně a neztratit se. Ještě chvilku si užíváme klidnou cestu, nahoru a dolu mezi poli a loukami. Až do vesnice Mečičov. Tady se potkávají a pokračují stejně trasy H25, H50, a cyklo H30, H50, H100. Takže je nás tu docela dost na už klasické silnici. Bohužel je to fakt hnusné asfaltové peklo a ještě rovinka k tomu. Kdesi v dálce za mihotajícím vzduchem tušíme les, který nám přijde nekonečně daleko.

Mikoláš je nespokojený a já se nedivím. V šátku mu je fakt teplo přestože je v krátkém merinu a já mám tílko. Beru si ho do ruky a několik kilometrů tak absolvuji, než si ho pak zase namotám do šátku na dalším kontrolním bodě.

Tohle byl opravdu nepovedený kus a celou trasu mi dost otrávil. Hlavním faktorem byla moje fyzička, nebo spíš nefyzička, po porodu. Malý na břiše a batůžek na zádech, asi by stačilo jít jen 15 km. To bych to ale nemohla být já…

Když zahneme do lesa u Horažďovic předměstí, mám pocit že už tam přece musíme každou chvilku být. No ty konce nebývají úplně jednoduché. Dojdeme na hřiště, kde je poslední kontrola. Dostaneme razítko a já si nutně musím odpočinout. Sedíme ve stínu, všude kolem skotačí děti, dospěláci pijou pivo a jí klobásy. 

Sotva se zvedneme, Mikoláš začne plakat. Má hlad, je mi jasné, že to je tím teplem. A tak místo stavění na slunci vyzkouším fintu kojení v šátku. Chvilku bojuju, nakonec se povede a my můžeme ukrajovat poslední nekonečné kilometry. K náměstí totiž přicházíme od průmyslové zóny. Když si přebírám pamětní skleničku a fotíme se v pomyslném cíli, jsem ráda že je to za námi.  

Co z toho ten kojenec má?!

Celkově je naše společnost naladěná krapet jinak i když moje bublina dělá ještě šílenější věci. Setkala jsem se primárně s názorem, že to je minimálně divné jít s tak malým dítětem pochod. Že z toho nic nemá a co si dokazuji. Uf, proč si pořád někdo o někom myslí, že si musí cokoliv dokazovat?

Šla jsem, protože mi to dovolilo tělo i dítě a protože to mám ráda. Mikolášek většinu trasy prospal. 3x jsme přebalovali, dělala jsem pravidelné pauzy na kojení, nebo kojila za chůze. Když nespal, všechno pozoroval a hltal očima. Hlavně vnímám, že akce které děláme společně, jsou obrovským vkladem do našeho budoucího vztahu (třeba se pletu). Každopádně já cítím že nám je dobře. Jediné co příště musím vychytat, je vyměnit šátek za nosítko.

Nebojte se, chce to jen krapet odvahy

Možná vás něco podobného nenapadlo. Nebo napadlo a přišlo vám to nemožné. Ono je to ale snazší, než si myslíte. Já mám dítě kojené, tak neřeším mlíko na cestě. Přebaluji na šátku, mám pár hraček, vždy mám oblečení navíc (na treky používám merino) a to je asi všechno. Hlídám si abych já měla vodu, něco k jídlu a především nabitý telefon. A pokud si sami netroufáte, spojte se s rodičem v okolí. Hodně štěstí v cestě za společnými zážitky.

Odpovím rovnou, že smysl to má. Jde totiž o pět dní, kdy se vytrhnete ze svého stereotypu. Pět dní, kdy budete v přírodě od rána do večera. Pět dní, kdy se vaše návyky změní, komfort sníží a budete řešit věci jinak. Není nad to se ráno probouzet s prvním světlem a s rosou v trávě. Není nad to večer usínat a vidět ty miliony hvězd nad sebou. A taky se občas trochu leknout zvuků lesa, které neznáme. Na cestě také vznikají mikropřátelství. Velmi často narazíte na lidi, se kterými můžete překvapivě snadno sdílet svoje zkušenosti, zážitky i názory na život. 

Proč se na přechod Šumavy vydat

Kromě výše zmíněných pro mě bonusů jako je pobyt v přírodě, vytrhnutí ze stereotypu, řešení situací za chodu a potkávání lidí je potřeba zmínit i emoce a duchovno. To co se s vámi děje, jaké myšlenky vám lítají hlavou, co cítíte. Z mé zkušenosti je to při treku intenzivnější. Moje myšlenky se srovnávají a já se cítím osekaná o nánosy různých těžkostí z běžného života.

