Polský Balt má pro mě zvláštní kouzlo. Je divoký, syrový. Vítr umí být pořádně neodbytný. A já si to užívám. Mám ten krátký diskomfort ráda. Někde tady, uprostřed pláží jako z Karibiku, si moje hlava vždycky odpočine.

Když se nikam nemusí – (s)plynutí u moře

Dny tady mají úplně jiné tempo. S koncem sezóny i sem dorazí zpomalení. Některé dny věnujeme výletům na kole po cestách v borovicových lesích. Jindy chodíme kilometry po plážích a brouzdáme nohama v ledové vodě. Sem tam vyrazíme na západ slunce nebo si dáme drink v baru. Občas popojedeme autem trochu dál, na některé z našich oblíbených míst. A někdy jsme celý den v domku.

Těžko se popisuje ten zvláštní pocit, který tady u moře mám. Jako byste se najednou ztratili a svět o vás nevěděl. Za mořem cítíte volání dálek. Vzdálenost je tady zkreslená. Den, kdy nepozdravím moře, se cítím nesvá. Hodně mě to vrací zpátky do doby, kdy jsem bydlela v kajaku a spala na plážích.

A protože je mi jasné, že na melancholii nad mořem, divokou přírodu, někdy drsné podmínky a taky všudypřítomný nevkus vás nenalákám, přikládám svoje tipy, co vidět od Łeby po Gdaňsk. Předem mi přijde fér říct, že žádné dinoparky ani podobné atrakce vám doporučovat nebudu. Proč? Vysvětlím na konci.

Vítejte u mého malého průvodce tímhle koutem Baltu.

Kdy má Balt největší kouzlo?

Jezdím sem k moři na sever Polska už pět let. Vždycky na podzim, těsně po hlavní sezóně. Ve chvíli, kdy už je většina atrakcí zavřená, rozebírají se bary na pláži a počasí si s vámi trochu hraje. Jednou si vykračujete v tílku, jindy musíte nasadit čepici.

Zažila jsem to tady i v listopadu. To už je pro opravdové dobrodruhy a lidi s jistým charakterem. Ostrý vítr, moře jako led a všude pusto prázdno. Ideální podmínky pro kreativní čas. Umím si představit nad mořem trávit čas při psaní knihy, malování obrazů, nebo tak něco.

Hlavní sezóna mě osobně neláká. Chápu, že pro spoustu lidí je léto jedinou možností, kdy se k moři dostanou. V takovém případě bych se vyhnula nejrušnějším letoviskům a hledala místa, kde se dá uniknout davům.

Chápu, že třeba nemáte jindy volno. A když to jinak nepůjde, hledala bych klidná místa a pozor na komáry. Zrovna letos z nich byli lidi zoufalí. 

Bydlíme u pláží, kvůli kterým se vracíme

Jezdíme do vesnice Dębki, která má, prý, tu nejhezčí pláž na polském Baltu. Pár jsem jich už podél pobřeží od Štětína viděla a troufám si s tím souhlasit. I když to o té “své” pláží, říká každá vesnice.

Proč experimentovat, když tady máme všechno, co potřebujeme. Klidné zázemí s dostatkem soukromí pro všechny, uzavřený areál, hřiště pro syna, pravidelně sekaná tráva, wifi, terasa, gril a k moři to je do 10 minut.

Osada Dębki – paní Ala je moc milá. Zkuste říct, že jste od Borise.

Celkově je tady nabídka ubytování opravdu široká. Někdy je až úsměvné, jaké bizarní kombinace se vedle sebe objeví. Kdo má obytné auto, může využít kempy. V některých jsou o chatky a ve všech se dá spát pod stanem. Vybrat si můžete i tzv. domki holenderské, což jsou mobilheimy. Časté jsou domki letniskové s kuchyní a koupelnou v uzavřeném komplexu. Jenže jsou často jeden vedle druhého bez soukromí. Najdete tu i klasické penziony. No prostě polský národ je podnikavý a každý kdo si tu koupil kousek země, si postavil na co měl a co mu nejvíc vydělá. 

Na blind bych nejezdila, případně vybírala na Bookingu jiné ubytování. Ale pořádně si prohlédněte i na mapě, jak vypadá. Některá ubytování jsou moc namačkané na sobě.

Moje malé gastro okénko

JO! Mi-lu-ju jídlo a z cest si často vozím recepty. A místní nakládané sledě se absolutně nedají srovnat s tím, co seženete v obchodech u nás. Rybí polévku si tu dát musíte. Každý podnik ji vaří po svém. Zpravidla bývá pikantní, často z lososa, někdy papriková. Mňam. Tady pár mých dalších oblíbenců:

Surówki (čti surůvky) ke všemu. Ne, není to náš salát. Spíš něco jako příloha, kterou si můžete namíchat podle sebe a dát i samostatně. Je to najemno nakrájená zelenina. Často zelí, mrkev, červená řepa, někdy okurka.

Kopr, na ten pozor, ten se tady dává do všeho. Na brambory, do polévek, na ryby, do surówek. A to já ráda.

Pierogi určitě znáte. Tady na severu je mají skoro v každém podniku, ale ne vždy jsou domácí. Když na ty domácí narazíte, budete se na ně vracet. Na pierogi patří hodně másla a samozřejmě kopr.

Zapiekanki jsou taková polská pizza. Prostě půlka bagety posypaná kde čím a zapečená. Standardní velikost je 25 cm, najdete i 2x tak větší. 

Gofry, prostě wafle. Doma je dělám často a měla jsem i ty belgické v Belgii. Ale tyhle jsou prostě obří. Můj oblíbený podnik najdete na mapě. 

Uzené ryby tady koupíte v malých stáncích na ulici, kde si je prodejci udí. Někdy je chuť specifická, pokaždé trochu jiná. Opět se to nedá srovnat s tím, co si kupujeme u nás.

Jinak je nabídka všude podobná. Smažené ryby, hranolky, smažené brambory a batáty, pizza, tomatová polévka s těstovinama, těstoviny, bramborové placky, hodně sladkých zákusků, různé pečivo v pekárnách a zmrzlina. 

Místa, co mám ráda. A vy byste mohli taky.

Pět let je pět let. Žádný průjezd jednou z rychlíku. Na místa se opakovaně vracím. Ne každý rok, spíš podle nálady. Kdyby tu chtěl člověk poznat všechno až do morku kostí, musel by tu strávit celý rok. A možná život?

Dębki

Pro někoho jedno z letovisek, pro nás zázemí. Pláže jsou tady široké, k moři musíte projít lesem, hlavní silnice je daleko. Je tady několik dobrých restaurací (a mnoho dalších), lezecký park, kajaky, cyklostezky, obchody. Rádi využíváme možnost na kolech dojet do Białogóry i Jastrzębiej Góry. Rybáři zde loví na svých klasických loďkách a úlovky prodávají ráno u rybárny. Na řece Piaśnica končilo Polsko (1920–1939). I tady už se propisují změny. Hodně se staví nové apartmány, stará silnice dostala nový povrch a přibyla nová cyklostezka. Zatím ale pořád dobrý.

Białogóra – Zagroda

Tohle je takový fajnový spot, když máte malé děti. Je tady hřiště a hlavně malá mini zoo. Vy se můžete najíst a děti si mezitím pohrát se zvířátky. Není to žádné hogo fogo, prostě normální restaurace s bonusem. My sejm jezdíme na kole lesem a zpátky po pláži. To je nevšední zážitek!

