Ostrov Aegina: místo, kde rostou ty nejlepší pistácie na světě

Na ostrov Aegina se každý den dívám z terasy. Někdy je vidět jasně a je možné rozeznat město Vagia na pobřeží. Jindy není kvůli oparu vidět vůbec a v noci pozoruji mihotající se světla. Nejdřív jsem si myslela, že se dívám na druhou stranu Saronského zálivu, možná až na Peloponéský poloostrov. Ale pohled do mapy mě vyvedl z omylu. Bylo rozhodnuto. Tam si udělám jednodenní výlet.

Vstávala jsem ještě za tmy a přesunula se skrz probouzející se město do přístavu Piraeus. Najít trajekt nebylo těžké. Nákup lístku jsem nechala až do přístavu. Ale byla jsem v klidu, není sezóna a navíc jsem si nechala nějakou časovou rezervu. Cestou z metra se trochu loudám a kupuji koulouri. Jaké je moje překvapení, když si u prodejního okénka všimnu, že trajekt odjíždí dřív, asi tak za minutu. Rychle kupuji lístek, vbíhám do prostoru lodě a za mnou už se zvedá rampa.

Trajekt není plachetnice. Rachotí, hučí, smrdí. A tak to venku na větru vydržím jen chvilku a pak se stáhnu dovnitř. V tuhle roční dobu (březen) jezdí na ostrov turistů minimum. Navíc je pátek. Schválně jsem se snažila vyhnout víkendovým výletníkům. Ostrov je totiž oblíbenou destinací Athéňanů.

Můj plán je projít si ostrov po pěšinkách a trejlech. Fotím si v přístavu mapu, protože mapy.cz nemají tak dobře značené turistické trasy tady v Řecku. Ale než vyrazím do kopce, zaujme mě cedule směřující k antickým vykopávkám. Prostor samotný působí neudržovaně. Cedulky mi toho moc neřekly. Většinou je a nich napsán jen stručný popis: studna, zbytky Apollonova paláce, opevnění… Nikde není jasně označené kde a kolik se platí vstupné. Takže si to nasměřuji po pěšině mezi ruiny, když za mnou vybíhá paní a vcelku tvrdě a nahlas mi říká, že vstupné je 2 eura.

Jen těžko se mi v pozůstalých zdech čte jak chrám, okolní budovy a hradby vypadaly. Z internetu se později dovídám, že cennosti nalezené v kobkách pod chrámem jsou dnes uložené v Britském muzeu. Tady, na kopečku Kolona, zůstaly jen kameny a pomalu zarůstají trávou a květinami. Ale snad kameny mluví ještě víc než zlato. Na chvilku se tu posadím a představuji si, jak se na to samé moře dívalo tolik různých kultur přede mnou.

Najít začátek značených turistických tras není vůbec lehké. Podle mapy začínají až za městem a tak rychle procházím město, a po silnici začínám stoupat vzhůru. V místech, kde bych se měla napojovat na první trail, mě mimo silnici nepustí zavřená brána. Nezbývá mi než pokračovat dál po silnici. Projdu vesnicí Tzikides a dorazím až do Pachia Rachi, kdysi hlavní město ostrova, dnes spíše vesnici duchů. Tady bych se měla tak jako tak napojit na trasu číslo 3. U silnice vidím značku s číslem 4 a žádný rozcestník. Rozhodnu se zabočit do vesničky a ukazuje se, že to bylo správně. Za nedlouho před sebou vidím dřevěný ukazatel. Nejdřív váhám. Odrazuje mě štěkot psů i fakt, že cesta v trávě vůbec vidět. Ale psi jsou za plotem a cesta se určitě ukáže, říkám si.

A taky že jo. Klesám po uzounké pěšince mezi kopce až k rokli, kterou se v zimních měsících nejspíš žene voda. Okolí mě fascinuje. Tolik barev zelné, od temné až po skoro stříbrnou. Cestičku lemují trnité keře, nade mnou lítají ptáci. Je tu klid a jsem tu sama. Užívám si to.

Podle předpovědi dnes mělo svítit sluníčko. Místo toho fouká vítr a na obloze se ženou mraky. Začne pršet a já se musím smát. Je to snad pravidlo, že vždy když vyrazím na výlet do kopců, přivolám déšť? Náladu mi to nezkazí. Naopak. Je mi veseleji a veseleji. Na boty se mi lepí mazlavé bahno, broukám si a jednou rukou si přidržuji kapuci.

Nacházím se v místě, kde mimo malého kostelíka není vidět jediná budova. Je to možné? Takový kousek od rušných Athén? U rozcestí se pasou koně. Byly doby, kdy jsem se kolem koní motala denně. Čím jsem starší, tím větší respekt k těmhle zvířatům mám. Jdu trochu bokem, ale působím jako magnet. Obzvláště na hříbě, které se rozhodně mě následovat tak těsně, až do mě sem tam šťouchne čumákem. Nakonec si to rozmyslí a vrátí se k mámě.