Narozdíl od ostaních hraničních pohoří je ženského rodu. Její keltská minulost i nedávná pohnutá historie láká. Díky dlouho uzavřenému vojenskému pásmu si na mnoha místech zachovala divodkou přírodu. Šumava má nesporně svoje kouzlo. Projít jí znamená vidět celek. Nejenom oblast okolo profláknutých obcí jako je Kvilda, nebo Modrava. I pro milovníky Šumavy to může být zcela nový zážitek. Pro mě je neprozkoumaná oblast od Strážného k Nové Peci. Jiné výhledy i jiná atmosféra.

Ovečky v Novém údolí

Po celé délce trasy taky narazíte na informační cedule o fauně, flóře a historii. Určitě se tak něco přiučíte. 

Navíc systém nouzových nocovišť je vcelku ojedinělý. Když se podíváte na mapy.cz jde o jediné pohoří s takovým uceleným systémem. Správa Národního Parku Šumava tak vyšla vstříc těm, ktěří dávají přednost spaní v přírodě.

Proč se na přechod nevydat

Jedním z důvodů může být množství asfaltových cest. Bohužel díky vojenské minulosti a dotacím je hodně cest vyasfaltováno, nebo jde o šotolinu (až polovina trasy). To opravdu není moc příjemné na delší chůzi s batohem. Myslete na to při výběru obuvi a pohorky klidně nechte doma. 

Dalším důvodem, který mi došel až nedávno z osobní zkušenosti, je množství lidí kumulovaných na nouzových nocovištích. Je prima, že jsou. Na druhou stranu jsou často velmi plná. Prostor to není zas tak velký a tak když se vám tam sejde 5 a více stanů, už to hraničí s pocitem z přeplněného kempu. Při našem přechodu se nám povedlo natrefit na partu, která přechod spojila s oslavou několika narozenin. V noci tak nebyl klid a celá banda zabrala větší část nocoviště. Nejhoší zážitek mám z nouzového nocoviště u Modravy a to opakovaně. Protože je hodně blízko vesnici a hlavně pivovaru, noční hlučné návraty nejsou výjimkou.

Nouzová nocoviště

Celkem je nouzových nocovišť 7. Slouží k přespání na jednu noc. Přes den by zde neměl stát žádný stan. O trochu více informací najdete na webu NP Šumava. Zhruba každých 15 km od sebe. To je poměrně málo, pokud jste zvyklí chodit. Na druhou stranu, když jedno nocoviště přeskočíte, nemáte tolik příležitostí se zastavit a jen tak si vychutnávat výhledy.

Počítejte s tím, že není kam vyhodit odpad. Co si donesete, to si prosím taky odneste. Vyhodit můžete po cestě na Poledníku a na Modravě. Na nocovištích chybí pitná voda. Pramen je cestou na Poledník. Značený v mapě je na Bučině kousek od Alpské vyhlídky. Jenomže bývá vyschlý. Další vodu najdete až u nocoviště Nové údolí, u chaty za železniční zastávkou vlevo.

Taky se připravte na to, že nocoviště nemají přístřešky. Někdy ani stůl. Se záchodem byl problém jen na Modravě, kde jsou toalety docela daleko od nocoviště a špatně značené. 

Dokoupit co potřebujete můžete v Železné Rudě, na Modravě a ve Strážném. Občerstvit se můžete i na Poledníku, v Alpské vyhlídce na Bučině a v Nové Peci. 

A POZOR! Cesta od jezera Laka na Poledník (zelená, červená) a z Poledníku (červená) na Javoří pilu je od 16. 11. do 14. 7. uzavřená.

Alternativy a spaní mimo nouzová nocoviště

Existují samozřejmě i alternativy jak k trase, tak k přespání. Nemusíte jít celou trasu po páteřní turistické cestě (převážně červená) od Železné Rudy až po Nové Údolí (nebo naopak). Stačí si vybrat nocoviště a trasu upravit. Jít třeba dělší turistickou cestou, nebo využít cyklotrasy. Druhá varianta je nespat na nouzových nocovištích. Tady ale pozor. Nacházíte se na území Národního Parku. Tudíž byste neměli: 

• pohybovat se mimo vyznačené trasy
• tábořit a rozdělávat ohně mimo místa k tomu vyhrazená
• sbírat a odchytávat rostliny a živočichy

Co to v praxi znamená? V zákoně máme dva termíny: nocování a táboření. Hranice mezi nimi není přesně vymezena. Zákony umožňují v přírodě volně nocovat. Všeobecně jde o jednorázové přespání bez znaků dlouhodbějšího pobytu. Takže spaní v hamace, nebo na zemi pod celtou nebo ve žďáráku by mělo být v pořádku. Za táboření se považuje vícedenní pobyt na jednom místě, kde si postavíte stan (nebo jiné pevné přístřeší), založíte ohniště, natáhnete šňůry na sušení prádla, nebo třeba vykopete latrínu.