Łeba

Zásadně se vyhýbám atrakcím. A že jich je v okolí Łeby opravdu hodně. Projdu si promenádu, respektive Alej polských prezidentů, a zajdu do přístavu pro uzené ryby. Pak popojedu k vesnici Rąbka, odkud se dá vyrazit do Słowińského národního parku k pohyblivým dunám. Parkoviště je placené a během sezóny se platí i vstup na duny. Můžete jít pěšky, využít kola nebo placený melex (je to asi 6 km). Mimo sezónu se k dunám dostanete zadarmo. Nejvíc dramatické to je za deště a mlhy. Člověk chvílemi čeká, odkud z mlhy vyletí drak. Vypadá to tady jako ze Hry o trůny. Doporučuji návrat po pláži, která je opravdu divoká, plná malých kamínků a mušliček. 

Hel

Poloostrov se dá projet celý na kole, jen pozor, je dlouhý asi 38 km. Když dojedete na konec, je to takové klasicky polské. Všude všeho hodně. Já si projdu přístav s restauracemi a mizím dál na konec Kašub. Pokud vás (nebo někoho z rodiny) zajímá druhá světová válka, navštívit můžete muzeum obrany pobřeží. Děti můžete vzít do Fokária a muzea rybolovu. Akorát pozor, do Fokária je v sezóně dlouhá fronta.

A na Hel se samozřejmě jezdí za větrem. Takže jestli máte rádi kitesurfing a všechno takové, tady najdete svoji krevní skupinu.

Gdyně

Na první pohled velmi industriální místo. Roky jsem ho míjela. Proč tam jezdit, když je kousek Gdaňsk? Jenže když prší, musíte řešit náhradní plán.

I pro malé děti je hezké Gdyňské akvárium. Možná vás na první dobrou neohromí, ale když si všechno pořádně prohlédnete a budete si ukazovat, klidně tu strávíte dvě hodiny. Kousek odtud je Centrum experimentální vědy, prostě něco jako IQlandia.

A jestli máte děti, které zajímají lodě, hned naproti akváriu si můžete zaplatit vstup na plachetnici a torpédoborec.

Sopot

Bývalé lázeňské město, dneska vysoce turistická záležitost. Ulice jsou i v září velmi plné. Je tady slavné molo, které patří k nejdelším dřevěným molům v Evropě. Vstup je zpoplatněný, i v září. Jedna rychlá fotka s Křivým domkem, dát si vyhlášené gofry a můžete se jít uklidnit do parku, kde je velké dětské hřiště. Pláž je tady samozřejmě taky, ale jak jednou zkusíte tu divokou, tahle městská vás už nebude bavit.

Praktické info: parkování je zpoplatněné a počítejte s tím, že mezi Gdyní, Sopotem a Gdaňskem bývají zácpy. Pokud jedete autem, raději si na přesun nechte časovou rezervu, nebo využijte vlak.

Gdaňsk

Město na celý den, možná dva. Upřímně je krásné, ale náročné zároveň, že se synem ještě vyčkávám. Dokud byl v nosítku, prošla jsem ho vcelku obstojně. S kočárkem bych se tady tahat nechtěla a momentálně jsou pro něj zdejší fantastická muzea ještě moc složitá.

Tady máte pár tipů, co vidět, protože podobná místa jinde moc nenajdete. Muzeum II. světové války je snad na celý den, doporučuji českého audioprůvodce. Evropské centrum Solidarity, promenáda u Motławy, Dlouhé náměstí a nenechte si ujít výstup na střechu baziliky Nanebevzetí Panny Marie.

Ewa Zapsrazsa

Tohle v žádném průvodci „13 míst, kam k polskému Baltu“ nenajdete. Je to poklad, který jsme objevili. Restaurace Ewa Zaprasza začala v roce 1987 jako malé výdejní okénko na verandě. Dneska tu mají jedny z nejlepších nakládaných sleďů, skvělé rybí speciality, výborná vína a dezerty. Je potřeba si udělat rezervaci tak 4 dny dopředu. Za dobrým jídlem do Sasina.

Palác Ciekocinko

Jen nedaleko je schovaný další poklad. Luxusní pětihvězdičkový butikový hotel. Jednou jsme tady byli ubytovaní a byl to nevšední zážitek. Vynikající snídaně na velice vysoké úrovni a pocit, že jste na zámku. Okolní anglický park se vzrostlými duby vytváří neskutečnou atmosféru. Poslední dobou sem občas zajedeme na slavnostnější jídlo.Restaurace Luneta & Lorneta je součástí MICHELIN Guide Poland 2026.

Aktivity, co mě baví. A vás bys mohly taky.

Poslední dobou se rozmohl takový nešvar. Road trip po půlce Polska za týden. Pak se na internetu objevují itineráře, co vidět, kde jíst a co navštívit. A já jen kroutím hlavou. Moře v Polsku je pro mě unikátní právě přírodou.

Já sem hlavně jezdím odpočinout si. Žádný rozpis na dva týdny, přejíždění a narvané dny. Jezdím sem načuchat moře, nechat si rozcuchat vlasy a chodit bosky. Aktivita číslo jedna, dva, tři… jsou dlouhé procházky po pláži. Nic se nevyrovná chůzi po místním písku, který je nejjemnější, jaký mi kdy mezi prsty zalezl. Taky ho vysypávám klidně ještě půl roku po návratu.

Jízda na kole je další oblíbená činnost. Je to tady po rovince, v lese je člověk hezky schovaný. Jet do vedlejší vesnice a zpátky je 20 kilometrů. A po pláži jste už někdy jeli?

Poslední dva roky si taky užíváme kajak. Splouvá se tady řeka Piaśnica, ale splavování na kajaku je populární na každé řece, která teče do moře. Hlavně mimo sezonu jste na řece skoro sami. Kolem vás plují labutě, před vámi ulétávají volavky a pod vámi v průzračné vodě ryby. Výlet je to krátký, o to víc si ho zapamatujete.

V neposlední řadě miluju jídlo, takže tady ochutnávám, co to jde, anebo si vaříme v domku.

A co na tom všem mám nejraději? Že si tady užíváme společný čas. Já, syn, můj táta, jeho psi a letos poprvé se stavila i moje mamka. 

Jestli vás zajímá, jak vypadá naše cestování ve více generacích, přečtěte si článek o cestování s taťkou po Fisherman’s trailu.

Tak co, namotivovala jsem vás? Omkrněte mapku, kde je toho trochu víc.

Co je to freediving?

Jednoduše by se dalo říct: potápění na nádech. Ale tak jednoduché to není. V dávné historii určitě šlo o to umět zadržet dech na co nejdéle a potopit se kam to jde pro tu největší rybu a perlu (pokud máte Netflix, doporučuji film Jago). Pokořování hloubek se stalo moderním až docela nedávno.

Něco málo historie

Hloubku 50 m pokořil Enzo Majorca v roce 1962. Teprve koncem 80. let asociace CMAS dává základ jednotlivým disciplínám, kterých je dnes 8. V roce 1992 vzniká AIDA, organizace sdružující potápěče na nádech. Rekordy se prohlubují, zádrže dechu se protahují. Když se podíváte dneska do tabulky rekordů, vypadá to následovně. Nejhlubším člověkem je Herbert Nitsch se svými 214 metry v kategorii No Limits (což v praxi většinou znamená dostat se dolu pomocí závaží a nahoru pomocí balónu se vzduchem). Nejhlubší ženou je Tanya Streeter se svými 160 metry. Nejdelší zádrž dechu je 11:35 minut u mužů a 9:02 minut u žen. 

Toť rekordy.

Osobně? Jsou mi ukradené. Freedivng má totiž ještě další podoby. Nemusíte nutně chtít dělat freediving kvůli pokoření jiných. Můžete se chtít potápět na nádech jednoduše proto, že chcete pozorovat ryby. Nebo uvolnit kotvu na dovolené v Chorvatsku. Nebo chcete ryby i chytat. Nebo jako já, fotit pod vodou.

