V prvním díle Co dělat když jste si mohli přečíst, jak se s nadměrným očekáváním na cestách, respektive v zahraničí, popasovaly Ingrid Dach a Lenka Gazdová. V té dnešní části se podíváme na zkušenosti Hanky Šormové a Lenky Šilhánové. Jejich vyprávění nás zavedou na Maltu, do Anglie a USA. Obě v zahraničí pracovaly a obě se nakonec vrátily.
Mám ráda cestování i práci na cestách. Mám rád tu svobodu a možnost poznávat. Jenže, není to pořád jen procházka růžovou zahradou. Dokonce bych řekla, že je to často z větší části nekomfort. Poslední dobou mě zajímají témata, o kterých se ve spojení s cestováním moc nemluví. Jedním z nich je očekávání. Velmi snadno si je vytváříme a o to je to větší náraz na cestě. Proto jsem vyzpovídala děvčata, zkušené cestovatelky, které si na cestách vytvořily nadměrná očekávání.
Určitě jste si všimli, že poslední dobou hodně lidí tíhne a vybízí k ZERO WASTE stylu života. Podle mě je zero waste označení trochu mylné. V podstatě nikdo nedokáže žít a zároveň neprodukovat odpad, žít beze stopy. Jediné o co se můžeme snažit je LOW WASTE. Snížení našeho dopadu na planetu v co největší míře.
Určitě už po čtvrté, možná po páté jsem držela suchý únor. Jde o měsíc, kdy se nedotknu alkoholu. A nejenom já, ale čím dál tím větší počet lidí tuhle akci dodržuje. Důvodů, proč si to zkusit je několik. Každý má ten svůj. Někdo chce zhubnou, jiný ušetřit, někdo má alkoholu fakt dost. Myslím, že měsíc bez u nás nejrozšířenější drogy, je fajn. A pro někoho je to daleko déle trvající změna. Tak proč ho držím já?
Tyhle boty tahám vlastně všude už přes rok. Poprvé jsem je obula na podzim 2017 a od té doby se mnou VIVOBAREFOOT PRIMUS SWIMRUN zvládly zimu na Islandu, prochodily Řecké ostrovy, prošláply kus Šumavy. Uběhla jsem v nich několik kratších, ale i delších tratí. Jako například část Athens Authentic Marathon. Podržely? Na 100%.
Ať už věříte na horoskopy nebo ne, nedalo se přehlédnout, jak nám každý z nich predikoval složitý a životně zlomový rok 2018. Ono vůbec ty osmičky na konci, minimálně pro nás Čechy, byly vždy tak trochu osudové. Pro mě osobně, se rok života počítá ne od půlnoci 1.1., ale od mých narozenin. To je totiž můj rok života. To je doba, kdy já pro sebe rekapituluji kam jsem se posunula, co se naučila a zažila. Ale pro jednou, proč se neohlédnout i teď, na začátku roku.
Vrcholů, na které lze vylézt, je na Šumavě opravdu hodně. Když se dívám na soupisku všech tísícovek v naší republice, Velký Ostrý je na 65. místě. A kdo by nechtěl vylézt na kopec jehož dvěma vrcholům se jinak říká také „prsa matky Boží“? Zvolila jsem okružní cestu Hamry – U kostela > Velký Ostrý > Hamry > Hamry – U kostela. Jezdila jsem jenom prstem po mapě a odhadla jsem to na zhruba dvě hodinky chůze. Nakonec to byly hodiny čtyři, částečně proto, že Martinův palec byl po úrazu ještě citlivý a částečně proto, že jsme šli až nahoru a kousek dolů naboso.
Po naší zkušenosti z ostrova Kea jsme s taťkou vybírali ostrov, který bude dostatečně velký a nabídne nám trochu více komfortu při našem toulání. Nakonec jsme vybrali ostrov Andros, který je necelé dvě hodiny od přístavu Rafina, třetího Athénského přístavu.
Když jsem oznámila, že se chystám spustit svůj profil na Patreonu, téměř každý se mě ptal, co to je? Pravda, v Čechách není moc rozšířený, i když se tam pár Čechů najde. A tak jsem se rozhodla popsat, co to Patreon je a o čem je.
Na ostrov Aegina se každý den dívám z terasy. Někdy je vidět jasně a je možné rozeznat město Vagia na pobřeží. Jindy není kvůli oparu vidět vůbec a v noci pozoruji mihotající se světla. Nejdřív jsem si myslela, že se dívám na druhou stranu Saronského zálivu, možná až na Peloponéský poloostrov. Ale pohled do mapy mě vyvedl z omylu. Bylo rozhodnuto. Tam si udělám jednodenní výlet.