Tím, že si postavíte stan (nebo jiný pevný přístřešek), se dostanete na hranici mezi nocováním a tábořením. A to i přes to, že chcete přespat jenom jednu noc. 

Řešením může být přespání na cestě, nebo v přístřešku. Takové přespání jsme podnikly i já s Gábinou první noc na přechodu Šumavou. Ustlaly jsme si v přístřešku Pod Polomem. Pokud budete takhle nocovat, vemte si lopatičku, nebo jinak zakopejte to, co po vás v lese zbude.

Podrobný návštěvní řád NP Šumava můžete prozkoumat tady.

Celý report z přechod v létě 2017 si můžete přečíst pod dnech tady:

• den první
• den druhý
• den třetí
• den čtvrtý
• den pátý 

Pokud máte jakýkoli dotaz, zeptejte se v komentářích. Moc ráda budu i za sdílení vašich zážitku z přechodu a Šumavy celkově.

V roce 2023 jsem Šumavu přešla i s mým synem Mikolášem. Bylo mu tehdy necelých 5 měsíců a byl to skvělý zážitek. Jak se připravit na první přechod s miminkem, jsem sepsala ve článku: Příprava na první přechod s kojencem.

A taky nezpomeňte, že jsem vám domluvila 5% při nákupu od Natura-Nuova. Při objednávce stačí do poznámky napsat heslo NEKESA.

Nějak jsme si myslely, že z nocoviště to máme asi 25 kiláků k Plešnému jezeru. Ale když nás ráno při snídani ubezpečuje rodinka, co spala vedle ve stanu, že to je maximálně 15, jsme trochu víc v pohodě. A taky nám všechno déle trvá. Což nám ve výsledku vůbec nepřidá. Víme, že to bude pěkný stoupák, a že vody nebude hodně. A tak nabíráme vodu zpátky v Novém Údolí u hotelu. A v docela slušném tempu stoupáme.

Rychle to ubíhá, nálada je dobrá. Makáme, až z nás teče pot snad po litrech. Výletní tempo to není, ale jestli chceme stihnout dnešní trasu a ještě ke všemu vlak, co jede chvilku před šestou jako poslední do Prahy, makat musíme. Chvilku si i děláme ze všeho srandu a popobíháme. Že nám to takhle zlehka půjde po čtyřech dnech s batohy na zádech, jsem nečekala. Asi se to prostě ten pátý den láme a tělo si zvyklo.

Ztracené, zase

Po cestě na Třístoličník si všimnu vody, která teče z trubky u dřevěné chatky. Osvěžujeme se. No a to je bod, kdy se dostatečně nerozhlédneme a mineme rozcestí. Jak? No nevím. Ale vesele se ženeme dál. „Nikde nevidím červenou značku.“, volá na mě Gábina. No a proč by taky měla, říkám si, jdeme pořád po té samé cestě. Ale pak už jsme měly být na Třístoličníku a pořád nic. Cesta se stáčí a dokonce trochu klesá! Výhledy máme sice neskutečný, ale já jsem dost nervózní a Gábina znova hlásí „Hele fakt dlouho nebyla červená značka.“ No teď už nejsem v klidu ani já. Stáčíme se od vrcholu dolů a na to je moc brzy. Máme přeci jít po vrstevnici.

A tak dáváme pauzu, koukám do mapy a s přesvědčením, že v mapách číst umím, ukazuju na bod, kde jsme. No jsme blbě! Takže buďto se vrátíme, ale to je dalších 7 kiláků navíc, nebo najdeme zkratku a vyloupneme se přímo u Plešného jezera, což by nám ve finále pomohlo. Jenže. Nejsme na mapě, kde si myslím, že jsme. Mělo mi to dojít ve chvíli, kdy stojím na mostíku a nahlas říkám, že je divný, že ho na tý mapě nevidím.