Trasa začíná být nečitelná. Je tu snad stovky vychozených cestiček od koz. Některé značení evidentně chybí. Vím zhruba směr a tak postupuji údolím stále kupředu. Pořád jsem tu sama. Nedoléhá ke mně ani zvuk aut. Co chvíli se zastavím a rozhlížím se. Pro moje oči je to neznámá krajina. Nízké keříky, kamenitý terén. Dojdu až k řece a najednou už není vůbec poznat kudy dál. Někde v kopci nademnou slyším hlasy, v dálce se vrcholu jednoho kopce objevuje pasák koz se svým stádem. Sednu si na kámen, jím banán a pozoruji rozpuk jara kolem mě. Kde není trnitý keř, tam kvetou modré, fialové, růžové a žluté květiny.

Cesta se nakonec zase ukáže a já začnu stoupat až ke staré vodní nádrži skoro na vrcholu kopce. Tady se rozhoduji pokračovat výš. Vystoupám až na samotný vrchol trasy. Vidím moře nalevo i napravo. Vítr je neúprosný a vrací se déšť, tak se rozhodnu pokračovat. A najednou značená trasa mizí docela. Projdu několik možných cest od poslední značky. Jednu, druhou, třetí, čtvrtou, ale pokaždé nikam nevede. Mrknu na mapu a odtuším, kudy jít abych se napojila na zpevněnou cestu. Ten kousek jdu neskutečně dlouho. Doslova se prodírám trním, skáču po kamenech, slézám skalky. Ale to všechno za to stojí. Pohled na druhou stranu ostrova mě odměnil. Tady je to jiné. Hluboká údolí, příkré svahy, šumění moře, zvonce koz.

Když se napojím na zpevněnou cestu, už z ní neodbočím. Čas mě pohání dopředu a vrchol hory kudy vede další část treku je celý v mraku. Potkávám dalšího pasáka koz. Ten rychle běží ke svému psu, krmí ho pečivem a posunkuje na mě, ať jdu rychle a hlavně tiše.

Procházím vesnicí Lazarides kolem přivázaných a uštěkaných psů. Dorazím na silnici, která vede ke klášteru. Barva zelených stromů a polí působí kontrastně s bílou budovou. Je tu klid a ticho.

Směřuji dolu ke klášteru svaté Trojice a kostelu svatého Nektariose. Když přicházím, odbíjí akorát pátou. Rychle zapálím svíčku jako poděkování a vyrážím do přístavu. Nejspíš budu muset popoběhnout, abych chytla trajekt. Nakonec nemusím. Pán co před kostelem prodával pistácie mi zastavuje a posunkuje, ať naskočím na jeho skútr. Svezl mě až do přístavu a ještě mi dal pytlíček pistácií. A opravdu, jak se říká, myslím že to byly ty nejlepší pistácie na světě. Minimálně v tu chvíli.

Nachodila jsem 27 km a bylo mi perfektně. Doma se zpětně dočítám, jak významným ostrovem Aegina byla. První místo v Řecku, kde se razily mince. Jeden z největších rivalů Athén a významný obchodní přístav. Ostrov byl dvakrát pod mocí Benátek a taky vypleněn korzárem Barbarossou. A to tak krutě, že muži byli pobyti a ženy odvedeny do otroctví. Druhá světová válka pak znamenala začátek stěhování obyvatel pryč z ostrova a konec hlavního města v horách. Tam dnes nenajdete ani restauraci ani obchod a nejezdí tudy ani autobus. Dnes je to Athénany velmi oblíbené místo. Mnoz z nich tu mají svůj letní dům, nebo se sem jezdí koupat přes víkendy.

Ostrov toho má co nabídnout. Pokud chcete vidět „všechno“, doporučuji si půjčit motorku, čtyřkolku anebo auto alespoň na jeden den. Já jsem nestihla antický chrám bohyně Afaie, který je oproti chrámu Apollona zachovaný a jedná se o druhý nejstaší chrám v dórském stylu v celém Řecku. A pistácií doporuččuji koupit alespoň kilo. Praží je na soli a nikde jinde jsem nejedla takové pistácie jako tady.

Jak na ostrov

Na jachtě, nebo lodí z přístavu Piraeus. Jezdí sem několik společností. Doba plavby a cena plavby se liší. Se společností Flying Doplhin se na ostrov dostanete už za 40 minut, ale taky si připlatíte. Lístek stojí 13, respektive 14 euro. Já jsem zvolila tu nejlevnější variantu. Společnost Agios Nektaros. Lístek mě vyšel na 8 euro a pluli jsme asi o hodinu déle. Nic jsem si předem nerezervovala. Kupovala jsem až na místě v přístavu. V takovém případě si ale nechte časovou rezervu. Můj trajekt odjížděl o deset minut dřív, než bylo uvedeno na internetu.

Další společnosti najdete na stránce: http://www.aeginagreece.com/aegina-island/boat-timetables-aegina-boat-information-aegina/