GR 11 – Pyreneje jako nádherné, ale upršené kopce

V noci se spustil liják. Mám mokro i ve žďáráku a navlhlý spacák. Když trochu poleví, vysoukám se ven a z ponča si stavím přístřešek. Je dost chladno a tak si vařím kávu. Přemýšlím, jak věci usuším, když pořád poprchává. Kolem se všechno probouzí. Silnice v údolí ožívá a vychází slunko. To je nádhera!

Druhý den GR11

Balím dlouho. Mám toho moc. Moc jídla, veliký žďárák, co jde dospod (opravdu nedomyšlená varianta). Když se konečně podaří, nahazuju si tu váhu na záda a scházím do překrásné staré Bery. Trochu bloudím, ale to nevadí. Alespoň najdu výborný zdroj vody a koupím si v pekárně čerstvou bagetu. Vím, jídla mám dost. Ale té vůni jsem neodolala.

Zpátky na trasu mi pomáhá jeden místní. Z Bery stoupám na Santa Barbaru do neuvěřitelného krpálu, ale jsem odměněna krásným výhledem. Tohle místo by bylo ideální na spaní. Noha mě pekelně bolí. Poprvé sahám po růžové pilulce. A znovu předělávám tejpu. Znovu se blíží pásy deště a začíná foukat. Mám úplně prokřehlé ruce, ale rukavice si raději schovám na pauzu. Cesta se krásně vlní. Nahoru dolů, jdu mezi koňmi. Musím je obdivovat. Jsou přenádherně vykreslení. Pak už prší opravdu hodně. Schovám se pod strom u jednoho stavení, kde mě objeví pes. Je nedůvěřivý, ostatně já taky. Raději mám po ruce hůlky. Když přijde potřetí a já vycítím jeho vzrůstající nervozitu, raději se hlasitě zvednu, začnu na něj mluvit a odkráčím do deště.

Dnes potkávám první hikery. Jdou 37. den, to je teda tempo! A jdou pěkně nalehko. Vypadají daleko lépe vybaveni než já. Mě znovu zastavuje déšť. Schovávám se pod stromy v lese, než ten nejsilnější přejde. Jsem u restaurace Collado de Lizarrieta. Přes sezónu je tu i obchod, teď je vše zavřené.

Úchvatná, neznámá krajina

Pokračuji nádhernou krajinou. Je vlnitá a s každým krokem se výhled na protilehlé kopce mění. Užívám si to, protože opět chvilku neprší. A když neprší, je vedro. U jednoho statku si všimnu plastového barelu s nápisem GR 11 a skleničky vedle. Vody mám dost, ale cítím, že toho mám využít a napít se. A skutečně. Ze statku vychází muž. Mluvíme rukama a nohama, obdaruje mě jablky a říká, že nahoře už sněží. To jsem úplně slyšet nechtěla.

Průvodce občas kecá ve vzdálenostech nebo to minimálně nesedí s mýma hodinkama. Procházím statkem, kde se do mě trochu pustí psi. Naštěstí je odeženu holema. Nedaleko by měl být vodní zdroj. Jak zjišťuju, je suchý. Noha už bolí opravdu hodně. Stoupám pomalu a začínám si hledat místo na spaní. Procházím mezi ovcemi. Všude to cinká. A pak už jsem tak unavená, že si stelu hned vedle cesty.

Místo je nahouby, děsně z kopce a jak se v noci ukáže, přesně tady v noci spí i ovce. Ale jsem vážně unavená jít dál. Znova tejpuju nohu. Je nateklá, puchýř sedřený, tepá mi v ní a malík mám jak fialovou bambuli. Už si ji ani nemohu položit tak, aby mě nebolela. Po cestě jsem taky ztratila moji oblíbenou fialovou čepici a u žďáráku mi praskla tyčka! Slepuju ji daktejpou, musí to stačit. Na uschlý strom přede mnou dosedá orel. Ani nedýchám. Je veliký, majestátný.