V prvním díle Co dělat když jste si mohli přečíst, jak se s nadměrným očekáváním na cestách, respektive v zahraničí, popasovaly Ingrid Dach a Lenka Gazdová. V té dnešní části se podíváme na zkušenosti Hanky Šormové a Lenky Šilhánové. Jejich vyprávění nás zavedou na Maltu, do Anglie a USA. Obě v zahraničí pracovaly a obě se nakonec vrátily.
Mám ráda cestování i práci na cestách. Mám rád tu svobodu a možnost poznávat. Jenže, není to pořád jen procházka růžovou zahradou. Dokonce bych řekla, že je to často z větší části nekomfort. Poslední dobou mě zajímají témata, o kterých se ve spojení s cestováním moc nemluví. Jedním z nich je očekávání. Velmi snadno si je vytváříme a o to je to větší náraz na cestě. Proto jsem vyzpovídala děvčata, zkušené cestovatelky, které si na cestách vytvořily nadměrná očekávání.
Určitě jste si všimli, že poslední dobou hodně lidí tíhne a vybízí k ZERO WASTE stylu života. Podle mě je zero waste označení trochu mylné. V podstatě nikdo nedokáže žít a zároveň neprodukovat odpad, žít beze stopy. Jediné o co se můžeme snažit je LOW WASTE. Snížení našeho dopadu na planetu v co největší míře.
Určitě už po čtvrté, možná po páté jsem držela suchý únor. Jde o měsíc, kdy se nedotknu alkoholu. A nejenom já, ale čím dál tím větší počet lidí tuhle akci dodržuje. Důvodů, proč si to zkusit je několik. Každý má ten svůj. Někdo chce zhubnou, jiný ušetřit, někdo má alkoholu fakt dost. Myslím, že měsíc bez u nás nejrozšířenější drogy, je fajn. A pro někoho je to daleko déle trvající změna. Tak proč ho držím já?
Tyhle boty tahám vlastně všude už přes rok. Poprvé jsem je obula na podzim 2017 a od té doby se mnou VIVOBAREFOOT PRIMUS SWIMRUN zvládly zimu na Islandu, prochodily Řecké ostrovy, prošláply kus Šumavy. Uběhla jsem v nich několik kratších, ale i delších tratí. Jako například část Athens Authentic Marathon. Podržely? Na 100%.
Ať už věříte na horoskopy nebo ne, nedalo se přehlédnout, jak nám každý z nich predikoval složitý a životně zlomový rok 2018. Ono vůbec ty osmičky na konci, minimálně pro nás Čechy, byly vždy tak trochu osudové. Pro mě osobně, se rok života počítá ne od půlnoci 1.1., ale od mých narozenin. To je totiž můj rok života. To je doba, kdy já pro sebe rekapituluji kam jsem se posunula, co se naučila a zažila. Ale pro jednou, proč se neohlédnout i teď, na začátku roku.
Vrcholů, na které lze vylézt, je na Šumavě opravdu hodně. Když se dívám na soupisku všech tísícovek v naší republice, Velký Ostrý je na 65. místě. A kdo by nechtěl vylézt na kopec jehož dvěma vrcholům se jinak říká také „prsa matky Boží“? Zvolila jsem okružní cestu Hamry – U kostela > Velký Ostrý > Hamry > Hamry – U kostela. Jezdila jsem jenom prstem po mapě a odhadla jsem to na zhruba dvě hodinky chůze. Nakonec to byly hodiny čtyři, částečně proto, že Martinův palec byl po úrazu ještě citlivý a částečně proto, že jsme šli až nahoru a kousek dolů naboso.
Po naší zkušenosti z ostrova Kea jsme s taťkou vybírali ostrov, který bude dostatečně velký a nabídne nám trochu více komfortu při našem toulání. Nakonec jsme vybrali ostrov Andros, který je necelé dvě hodiny od přístavu Rafina, třetího Athénského přístavu.
Když jsem oznámila, že se chystám spustit svůj profil na Patreonu, téměř každý se mě ptal, co to je? Pravda, v Čechách není moc rozšířený, i když se tam pár Čechů najde. A tak jsem se rozhodla popsat, co to Patreon je a o čem je.
Na ostrov Aegina se každý den dívám z terasy. Někdy je vidět jasně a je možné rozeznat město Vagia na pobřeží. Jindy není kvůli oparu vidět vůbec a v noci pozoruji mihotající se světla. Nejdřív jsem si myslela, že se dívám na druhou stranu Saronského zálivu, možná až na Peloponéský poloostrov. Ale pohled do mapy mě vyvedl z omylu. Bylo rozhodnuto. Tam si udělám jednodenní výlet.