Strach z vody

Pamatuju si, že jako dítě jsem dokázala blbnout hodiny a hodiny ve špinavém přírodním bazénu kdesi na Moravě. Jezdili jsme tam s tátou na prázdniny. Voda byla pořádně ledová a tak jsme lehali na vyhřáté betonové dlaždice a hřáli se. Ale co víc, voda byla kalná, hnědá a neprůhledná. Taky si pamatuju, jak jsme na pravidelných třítýdenních výjezdech do Gallipoli na jihu Itálie byli ve vodě první a taky poslední. Pořád jsme byli od soli, malinko se potápěli pro mušle, nastavovali zadek vlnám až to pořádně pleskalo.

A pak se něco stalo a ze mě a vody se stali nepřátelé. Jít si zaplavat do bazénu? Ano, ale nesmím tam být sama. Jít si zaplavat do moře? Ano, ale jen tam kde stačím a vidím. Jít si zaplavat do řeky nebo přehrady? No to spíš ne, tam totiž ani nevidím, ani nestačím. Zatímco všichni spolužáci na gymplu plavali na Orlíku pořádně daleko, mně se po pár metrech zrychlil tep, začala jsem hyperventilovat, točila se mi hlava, chtělo se mi zvracet. Měla jsem neopodstatněný strach, že mě NĚCO stáhne do vody. Že se utopím. Přitom jsem vcelku slušný plavec. 

Tyhle situace byly nepříjemné, ale co, nějakému většímu koupání jsme se vždycky dokázala vyhnout. Do chvíle, než jsme jeli na loď do Chorvatska. Představa, že skočím do hluboké vody a nechám se táhnout za lodí byla úplně mimo mojí realitu. Když jsem měla přeplavat z lodě na břeh, dostala jsem se do jakéhosi tranzu a víceméně si z toho nic nepamatuju. 

A teď si asi říkáte, proč se teda potápím? Jak mě tohle vůbec napadlo? 

Freediving je cesta

V mém případě, to byl a stále je, proces. První krůčky jsem udělala tím, že sem si řeka „Jednou chci dokončit triatlon.“ To znamená, musím dokázat plavat v hluboké tmavé vodě. Na jaře 2017 jsem absolvovala jednodenní kurz kraulového plavání. V létě 2017 jsme s mamkou vyjely na all inclusive týdenní pobyt do Itálie. K dispozici tam byl bazén. Malý, ale stačil. Nejenom že jsem se tam pomalinku den ode dne rozplavávala, ale hlavně jsem v něm bývala sama. Prostě velký krok.

Během léta jsem pak měla možnost být několikrát na lodi. A pomalu jsem si posouvala hranice. A pak jsem vyjela na kajak. O to větší stres to pro mě byl, že jsem se té masy pode mnou bála. Představa, že se vyklopím, mě natolik děsila, že se to nestalo ani jednou. Na začátku jsem mívala problém ponořit ruce do vody a nechat je tam. Do vody se mnou musel chodit i Jiří, pokud jsem chtěla plavat, nebo šnorchlovat. A protože Jiří se prezentoval jako freediver a o fríčku mi hodně povídal, řekla jsem si: JEDNOU CHCI FOTIT POD VODOU. V zimě 2018 jsem i nechala udělat neopren na míru. 

První cesta za vodou

A pak jsem od něho odešla, vrátila se do Čech a měla povídání v Brně na které přijela Daniela s Víťou. Po dvou dnech společně tráveného času jeden z nich nadhodil: „Hele za týden jedeme do Chorvatska potápět. Pojeď a náma.“ No asi tušíte, jak to dopadlo. Nakopla jsem Mišáka, vyzvedla je v Bratislavě a jeli jsme na Pag. 

Celý týden jsme poslouchali Xaviera Rudda, pili banánové smoothie, cvičili jógu, pili víno a potápěli. Já se poprvé setkala s konvičkou, dalšími fríčkaři, vyslechla si nějakou teorii a zkoušela se zanořovat. A to byl ze všeho co musíte pro splnění kurzu splnit, největší problém. Někomu to totiž jde a pak je tu skupina lidí, kterým to nejde. A jak se na další dva roky ukázalo, málokdo vám dokáže poradit a říct, proč vám to nejde.

V první řadě nikdo moc nechápal, jaké obrovské kroky dělám, když se držím bójky a koukám se skrz sluneční paprsky kamsi do modra, kde tuším konec lana a plate. Měla jsem neskutečně veliký problém se uvolnit. Ztuhnutý krk, bušení srdce, chuť plakat. A k tomu se přidaly uši. Nebyla jsem si jistá zda vyrovnávám. Vlastně nikdo okolo mě si nebyl jistý. Takže to způsobovalo jen stres, zda to dělám dobře. Přitom jsem to dokázala vysvětlit Elle a ta tam hned na to frkla 28 metrů. Pocit zoufalství při potápění mě provázel celý týden. Byla jsem tlačená termínem a instruktoři mi nedokázali říct, co se mi děje, respektive neděje. Jestli jsem dokázala jít někam k pěti metrům, tak to byla sláva. Výsledek byl, že ač jsem se snažila, odjížděla jsem velmi smutná. A musela jsem hodně zpracovat ten nezdar.

Bazénový zlom

Protože jsem člověk, který hledá cesty, přihlásila jsem se v zimě 2019 na bazénový kurz k Čárysovi. Tak trochu jsem ho už znala z dřívějška. A tušila jsem, že jeho přístup by mi mohl sedět trochu víc. Dva dny naprosto nadupané teorie a dvě session v bazénu mi daly přesně to, co jsem potřebovala. Zvládnutí safety technik a hlavně…dokázala jsem se za veliké podpory Miri potopit na dno 8 metrové jámy. Vryla jsem si do hlavy co mi Čárys řekl: „Jakmile to jde do osmi, nemáš problém jít dál.„ Víkend byl pro mě hodně náročný, protože v předvečer kurzu se mi málem zabila máma. A tak i tohle mě možná motivovalo k tomu, hledat v sobě cesty jak se ve vodě uvolnit a na vodu se těšit. 

Pokud chcete svoje nádechové potápění postavit na dobrých základech, doporučuju Čáryse a Miri. 

Brusel a druhá cesta do Chorvatska

Výlet do bruselu byla taková malá kapitolka. Jeli jsme tam do dvou bazénů: Nemo 33 a TODI. Pro mě byl víc zajímavý TODI. Což je veliká vodní nádrž plná ryb, kterých je tam přes 2000. Kromě ryb tam mají i jeskyni, zatopené auto, podvodní bar. Je to dobrá atrakce i pro scuba potápěče a i pro rodiny s dětma. Tak kdybyste náhodou byli v Belgii, tohle si nenechte ujít.

V létě jsem vyrazila opět na ostrov Pag. S jasným cílem: tenhle rok tam potopím limit na Level 1. Znamenalo to pro mě hodně. Začínala jsem mít pocit, že mě dosažení tohodle cíle stojí nějak podezřele moc peněz. Všechny ty kurzy, nafta, vybavení. Limit je 13 metrů, ovšem instruktoři chtěli víc. Opět jsem celý týden nořila a nořila a opět to nikam nevedlo.

Můj nejhlubší ponor byl tuším 11 metrů. A to je prostě pro svět tabulek málo. To že jsem na sobě opět viděla velký posun, bylo vedlejší. Byla jsem na sebe hrdá, že dokážu jít sama šnorchlovat, že dokážu sama plavat nad hlubokou modrou. Obdivovala jsem klid s jakým potápěl můj kamarád Petr. Na to jak uvolněne pod vodou vypadal vzpomínám pokaždé, když do vody lezu. Kdo z nás mohl tušit, že je to naposledy co potápíme spolu.

Šlus?