24km

Třetí den GR11

Tak tohle byla vážně noc. Únava, bolest nohy a trochu i lenost mě držely ve žďáráku, místo toho, abych si ležení udělala jinde a líp se vyspala. Tahle jsem se nevyspala vůbec. Před sedmou se budím a v tichu kopců slyším kousek ode mě frkat koníka. Nevěděl o mně a tak ho trochu vylekám. Docela rychle se balím. Do města Elizondo to mám minimálně 9 kilometrů. Začínám stoupáním a doslova utíkám před deštěm. Následné klesání do města mi přijde nekonečné. A pěkně bolestivé. Noha má dost. Já už si potřebuju sednout, najíst se a převázat nohu. Ke kostelu v Elizondu se doslova dobelhám.

Hned co odložím batoh, jdu dovnitř, abych aspoň tady zapálila svíčku. Jenomže opět žádné svíčky. A tak si sedám na lavičku vedle kostela. Pomalu vytahuju nohu z boty. A rozpláču se. Bolí to hodně. Přemýšlím, kam asi tak dneska s tímhle dojdu a jak dlouho dokážu s tak bolavou nohou jít. Už je značně nateklá. Aplikuju betadine na všechna otevřená místa na noze. A znovu lepím. Cpu do sebe tortilu a telefonuju si s mámou. Asi po hodině se znovu vydám dál.

A jen do kopce. Někde ve třetině kopce doplňuju vodu. A něco se ve mě zlomí. Kam se ženu? Jestli dneska dojdu o kilometr dál nebo ne, je vcelku jedno. A tak zvolňuju tempo. Cesta je dost bahnitá a místy teče cestou potok. Tak ve třech třetinách kopce je cesta v podstatě už jen jedna bahnitá skluzavka. Vypomáhám si hůlkami jak to jde, i tak se ale nevyhnu bolestivým momentům, kdy mi pravá noha ujede, nebo někam sklouzne. Skoro nahoře by měla být chatka. S vodou a případným místem na přespání. Jenže už je taky zavřená. Tady sedám na kámen. Je mi zima, noha mě neskutečně bolí a já si připadám fakt hrozně. Kamarád mi píše, že mu to na vojně v kanadách taky trvalo, než si nohy zvykly. Nevím jestli to jde porovnávat. Poprvé píšu bráchovi. Slíbil, že se mohu ozvat, když  budu potřebovat.

Kopce, výhledy, tma a mlha

Rozhodnu se ještě trochu popojít. Dostanu se až na hranice. Na jedné straně jsou ovce francouzské a na druhé španělské. Jestlipak to vědí. Na chvilku se mraky rozestoupí a mně se naskytne krásný pohled do údolí po obou stranách kopce. Francouzská strana vypadá přeci jenom trochu více zkrocená lidskou rukou. Pomalu se začíná smrákat. A taky spadly mraky docela nízko. Podle průvodce by zanedlouho měla být lovecká chatka, která je přístupná. Vidina toho, že se vyspím vevnitř mě žene dál. Ale když dojdu k chatě, je zavřená.

Cestou jsem minula pár honáků s uštěkanými psy a tak ještě kousek popojdu. Ženu tak před sebou nádherné koně. Koulí na mě oči a vůbec si mě prohlíží nedůvěřivě. Pak už jen hledám místo na spaní. A moc se mi nedaří. Na tom místě je mi zvláštně. Kameny porostlé mechem, mrtvé stromy na zemi. Dobrou půlhodinu mi trvá, než si najdu plac na spaní. A protože pořád slyším zpovzdálí chlapy a jejich psy, rozhodnu se nevařit a dát si jen tortilu. Usínám a poslouchám vše kolem, hlavně zvonce koní.

Konec, vracím se

V noci opět prší. Už večer jsem si pro jistotu přes žďárák natáhla pončo. Mám tak alespoň nějakou stříšku a můžu se v rámci mezí i posadit. Noha je blbá. Teď už je jasný, že musím přemýšlet hlavně o zdraví. Pere se to ve mně. Volám si s mužem a je mi do breku. Selžu. Selhávám. Nedám to. Přemýšlím, co dál. Možností je několik. V první řadě se ale musím dostat někam do města. Dívám se do mapy a je jasné, že nejblíž je to zpět do Elizonda. Není kam spěchat. Vařím si tak kávu a rajskou polévku. Kousek ode mě projdou dva hikeři. Nezaznamenají mě.