Nový směr cesty

Scházíme dolů, značně podrážděné, protože nejenom, že je jasné, že nestihneme navštívit jezero, ale taky je jasné, že musíme vymyslet záložní plán B, který zatím neexistuje. Dole se napojíme na modrou kolem Schwarzenberského kanálu. Znova otvíráme mapu a počítáme, kam dojdeme. Máme míň než tři hodiny na to, dojít na vlak. Ať tudy, nebo jinudy je to pořád 17 kilometrů. To víme, že nedáme. Jedna z možností je, vrátit se do Nového Údolí. A jet vlakem už odtamtud. Ale to obě bereme jako prohru. Tak studujeme, jestli jede autobus z Jeleních vrchů, abychom se pak napojily na vlak. To jede a i to stíháme dojít. A tak dalších deset kiláků dupeme po rovině. Obě nás mrzí, že jsme sešly. Dost to dávám za vinu sobě. Nepozornost, špatné čtení mapy…

Je ale opravdu krásně. Vlastně jsem u Schwarzenberského kanálu poprvé. Poprvé tak můžu přemýšlet nad tím, jak tohle všechno vybudovali. A když vidím dnešní těžkou techniku, jak devastuje přímo vedle kanálu lesy, říkám si, proč ho nepoužívají dodnes. No mohla by v něm být alespoň voda, bylo by to až čarokrásné. Když dojdeme do Jeleních vrchů, stočíme to do restaurace. Ještě zkoumáme, jestli v okolí není nějaká budka, bouda, přístřešek, kde bychom se mohly před deštěm schovat a vzít si třeba pivo do petky. Je totiž opravdu krásně. Ale nikde nic na mapě nenacházím. A tak sjíždíme autobusem do Nové Pece a pak už chytáme vlak přes Budějovice až do Prahy.

Tenhle kout Šumavy nám unikl. Přechod Šumavy jsme zakončili trochu jinak, než jsme si plánovaly. Ale obě tak nějak víme, že jednou si sem pro ten zbytek dojedeme.

Trasa pátého dne:

Nouzové nocoviště, Nové Údolí (dále po červené), Rosenauerův pomník, rozcestí Trojmezné a Třístoličníku, les les a les, Stocký potok (dále po modré), Ministerka, Hučina Potok, Jelení Vrchy

Vzdálenost: 22 km

Převýšení: 463 m

Jaký byl přechod?

Když jsem říkala, že jako zkoušku na Pyreneje půjdu přes Šumavu, odkazovali mě lidi na Krkonoše nebo dokonce Tatry. Myslím si, že Šumavu podceňují. Nám dala za ten týden co proto. Namátkou:

• 3x jsme zakufrovaly
• 1x jsme docházely za úplné tmy
• 1x nás to vypláchlo
• já si odvařila palec
• Gábině myši ožraly botu
• přestala mi svítit čelovka
• několikrát nám došla voda

Zjistily jsme, jak asi tak velké batohy na podobné akce potřebujeme. Že bez dobrého spaní to není úplně ono. Já zjistila, že soláry jsou těžká věc, co nedobíjí úplně podle mých představ. První den nás skoro do kolen poslala váha batohů. Vím, že i malá bomba pro dva lidi na týden je ažaž. 3,5 litru vody byly zhruba adekvátní. Překvapivě jsme jedly méně, než jsem čekala. Na Šumavu úplně stačí lehké běžecké boty. Moje pohory neměly smysl.

Obě dvě jsme si to užily. Domů jsme jely řádně spocené a smradlavé. Odjely jsme v čas. Pár hodin po našem odjezdu na všech místech kde jsme se pohybovaly nebo plánovaly spát, padaly stromy a další dny nešla elektrika. Doprava byla taky mimo provoz. Když to shrnu, náš výlet jedním slovem, bylo to: bezva.

Záznamy jednotlivých dnů na mé Stravě:

• Den 1

• Den 2

• Den 3

• Den 4

• Den 5

Pokud budete přechod plánovat, dejte si pozor, některé části té hlavní trasy jsou otevřené jen přes největší sezónu. Skoro u každého nocoviště je v blízkosti restaurace nebo hospoda. Pokud chcete jít opravdu úsporně, moc jídlo řešit nemusíte. Kdybychom měly filtr, nemusíme tolik řešit ani vodu. Systém nouzových nocovišť je skvělý nápad. Určitě bych uvítala koš v jejich blízkosti. Například na Poledníku, Modravě a Bučině by to absolutně problém nebyl a dokonce na Modravě by bodly i toitoiky. Vzdálenost mezi jednotlivými nocovišti není veliká, průměrně 15 kilometrů. Dá se proto naplánovat jenom část trasy. Jít pomaleji, kochat se. Nebo si naplánovat cestu jinudy, než po hlavní přechodové cestě. Bohužel většina cesty je po zpevněných nebo vyasfaltovaných cestách. Počítejte tak s tím, že vás ta chůze bude bolet víc.

Další informace můžete čerpat třeba tady:

Má smysl přechod Šumavy?