A je to. Říkala jsem si. Nepovedlo se a kdo ví kdy se do vody zas dostanu. Jenže Daniela odjela na několik měsíců do Dahabu potápět. Posílala fotky a pak to ve mně nějak uzrálo a já si řekla, že jedu taky. Byla to jedna z mých nejvíc punk cest. Úplně naknop s penězi, bez nějaké možnosti se někam vrátit, s nutností zařídit hlídání pro Adélu na celý měsíc. Ale pantene barva pro rok 2020 je modrá. Tak začnu rok v modré. Na Blue hole.

Zabookovala jsem letenky, pořídila podvodní obal (haha) na foťák a vyrazila. Jaký byl Dahab, o tom bude jiný článek. Jaké bylo potápění? Naprosto nad očekávání. Poprvé jsem viděla barevné ryby. A já je miluju, takže moje jůůůů které neustále znělo ze šnorchlu lidi kolem dost bavilo.

První ponory vedle lana byly za trest. Tři metry a uši bolely. Ale naštěstí pak dojela Pavlínka a Vlado. S nimi to bylo ve vodě velmi lehké. Lezli jsme někdy i dvakrát denně do moře a pomalu pomaloučku jsem si na vodní živel zvykala a on na mě. Největší odměnou my nakonec nebyly ty tři osobáčky, které jsem si v jejich přítomnosti potopila. Ale jejich radost při mém vynoření. Tak o tomhle to je. Říkala jsem si. O té komunitě a sdílené radosti.

AIDA 2

Během pobytu ke mě přišla nabídka udělat si trochu levněji kurz AIDA 2. V podstatě je to první level na otevřené vodě mimo bazén. Jen ty limity byly posunuté na 16 metrů. Hodně jsem nad tím přemýšlela a nakonec jsem do toho šla (díky Víťo, stále to máš u mě!). Byla jsem trochu zklamaná z přístupu instruktora a toho, že jsem po kolikáté už rozebírala úplně ty základní věci…Statika, dynamika, test…vším jsem prošla. Problém byla opět ta hloubka. Prostě jsem nesplnila limit! Tedy v rámci kurzu. Peripetie s tímhle spojené vám popíšu příště. 

Znovu jsem si prošla zklamáním. Zatímco jsem dva roky sledovala jak jeden kurzista za druhým odchází certifikovaný, já měla zas smůlu. Teprve až když jsem tohle hodila za hlavu a začala potápět s Danielou, bylo to jinak. Nejdřív jsem šla do 18 metrů. A dva dny před odjezdem dokonce pod 20 metrů na Blue Hole a to byl den, který změnil ve mně všechno. Následující den jsem potvrdila na 2x limit pro ukončení kurzu.

Co je freediving pro mě?

Proč jsem tomu věnovala tolik času a úsilí? Pro ten pocit, o kterém jsem věděla že přijde. Pro to focení pod vodou, které jsem si vysnila. Pro možnost být tak intenzivně, až skoro člověk neví a rozplývá se.

Freediving je pro mě svoboda pohybu. A když se podařilo překonat prvnotní strachy a úzkosti, objevil se přede mnou nový svět. Není třeba zkoumat vesmíry vzdálené. Úplně stačí ten tady, pod vodou.

Najednou jsem si začala ještě víc uvědomovat, jak křehký ekosystém je. Ale zároveň, že má neuvěřitelnou sílu regenerace, dáme-li tomu prostor.

Přeji si další dobodružství ve vodě, s foťákem a zvířaty. Pozorovat a být toho součástí. A snad jednou předat naději všem, kteří z kurzů odchází zklamaní.

Malá galerie z focení pod vodou

Pokud máte nějaký dotaz k freedivingu, klidně napište do komentářů. To samé, jestli vás podrobněji zajímá cesta zapracování fóbie. Prošli jste si taky něčím podobným? Budu moc ráda za sdílení vašich zkušeností.

Z každé mojí cesty si přivezu suvenýr. A to suvenýr v podobě místního receptu. Protože jestli na cestování je něco opravdu úžasného, tak je to poznávání různých kuchyní, jídel a chutí.

O to zajímavější to potom je, když se dokážete dostat do kuchyně a vařit jídlo přímo s místními. Mohla jsem tak vařit v Řecku, Turecku, Itálii (a to dokonce s kuchařem co vařil pro papeže), Švýcarsku, Kanadě a teď i Egyptě. Prostě jsem se zeptala místního vyhlášeného podnikatele, který každý den uvaří a rozprodá dvě obrovské várky košári. Mimo sezónu cca 80 porcí, v sezóně i 400. Kývl a já se tak mohla podívat doslova a do písmene pod pokličku.

Jsou košari tradiční Egypté jídlo?

Ano i ne. Existují dvě verze, odkud se tohle pro Egypt tradiční jídlo vzalo. První verze říká, že košari s sebou do Egypta přivezli Indičtí obchodníci. Druhá, že v zemi je tolik koptských křesťanů kteří se často postí, že dali ingredience co mohou jíst v době půstu dohromady, až vzniklo košari.

Košarí, Koshary, Kushari…

…jedná se o mix těstovin, rýže, čočky a rajčatové omáčky s cizrnou. Celé to korunuje osmahnutá cibulka a podtrhují pálivá rajčatová a česneková omáčka.

Nenechte se zmást. Recept sice zvládne každý, ale není tak jednoduchý jak by se zdálo. Na internetu najdete hodně zaručených receptů. U každého mě ale překvapí, jak je krátký. Vměstnat tenhle recept do šesti kroků mi přijde hodně málo. Proto vydržte, tenhle recept bude delší, ale jak říká Ali z I’m famous Koshary, je to ten nejlepší recept. Aby ne, je po jeho babičce a za posledních 30 let ho jistě dovedl k dokonalosti.

Na ingrediencích záleží

Většina jídel, které si uvařím po návratu domů, chutná jinak. A je to hlavně tím, že ingredience které se dají sehnat u nás a v dané lokalitě se dost liší. V tomhle případě si jen dejte pozor, abyste nezaměnily koření a druh octu.

Ingredience

Košari se vaří ve velkém. Porce pro jednoho se nevyplatí. Čapněte proto od všeho po pytlíku, nebo v bezobalu si odsypte jedno kilo. Garantuju vám, že nezbude nic.

– rýže

– drobné makarony

– nudle do polévky

– špagety

– červená čočka

– obyčejná čočka

– rostlinný olej (ale ne olivový, prostě obyčejný, třeba slunečnicový)

– sladký hroznový ocet

– cibule

– česnek

– cizrna

– sůl

– pálivá paprika

– kurkuma

– fenykl

– rajčata

Postup

Příprava den předem

1. Osmahněte si cibuli nakrájenou na proužky úplně dozlatova. Je potřeba cibuli nechat dobře vykapat. Ideální je kovový cedník s mističkou vespod.

2. Namočte si obyčejnou čočku.

3. Důležitá je příprava tomatové omáčky. Ta je spolu s česnekovou srdce košari. Rajčata rozpulte, uvařte je a nechte v té vodě přes noc. Pozor, nesmí se rozpadat.

Česneková omáčka

Uvařte si rozmačkaný česnek spolu s kurkumou a solí ve vodě.Na česnekovou omáčku si uvařte ve vodě rozmačkaný česnek. Nakonec přidejte hroznový ocet (sladký a ne jablečný!)

Část této omáčky přijde do rajčatové omáčky. A ještě jednu část si osmahněte na oleji. Později se s tím prolijí uvařené těstoviny.

Rajčatová omáčka

Pálivá: rozmixujte rajčata i s vodou. Malou část odeberte, přidejte hodně pálivé papriky, kurkumu, fenykl a olej. Povařte, dokud se to celé jakoby nevpije.

Nepálivá zálivka: zbytek rozmixovaných rajčat uvařte s kurkumou, solí a cizrnou. Sem nakonec přijde ta neosmažená část česnekové omáčky.

Všechny omáčky nechte vystydnout.

