- Máma
- Digitální nomádka
NEKESA
Nikola Oudes Dóžová
Vždycky jsem milovala cestovat, sportovat, poznávat nečekané a žít „out of the box“. I s malým dítětem v tom chci pokračovat. S ním je to dokonce ještě větší jízda! Ráda bych nejen matky inspirovala, že dítě není stopka a život s ním může být stejně a dokonce ještě víc akční a zábavný.
Když zrovna nejezdíme na kole, nepoznáváme dálky, nejsme na Šumavě, tak chodíme po Česku a spíme venku.
- Máma
- Digitální nomádka
NEKESA
Nikola Oudes Dóžová
Jsem aktivní máma, která pracuje na dálku. Svět je podle mě velký a barevný a každý si ho může žít podle sebe. Přesně to se snažím od malička ukazovat i Mikolášovi.
Vždycky jsem milovala cestovat, sportovat, poznávat nečekané a žít „out of the box“. I s malým dítětem v tom chci pokračovat. S ním je to dokonce ještě větší jízda! Ráda bych nejen matky inspirovala, že dítě není stopka a život s ním může být stejně a dokonce ještě víc akční a zábavný.
Když zrovna nejezdíme na kole, nepoznáváme dálky, nejsme na Šumavě, tak chodíme po Česku a spíme venku.
Naše zážitky s Mikolášem
Jak to všechno začalo
Když jsem byla malá, moji rodiče léta pracovali pro křesťanskou organizaci YWAM jako misionáři. Takže jsme cestovali hodně. Anglie, Holandsko, Rusko… Dlouhé přesuny (například 58 hodin z Amsterodamu do Petrohradu) mi ani tehdy ve třech letech nedělaly problém. Když se narodil brácha, už nešlo takhle cestovat a moji rodiče poskytovali ubytování lidem v nouzi u nás doma. Běžně se k nám vešlo kolem dvaceti lidí ze zemí jako Rumunsko, Ukrajina, Burundy, Nigérie, Keňa a další. Myslím si, že díky tomu všemu vděčím za otevřené obzory, chuť poznávat jiná místa, lidi a kultury. A taky za pocit, že #jdetoijinak.
První delší cestu jsem podnikla, když mi bylo 16. Rodiče mě poslali na celé léto do Kanady. Byla to po mnoha stránkách klíčová cesta a za mnohé vděčím paní Valerii, která se o mě tvrdě, ale s láskou starala. Dodnes mám uloženou poznámku, citát, od Santany – náčelníka Kiowů:
Nechci se usadit. Miluji toulat se prériemi. V nich se cítím svobodný a šťastný. V momentě kdy se usadíme, začneme blednout až umřeme.
Od té doby uběhlo hodně času a já jsem měla možnost se podívat na různá místa a některá opakovaně. Hlavně Evropa jako Švýcarsko, Polsko, Řecko Chorvatsko, Itálie, Rakousko, Slovensko a Istanbul. Většina cest byla více týdenní a někdy i více měsíční s delším pobytem na jednom místě. A v podstatě žádná nebyla nijak dlouho dopředu plánovaná.
V roce 2011 jsem strávila přes půl roku v Keni. Odtud moje přezdívka Nekesa. Volně přeloženo jako ta, která přichází v období sklizně.
Kajakem se hodně změnilo
V létě 2016 jsem se začínala otevírat možnosti naplno cestovat. Když jsem potom potkala J., život mi nabídl možnost plnit si svůj cestovatelský sen. Přidala jsem se k jeho cestě a všechno, co jsem od té doby potřebovala, se mi vešlo do pětimetrového kajaku.
Stala jsem se nomádem se vším všudy. Přesouvali jsme se z místa na místo a žili ze dne na den. Do kajaku jsem sedla v Pule a během podzimu a jara odpádlovala podél Italského pobřeží až do kousek za Manfredonii na jihu. Něco okolo 1000 kilometrů. Pro mě to byla extrémně náročná a bohatá kušenost. A právě tady se zrodila myšlenka založit skupinu pro holky nomádky.
Sport a outdoor
Můj život vždycky byl hodně barevný. Kromě cestování a kultury ve všemožné podobě (dlouhé roky jsem hrála na housle a příčnou flétnu) a knížek (já jsem totiž obrovský knihomil), v něm vždycky zabíral velké místo i sport. Od mala jsem s tátou jezdila hodně na kole a lezla. Později jsem hrála jsem tennis badminton i florbal. Všechno šlo stranou když jsem propadla downhilu a roky trávila každý den na kole. Víkend co víkend jsem jezdila na závody a dokonce jela na měsíc jezdit do Whistleru. Ale i to jsem opustila, když jsem odjela do Keni.
Nějaký čas jsem se věnovala rugby jako hráčka i jako trenérka. Ale jak se život proměňoval, přestala jsem mít ambice závodit a zápasit. Navíc mám za sebou velký úraz páteře a dvě operace levého kolene a chybí mi část vazů a menisku. A tak se na rekreační úrovní věnuji střídavě běhu, bruslím, kolu, plavání, józe, freedivingu a dálkovým pochodům.
Často si naplánuji dvoudenní výlet s přespáním venku. Být venku mě hodně naplňuje a dává mi prostor utřídit si myšlenky. Tak trochu mě to vrací k podstatě dlouhého kajakování. Přešla jsem Šumavu, Nízké Tatry, Bílé Karpaty, šla z Tábora do Písku. Poslední dvě trasy jako těhotná. Od té doby co mám Mikoláše dělám hlavně to, kde se ke mně může přidat. Takže hodně chodíme kratší úseky, bruslíme a jezdíme na kole. Za sebou máme zatím návštěvu rakouska, Švýcarska, přechod Šumavy, měsíc na cestách po Polsku a moc se těším, co dalšího zažijeme.