Nouzová nocoviště

Daří se nám sbalit brzy. Když dorazíme k hotelu Alpská vyhlídka, mají ještě zavřeno, ale jsou moc hodní a vodu nám dávají do plna. Kroutí hlavou, že jdeme na Lipno a přejí hodně štěstí. My se ještě na chvilku zasekneme u drátěného plotu. Je to sice jenom instalace, ale i tak z toho jde hrůza. Strážní věž, budka, dvojité oplocení a děsivou atmosféru doplňuje rozbořená stavba starého stavení. Je to takové připomenutí, co všechno se tady v minulosti dělo.

Čekal nás asi nejkrásnější úsek naší cesty. Asfalt mizí. Jdeme po úzké cestičce, je lemovaná starými vzrostlými stromy. Koukám kolem sebe. Tady všude stály baráky. Teď už to sem tam připomínají jen haldy kamení. I když na Knížecích pláních je zachovalý hřbitov, který je dnes krásně upravovaný, z kostela zůstaly už jen ruiny, ale přežil dobře viditelný erb. Kdyby to někoho zajímalo jedná se o erb Schwarzenbergů a Lichtenštejnů. Moc dlouho se nezdržujeme a mastíme dál. Tenhle úsek nám místy opravdu bere dech. Cesta rozhodně není tak frekventovaná a my jen doufáme, že ani nikdy nebude.

Krásy přírody střídá zoufalství pohraničního města

Chvilku se pohybujeme na samé hranici s Německem. Bývalé Stodůlky mě uchvátily. Jsou zde vidět stará kamená hrázdění podél cesty. Někde jsou pamětní štítky od potomků bývalých obyvatel. Tahle vesnice mívala až 500 obyvatel. A teď tu není nic. Jak asi bylo těm, kdo stříleli do zdí starých budov? Doufám, že nic moc.

Dál už zase vede asfaltka. Děs. Těšíme se do Strážného. Poslední 3,5 km k rozcestí byly zase nekonečné. A když dorazíme k nouzovému nocovišti, zjišťujeme, že tady si nic nekoupíme. Tak jsme se těšily na Kofolu! Musíme se rozhodnout, zda sejít do města, nebo pokračovat a vzdát se pauzy. Nakonec vyhrává představa teplého oběda. A navíc další poutník, který čeká na svou kamarádku na rozcestí, nám dává echo, že dál není voda.

A tak scházíme do Strážného. Ale jsme obě dost zděšené tím, co najdeme. Městečko plné bordelů a vietnamských prodejen. Opravdový hnus. Ve čtyřkové restauraci si dáváme oběd, pivo a limču. Já dobíjím foťák a načepujeme si vodu do lahví. Nesmíme vyrazit moc pozdě. Pauza bodla, ale pořád nás kus čeká. Gábina ještě skočila koupit chleba do potravin. Za chvilku kromě chleba vychází i s domácí pistáciovou zmrzlinou. Na místní poměry stála raketu. Majitel se zřejmě učil v Itálii nejenom výrobu zmrzliny, ale i cenotvorbu.

No a pak se rozhodneme nevracet se snadnou a jasnou cestou zpět. Podle mě to půjde projít. No omyl. A máme z toho další kufírek. Prodíráme se lesem, borůvčím a škrábeme se do kopce. Žertujeme, že tady asi už zůstaneme. A když to vypadá úplně beznadějně, najednou narazíme na žlutou. Podle toho, jak je cesta vyšlapaná, tudy dlouho nikdo nešel. Místo je ale naprosto fantastické. Takže ve finále to hodnotíme pozitivně. A protože se lesáci rozhodli kácet stromy, zrovna na žluté značce, jsme nucené jít jediným možným směrem. Za chvilku se znovu napojujeme na naší oblíbenou červenou. Podlezeme silnici a blížíme se k místům, kudy se v minulosti převádělo do Německa.

Dalších nekonečných 3,5 km

Moc si to neumíme představit. Za úplné tmy se pohybovat lesem, který je plný pohraničníků a psů. Taky ne všem se to povedlo. Pro mě začíná být cesta už dost neúnosná. Palec se zase hlásí a já slušně pajdám. Potřebuji sem tam pauzu, abych nohu alespoň na chvilku osvobodila z boty. Poslední úsek k Novému Údolí byl nekonečný. Jak už to tak s těmi 3,5 kilometry tady bývá. A když dorazíme k železniční zastávce, ještě nás kus čeká k nocovišti.

