Miluju dobrou kávu, ultraběhy, knihy, přírodu. A hlavně, dělat věci jinak…

She Nekesa portrét

Vždycky jsem ráda cestovala. Asi hlavně díky rodičům. Když jsem byla malá, léta pracovali pro křesťanskou organizaci YWAM jako misionáři. Takže jsme cestovali hodně. Anglie, Holandsko, Rusko... Dlouhé přesuny (například 58 hodin z Amsterdamu do Petrohradu) mi ani tehdy nedělaly problém. A když už nešlo cestovat, moji rodiče začali ubytovávat lidi v nouzi u nás doma. Běžně se k nám vešlo kolem dvaceti lidí ze zemí jako Rumunsko, Ukrajina, Burundy, Nigérie, Keňa a další. Myslím si, že díky tomu všemu vděčím za otevřené obzory, chuť poznávat jiná místa, lidi a kultury. A taky za pocit, že to jde i jinak.

První samostatnou cestu jsem podnikla, když mi bylo 16. Rodiče mě poslali na celé léto do Kanady. Byla to po mnoha stránkách klíčová cesta. Dodnes mám uloženou poznámku, citát, od Santany – náčelníka Kiowů:

“Nechci se usadit. Miluji toulat se prériemi. V nich se cítím svobodný a šťastný. V momentě kdy se usadíme, začneme blednout až umřeme.”

Od té doby uběhlo hodně času a já jsem měla možnost se podívat na různá místa. Nejvíce mne asi oslovila Varšava a Istanbul. Místa, kam se pravidelně vracím. V roce 2011 jsem se vydala na další delší samostatnou cestu. Tentokrát do Keni. Nakonec jsem tam zůstala půl roku. A odtud moje druhé jméno, Nekesa. Volně přeloženo jako ta, která přichází v období sklizně.

She Nekesa v noci na pláži

V létě 2016 jsem se začínala otevírat možnosti naplno cestovat. Když jsem potom potkala Jiřího, život mi nabídl možnost plnit si svůj cestovatelský sen. Přidala jsem se k jeho cestě a všechno, co jsem od té doby potřebovala, se mi vešlo do pětimetrového kajaku.

Stala jsem se nomádem se vším všudy. Přesouvali jsme se z místa na místo a žili ze dne na den. Stále bylo co objevovat. A to především o sobě. Byla to doba neustálého rozšiřování si obzorů. Do kajaku jsem sedla v Pule a během podzimu a jara si to odpádlovala podél Italského pobřeží až do kousek za Manfredonii na jihu. Okolo 1000 kilometrů. Pro mě to byla extrémně náročná a bohatá kušenost. A budu moc ráda, pokud ji v budoucnu rozvinu. Momentálně je můj kajak v Itálii a já se připravuju na další etapu.

V určitý moment cesty jsem se potřebovala odpojit a hledat sama sebe. Chtěla jsem přejít Pyreneje po známé GR 11. Přechod jsem ukončila čtvrtý den. Proč? Kombinace špatné výbavy, špatného načasování, špatného počasí a zhoršujícího se zranění. Podle mě to tak mělo být.

Vyhlídky na rok 2018

Od podzimu 2017 moje cesta nebyla úplně jasná. Střídavě jsem trávila čas ve Švýcarsku a Čechách. Na přelomu roku jsem byla několik týdnů na Islandu. Na jaře jsem odjela do Řecka. Jak se ukázalo, mysl potřebovala vstřebat hodně podnětů z kajakové cesty, srovnat se s novým vnitřním nastavením a já se potřebovala smířit sama se sebou.

Nyní sháním vhodnou dodávku, do které naložím sebe, psa Adélku a budeme cestovat po Evropě a možná i jinam.