Pro první zkušební přechod s Mikolášem jsem si vybrala Šumavu. Je ‚‚za barákem‘‘, prošla jsem ji v roce 2017. Jednotlivé části znám velmi dobře a věděla jsem, do čeho jdu. Být na cestě sama, je výzva a vystoupení z komfortní zóny. I když já ty studený rána špinavá ve spacáku miluju. Být na cestě s kojencem, byla výzva dvojnásobná a zároveň vícenásobná radost.
Směr a plán trasy
Přejít Šumavu jde, logicky, dvěma směry. Ovšem start, cíl i jednotlivé úseky cesty se můžou lišit. Líbí se mi, že si každý může trasu upravit podle sebe. V roce 2017 jsme se s Gábinou vydaly od Železné Rudy k Lipnu. Kvůli mé nepozornosti jsme tehdy vystoupily o dvě zastávky dřív na Hojsově stráži. Prošly jsme si i Černé i Čertovo jezero. Končily jsme hlavně kvůli počasí v Jelení.
Pokud chcete, můžete jít podle jedné z oficiálně mapovaných tras. Tou jsou Via Czechia a část jižní Stezky Českem. Do velké míry se překrývají, některé úseky vedou jinudy. Stezka Českem Šumavskou část oficiálně startuje anebo končí na rozcestníku Rakouská cesta, když se budete řídit navazující mapou Jižní Šumava, můžete vybrat mezi Přední a Zadní Zvonkovou, využít přívozu u Dolní Vltavice, nebo až Přední Výtoň.
Via Czechia se tady trochu koukne na Rakouskou stranu, takže start a cíl můžete mít v Zadní Zvonkové, nebo zmíněné Přední Výtoni. Ale zrovna u Lipna si těch bodů startu a cíle můžete vybrat daleko víc.
Jedno je jisté: spát byste měli v ubytovacích zařízeních, nebo na nouzových nocovištích. Šumava mi proto přijde jako ideální trasa pro start s kojencem i pro lidi, kteří s přechody začínají. Přesně víte, odkud a kam jdete v daný den a vzdálenost nemusí přesáhnout 15 km.
Jak se na přechod připravit? Tady jsem sepsala jsem pár tipů z mojí zkušenosti.
Naše trasa
Já se rozhodla jít od Lipna do Železné Rudy. Chtěla jsem se ‚‚vracet domů‘‘, tedy do té části Šumavy, kterou znám. Chtěla využít nocovišť, kde jsem ještě nespala. Konkrétně Pod Plešným jezerem, Strážný a Poledník.
Z Písku jsem jela vlakem do Českých Budějovic a potom do Horní Plané. Byla to s Mikolášem první cesta vlakem. Naštěstí bylo prázdno a mohla jsem mu vždycky z dvojsedačky udělat hernu a postýlku. Cestu jsme zvládli dobře, už nás čekal jen přívoz z Horní Plané do Bližší Lhoty. Tam jsem oficiálně začala přechod. Na začátek jsem trochu improvizovala s trasou. Původně jsem se rovnou chtěla napojit na červenou hřebenovku, ale počasí mě odradilo a prošla jsem si zelenou, modrou, žlutou, cyklostezku a opět zelenou k NN Pod Plešným jezerem.
Druhý den jsem vyšplhala po zelené a žluté na červenou a držela se ji až na Poledník. Tam jsem se poslední den napojila na krátký úsek zelené a došla opět po červené až do Železné Rudy. Vynechala jsem Prášilské jezero i Prášily a u Modravy jsem neodbočila na Březník.
TIP: používám mobilní apku Českých drah. Jednoduše si v ní dokážu vyhledat spojení a vidím i zpoždění, což se někdy může hodit. Pozor, jestli se vám vypije mobil, nemáte jak ukázat lístek.
Den první: začátek
Vezeme se přívozem, na sobě mám batoh, vepředu Mikoláše, v ruce hole. Jedna paní se nabízí udělat fotku, nenapadlo by mě to, aspoň máme památku. Je trochu teplo, na sluníčku se docela potím z té zátěže. Ve stínu pod stromy bude líp. Chci se dostat přes zelenou až na červenou hřebenovku. Když se vyšplhám na první kopeček, nad hřebeny před námi vidím formující se bouřkové mraky. Nevypadá to, že by se mi povedlo vyšplhat až na červenou, to riskovat nebudu. Budu muset improvizovat.