Nejsme tu samy, ale nám to nevadí. Jakmile zajde sluníčko je zima. Rychle se převlékáme a vaříme večeři. Opět se musím věnovat palci, abych mohla zítra jít. Máme několik variant, kudy se vydat. Konečné rozhodnutí padne až druhý den. A stejně to nakonec skončilo úplně jinak. Takový je náš přechod Šumavy.

Trasa čtvrtého dne:

Bučina nocoviště – hotel Alpská vyhlídka (dále po červené), Chaloupky, Knížecí pláně – rozcestí, Stodůlky, Žďárek, Pod Žďáreckou horou, Josefov, Horní světlé hory, Na Kapličce (dále po žluté), Strážný, Na kapličce (dále po červené) U dolní silnice, Dolní Cazov, Mlaka, Krásná hora, V Podkově, Spálené rozcestí, Nové Údolí (po žluté), nouzové nocoviště po pravé straně cca 250m

Vzdálenost: 34 km

Převýšení: 620 m

Sušička a fén

Brzy ráno vařím polívku a půjčuju ji svoje termoprádlo, mikinu a bundu. Vůbec jí to nezávidím. Dobře si pamatuju tenhle pocit z podzimu na kajaku a není to nic moc. Navíc počasí nám úplně nepřeje a lehce mrholí. Takže usušit věci na sluníčku, které hřálo včera jako blázen, nepřipadá v úvahu. Napadá mě, jestli nemá nějaká hospoda zapálený kamna, u kterých by se prádlo dalo usušit, ale je léto a nikdo netopí. Nakonec nás prodavačka z koloniálu posílá na hotel Modrava. Že prý mají sušičku a ať se tam zkusíme dohodnout. A oni nám skutečně pomohli. Hodili oblečení a spacák do sušičky a na zbytek nám půjčili fén. Trvalo to asi dvě hodiny, ale situace byla vyřešena a Gábina nemusela jet domů, mohly jsme pokračovat. Mezitím se i vyčasilo a tak mikinu a návleky, co jsem si oblíkla, docela brzo sundavám.

Docela brzo mě začne limitovat palec. V infocentru jsem si koupila šitíčko s jistotou, že budu muset palec propichovat. Je tak nateklý, že se mi do boty sotva vejde, navíc se mi večer povedlo se tak šikovně nakopnout, až jsem si půlku nehtu odchlípla od lůžka. Bolest neskutečná. Vidím hvězdičky. Takže první zastávku děláme asi 4 kilometry za Modravou. Chůze po betonu taky není moc příjemná. Ale dnes není úplně kam spěchat. Dál než na Bučinu nedojdeme.

Od pramene Vltavy na Bučinu

Když sestoupíme k pramenu Vltavy, už tam nikdo není. Na jednom blogu jsem četla, že kousek nad pramenem, kam všichni hází peníze, je pramínek, kde se dá nabrat voda. Dotyčný ji doporučoval jako tu nejlepší, kterou na Šumave vůbec pil. Pramínek se mi najít nepovedlo. Za to jsem se znova kopla do palce. Jsem tak nepozorná! K nocovišti to máme už jen něco málo pře 3 kilometry. Opravdu není kam spěchat. Tuhle cestu jsem už jednou šla s mamkou, jenom obráceně a tak vím, že nás čeka přechod kopce. Jakmile se ocitneme za vrcholem a pomalu klesáme, otevřou se neskutečné výhledy na Bavorskou stranu. V lese to nádherně voní a my čerpáme poslední teplé paprsky dne.

Když dojdeme na Bučinu, v nocovišti už stojí stany skupiny, se kterou jsme spaly i na Modravě. A protože noc předtím byli dost hlasití, lehneme si do přístřešku na druhé straně silnice. Místo je perfektní. Těsně před západem slunce je celá louka naproti zalitá slunečními paprsky. Vaříme si večeři a chystáme spaní. Já se ještě potýkám s palcem. Hodně se mi uleví, jakmile si jehlou pomůžu od tlaku. Nechápu, kolik tekutiny se tam vejde. Noc je fantastická. Jsou nádherně vidět hvězdy. Je nám moc příjemně. Akorát zjišťujeme, že společnost nám dělají myši. Jsou tak drzé, že Gábině okoušou podrážky bot. A tak přemisťujeme věci na lavice a vytáhneme si spaní ven mimo přístřešek.

Ležíme pod hvězdami. Koukám, jak padají. Užívám vám si tenhle přechod Šumavy a je mi opravdu skvěle.

Trasa třetího dne:

Modrava (po modré), Modravský potok (po červené), Černohorská nádrž, Ptačí nádrž, Černá hora, U pramene Vltavy (dále po modré), Pramen Vltavy, U pramene Vltavy (dále po červené), Bučina- rozcestí, cca 500m vlevo do nocoviště.

