29. října – 10. listopadu 2016
Je říjen a my jedeme směr Chorvatsko. Je krásných 20 stupňů, zatímco u nás už to klesalo k desíti. Tak akorát na mikču. Poslední loučení s kamarády a už tu stojíme sami. Jiří mě obejme a říká: „Chápeš to? Už jsi na cestě.“ V tu chvíli nechápu nic. Mám prázdno. Dopředu mě žene touha už konečně zanořit pádlo do vody. Držím se pocitu, že to bude teprve ten moment, kdy budu opravdu na cestě. Od rozhodnutí se k Jiřímu přidat totiž uběhly už skoro tři měsíce a já mám v sobě spíš pocit jakési stagnace.
Poznámka: v kajaku jsem před cestou seděla všehovšudy dvakrát. Jednou v Kanadě na řece, kde jsem si udělala malé kolečko (to mi bylo 17). Podruhé v kajaku, na kterém teď cestuji, dva kilometry proti proudu řeky a zpět. Kajak byl pro mě novým „sportem“, o kterém jsem nevěděla nic moc. Na vodu jsem vyrazila se základními znalostmi pohybu a Jiří se vcelku intenzivně (občas k mé nevoli) snažil dostat do mě to všechno, co zná on. Tedy kromě všech akcí, které jsou spojené s pobytem ve vodě. V tom byl milosrdný a odložili jsme je na dobu, až bude voda dostatečně teplá. Takže mám stále ještě jedno manko. Naučit se eskymáka.
První balení
Přenesli jsme Jiřího kajak k vodě a začali několika hodinový proces třídění a balení. Jsem zelenáč. Přebaluju pořád dokola, dokud se mi nepovede tak tak zaklapnout víka od suchých komor. Naivně jsem si myslela, že večer vyjedeme. Poprvé tak spím na ulici, pod lampou, vedle kajaku. Ani druhý den se nám nepovedlo vyjet. Ale podívali jsme se do Puly, nakoupili si a přenesli kajaky na pláž. A taky se poprvé mezi námi rozhostilo ticho. Druhou noc jsem tak spala vedle chodníku, pod lampou a mezi kajaky.
Teprve den třetí opravdu vyrážíme. Teď se musím smát, když si vzpomenu, jak mi vlny přišly velké. Docela kus cesty jsem bojovala, aby kajak jel tam kam chci. Opakovaně se mě zmocňoval pocit, že nad ním nemám kontrolu (což jsem opravu neměla). Každá vlna mě rozhodila a z toho, jak to houpalo se mi až motala hlava. Když pak ještě z Puly začala vyjíždět jedna rybářská loď za druhou a my museli projet jejich koridorem, bylo mi lehce úzko. Jiří vybral pláž, kde se bude dát dobře vystoupit. V tu chvíli mi to došlo a vylekaně jsem mu vyčetla: „Nojo, ale tys mi přeci neřekl, jak se z kajaku vystupuje?!“ panika a vlastně i dost komedie při mém prvním vystupování. Všechno dopadlo dobře. Pijeme víno od Ivon A Tina (díky!), příjemná tečka za úplně prvním ponořením pádla.
Kratší dny a pokus o výklus
Následující dny začala teplota klesat. Přes den se už ke dvacíti dostala jenom jednou. V noci to bylo na ponožky a mikinu a před spaním teplý čaj. Dny se neuvěřitelně krátily. A já se snažila naučit se pracovat na cestě. Jeden den jsme si tak krásně naplánovali. Bylo bezvětří, moře rovné, svítilo sluníčko. Zastavili jsme si na kávu. Ale sotva jsme vyjeli, padla tma. Někde nám utekla hodina. Museli jsme nasadit čelovky a jet po tmě. A pak mi to došlo. Měnil se čas!
Taky jsem si zkusmo párkrát zaběhala. Nevím, jestli to bylo únavou z té veliké změny, nového pohybu, nebo i trochu napětí mezi námi. Nebo snad z toho, že jsem neběhala ve svých oblíbených kopcích a lese, ale po tvrdé cyklostezce. No zkrátka se mi neběželo dobře. A jednou jsem se dokonce ztratila. To Jiří navrhl, že za sebe přiváže i můj kajak a sejdeme se na domluveném místě, kam si to já doběhnu. Mapy mi trochu kecaly, já jsem narážela na zavřená vrata a přivázané vzteklé psy, až jsem doběhla na hlavní a podařilo se mi u jednoho kempu stopnout auto s holkou, co trochu mluvila anglicky.
Každopádně i ta její špatná angličtina byla rozhodně lepší než její znalost okolí. Po asi 3 kilometrech na křižovatce mi došlo, že mě veze do 20 kilometrů vzdáleného města. Nakvap jsem poděkovala, vyskočila a klusala si to zpět do kempu. Jiří nečekal nikde jinde, než u vody právě v tom kempu a měl už trochu strach. Celé to moje neběhání mě trochu trápilo, protože moje vysněná P100 se blížila a bylo potřeba na ni naběhat. Pořád jsem ale věřila síle hlavy a pozitivnímu nastavení.