Samotný postup vaření

1. Dejte vařit obyčejnou čočku. Nesolte hned, ale až po cca 3 minutách.

2. Rýži hodně propláchněte. Odeberte většinu a smíchejte s červenou čočkou.

3. Zbytek rýže si osmahněte na oleji. Jak jemně zhnědne, přidejte část makaronů a nudliček do polévky. Ano neuvařených. Jakmile i makarony a nudličky chytí barvu, přidejte zbytek rýže s čočkou a uvařte. Na plném plameni cca 5 minut, potom stáhněte na minimum a nechte pomalu dojít.

4. V dalším hrnci s vodou a olejem si uvařte nalámané Špagety a zbytek makaronů.

5. A pak už to všechno hezky smíchejte. Výsledek by měl vypadat nějak takto:

Servírujte tak, že promíchanou směs nandáte do mističek, polijete nepálivou rajčatovou omáčkou s cizrnou a posypte osmahnutou cibulkou. Česnekovou omáčku a pálivou rajčatovou, ať si každý dá podle chuti (já je mám ráda obě!).

Jako perličku na konec se s vámi podělím o trochu nepříjemnou situaci. Mistr Ali se do mě díky mým častým návštěvám jeho pojízdného stánku a pár společným hodinám v kuchyni, zamiloval. Když jsem odjížděla doprovodil mě na autobus a koupil čaj na rozloučenou. Potom to bylo horší. Psal zmatené zprávy jak mu chybím a miluje mě. No musela jsem ho všude smazat a zablokovat. Nicméně netruchlil dlouho, podle jeho profilovky na Facebooku už má novou oběť.

Jestli jste už navštívili Egypt, nejspíš jste košari vyzkoušeli. Určite to byly ty „nejlepší na světě“. Podělíte se o svůj tip, kde vám chutnali nejvíc?

Jinak jsem samozřejmě zvědavá, jestli recept vyzkoušíte. Vím určitě, že Pavla jo, protože na tenhle recept čekala opravdu dlouho. Vy ostatní se pak pochlubte v komentáři svými košari. Už se těším.

Celý únor byl velmi hektický. Hodně jsem pracovala, někdy spala jen 4 hodiny denně abych stihla vše, co bylo třeba. Spolu s Hankou Šormovou z Nomádské stezky jsme rozjely nový projekt pro holky nomádky a cestovatelky. Byla jsem vážně na pokraji sil a když jsem jela už třetí víkend v kuse a za chůze usínala, rozhodla jsem se dát si víkendové volno. Potřebovala jsem násilím vypnout hlavu. A tak jsem si v pátek večer otevřela termínovku dálových pochodů a hele, jeden pochod se šel hned druhý den z Prahy.

Rychlá příprava

Nebyl to první dlouhý běh a svoje tělo už poznám, tak jsem věděla přesně co si připravit na takhle dlouhou trasu (55 km). Tentokrát jsem věděla, že mám k dispozici běžecký baťůžek z Decathlonu. Daroval mi ho taťka a musím uznat, že po letech běhání s těžkým a velkým 20 l cyklo batohem je tohle opravdu vítaná změna. Začátek trasy mi mělo pršet a tak bylo jasné, že si beru druhé ponožky, druhé legíny, druhou podprsenku a skvělou, nepromokavou bundu od RAB. K jídlu jsem si připravila polívku s rýží a i když na ní nakonec nedošlo, pořád věřím že je na dlouhé trase lepší mít po ruce jistotu, po které víte že nebudete řešit žaludeční problémy.

Doplněno o čelovku, powerbanku, skládací hrníček, nějaké mazání, péřovou bundu, kartičku pojištence, litr vody a kolu. Víc nebylo co. Bylo mi jasné, že ráno musím ještě stihnout koupit čokoládu. Co jsem začala potápět je to moje neřest a taky znám svoje chutě při dlouhém běhu.

Dlouhý běh v kombinaci s IF

Malá zajímavost. Už přes 40 dní držím IF – intermittent fasting, česky – přerušovaný půst. Co to je, jaké to na mě má účinky a proč jsem na IF vlnu najela vám popíšu zvlášť. Nicméně mi to během těch 40 dní dalo velké vědomosti o mém těle a o tom, jak dokážeme pracovat s energií. Začátek přerušovaného půstu totiž probíhal ještě v Dahabu, kde jsem téměř denně potápěla. Moje dřívější obavy jak tělo zareaguje ve vodě po několika hodinách, když předtím nedostalo ke snídani nic, se ukázaly jako úplně neopodstatněné. Naopak bych řekla, že tělo se přehodilo do jiného režimu.

A proto jsem se ani teď nebála, co moje tělo udělá. Na trasu jsem vyrážela v 10:10 a chtěla jsem si nechat rezervu na jídlo po doběhnutí (to jsem nestihla), takže první jídlo proběhlo až ve 12:00, první po 20 hodinách. Připravenou polívku jsem nakonec nesnědla z obavy, že když úplně zastavím, nestihnu dojít do cíle před uzavřením ve 20:00. Zastavit jsem klidně mohla, protože jsem to stejně nestihla. Za celý běh jsem tak spořádala co šlo jíst za běhu. Nesmyslné množství cukru v podobě půlky čokolády, Kofily, koly a Pikaa…No co, dalekoběžci vědí.

Žiju

Samozřejmě šlo o velký hurá nápad. Takže jsem si nenahrála mapku do hodinek, ani na mapy do telefonu. Spoléhala jsem na to, že KČT má vždy dobře vypracované navigace. Když jsem vystupovala v deset hodin na zastávce sídliště Písnice, ještě pro jistotu jsem se zeptala žen na startu, zda mě pustí na nejdelší trasu. Pustily a mně tak odpadlo dilema jestli jít na tu nejdelší trasu, nebo druhou nejdelší (37 km). 

Pršelo už když jsem vyrazila z domu. Ale jak jsem odstartovala, jakoby přitvrdilo. Navíc byl všude kolem zbytek sněhu z noci, který se měnil v louže a parádní břečku. O zásobu bahna tak nebylo po celé trase nouze. Jen tak mimochodem, já si na mokro a bahno vůbec nestežuju. Čím horší podmínky, tím víc si uvědomuju že to dělám dobrovolně a hlavně, ŽE ŽIJU.

Úseky, které stály za to

Začátek trasy byl dost na pohodu. Motali jsme se u vesnic Cholupice, Dolní břežany, Lhota, Okrouhlo. Tady bych vypíchla část z Dolních Břežan směr Lhota. Chvílema to byl krásně divoký terén. Docela mě překvapil památník mezi vesnicemi Ohrobec a Libeň.  Vztyčený mezi poli ke 100 výročí republiky. I když chápu, že jde o jakousi spolupráci okolních vesnic, stejně to na mě působilo jako trochu bizardní instalace. Další moc hezký úsek byl z Libně podél řeky pěkně bahnitou klouzačkou dolů až k vesnici Orkouhlo. To byl zhruba 16. až 18. km a já si nakonci vesnice dala první doping v podobě čokolády. 

Za Novým Okrouhlem mě to znova stáhlo do rokle a směrem dolů údolím. Pohybovala jsem se na samotné hraně přírodního parku Střed Čech (no věděli jste o něm?). Tady na soutoku potůčků Zlatý potok a  Nahořanský potok se začal objevovat jistý fenomén. Chatařské oblasti a osady. I když byly chatky postavené jedna vedle druhé a působily jako jeden nepřerušený celek, minimálně v Zahořanském údolí jsem proběhla Sedm jezů, Tahiti, Za Potokem, Na výsluní, Vatru a Orlík.

Nebyla by to trasa od KČT, kdyby nedošlo alespoň na jedno zakufrování. A to přišlo v Davli, kde jsem pak ještě dohledávala jednu samokontrolu. Když mi v hospodě řekli, že před chvilkou odešli ti předposlední a že tvrdili že dojdu kdo ví kdy, řekla jsem že je doběhnu.