Mikoláš je skvělej, kouká, pobrukuje, spí. Jdeme hodně ve stínu a teplo je tak v snesitelné pro nás oba. Asi v půlce pochodu potkáváme starší paní na kole se dvěma dětmi. Je z nás úplně hotová. ‚‚Kam jdeš matko?‘‘ zeptá se a úplně vyvalí oči, když jí řeknu že až na Železnou Rudu. Vždycky mě vlastně překvapí, že to lidi překvapí.
Za chvíli se Mikoláš hlásí o jídlo. Bodne mi to, potřebuju shodit batoh. Na rozcestí u Medvědího potoka sedám na karimatku, přebaluju a kojím. Je to naše první pauza od přívozu. Nad námi hřmí, plán s hřebenovkou definitivně posílám ke dnu. Sejdeme po žluté a znovu se napojíme na modrou. Trochu si to ještě zkrátím po cyklostezce. To už se den nachyluje. Potřebuju se do toho opřít, abych nestavěla stan za tmy a navíc nemusí být místo. Jenomže zrovna teď chce Miko pít, batoh je těžký, musím udělat ještě jednu pauzu a láduju do sebe vodu a sušenky.
Docházíme na nocoviště jen tak tak. V duchu se modlím, aby Miko neplakal. To by nás asi nikdo nevítal moc vřele. Nocoviště není moc velké a je už skoro obsazené. Rychle beru co nejrovnější flek. Po nás došlo ještě asi 10 lidí a už hodně vymýšleli, kde se vyspí. Stavím stan, chystám to vevnitř kam nahážu hračky a přesunu malého. Sobě dopřeju dehydrovaný těstoviny od Adventure menu. Znovu se přesvědčuju, jak hnusný to jídlo je. Absolutně mi nesedí a nechápu, proč ho všichni tolik vychvalují. Vzpomenu si na Viktorku Rys, která si dělá svoje dehydrovaný jídla. To budu muset vyzkoušet. *
První den, 16 km v nohách, ještě jsme relativně fresh. Uvidíme, jaká bude noc.
* Znáte dobrodružný expres od Pro malé dobrodruhy? Můžete využít i na poslání jídla, jako je české Expres menu, na které slyším jen samou chválu. My se chystáme využít na další cestě.
Den druhý: masakr
V noci bylo teplo! Všechno moje dosavadní spaní na Šumavě se nikdy neobešlo bez pocitu chladu. I proto jsem sebe a Mikoláše vybavila merino oblečením a malému jsem nesla péřový overal. Chudák se v noci šíleně vrtěl a mě napadlo, že mu asi je teplo. Byl úplně zpocený a overal šel dolů a už jsme ho nepoužili. Jinak to byla noc, jako každá jiná.
Brzy ráno vstáváme. Převlíkám nás, balím věci a stan. Mikoláše prdnu na karimatku s hračkama a dělám si instantní kaši. No tvl to je hnus. Na tuhle cestu jsem si vybrala hlavně instantní kupovaný věci. Trochu jsem doufala, že když nakoupím ve zdravý výživě, bude to o trochu lepší. No a ne. Jak na tomhle přežiju ten týden netuším. Ale sním to, dodá mi to energii na celý dopoledne.
Jen co vyjdeme, Mikoláš se dožaduje pití. No ty vogo, to bude dlouhý den. Dneska nás čeká to nejnáročnější. Celá hřebenovka Plechý, Trojmezná, Třístoličník a pořádná dávka kilometrů, chci totiž přeskočit NN Nové Údolí a dojít až na Strážný.
Do kopce se slušně táhnu, krok za krokem. Když se nahoře otočím, vidím kolik metrů jsme od Lipna nastoupali. Jsem dobrá, blikne mi hlavou. Tohle není zadarmo. S tím krásným výhledem kojím. Jsme tady, abychom to prožili a ne se uhnali. Stojí to za to.