Klesá teplota i moje nálada
Jeden večer jsme zastavili na krásné pláži. Vytáhli kajaky ven z vody a opatrně je umístili na kameny. Našli jsme vcelku rovné místo pro stan a rychle se převlékli. Byla už opravdu zima. Navlékla jsem na sebe, co jsem měla. Legíny, kalhoty, teplé ponožky, triko, mikinu, bundu, čepici a rukavice, ale zahřát jsem se nedokázala. Seděli jsme na karimatkách, zabalení do spacáků, v klíně každý po ešusu teplého čaje. Koukali jsme na vzdálenou bouřku, jak se blesky co chvíli opřely do vodní hladiny. A přímo u nohou nám plankton s každou vlnou zasvítil. Byla to neuvěřitelná krása, až na tu zimu. Když jsem pak ráno vylezla ze stanu a šla zkontrolovat kajaky s jakousi hrůzou jsem volala na Jiřího: „Máme zamrzlé kajaky. – Kecáš. -Nekecám.“ Nekecala jsem. Byly pokryté jinovatkou a já si začala klást otázku, jak dlouho tohle vydržím?
Po sezóně
V době, kdy jsme pádlovali kolem Istrie, bylo v Chorvatsku už po sezóně. To znamenalo několik věcí. Jednak bylo pobřeží prázdné. Turisti, ale i Chorvati, zmizeli. Turisti domů a Chorvati do vnitrozemí. A pak byly téměř všechny kempy zavřené. Ne, že bychom v nich plánovali spát. Ale chorvatské pobřeží je v podstatě rozebrané a soukromé. V praxi to znamená, že jedete kolem pruhů zavřených kempů, kde nemůžete zastavit, protože je to mimo sezónu soukromý pozemek a hlídač vás vyhodí. Což se nám i stalo. I když byl hlídač natolik ohleduplný, že nás vyhodil až ráno.
Co nejvíc jsme se snažili spát venku, takzvaně na divoko. Někdy nebylo možné postavit stan, a tak jsme spali tak trochu ilegálně pod plachtou. Třeba schovaní trochu bokem na psí pláži. Nejhorší noc jsme měli asi v Umagu. Tam jsme nesehnali žádnou možnost kde se vyspat. Dokonce ani místo na stan. Několikrát jsme probloumali suchý dok v maríně v naději, že se dáme do řečí s někým, kdo opravuje loď a budeme moci u nich na palubě přespat. Do noci jsme seděli nad ne moc dobrou kávou v místní restauraci. Nic. A tak jsme si zalezli mezi lodě a budky a přikryli se plachtou. Pršelo a v podstatě všechno šlo rovnou Jiřímu do spacáku.
2 noci jsme byli v hostelu, moje první spaní v hostelu vůbec. No asi si ho budu muset zopakovat, protože jsme byli jedinými hosty. A byl to zároveň jediný hostel v celé Rovinji. Cenu jsme ukecali na 15 éček na noc. 4 dny jsme bydleli v apartmánu. Byly to 2 dny bouřky a 2 dny dozvuky bouřky. Teď zpětně nechápu, jak jsme byli svolní dát za jednu noc mimo sezonu 40 euro. Ale byli jsme unavení a promrzlí. Moře bylo divoké fakt hodně. Někde jsme se museli schovat, i když to obnášelo přenášet všechny věci a kajaky skrz celé centrum a pak zpět na pláž. Aspoň jsem v místní maríně našla prádelnu a byla jsem tak vděčná, že se zbavím zatuchlého smradu a navlhlé konzistence mého oblečení.
Zvládli jsme to
Taky jsme měli v podstatě jen jeden telefon. Tedy měli jsme Jiřího starou Nokii na české karty. A pak jeho HTC. Na tom jsem celý měsíc fungovala i pracovně (ano, mobilní hotspot a wifi, i tak může fungovat celý měsíc člověk živící se „online marketingem“). Jiří na něm plánoval cestu a kontroloval počasí i dopravu. Vždy bylo potřeba se dohodnout, kdy ho kdo bude využívat. Často jsem cítila trochu napětí a Jiřího obavu, že telefon bude vybitý. A to pak zvětšovalo tlak ve mně. Ale nějak jsme to zvládli.
Pobyt v Chorvatsku končil. Moje pádlování teprve začínalo. Čekalo mě první (a asi i poslední) vyclení ze země. Všechno zařídil Jiří a já ani nemusela vylézt z kajaku. Jenom oběhal kolečko od strážní budky do celní budovy a zpět. Ani vestu si nesundal. A protože všem říkal, že v podstatě cestujeme na sportovním vybavení, nikdo nic nechtěl vidět ani řešit. Dali jsme si poslední koblihy plněné čokoládou a kávu a vydali se směr Slovinsko.
Pro zajímavost:
Nejvyšší teplota 20°C
Nejnižší teplota cca 0°C
Upádlováno přibližně 198 km