Masakr v podobě stoupání

A v Davli to začalo. Hnus prostě. První ošklivý kopec byla samokontrola, ke které jsem se vracela. Druhý hnus byl kopec ze Zahořanského údolí za Maškovým mlýnem k Olešku. Tam jsem měla na hodinkách 27 km a věděla jsem, že půlka je za mnou. Psala jsem mámě, že před 7 budu v cíli. Ach ouvej, kdeže. Za Oleškem to znovu klesalo. Terén byl hodně náročný, volné šutry pod listím byly dost nevyzpytatelné a to stoupaní nahoru k Olešku, to mělo být co?

Pak další malé kufrování a rychlejší seběh do Vraného nad Vltavou. Po cestě jsem doběhla chodce v těžkých botách. Ještě za Vraným se snažil držet tempo, ale první (a další ošklivý) kopec na Homoly prostě neudržel tempo. A já se v těch těžkých botách nedivým. Sice měl narozdíl ode mě sucho, ale já bych je tahat nechtěla. Mimochodem kopec Homoly doporučuji na výlet. Krásné výhledy na Cukrák, Prahu i Vrané nad Vltavou.

Zase mě trasa vedla dolu, Ohrobeckým údolím kolem dalších rekreačních domků, kde jsem viděla jeden opravdu zdařilý a taky úplně jiný než ostatní. Jak jinak než že u železnice mě to znovu hnalo nahoru. Zdola na mě volal chodec, jestli jdu správně. Asi doufal, že ne. Přes vesnici Zálepy na Lhotecký naučný okruh a šup zase dolu. Už se začalo trochu smrákat. Předběhla jsem jeden pár a doběhla dvě holky, se kterýma jsem to nakonec dotáhla až do konce. 

Tohle je vtip?!

Dalo se to čekat. Znovu nahoru na bývalé hradiště nad Zbraslaví. Tam nasazuju čelovku. Pravé koleno stávkuje už nějakých deset kilometrů. Do cíle to mám dalších deset a už to bolí dost. Dokonce hůlkám navzdory si po cestě dolu kecnu na zadek. Au. Dole mě fotí (asi) Olaf. Stejně ho podezírám, že v tom má prsty, takováhle trasa. I když holky pořád mluví o Filipovi. Odtud už je to spíš za trest. A já si to přestávám užívat. Doteď to šlo. 

Pomalu lezu do kopce na žlutou a po nučné keltské stezce po hřebeni až tam, kde žlutá uhýbá dolu na Nickerleho vyhlídku. Točí se mi hlava. Láduju do sebe cukříky, srkám poslední kapky vody. Dolu je to fakt nepříjemné, nahoru snad ještě víc. Ale mám samokontrolu číslo 10. Když se vyšplhám na na Šanci, znova trochu hledám kudy jít a holky mě znova doženou. Do cíle potom už jdeme společně.

V hospodě na Točné chvilku hledáme razítko a v tom mi volají organizátoři jak to se mnou vypadá. Byla jsem poslední registrovaná na dlouhé trati a myslím, že byli příjemně překvapeni kde jsem a že nejsem poslední. 

Popravdě na Točné už jsem uvažovala, že to koleno bolí až moc, chytala jsem křeče do celé nohy a neměla jsem úplně motivaci dojít do cíle. Ale když už jsem nešla sama a slíbila jsem organizátorům, že dojdu, tak jsem se do toho opřela a belhala se k cíli. Poslední kufrování těsně před výlezem mezi baráky na Babě mi sebralo zbytek sil. Měla jsem na krajíčku a když vedle mě zrovna nikdo nebyl, fňukala jsem si do bundy. I přesto jsem potom nějak záhadně nasadila tempo a do cíle u Tří bernardýnu jsem došla po 56.67 km,  10 hodinách a 45 minutách na cestě. Díkybohu za odvoz.

Následky

Musím říct, že jsem byla nepříjemně překvapená problémem s kolenem. Je to neoperované koleno a trochu se bojím, že jednou budu muset na operaci i s ním. Jinak kromě jednoho puchýře a trochu větší bolestivosti jednoho nehtu na palci mi vlastně nic není. Jak to, když mám problém v kuse uběhnout i deset kilometrů, je mi záhadou. A jen tak mimochodem, nejsem blázen, ani borec. Jsem prostě jenom holka, co potřebovala trošku tvrdší reset.

Piju hodně?

Na tuhle otázku si každý musí odpovědět sám. Řekla bych, že většina lidí vám na otázku jestli pije hodně odpoví, že ne. Nebo řeknou něco o tom, že to je naše kultura. Pravda je ta, že pijeme hodně. Jenom si vemte, kdy něco zapíjíme. Zapíjíme úspěchy v práci, zakončené zkouškové, narozeniny, narození dítěte…Pijeme protože je čtvrtek, pátek, víkend. Pijeme na fesťáku, po práci (někdo v práci aby to zvládnul). Pijeme v hospodě, nebo i doma. Pijeme na vodě, na horách, na dovolené. Je úplně normální skočit si na jedno. 

Jestli i vy spadáte do rizikové skupiny můžete zjistit třeba pomocí dotazníku Národního ústavu duševního zdraví. Mě samotnou překvapilo, že i já spadám do rizikové skupiny. A to jsem v hospodě netrávila každý den, ani neholduji panákovým smrštím. Fakt je ten, že víno mi chutná, pivo mi chutná a toho paňáka si někdy taky dám. A obzvláště když cestuji, ochutnávám nejenom místní jídlo, ale i nápoje.

Zkrátka i já když piju, piju nad míru. Takže hodně.

Proč zrovna únor?

Ne, není to tím že je únor nejkratším měsícem v roce. Je pravda, že sami organizátoři přiznávají že je to jistý marketingový tah. Nicméně je tahle myšlenka napadla v lednu a únor byl, logicky, tím dalším měsícem. Když se podíváme trochu dál do historie, je docela jasné, že něco obdobného se prostě dělo vždy. A vlastně je zrovna únor možná tím nejlepším měsícem. Na prstech jedné ruky se nedá spočítat kolik se děje bálů, masopustů, zabijaček. Pokud si myslíte, že s alkoholem problém nemáte, tohle je ideální doba na vyzkoušení. Jak silná je vaše vůle?

UPDATE 2021: letos je to jednodušší, všechno je zavřené a platí zákaz pití alkoholu na veřejnosti. 

UPDATE 2023: letos je to ještě jednodušší, jsem těhotná.

Co se za měsíc změní?

Možná se budete divit, ale docela hodně. V první řadě objevíte netušené chutě nealko piva. Můj jasný favorit je Platan a ve velmi těsném závěsu za ním Bernard Jantar. Pro větší výběr mrkněte na odkaz na konci. Nechápu, proč mají všude ten hnusný Birell*. Velmi příjemné je mít nejenom víkendová rána bez bolesti hlavy a jiných příznaků opice (jen se přiznejte, kdo z vás zobe po kalbě nějaký ten prášek?).

S tím hodně souvisí i kvalita spánku. Prostě spíte lépe. Nemusí to nutně znamenat, že budete hned odpočatí. Však on se ten mělký a nekvalitní spánek pěkně střádal. Ale po měsíci už vidím, jak se mi spí o parník líp.

Najednou taky máte čas sportovat. To je fakt. Protože si nejdete hned po práci sednout na zahrádku (když je tak hezky žejo) a večer jedete na stěnu (místo tý hospody). Máte víc energie. Tělo totiž nemusí odbourávat cukry, které nalemtáte. Najednou si všimnete, jak vaše okolí pije vlastně víc než dost. Najednou vnímáte, že ta opilecká zábava je vlastně hodně trapná.

*únor 2021 trávím v Polsku a tady mají opravdu pestrý výběr nealkoholických a máloalkoholických piv!