Znova ošetřuju nohu. Pořád si říkám, zda si jenom nehraju na chudinku. Pak mi píše kamarád, že 100 kilometrů ode mě sněží. Zvýšená teplota, nateklá noha, nehojící se a znovu sdíraná pata a nejistota se na nohu spolehnout mě ale přesvědčují, že je správné sejít dolů. A je jasné, že v těhle botech dál nedojdu. A tak scházím znovu de Elizonda. Bahnitému treku se vyhýbám a jdu po cestě. A je to dobře. S tou bolavou nohou pajdám opravdu nejistě.

Stopem

Možností jak a co dál je několik. Nakonec se rozhoduji tak, jak mi velí intuice. Kontaktuji bratra a domlouváme se, že nějaký čas budu u něj, než se mi noha zahojí a pak se uvidí, co dál. Bydlí ve Švýcarsku, takže stačí vyřešit, jak se tam dostat. V Elizondu za pomoci kamaráda hledám autobusové nádraží. Až ho budete hledat, stejně zoufale jako já, je hned vedle kostela Iglesia De Elizondo, uvnitř bloku domů. Najít ho mi trvalo hodinu. A pozor, nikdo tu nemluví anglicky a jízdní řády nesedí. Na chvilku se raduju. Autobus mi jede za půl hodiny do Irúnu. A odtamtud bych se měla nějak dostat co nejblíž Švýcarsku. Pak mi řidič radost trochu zkazí. Do Irúnu jede až zítra. Ale hodí mě na křižovatku v další vesnici, kde by měl jet hodinu po něm další spoj do Irúnu. A skutečně. Modrobílý autobus mi staví na mávnutí.

Cesta nám trvá asi hodinu a když vystupuju, už je tma. Blbé je, že nemám mobil s internetem. Jen ten levný cobalt co volá a píše. A tak znovu využívám kamaráda na telefonu. Bohužel, dneska nic z Irúnu nikam nejede. A jak to vypadá, ani zítra ne. Co teď. Ptala jsem se muže na jeho tipy ke stopování. Důrazně mi říká, že si nepřeje, abych stopovala na veliké vzdálenosti po Evropě. Nojo. A tak v jednom pouličním, slušně vypadajícím baru, si dám sklenku vína a poprosím o tužku a papír. Toho stopa zkusím. Dám tomu hodinu a pak si kdyžtak to ubytování najdu.

Začíná pršet. Zkusím si stoupnout co nejlépe. Abych byla vidět a zároveň abych nestála moc do silnice. Druhé auto mi staví. Rumun, co jede až do Besanconu, kousek od hranic se Švýcarskem. Super. Volám si s bráchou, zítra mě tam vyzvedne.

Nepovedlo se, teď se s tím srovnat

Je a není. Pyreneje jsem nepřešla. To rozhodnutí sejít dolů mě stálo hodně sil. Boj proti svému egu. Boj s tím, že musím. A že když to nedám, jsem slabá. Zpětně to beru jako tu nejlepší volbu. Získala jsem tím neuvěřitelně hodně v mnoha rovinách:

• dokázat si přiznat, že nemám na všechno
• pochopit, že výkon není vše
• uznat, že jídlo na měsíc je blbost (příště nalehko)
• přišla jsem o strach být venku ve tmě v noci sama
• vyzkoušela jsem si dlouhý stop
• zjistila jsem, že ten internet je v krizové situaci dobrý
• ale taky jsem zjistila, jaké to je se “odpojit”

A konec konců. Pyreneje tam jsou a budou. Děkuji všem, kteří mi psali, mysleli na mě, podporovali mě a byli se mnou na telefonu. Děkuji Kubovi za jeho ochotu mě dlouze navigovat po Elizondu a vyhledat mi spoje. Děkuji bráchovi, za skvělý čas, který jsme díky tomu všemu měli.