U Třístoličníku už začínám pociťovat nedostatek vody. Vím že dole pod kopcem je možnost doplnit zásoby a tak se nahoře moc nezdržuju. Klesání je snad ještě náročnější, než stoupání. Musím pomalu a opatrně, v týhle sestavě si nechci čupnou na zadek. Opravené korýtko mi dělá radost. Z kohoutku tryská ledová voda, je tu stůl. Dávám pauzu, malý si hraje na karimatce. Do Nového Údolí to máme asi 5 kilometrů. Kdyby cokoliv, dá se tam spát na NN, nebo sednout na vlak.
Jakmile se vydám znovu na cestu, vidím před sebou závoje deště. Ups. Tohle nás nemine. Neminulo. Nasadila jsem poprvé vychytávku, držák deštníku na popruh batohu. Funguje to překvapivě dobře, jen to budu muset ještě trochu doladit. Míjím turisty schované pod stromy a doufám, že bude bistro u nádraži otevřené.
Hikeři pozor, kdysi se dala doplnit voda u penzionu v Novém Údolí. Teď už ne!!
Krčma Vagon je fajn místo. Doufala jsem, že si tady Mikolášek zaleze po trávě. Jenomže prší. Jsem ráda za velké slunečníky. Už se projevuje můj pochodový hlad. Objednávám si jednu prasečinku za druhou. Ceny jsou přívětivé, obsluha extra milá. Zapovídám se s jedním cyklistou, který je chudák úplně durch. Já si můžu oddechnout asi hoďku. Když nepřestává pršet, nedá se nic dělat. Nasazuju bundu, Mikoláše, batoh, deštník a vydávám se dál. Do Strážného zbývá 16 km. Hlava je mocný čaroděj. Funguje mi to co při ultraběhu, rozkouskovat si trasu na menší úseky. Včera to byla porce na celý den, dneska je to větší půlka.
Fotku kiosku nemám. Vždycky když tam jsem, tak prší. Ale minout ho nemůžete, prostě je to vagón hned za nádražím.
Asi 10 km se mi jde docela fajn. Déšť ustal, je krásný vzduch, Šumava páří. Pak to už začne být na mě moc. Jsem utahaná, šíleně mě bolí ramena. Nálada jde prudce dolů. U pomníku Bohumila Hasila kojím a míjí mě dva chlapíci. Prý už je to jen kousek, určitě to dám a jdou dál. Pro mě těch zbylých pár km je děsivých. Nejhorší úsek je od silnice k NN. Rozryté to tu je od lesáků, bahno, a já už prostě nemůžu ani krok. Opírám se zadkem o zídku při cestě, vztekám si, nadávám a fňuknu si.
Pak sama sebe rovnám do latě. ‚‚Ta cesta byl tvůj nápad. Máš to posledních 300 metrů na nocoviště. Za tvoje nálady a emoce malej nemůže. Nadechni se a pokračuj‘‘.
Nocoviště u Strážného je obří! Fleka beru hned vedle rodiny s malými dětmi. Díkybohu za chvilkové podržení Mikoláše. Stavím stan, motám se a nejde mi to. Jsem vyčerpaná. Převlíkám malýho, jako večeři vypiju malou Kofolu a usínáme.
Dávka 28 km v nohách mi fakt dala na zadek. Jsem bolavá, unavená a na sebe pyšná. Dneska to byl výkon! Mikoláš je v pohodě. Je mu jedno, kde je.
Den třetí: za odměnu
Jestliže druhý den byl přesně ten den, co ‚‚nechutná‘‘, dneska nás čeká den za odměnu. Jenom 16 km, moje oblíbené Knížecí Pláně a spaní na Bučině. Nikam nepospíchám. Opět využívám nabídky a nechávám si Mikoláše podržet. Mlaďoch v noci moc nespal, jsem docela vyřízená. Balím pomalu, dělám si další, snad ještě odpornější kaši a vyrážíme.
Jdu pomalu, mám častěji pauzy, několikrát stojíme přes hodinu. Mikoláš začal objevovat trávu, listí, jehličí, hlínu. Veliká radost třetí den na přechodu. Už se bravurně otáčí na strany na stranu a dokáže se dostat kam potřebuje. Nějak jsem myslela, že mu to bude trvat dýl. Rytmus pochodu je už ustálený. Každých zhruba 5 km si Mikoláš řekne o jídlo a dělám pauzu. Rozumná délka.
Mám moc ráda úsek od bývalého Josefova na Knížecí Pláně. I když je to trochu smutný pochod. Tam, kde dříve bývaly domy a žilo se drsným životem, je tu a tam křížek, nebo halda kamení. Stromy prozrazují členění vesnic. Ostatně, jako na hodně místech po trase. Jedno z mála míst, které se stále udržuje, protože ho obnovili bývalý obyvatelé a jejich potomci. Dojdeme k poslednímu přístřešku a dáváme předposlední pauzu. Potřebuju se napít a dojídám poslední tatranku.
Poslední úsek jdu docela svižně. Zase se zatahuje a nakonec padá pár kapek. Ale k Alpské vyhlídce opět dojdu za sluníčka. Sundavám batoh, rozkládám karimatku, Mikoláše položím, dám mu hračky a jdu si vybrat jídlo. Vařit to šílený Adventure Menu prostě nebudu. Kochám se výhledem na vzdálenou hřebenovku. Tam jsme fakt byli ještě včera? Neuvěřitelný.
Doplňuju vodu a přesouváme se na NN, které je asi jen 0,5 km. Času mám dost, chci usušit věci po včerejší mlze, přeorganizovat batoh a v klidu odpočívat. To se nakonec ukazuje jako dobrý nápad. Najdu krásné rovné místo hned u vstupu. Je tu jen pár stanů, všechno roztahuju a suším. K večeru a ještě i v noci potom dorazí tolik lidí, že spí i u jídelních stolků za cestičkou.
Dneska jen 16 km, ale za odměnu.
Den čtvrtý: gurmánský zážitek
Tahle noc byla zatím naše nejlepší. všechno mám předpřipravené ze včera, balení je rychlé. Vyšli jsme brzy, většina lidí na nocovišti ještě spí. Mě dneska čeká dojít až na Poledník a na ten poslední úsek se fakt netěším. Možná i proto se nakonec nezastavuju u pramene Vltavy a v jednom zátahu s kojením v nosítku to dojdu až na Modravu.
Tady jsem uhnula od Stezky Českem i Via Czechia. Na Březník jsem v zimě jezdila na běžky a dneska nemám chuť tam tudy jít a vyberu nejkratší možnou cestu. V obchodě si nakoupím (a zapomenu tam hole). Highlight téhle cesty je Café na Soutoku. Už roky se chystám sem zajít. Konečně to klaplo v ten nejlepší možný čas. Tady se úplně rozšoupnu. Dávám si cappuccino, fresh, brunch, studený batch a dortík. Mikoláš se hezky válí na karimatce, já nabíjím telefon a zjišťuju, že mi hapruje powerbanka – šíleně rychle se vybíjí.
Tady mám první nepříjemné setkání a vlastně i jediné. Paní u stolu přede mnou si neodpustí velmi hlasité poznámky na můj účet. Že dítě nemá imunitu, že ho trápím a tak dále. Jenomže ani nemluví ke mně, spíš k lidem u svého stolu dostatečně nahlas, abych to slyšela. Sama je obutá do pantoflíčků, takže si myslím něco o zadku a nekonfrontuju ji přímo. Mikoláš se na mě ze země směje. Vyloženě utýrané dítě.
Jen co minu ceduli Modrava směrem na Poledník, potkávám Lenku. Ta má kousky dva a jde s kočárkem. Na Tmavém potoku potkávám další dvě mámy s kočárky. Všímám si toho i ve Facebookových skupinách, že lidí s dětmi v kočárku chodí přechody víc a víc. Navíc tahle trasa k tomu přímo vybízí. Dlouhé šotolinové a asfaltové úseky jsou pro kočárek snadný terén a blízkost nocovišť je akorát dochozí, nebo dojezdová pro menší turisty.