Jenom pozor, možná si vyslechnete si nespočet narážek, ale i trapných výmluv. Mezi nejčastější řadím:

„Seš těhotná?!“

„Jsi nemocná?“

„Se na to vyser, to stejně nemá cenu.“

„No jasně. Únor, to by zvlád každej.“

„To je pěkně trapný.“

„No tak, dej si jedno, to přece nevadí.“

„Když si dáš tři nealka, to si radši dej jedno pořádný pivo.“

„Já bych to taky dal, kdybych chtěl. S alkoholem nemám problém.“

„Já ten chlast potřebuju, abych to tady zvládnul.“

„Pivo je to moje jediný potěšení.“

Každý rok se to opakuje. Ale postupem času je toho míň a míň. A ke konci měsíce už místo hloupých keců budete mít spíš respekt. Z těch kecalů to totiž nedal, a často ani nezkusil, jediný. Zajímavé taky je, že s postupujícím měsícem se na to orosený přestanete tolik těšit.

Stojí to za to?

Moje odpověď je, že jednoznačně. Měsíc nikoho nezabijte. Zjistíte hodně zajímavých věcí nejenom o sobě, ale i svém okolí. Někdo opravdu ušetří (můj případ), někdo zhubne (můj případ), někdo suší dál, někdo to bude chtít omezovat (můj případ). Je opravdu zajímavé, jaký pozitivní dopad tenhle měsíc na lidi má. Ve skupině, kde je nás přes 1 800 zaznívají z 99 % kladné reakce (údaj z roku 2019). Hodně lidí píše, jak bude pokračovat.

Já jsem přidala k sušení i sport. Ještě jsem využila krásného počasí a běžkovala. Začali jsme chodit lézt na stěnu. Minimálně jednou týdně uplavu kilometr v bazénu (zlepšení o 10 minut!) a každý druhý den cvičím intervalové cviko doma. Taky se mi zahojilo tělo. Problém s dášněmi a krkem, které jsem měla několik týdnů, jsou pryč. Tělo lépe regeneruje. Celkově se cítím daleko lépe, než před měsícem. A i když ten první týden, dva jsou těžké, neměnila bych.

Tipy jak to zvládnout

Pokud byste chtěli zkusit měsíc bez alkoholu, ale víte že to pro vás nebude úplně lehké, zkuste třeba následující:

• první dny se vyhněte hospodě
• každé ráno si udělejte citrónovou vodu
• začněte chodit na pravidelné vycházky (a nemusí být moc dlouhé)
• naplánujte si výlet do přírody
• testujte nealka (jestli máte pocit, že je lednice jaksi prázdná)
• mějte jasno v tom, proč to děláte
• chvalte se, jak vám to hezky jde
• najděte si parťáka, co do toho půjde taky

Malé zamyšlení na konec

Opravdu si lámu hlavu, proč je u nás alkohol tak tolerovaný. Proč nám jako společnosti nevadí lidi, co jsou v opilosti agresivní, demolují věci, ničí vztahy. Tolerujeme, když se někdo opije a ráno nedorazí do práce. Máme z opilých srandu. Natáčíme se na videa a pak na takovéhle akce vzpomínáme, i když si je valná většina vlastně nepamatuje. Ženy zvrací a muži se nedokážou udržet rovně (a naopak). Na mnoha místech je dokonce alko levnější než nealko. Jak se říká, všeho s mírou. A nám Čechům, ta míra zjevně chybí.

Tím vším neříkám nepijte vůbec. Taky si ráda po dlouhém běhu dám pivo, nebo ochutnám. Ale pijte s rozvahou a spíš si to vychutnávejte. Je hodně věcí, které v životě stojí na hodnotovém žebříčku výš než jedno orosený.

#jdetoijinak

Fajn odkazy:

Slušný výběr nealko piv

www.suchejunor.cz

Zápisník alkoholičky

Rozhovor s primářem Popovem

Někteří lidé pijí, protože nesnesou být sami sebou – rozhovor na rádiu Wave

Letos jsem se rozhodla uplynulému roku věnovat o něco víc řádků, než jiné roky. Ono to totiž bylo opravdu 365 dní plných houpavých životních změn. Island, Řecko, Chorvatsko, Slovensko, Šumava, Švýcarsko…definitivní odluka od kajakového projektu, koupě auta, shořelý motor, stěhování na Šumavu, nová práce, nový partner.

Svátky a leden na Islandu

Vánoce jsem slavila na Islandu. Stejně tak Nový rok. Byl to první rok, kdy jsem neseděla u štědrovečerní večeře s rodinou a myslím, že se mi to už nechce opakovat. Jako skvělou zkušenost beru zažít si 2 hodiny světla a dvě šera za den, nebo třeba píchnout kolo 300 km od Reikjavíku na Štedrý den v šest večer. Psychicky i zdravotně jsem na tom nebyla nejlíp. Není moc tajemství, že mě tak semlel můj tehdejší vztah. V tom jsem se plácala dost dlouho. Bez nějaké vidiny co a jak dál. Často se mě lidi ptali, jaké jsou moje plány do budoucna. Ale nedalo se moc dobře odpovědět. Vždy tam bylo to, co bych chtěla já na jedné straně a veliká nejistota na straně druhé. A tak když přišla možnost být několik měsíců sama v Řecku, moc dlouho jsem neváhala.

Milované Řecko

Řecko mi hodně pomohlo se nadechnout a znovu najít chuť objevovat. Hodně času jsem trávila nad prací. Měla jsem úžasný výhled z terasy na moře. Začala jsem opět pravidelně běhat. Pomohla jsem zformovat místní skupinu běžců v okolí Voula (část Athén). Organizovala jsem výběhy kombinované s úklidem pláží. Poprvé jsem se podívala pod hladinu beze strachu. Objevovala jsem ostrovy, výbornou kuchyni, trávila čas s tátou. Pověsila jsem si hamaku na balkon a už v březnu chodila v sandálech a sukni. Setkala se s léčitelem, který mě inspiroval. Naučila jsem naslouchat sama sobě. Meditovala a pila litry kávy a čaje. Řecká kuchyně se stala jednou z mých nejoblíbenějších vůbec a ty jejich olivy, mňam. Prostě vivat Řecko!

 Mišák a freediving v Chorvatsku

Už v Řecku jsem si vymyslela, že chci dodávku. Nojo, původně jsem měla jet jako doprovod za Jiřím. Ale z toho sešlo. Nicméně nápad s obytňákem se mě držel dál. A tak jsem začala hledat. S velmi low budgetem. Nakonec se objevil Mišák. Opuštěný, zdevastovaný. A já přitom chtěla nenápadné auto. Tak teď mám káru, co má tři metry na výšku a je opravdu nepřehlédnutelná. První koupě auta, bez mechanika, bez rady chlapa. Byla jsem naivní. Ale pořád si říkám, že štěstí přeje odvážným. A taky, že se z toho člověk nesmí moc po*rat. Auto jsem vyklidila, vymydlila, pojistila, udělala revizi plynu, naučila se kytovat, dostala technickou a hned druhý den hurá do Chorvatska.

Do Chorvatska? Zase? Tentokrát jsem jela nedýchat. Spolu s kamarády Malou Elou a Daddym jsem vyrazila na freedivingový kurz. Nějaké drobné zkušenosti jsem měla už předem. A když jsem to řekla lidem okolo mě, jenom valili oči. „Cože?! Ty jedeš na freedivingový kurz?! Vždyť se bojíš vody!“ Ani si nedovedete představit, jak strach z temné, a hluboké vody dokáže nepříjemně ovlivnit váš život. Ten strach jsem zvládla, povedlo se mi ho zpracovat a celý kurz jsem si užila. A to i přesto, že mě moje uši nepustily hlouběji než do osmi metrů. Což na certifikát Level 1 nestačilo. I tak jsem na sebe hrdá. Koukat do té modré, neustále se měnící modře pode mnou už mi nenahání hrůzu.

