Na Vánoce 2021 jsem dostala skvělý dárek – společný roadtrip s mým tátou. Přišlo mi to jako cool nápad. Kdo si dneska dává zážitky jako dárek? Jeli jsme tehdy do Řecka, do oblasti Zagori. Potom trajektem do Itálie a podél pobřeží zpět. Byla to vlaštovka našich dalších cest. Od té doby pravidelně jezdíme na přelomu léta a podzimu k Baltu. A podobný dárek jsem dostala v roce 2023. Ale nebylo jisté, co podnikneme. No a já tak moc tátovi povídala o treku Rota Vicentina a jak ho chci jít s Mikolášem, až z toho byla naše společná cesta. Tři generace na treku. To mi přišlo ještě víc cool.
Proč trek a ne třeba pouť?
Nejsem sama, kdo má v hlavě seznam treků, které chce projít. Ten seznam se mi v hlavě začal tvořit, ještě před mým prvním (nepovedeným) přechodem Pyrenejí. Velmi pidi midi část jsem si odškrtla jako bezdětná. Přešla jsem Šumavu s kamarádkou Gábinou. Zpětně to hodnotím jako odvahu od nás obou. Byly jsme úplně nevybavené. Ale Gábina na to dodnes vzpomíná a já nabrala zkušenosti.
Pak jsem přešla Nízké Tatry. To bylo hodně těžké mentálně, počasí mi úplně nevyšlo, ale dala jsem to a opět jsem se hodně naučila. Těhotná jsem šla Bílé Karpaty a taky Toulavu od Tábora až po Písek.
Miluju tu jednoduchost na cestě. Vstát, jíst, balit, jít, jíst, jít, najít místo, jíst, spát. Trek je pro mě cesta, která vede většinu trasy mimo asfalt, což teda u toho přechodu Šumavy je trochu diskutabilní. Do Santiaga jsem jít nechtěla. Měla jsem pocit, že tam byl každý, že na to máme ještě hodně času a že si to můžeme spolu užít, až bude Mikoláš větší. Existují i jiné poutní trasy, ale to duchovno tam tenhle rok nemělo místo.
Mi jsme té naši cestě pouť stejně říkali.
Jak jsem vybírala trek
Rok před naší cestou jsem sledovala Terku z Naruby.life, jak ho jde. Natolik mě fotky uchvátily, že jsem hned věděla, kam se vydáme. Ten trek jsem si musela projít. Fascinovala mě kombinace zelené na pobřeží a modré v oceánu. Navíc jsem v Portugalsku nikdy nebyla! Plus letenky nebyly za raketu.
Kromě estetiky treku jsem měla jen pár bodů, které cesta měla splňovat:
- Nesmí to být vysokohorská turistika (malý bude v nosítku).
- Nemusí to být celé po rovné cestě (nebude kočár).
- Chci objevit nový kout Evropy.
- Doprava nesmí být drahá a s mnoha přestupy.
Brala jsem ohledy i na tátu. Neměl s podobnou cestou zkušenosti. A proto:
- Muselo být možné se každou noc někde ubytovat, ať už kemp, nebo jiné zázemí.
- Ideálně nespat pod stanem, chybělo vybavení pro tátu.
- Kvůli práci musel být dobrý signál a dostupnost internetu.
- Možnost si pravidelně dokoupit ovoce a zeleninu (táta je vegan).
Proč je Rota Vincentina vhodná jako první delší trek
Z mnoha důvodů. Vlastně teď s odstupem času vidím, jak skvělý trek to je. Bránila jsem se myšlence na opětovné projití, ale teď mám stále sílící pocit, že to jednou projdeme znovu. Tenhle trek je totiž překrásný! Taky není těžký na převýšení. Má úžasné výhledy. Je dostupný. Ale tak popořadě.
Dobře dostupný trek
Oficiálně trasa startuje kousek pod vesnicí Sines, na západním pobřeží Portugalska. To není tak daleko od Lisabonu a zajíždí tam autobus. Konec je ve městě Lagos. Tam jezdí autobus i vlak z Lisabonu (s přestupem). Nedaleko (Faro) je letiště. V každé vesnici po cestě je autobus se spojením na Lisabon. Takže výstup a vstup na trek je opravdu jednoduchý. Nemusíte jít celou délku.