K cíli to mámě posledních 5 km. Začíná pořádná buřina. Nasazuju deštník. Tentokrát to je sakra silná bouřka a i tu deštník zvládá. Nosítko je lehce vlhké. Uvažuju, že si z tyveku udělám cestovní pláštěnku na Mikoláše. Stíhám ještě otevřený bufet a rozhlednu. Jsem tady poprvé od rekonstrukce. A jsem trochu v šoku. Vlezný na rozhlednu je 120 korun. To je docela dost i když výhled stojí za to.
Opět stíhám vybrat hezký flek, večer nás ještě navštíví Pavel s Emou. Vezou mi náhradní power banku, ta moje je už prázdná. Bohužel díky bufetu s nabídkou plechového piva se tu sešli čundráci pijci a rámusili do 3 do rána. Nocoviště je dobře dochozí z Prášil a díky tomu je to vhodný spot ‚‚na zkušenou‘‘ pro rodiny s dětmi. Akorát ne všechny rodiny zvládají schování svých potomků a to zrovna se stanem vedle nás.
Pár lidí si ustele kousek od nocoviště s výhledem na východ slunce. Hele já to chápu a ruku na srdce, nejradši bych tam spala taky. Ale ty nocoviště mají nějaký důvod. Většina lidí se chovat neumí a když se budou alespoň nějak dodržovat pravidla, nebudou nás tolik prudit z NP.
TIP: dá se tady koupit voda v 1,5 l petkách. Když řeknete, že spíte na nocovišti, máte přijatelnou cenu.
Dneska 26 km, ale cítím se už rozchozeně.
Den pátý: nekonečné klesání
A je to tady. Teď už vím, že to dojdeme. Je mi trochu smutno, uteklo to. Balím, zatímco si Mikoláš hraje ve stanu. Lidi ještě spí. Zase to je přes 20 km, moc se neflákám a vyrážím. Volím cestu po zelené. Opět uhýbám ze Stezky Českem a Via Czechia, do Prášil nepotřebuji a zelená je obzvláště hezká, navíc je po cestě pramen.
V úseku od Frantova mostu po jezero Laka není skoro žádný signál. Potkávám hodně hikerů. Teda směrem od Železné Rudy je docela nával, i přestože je září a všední den. Několikrát kojím, nějak nám tenhle úsek nechutná. U jezera si dávám pauzu. Ta netrvá dlouho, je to docela dostupné místo a ty davy divno-turistů, co se sem hrnou pěšky a na kole, mě to znechucují. Nasazuju deštník, sluníčko začalo pálit příšerně. Poslední opravdu krásný úsek po červené a napojuju se na asfaltku (?!). Minule tady nebyla. Dopr… proč musí být všude? Byla tady hezká šotolina.
Za Polomem se cesta zlomí a už jen klesám. Teploty začínají být šílené. Jsem docela ráda, že končíme dneska. Míjí mě jeden hiker za druhým. Dokonce další rodina s kočárkem. Vlevo na mě vykukuje Velký Javor. Do cíle to máme jen 3 km, jak jinak jsou nekonečný. Pálí to shora a zespoda. I v lese je vedro. Zastavím se před kostelem. Přešli jsme to, jsme v Železné Rudě.
Ach ty konce a návraty
Vyfotím se. Dojdeme na hřiště, kde čeká Pavel s Emou, náš odvoz domů. Stopuju hodinky na 22 km a sundavám nadobro batoh. Dneska už nikam nemusím, čeká mě maximálně vana. 5 dní chůze, 4 noci na NN, 108 km (16, 28, 16, 26, 22), převýšení netuším, Mikoláš má 4,5 měsíce. Bylo to fantastický!
Hodně lidí mi psalo, proč to dělám a že jsem blázen. Nevnímám to tak. Milovala jsem les, dlouhé chvíle v lese sama a hodiny v pohybu už před Mikolášem. Nevím, proč bych měla končit s tím, co miluju. Upravila jsem to, abychom se oba cítili komfortně. Věřím, že tyhle chvíle jsou pro nás dva do budoucna pouze kladným přínosem.
Navíc jsem to opravdu potřebovala. To, co se dělo v mém osobním životě, přesáhlo nějakou pomyslnou hranici. Nutně jsem se potřebovala odpojit, abych se mohla znovu připojit ‚‚jinak‘‘.
Túrám zdar.