No a zhruba týden na to mi Mišák při cestě z Prahy na Šumavu doslova bouchnul na dálnici. Za Mníškem pod Brdy se ozvala rána a z motoru se začalo neskutečně kouřit. U Mišáka je motor pod sedačkami řidiče a spolujezdce, takže kabina byla za chvilku plná kouře. Rychle jsem auto strhla na stranu, vyhodila ven Adélu a věci. Kurňa. Byl víkend a svátek k tomu. Na pondělí jsem měla domluvenou schůzku s mechanikem, protože motor žral podezřele moc oleje. Přijeli jedni policajti, druhý policajti, dopraváci, dvě hasičská auta. Nakonec jsme auto odvezli zpět před barák, kde chudák zatím stojí (ale už mu sháním nová střeva).

 Zpomalení na Šumavě

V tu chvíli jsem potřebovala zastavit. Pořád jsem byla na cestě odněkud někam. Poslední rok a půl pořád v pohybu. Neustále se mě někdo ptal, kam jedu příště a co se teď chystám dělat. Potřebovala jsem oddych a tak jsem se doslova ukryla na Šumavu. Tenhle kout země je můj oblíbený už odmala. Navíc tu teď mamka pořídila starou chalupu, kterou usilovně vyklízíme a velebíme. Což ostatně asi budeme následujících několik let.

A při jednom takovém vyklízení na Kašperkách, jsem potkala Martina. Vlastně se známe už dlouho. Ještě bizarnější je, že dva dny před naším setkáním se mi o něm zdálo. Fakt, nekecám. A taky máme stejné přezdívky. Zůstala jsem u něho dva dny, pak odjela do Prahy a za další dva dny už jsem přijela na Kašperky s batohem a zůstala. Nejdřív mi to nahánělo hrůzu. Za prvé Martin není nomád jako já, je normálně zaměstnaný. Za druhé usadit se na jednom místě ještě nechci. Za třetí jsem ani nikoho nehledala, ještě jsem se necítila připravená. Ale stalo se, a já to vzala tak jak to je. Je to fajn a jak to bude se uvidí.

Pracovní šrumec ve Švýcarsku

Taky jsem do toho pracovně šlápla. Začala spolupracovat jako externista s jednou švýcarskou firmou. To byl pracovně zatím nejpozitivnější bod. Sice jsem si před rokem vyrobila pracovní web a sehnala jsem tam nějakou zakázku. Popravdě ale řeknu, že ve shánění klientů moc dobrá nejsem. A když je seženu, neumím se prodat. A když i tohle klapne, několik měsíců je uháním o proplacení faktur. Takže fakt, že se mi na účtě začalo objevovat víc než 3x tolik co normálně (a i 10x víc než v to nejbídnější období na kajaku), otevírá další možnosti k cestování a dokupování výbavy. Hurá. V Říjnu jsem tak sedla na letadlo do Zürychu. Následovaly víc než dva týdny pendlování mezi Zürychem a Bernem. Vlastně jsem si ani nevybalila batoh. Byly to velmi dlouhé, pracovně vyčerpávající dny. Nepamatuju si, kdy jsem se cítila tak unavená. Další zkušenost cestování “jinak”.

Authentic marathon v Aténách

Následoval let do Athén. Já si to Řecko prostě zamilovala. Možnost sedět v listopadu s vínem v ruce v šortkách na balkóně byla jako balzám po uspěchaném Švýcarsku. Nebyla jsem tu ale jen tak pro nic za nic. Já, táta a jeho přítelkyně jsme běželi trasu “tradičního” maratonu. Zážitek to byl jedinečný a výživný Běh neskutečně težký (asi ten nejtěžší, jaký jsem kdy absolvovala) a v cíli tak emotivní, jak jen to jde.

Konec roku jsem trávila s rodinou opět v Čechách. Tento rok jsme se všichni sjeli v prosinci v Praze, protože se konalo Mistrovství světa ve florbale. Domácí mistrovství světa jsme si nikdo nemohl nechat ujít. V národním týmu totiž hraje můj bratr Patrik. Velmi jsme to prožívali a snad všichni jsme obrečeli jejich nepopulární čtvrté místo. Svátky samotné jsme s Martinem trávili s mamkou, bráchou a prarodiči v Praze. Dny do Nového roku vyklízením stodoly a Nový rok v Kašperských Horách.

A co další rok? Nevím, těším se

To samozřejmě není všechno. Obsáhnout celý rok do písmen snad ani nejde. Do předchozích řádků se toho hodně nevešlo. Třeba moje a Martinova cesta na Slovensko bez dálniční známky a navigace (to byla dobrá zkouška ohněm). Návštěva malé sklárny v Želízech a první točení skla. Moje cesty s batohem po Čechách, kdy jsem přespávala v lese a vedle splavů. Velda jsem malé workshopy tvorby vlastních huarache sandálů. Přednáška o kajakové cestě v Kavárně dobrodruha. Pracovní cesta na Slovensko, kdy jsem v Nízkých Tatrách fotila jógový víkend. Natáčení mindfulness víkendu v Klokočí. Nová spolupráce s Natura-Nuova. Hodiny moštování a dny na houbách. Spaní na letišti v Budapešti a taky se k nám na barák nastěhovala kočka.

Nikam se nevešly ani moje dlouhé vycházky přírodou a meditační chvíle. Na to, jak těžce minulý rok začal, se mi povedlo najít klid a i ve složitých situacích hledat to nejlepší. Celkově jsem zpomalila. Myslím, že to uspěchané tempo bych už dál nezvládla. Nezbývá než poděkovat všem lidem, kteří mi do života loni vstoupili a udělili mi lekci. Všechny mě posunuly dál a mnohé ještě posunou.

A co vy? Jaký byl váš 2018. Taky divoký, taky houpavý?

Cesta trajektem trvá asi devět hodin. Vevnitř se jemně chvěji očekáváním. Zároveň mám radost z času, který je přede mnou. Nechávám vítr, aby mi foukal do tváře, jenom si přitahuji nákrčník. Pozdě večer se přesouvám k muzice. Skupina kluků si podává nástroj z ruky do ruky. Každý chvilku zpívá, chvilku hraje na housle a na kytaru. Mám pocit, že tlak a události posledních týdnů ze mě konečně opadávají. A současně s tím, mě začíná bolet v krku a do těla se mi dává zimnice. Usínám až na poslední dvě hodiny cesty, na židlích u zavřeného občerstvení.

Přistaneme, velmi brzy ráno. V přístavu panuje ruch. Vypadá to, že jediný, na koho nikdo nečeká, jsem já. Mávám těm, kteří mi dělali na lodi společnost, nahazuji batoh a s pohledem střídavě na mapu a střídavě na cestu jdu na druhou stranu zátoky. Tam je pláž, kde si ustelu. Připomíná mi to dobu strávenou na kajaku. Kontroluji, kam až sahá voda a kde se bude dát bezpečně spát. Usínám za šumění moře a jemného klapání oblázků.

Tělo se čistí

Když se budím ráno, vím, že je zle. Nepolknu. Tělo mě bolí, každý pohyb je namáhavý. Tělem mi projíždí křeč, je mi zima a zároveň ze mě teče pot. Špatně se mi dýchá a každé nadechnutí mi zvedá žaludek. Po tvářích mi tečou slzy jako hrachy. Spacák je promočený, oblečení na mě by se dalo ždímat. Dobrou hodinu mi trvá, než se pomalu přesunu na slunce a vše pořádně vysuším. Měla jsem v plánu spát v horách. Ruší se. Musím si alespoň na den dva najít místo, kde se budu moct vyspat.

Obcházím přístav. Je mi hodně špatně. Ještě není sezóna a většina obchodů a restaurací je zavřená. Potřebuji wifi. