Vrcholů, na které lze vylézt, je na Šumavě opravdu hodně. Když se dívám na soupisku všech tísícovek v naší republice, Velký Ostrý je na 65. místě. A kdo by nechtěl vylézt na kopec jehož dvěma vrcholům se jinak říká také prsa matky Boží? Zvolila jsem okružní cestu Hamry – U kostela > Velký Ostrý > Hamry > Hamry – U kostela. Jezdila jsem jenom prstem po mapě a odhadla jsem to na zhruba dvě hodinky chůze. Nakonec to byly hodiny čtyři, částečně proto, že Martinův palec byl po úrazu ještě citlivý a částečně proto, že jsme šli až nahoru a kousek dolů naboso.
Počasí přálo a to bych přála i vám, vystoupat si totiž nahoru a zjistit, že není nic vidět, by byla opravdu škoda. Začali jsme na žluté značce ve vesnici Hamry, respektive Hamry – U kostela. Parkoviště tam je jen u hotelu, který vypadá, jak kdyby jej sem přenesly z Německa. Dost pochybuju, že sem jezdí česká klientela, i SPZ na značkách aut mi daly za pravdu. A tak jsme zaparkovali hned vedle autobusové zastávky, u altánku. Usoudili jsme, že tam nikomu naše auto vadit nebude a taky že ne.
Kámen doteku
Hned na začátku cesty Panny Marie Bolestné je umístěn kámen doteku. Nejdřív jsem si naivně myslela, že hlaďounké místo je opravdu vyhlazeno rukama lidí. Po přečtení (bohužel špatně čitelné tabulky) jsem si svůj názor poupravila. Podobný kámen jako v Hamrech stojí v dalších pěti německých a šesti českých obcích kolem hory Ostrý. Jeho smyslem je propojit tyto místa a pomocí doteku se moct „přenést“ za hranice Hamrů, dostat se do kontaktu s jinými kameny a obcemi i za našimi hranicemi. Ta myšlenka se mi vlastně líbí moc. Škoda jen tak zvláštního umístění kamene, určitě by si zasloužil výraznější prostor pro svoji energii.
Po 85 schodech (dá se obejít bokem po silnici) jsme vyšli ke kostelu Pany Marie Bolestné. Doporučuju zajít dovnitř. K oltáři se sice nedostanete, ale v předsíni je na fotografiích zachyceno, jak kostelík vypadal když byl na spadnutí a taky průběh jeho rekonstrukce. Klobouk dolů.
Lesem až na vrchol
Po žluté, mezi baráky a po louce do lesa. Za zády se nám rozprostíral pohled přes údolí Úhlavy na Dolní Špátův dvůr. Na Kopci, na rozcestí jsme se vydali dál po zelené. Míjeli jsme staré kamenné ploty i místo, kde kdysi stávala samota Na Kopci. Na Šumavě je les velmi zvláštní. Pro mě magický, s výraznou stopou minulosti. Nikdy vlastně nevíte, jestli hrbol který v lese vidíte je vytěžená zemina, bývalý barák, nebo je opravdu přírodní. Tolik domů a stavení v minulém století zaniklo, ale mám pocit, jakoby na jejich místě příběh lidí zůstával.
Krásný úsek byl za první kapličkou. To se cesta totiž vnoří do lesa, pod nohama nám křupaly větvičky, šišky nás píchaly do plosek, všude kolem to vonělo a kolem nás lítala Adéla. Bohužel potom se cesta napojí zase na silnici. Hrubý povrch mi byl opravdu nepříjemný a když jsme dorazili k další kapličce, na rozcestí kde jsme se měli dál vydat po červené, po silnici, uhnuli jsme schválně mimo značenou trasu. A nic lepšího jsme udělat nemohli!
Natrefili jsme na nějakou starou cestu. Byla opravdu kouzelá, ohraničená valy, slunce prosvítalo skrz listí, našlapovali jsme na ploché kameny a mech. Trhali jsme si obrovité borůvky po hrstech. Až jsme došli na hranici Čech a Německa. Hraniční značení nás vedlo po vyšlapané cestě vzhůru, ke skalnatým věžím. Byl to asi ten nejhezčí úsek cesty. Když jsme se otočili, viděli jsme daleko až ke Klatovům. Zároveň bylo krásně vidět rozdíl mezi lesy u nás a u sousedů. Ty vedle prostě složením vypadají zdravější…
Poslední kousek cesty je značně poznamenaný bouří, orkánem, Kirill. Vzrostlé stromy tady v podstatě nejsou a místy mi cesta připomínala Nízké Tatry nebo Krkonoše. Restauraci na vrcholu jsme bohužel asi o půl hodiny nestihli. Martin se těšil na studené pivo a tak byl docela mile překvapen, když jsem z batohu vytáhla kozlíka. Jo, nesla jsem se s tím až nahoru. Ale spolu se sušenkama a ovocem v čokoládě nám to dodalo presně co jsme potřebovali. Pekně fučelo a naproti u vrcholku Malého ostrého lítalo asi deset pilotů na paraglidu. Při západu slunce to byla krásná podívaná.
A co ty asfaltky?!
Cestu dolů už jsme zvládli jen částečně bosky. Stmívalo se a za chvilku nebylo vidět na krok. Před asfatlkou jsme se obuly a cestu dolu absolvovali v lehkém poklusu. Doma čekala návštěva. Minuly jsme rozcestí Bývalý stateček i Pod statečkem a pořád po modré se dostali až do Hamrů. Poslední úsek byl po silnici. Na Martinovi bylo vidět, že po víc jak měsíční pauze a úrazu má dost. „Už tam bude, jenom zajdem za zatáčku…“ uklidňovala jsem ho. A fakt jsem si několikrát myslela, že už tam budeme. Několikrát jsem vypnula čelovku a kochala se neuvěřitelně bohatou hvězdnou oblohou nad námi. Kde jinde je možné vidět něco takového, než daleko od lidských světel?
Okruh nám trval něco málo přes 4 hodiny a hodinky hlásili našlapáno 15,5 Km. Nejvyšším bodem cesty byl křížek na vrcholu (1293 m.n.m.). Trasa není vhodná pro kočárky, lidi o berlích, vozíčkáře. Ale pro všechny ostatní, co mají rádi výhledy kolem dokola je Ostrý prima místem na výlet.
Co mě bohužel mrzí na podobných výletech, a obzvlášť na Šumavě, je množství asfaltu. Opravdu nechápu proč ho musí být tolik, proč se ho teď snaží dát na všechny cyklotrasy. Jednak si myslím, že chůze po asfaltu nám není přirozená, pak si myslím, že není třeba mít ten povrch tak moc upravený třeba i na kolo (vždyť přeci jedete do přírody!). Pobyt v přírodě byl vždycky o něco diskomfortnější, než ve městě (tedy co se týče dostupnosti a celkové námahy pohybu). Přijde mi opravdu zvrácené přírodu znásilňovat tímhle způsobem. Mimochodem, viděli jste tu hrůzu co se vybudovala mezi Černým a Čertovým jezerem?! Smutné…