Ubytování a služby navíc
Každá etapa začíná a končí ve městě/vesnici. Je velmi jednoduché naplánovat trasu hodně dopředu. Pokud je to vaše první podobná cesta, nebo s sebou máte děti, můžete plánovat klidně i rok dopředu a zamluvit si tak ubytování s daleko lepší cenou. Navíc tady funguje přeprava zavazadel. Je to zpoplatněná služba, ale pokud chcete jít jen s lehkým batůžkem, můžete si nechat zavazadla převážet z ubytování do ubytování.
Pozn. Spaní na divoko je v Portugalsku zakázáno. Bylo by fajn to dodržovat, i když osobně naprosto chápu lákadlo spát mezi dunami pod hvězdami. Jediný, kdo tento zákaz porušoval a ještě se za něj chlubil, byli bohužel Češi. Dost trapná vizitka.
My využívali hlavně službu Booking. Ale pozor! Zrovna ubytování v Portugalsku je proslulé výskytem plísně a ani nám se to nevyhlo. Pořádně si přečtěte recenze, ať nemáte mrzutosti.
Příroda
Dynamika mezi pevninou a oceánem je to, co vás bude ohromovat. Obzvláště na jaře, kdy to na pobřeží kvete a všechno je zelené, je to okouzlující. Příroda se lehce mění každý den. Většina treku je v přírodním parku Costa Vincentina, hlavně část divokého západního pobřeží.
Náročnost
Za sebe to hodnotím jako lehký trek. Vzdálenosti jsou docela malé. Nejkratší je 13 km, nejdelší jsme měli 25,5. Na začátku u Porto Covo byl náročnější písek. Jak jsme se blížili k mysu svatého Vincence, tak trasa často vedla nahoru a dolů. Pokud máte problém s koleny, tohle vám může dělat problém.
Trasu chodí hodně důchodců, právě kvůli denním malým vzdálenostem, možnosti nechat si převézt věci a ubytování každý den pod střechou. Rozhodně to není vhodný trek pro kočárek, kolo, vozík.
Značení
Tady se prostě neztratíte. I když nemáte mapu, trasa je výborně značená. Značka ukazuje nejenom kam jít, ale taky kam nejít.
Jak cestu zvládal 14měsíční syn?
Cesta na trek
Rozhodně nejnáročnější byly přesuny na začátek treku a potom domů. A i přes to všechno proběhlo v pořádku. Mikoláš poprvé letěl, chvilku jsme se dohadovali se stewardy ohledně nosítka při vzletu a přistání, ale jinak to bylo v pohodě. Mikoláš usnul prakticky hned a spal celý let. V Lisabonu jsme se přesunuli k autobusovému nádraží Sete Rios. Museli jsme čekat na autobus asi 2 hodiny. A to jsme byli v nedalekém parku Jardim da Amnistia Internacional. V autobuse Mikoláš zase spal.
Dny na treku
Na treku už to bylo všechno v pohodě. Stres z přesunu a toho, aby Mikoláš nerušil cestující, byl pryč. Ubytování jsme měli vždy v soukromí, tak jsem se nemusela stresovat ani jeho častým buzením. Mikoláš byl a je nespavec. Takže ranní vstávání zvládal v pohodě. Na nosítko byl zvyklý a vlastně v něm hodně spal. My jsme si na začátku řekli, že se vše přizpůsobí hlavně jemu. Dali jsme i 5 km jako jednotku pochodu. Prostě si den rozdělit na minimálně 5 km a dělat pauzy. Nakonec těch 5 km Mikoláš často zaspal.
Většinou jsme dělali tak 1–3 pauzy za den. Protože jsme šli docela rychle a vycházeli brzy, v ubytování jsme byli často kolem 4. Bylo tak dost času na to si hrát, zkoumat, sprchovat se a být případně ještě na pláži.
Jednou chytil Mikoláš dost nepříjemný záchvat pláče. Zrovna jsme byli v restauraci, takže jsem si bohužel tu výbornou rybu nevychutnala tak, jak jsem chtěla. Byl to hned první den na treku. Kdo ví, jestli to bylo přesunem, pochodem, nebo mými paraleny (ano, odletěla jsem nakřápnutá).
Na treku už to bylo všechno v pohodě. Stres z přesunu a toho, aby Mikoláš nerušil cestující, byl pryč. Ubytování jsme měli vždy v soukromí, tak jsem se nemusela stresovat ani jeho častým buzením. Mikoláš byl a je nespavec. Takže ranní vstávání zvládal v pohodě. Na nosítko byl zvyklý a vlastně v něm hodně spal. My jsme si na začátku řekli, že se vše přizpůsobí hlavně jemu. Dali jsme i 5 km jako jednotku pochodu. Prostě si den rozdělit na minimálně 5 km a dělat pauzy. Nakonec těch 5 km Mikoláš často zaspal.
Cesta domů
Docela dlouho jsme jeli vlakem. Autobus nebyla možnost, protože po nás Flixbus chtěl dětskou sedačku a tu jsme fakt neměli. Bohužel takovou službu Flixbus nemá (chyba!). Tak nás čekala delší a dražší jízda vlakem s přestupem. V Lisabonu jsme měli celý den, který jsme prochodili. A cesta letadlem byla stejná, jako ta první. Mikoláš to prospal.
Tipy na létání s dětmi nemám. Ani tipy, jak dítě zabavit. Teda běžně mám knihy, pár hraček, teď i Albi tužku a JÍDLO. Nic světoborného.
Dynamika tří generací na cestě
Cestování s někým je vždycky o kompromisech. Není to nutně něco špatného. Jen se musíte připravit, že se nevyplní úplně všechno, co byste chtěli, nebo co jste si naplánovali. O to víc, když cestujete s dítětem. Většinou cestuju sama s Mikolášem. Takže zatím o trase, cílech, bodech na trase a ubytování rozhoduju já. Tempo určuje Mikoláš. Teď se k tomu přidal táta. S podobným trekem neměl zkušenost a čekala jsem, jak se s tím popasuje.
Z mého pohledu
Za mě je spolu strávený čas to nejcennější, co máme. Táta bydlí daleko, takže šance, aby viděl Mikoláše, jsou omezené. Dva společné týdny byly dost intenzivní. Bylo to něco úplně jiného, než zažíváme v běžném životě. Jsem ráda, že je můj táta v natolik dobré kondici, že můžeme spolu podnikat něco podobného.
Na začátku mi táta neřekl, že má problém s chodidly. Chodí totiž v sandálech huarache, jenže písek prvních etap mu způsobil puchýře na chodidlech. Nějakou chvíli si to držel pro sebe, pak mi to řekl. Asi jsem si neuvědomovala, že to může ukončit naši cestu. A jsem ráda, že se tak nestalo!
Já jsem zase první 3 dny bojovala s teplotou a krkem. Takový můj klasický problém, když jsem ve stresu, nebo unavená. I když mi bylo fakt hrozně mizerně, věděla jsem, že to cestu neohrozí. Vnitřní motivace byla prostě silnější a věděla jsem, že to odezní.
Byla jsem moc vděčná, že ubytování řešil táta. To byla fakt příjemná změna se o tohle nestarat. Výběr ubytování a restaurací byl na něm.
Táta taky nesl malého asi půlku cesty. Byla jsem připravená, že Mikoláše ponesu celou cestu. Tak to bylo moc fajn.
Velmi často si lidi mysleli, že jsme pár. Brali jsme to s vtipem, ale mě došlo, jak cesty více generací nejsou zas tak časté.
Z pohledu táty
Na cesty s Kikou a teď i s malým Mikoláškem se vždy těším. Rád sleduji, jak další generace přistupuje k řešení každodenních výzev. My jsme to kdysi zažívali jinak, v odlišných realitách.
Poslední cesta do Portugalska mě uchvátila – vůněmi, jídlem, výhledy na oceán, prostorem, ale i setkáními s milými místními či poustevníky. Miloval jsem ty chvíle samoty, kdy jsem nosil Mika na břiše nebo zádech, krmil ho hroznovým vínem a zpíval mu. Na konci každého dne, po 20–25 kilometrech, přišla příjemná únava.
Pokud jde o cestování a prožívání dobrodružství, máme s Kikou hodně společného. Oba to milujeme, každý ale jinak. Kika je skvěle organizovaná, má výborný orientační smysl, dobrou kondici a je praktická. Já jen potřebuji vědět, kde budeme ten den spát, jakým směrem se vydáme a kolik času nám asi cesta zabere – zbytek si prostě užívám a neřeším. Hodně se smějeme, nejsme příliš vybíraví. Když si náhodou začneme lézt na nervy, popojdeme kousek od sebe a pak se znovu shledáme. Kika je skvělá máma, Miko je její láska a mě baví to vše pozorovat.
Tři generace na cestách činí vše ještě zajímavějším. Poskytují větší rozmanitost a přinášejí odlišnou dynamiku. Člověk zpomalí, ohlíží se na dceru, vnuka, a oni zase na tátu a dědu. Oni nosí více, já méně – přendáváme si věci v batozích. Vzájemně se krmíme dobrotami, vyprávíme si příběhy, jaké to bylo, když jsem byl dítětem, a jaké to bylo být rodičem. Je to opravdu moc fajn. Tuto formu trávení času bych rozhodně doporučil.
Na co nezapomenout, když jdete na trek s někým
Domluvte se předem. Nemusíte to pak dodržovat na 100 procent, ale musíte vědět, co ten druhý chce, co od treku očekává. Domluvte si tempo, zastávky, změny v programu, kdy vstáváte, kdy vyrážíte. Řekněte ostatním, jak reagujete ve vypjatých situacích a unavení. Víte, jakou mají ostatní zkušenost s podobnou cestou? Budete jim pomáhat hodně? Nebo naopak potřebujete pomoc vy? A co sluchátka, váš čas pro sebe, jídlo…
A taky si domluvte výstupní strategii. Co budeme dělat, když: někdo onemocní, někdo se zraní, nechce jít dál, zkazí se počasí…
Jak dlouho jsme šli
Celkem jsme na treku byli 14 dní. 2 dny jsme si udělali volno. Čistého času 12 dní chůze. Šlo by to jít i rychleji, pokud jste zdatní chodci. My jsme rozhodně nechtěli chodit víc etap denně. Byla by to škoda.
Vynechali jsme první etapu do Porto Covo. Oficiálně je to 13 etap.
Celkem jsme nachodili 266 km. A to včetně off dní. Oficiálně má trek 226,5 km.
Denně jsme šli něco mezi 5 a 10 hodinami.
Nejčastěji jsme vycházeli ráno před 9. hodinou. Pokud budete vycházet později, pravděpodobně vás bude na treku hodně. Některá ubytování mají snídani v ceně. Tak stojí za zvážení, jestli radši lidem utečete, nebo se najíte.
Byl to vhodně zvolený trek?
Naprosto! Pro nás ve chvíli, kdy Mikoláš jen lezl a nosil se, to bylo ideální. Určitě by o zvládli i větší děti. Skvělé je, že nemusíte jít celou cestu. Když máte například jen týden, nebo větší, ale stále malé děti.
Zvládli jsme i spaní na různě velkých postelích. Někdy nám dali pro Mikoláše postýlku, kde není zvyklý spát, tak jsem různě dělala bariéry z dek a polštářů. Pro nás to není problém, ale počítejte s tím.
Všímala jsem si dětských hřišť po cestě. Pro nás v tu chvíli nedůležité.
Pokud vás cesta láká, rozhodně plánujte dopředu. Proč? Kvůli cenám.
Poznámka k ceně
Vzhledem k tomu, že to byl dárek, tak jsem většinu věcí vůbec neřešila. Rota Vicentina se dá jít nalehko i natěžko. Levně i draze. Spát můžete v hostelech, kempech, soukromí i po drahých hotelích. Když si ubytování vyřešíte dopředu, hodně ušetříte.
Letenky směr Lisabon bývají ty z levnějších, hlavně když letíte nízkonákladovkou. Protože nemusíte řešit stan a další vybavení, vejdete se do příručního zavazadla. Opět, když kupujete déle dopředu, ušetříte.
Doprava autobusy je levnější než vlakem. Za autobus z Lisabonu jsme platili za dospělého něco přes 200 korun.
Jídlo jsme si dopřávali. Tam jsme mohli taky ušetřit. V každé vesnici se dá něco základního koupit. Pokud nemáte alergie, nebo nějaké přísné diety, pořídíte jídlo v pohodě. Většinou v půlce dne byla restaurace, kavárna, nebo obchod. Ceny v obchodě zhruba jako u nás.
V dalších článcích se rozepíšu konkrétně o treku Rota Vincenina, vybavení, které jsme měli, a jednotlivých úsecích.
Oficiální stránka Rota Vicetiny se všemi informacemi: https://rotavicentina.com/en/
