Je konec května, Mikolášovi jsou necelé dva měsíce. Moje tělo se dává po porodu pomalu dokupy a nejvíc mi pomáhá chůze. Malý se rád nosí a k tomu všemu se skoro za humny jde Horažďovická 50, nejdéle konaný dálkový pochod v ČR bez přerušení. Slovo dá slovo, domluvím se s partou z Ostružna a vyrážíme.
Registrace
Je to taková ta turistická klasika. Postavené stany, pod nimi lavice, na nich cedulky s délkou trasy, u nich dobrovolníci. Dohodli jsme se startovat v 7 hodin a zvolili jsme trasu 25 km. Na 50 km si nikdo z nás netroufl. Já jsem ji absolvovala dva roky zpět a i mně tehdy dala docela zabrat, protože velká část byla po asfaltu.
Všechny trasy z roku 2023 najdete tady.
Klasicky se zdržujeme ještě před registrací asi o půl hodiny. Startovní číslo beru pro sebe i Mikoláše, 31 a 32. Dostávám tak dvě tatranky. Je to sice vtipný, protože Mikoláš si ji opravdu nedá, ale kojící hlad je kojící hlad, beru všema deseti. Startovní číslo je vlastně takový itinerář na A4, kudy kam máme jít. Motto: ‚‚…veškeré vědění spočívá ve čtení…‘‘ od J.A.Komenského v záhlaví je dost trefné pro podobné akce. Já nevím jakou máte zkušenost vy, ale jednou se zamyslíte, podruhé zakecáte a najednou zjistíte, že jdete úplně jinam!
My jsme tři dospěláci s itineráři a mapami v mobilu. Tak si docela věříme, že by to letos mohlo být i bez bloudění.
Začátek trasy
Startujeme před horažďovickým zámkem a vycházíme skrz Mírové náměstí. Jdeme okruh Svéradice, Slatina, Čečelovice, Mečichov a zpět do Horažďovic. První část trasy je nádherná. Vede po nezpevněných cestách Vintířovy stezky, všude kolem nás je čerstvá jarní zeleň. Počasí je krásné, my jsme ještě v pohodě, Mikoláš většinu času spinká. První pauzu na svačinu si dáváme až za vesnicí Slatina u turistického přístřešku.
Tady zjišťuju, že se mi z kosmetické flaštičky vylil měsíčkový olej. Mám mastný batoh, záda i šortky. Jakoby žádný pochod nemohl zůstat bez podobné nehody. Zbytek trasy tak absolvuji s fialovým šátkem za pasem. Přebaluju a všichni si odskočíme.
Začíná být trochu teplo, čeká nás stoupání do Čečelovic. I když je to mírně do kopce, stoupáním, jak je to v propozici, bych to úplně nenazvala. Máme výhled přes louky a lesy až na šumavské kopce. V Čečelovicích je v místní hospodě oficiální občerstvení pro více tras. Setkávají se tady pěšáci i kolaři a tak je tu pěkný nával. S malým sedíme na trávě před hospodou na sluníčku, ve stínu je ještě pořád chladněji.
No a jak to tak s Mikolášem bývá, zásadně se pokadí když má na sobě merino, je na výletě, nebo se právě na výlet vyráží. Ta velká chvíle nastala právě teď. Zpětně se omlouvám všem, co byli okolo a měli tu čest v přímém přenosu vidět likvidaci katastrofy. Oblečení skrz naskrz, až za uši. Samozřejmě se to neobešlo bez nesouhlasného pláče dítěte a divných pohledů okolí.
Asfaltové peklo
Zvládneme se tady i najíst. Vítáme to, fakt jsme měli hlad. Pak se chviličku motáme na silnici, než se dohodneme kudy pokračovat. Naštěstí se trefíme a vlastně se nám zatím povedlo jít všude správně a neztratit se. Ještě chvilku si užíváme klidnou cestu, nahoru a dolu mezi poli a loukami. Až do vesnice Mečičov. Tady se potkávají a pokračují stejně trasy H25, H50, a cyklo H30, H50, H100. Takže je nás tu docela dost na už klasické silnici. Bohužel je to fakt hnusné asfaltové peklo a ještě rovinka k tomu. Kdesi v dálce za mihotajícím vzduchem tušíme les, který nám přijde nekonečně daleko.
Mikoláš je nespokojený a já se nedivím. V šátku mu je fakt teplo přestože je v krátkém merinu a já mám tílko. Beru si ho do ruky a několik kilometrů tak absolvuji, než si ho pak zase namotám do šátku na dalším kontrolním bodě.
Tohle byl opravdu nepovedený kus a celou trasu mi dost otrávil. Hlavním faktorem byla moje fyzička, nebo spíš nefyzička, po porodu. Malý na břiše a batůžek na zádech, asi by stačilo jít jen 15 km. To bych to ale nemohla být já…
Když zahneme do lesa u Horažďovic předměstí, mám pocit že už tam přece musíme každou chvilku být. No ty konce nebývají úplně jednoduché. Dojdeme na hřiště, kde je poslední kontrola. Dostaneme razítko a já si nutně musím odpočinout. Sedíme ve stínu, všude kolem skotačí děti, dospěláci pijou pivo a jí klobásy.
Sotva se zvedneme, Mikoláš začne plakat. Má hlad, je mi jasné, že to je tím teplem. A tak místo stavění na slunci vyzkouším fintu kojení v šátku. Chvilku bojuju, nakonec se povede a my můžeme ukrajovat poslední nekonečné kilometry. K náměstí totiž přicházíme od průmyslové zóny. Když si přebírám pamětní skleničku a fotíme se v pomyslném cíli, jsem ráda že je to za námi.
Co z toho ten kojenec má?!
Celkově je naše společnost naladěná krapet jinak i když moje bublina dělá ještě šílenější věci. Setkala jsem se primárně s názorem, že to je minimálně divné jít s tak malým dítětem pochod. Že z toho nic nemá a co si dokazuji. Uf, proč si pořád někdo o někom myslí, že si musí cokoliv dokazovat?
Šla jsem, protože mi to dovolilo tělo i dítě a protože to mám ráda. Mikolášek většinu trasy prospal. 3x jsme přebalovali, dělala jsem pravidelné pauzy na kojení, nebo kojila za chůze. Když nespal, všechno pozoroval a hltal očima. Hlavně vnímám, že akce které děláme společně, jsou obrovským vkladem do našeho budoucího vztahu (třeba se pletu). Každopádně já cítím že nám je dobře. Jediné co příště musím vychytat, je vyměnit šátek za nosítko.
Nebojte se, chce to jen krapet odvahy
Možná vás něco podobného nenapadlo. Nebo napadlo a přišlo vám to nemožné. Ono je to ale snazší, než si myslíte. Já mám dítě kojené, tak neřeším mlíko na cestě. Přebaluji na šátku, mám pár hraček, vždy mám oblečení navíc (na treky používám merino) a to je asi všechno. Hlídám si abych já měla vodu, něco k jídlu a především nabitý telefon. A pokud si sami netroufáte, spojte se s rodičem v okolí. Hodně štěstí v cestě za společnými zážitky.