Vzdálenost: 14 km

Převýšení: 441 m

Slaná snídaně a hřejivé paprsky

Za to Gábina by spala klidně dál. Ale nakonec se i ona odkope ze spacáku a po ránu trochu lenošíme. Zkouším nabíjet powerbanku a hodinky ze solárů. Mám radost jak krásně to nabíjí. A je to zároveň asi moje poslední radost z nabíjení během cesty. Docela nepříjemně cítím pravou nohu po včerejších sestupech. Ukazuje se, že ty pohodlné pohory, co mi sloužily přes šest let, už mi sloužit nebudou. Přes rok chodím více či méně bosa a noha se mi roztáhla. No a pak jsem si taky neostříhala nehty. Nikdy to nebylo potřeba, tentokrát mě to ale vytrestalo. Snad s tím vůbec dojdu, napadne mě.

„Polívku anebo vločky?“ „Polívku.“ Snídaně na slano si užiju rozhodně víc. Pěchujeme si znova všechno do batohů. Jak se to tam jenom může vejít?! A začínáme další den v pochodu. Jsme kousek od jezera Laka. Poslední jezero, které se nám poštěstí na tomhle treku vidět. Moc dlouho se tam nezdržíme a míříme směr Poledník. Začíná nám docházet voda. Na jednom odpočívadle velím pauzu. Noha mě opravdu bolí a já se rozhodnu přehodit na moje sandály. Na odpočívadlo dojde starší pán se svojí vnučkou. Dostáváme od nich rajče, papriku a okurku. Přeci se s tím nebudou tahat zase domů. Mně to rozhodně přijde vhod. Čerstvá zelenina a ovoce, toho je na cestách vždycky nedostatek.

Naprosto perfektní výhled z Poledníku

Na Poledník už to nemáme tak daleko. Gábina se několikrát ujišťuje, jestli se mi jde v sandálech dobře. Jde. Jsem zvyklá v nich chodit. Jediná obtíž je váha na zádech. A taky se mi jednou přetrhla kanička. Naštěstí oprava zabere jenom pár minut. Posunout provázek, udělat nový uzlík a spéct konec.

Vodu doplňujeme v kopci před Poledníkem. Je tam úžasný pramen. Ledový a voda výborně chutná. Mně se povede při vytahování camelbacku vytrhnout hadičku a zbytek vody se mi řine mezi oblečení a spacák. Nepříjemnost a poučení. U rozhledny Poledník si dáváme delší pauzu. Kofoly, pivo a klobásy a já si udělám výlet nahoru. Je nádherně a ten výhled si nechci nechat ujít. A rozhodně není čeho litovat. Dokonce je vidět i hrad Kašperk a trocha milovaných Kašeperk.

Naše první oficiální nouzové nocoviště nám ve finále připraví veliké dobrodružství. Na první seznámení, se nám nelíbí. Je malé, plné velikých kořenů a chybí toitoiky (jinde samozřejmost). Rozkládáme bydlení a jdeme na drink do pivovaru. Na obloze se začíná blýskat a nevěstí to nic dobrého. Jenže předpovědi se různí. Mě aplikace ukazuje, že pršet nemá. Hlásí to i Gábiny kamarád. To se ale liší od původní předpovědi a i od informací od její mamky. Nakonec jen co zalezeme a uložíme se ke spaní, začíná krápat.

Trasa druhého dne:

Pod Polomem/po červené), V zátočině, Vodní kanál, Jezero Laka, Genset, Frantův most (dále po zelené), U Bývalé roty, Poledník rozcestí (po červené), Poledník, Poledník rozcestí, Javoří slať, Javoří pila, Rybárna, Modrava

Vzdálenost: 26 km

Převýšení: 588 m

Hektický odjezd

Výlet se vlastně začal už den předem. Nestíhám zabalit. Na poslední chvíli v neděli kupuju vysněný foťák a zakecám se se strejdou na náplavce. Nedá se nic dělat, ale balení musím nechat na ráno. A že bylo krušný. Od čtyř hodin se snažím vměstnat jídlo, oblečení, spaní a další rozhodně podle mě důležitý věci do batohu. Jenže batoh má jen 28l. Ten se kterým půjdu Pyreneje je ještě v Itálii. A tak se postupně vzdávám jedné věci za druhou…ručníku…dalšího trika…hamaky…. Nakonec nestihnu ani tu sprchu a už musím utíkat na vlak. Přestože je Šumava takový kousek, pojedeme přes 3 hodiny. Počítám s tím, že budu spát jak dřevo. Ale překvapivě se tak nestalo. Celou cestu si povídáme, děláme si srandu z našich těžkých batohů a najedou už jsme v Hojsově stráži.

Mým překouknutím jsme vystoupily o stanici dál, než bylo třeba. Kromě zastávky, nás dvou s batohy a staršího pána tam nic není. Pán na nás pomrkává a když vidí, že netušíme, kudy se vydat snaží se nám pomoct: „Kam zhruba tak jdete, dámy?“ „No my jdeme zhruba tak na Lipno.“ Směju se na něj. V jeho obličeji vidím zděšení „Ježiš, to jste ale vystoupily úplně špatně! Lipno je úplně někde jinde.“ Uklidňujeme ho. My na to Lipno chceme dojít. Kroutí hlavou, že prý proč jsme tam raději nedojely.

Poprvé kufrujeme

Začíná být teplo. Sundavám mikinu a na batoh připevňuju soláry. Zjišťuju, že mi chybí popruh na foťák a tak až do konce pochodu budu neustále řešit kam s foťákem. Přehazujeme batohy sem a tam a hledáme, jak si ulevit. Ani jedna na takovou zátěž nejsme zvyklá. A jak se zakecáme, zjišťujeme, že nevidíme nikde značku. Asi po hodině vycházíme u tý samý mototechny, kterou jsme předtím míjely z druhé strany. První kufírek je na světě. Neuvěřitelný, kde jsme tu značku minuly? Nezbylo nám nic jiného, než se otočit a dupat zpátky. A když se na značku znova vrátíme, hodně se smějeme. Tak viditelná odbočka, že už to víc ani nešlo.

Černé a Čertovo jezero

Já už si ani nepamatuju, kdy jsem u nich byla naposledy. Možná na základce. A Gábina u nich nebyla snad nikdy. Když se dostaneme k Černému jezeru, uděláme si pauzu. A taky tak trochu zjišťujeme, že náš první den bude končit až po západu slunce. Za světla na naše první nocoviště nezvládneme dojít. Sedíme u vody a s kačenama pospolu dlabeme. Výhled je neuvěřitelný. Voda je nádherně čistá. Takové posilnění před neuvěřitelným krpálem mezi jezery.

A já jsem dost zaražená a smutná z toho, co se to tady v lesích děje. Pamatuju si romantickou, lesní cestu. A schody směrem od Čertova jezera dolů k Železné rudě. No zjevně to bylo málo. Lesem se táhne násilně vytvořený pruh. Stromy jsou vykácené. Po straně je vidět torzo staré cesty. Ptám se pro koho to asi je. A kdo to dovolil… A vrtá mi to hlavou celou tu dobu, kdy klesáme až k silnici u Železné Rudy – Alžbětín.

Nejdelších 3,5 km

Tam už toho máme dost. Já se přestávám usmívat a potřebuju nutně nakopnout. Kupujeme si u vietnamců kolu, nahazujeme batohy a znovu dupeme do kopce. Na dalším rozcestí Železná Ruda – Debrník si dáváme pauzu. Sluníčko už mizí, ochlazuje se. Nohy po chůzi z kopce trpí. Na chvilku jim dávám svobodu a sundavám si pohory. Už se mi chce spát. A Gábina hlásí, jak se těší až definitivně zahodí batoh. Jenže nás čeká ten nejdelší kopec na celé trase.

Tedy ukazatel hlásí 3,5 km. Ale já mu to nevěřím. Gábině pak apka ukazuje kilometrů 6. Prostě nekončící, asfaltové, protivné stoupání. Na závěr nás to skoro zlomí. Už je tma. Jdeme podle popisu člověka, který, jak cestou zjistíme, je spíš nadčlověk, a mylně pak hledáme nouzové nocoviště už Pod Polomem. Ale protože už je opravdu tma, bereme přístřešek za vhodný ke spaní. Spíme napůl po širákem a napůl pod přístřeškem. Je neuvěřitelně. To ticho a naprosto omračující hvězdy. Škoda jen, že se mi chce tolik spát.

Trasa prvního dne:

Hojsova stráž – Brčálník (po zelené), Zadní Hamry most, Zadní Hamry (dále po žluté), Bílý potok, Pod Statečkem, Bílá strž rozcestí (dále po červené), Černé jezero, Rozvodí, Pod Malým Špičákem, Čertovo jezero, Pomník A. Kašpara, Železná Ruda – Alžbětín, Železná Ruda – Debrník, Pod Polomem

Vzdálenost: 33 km

Převýšení: 1 326 m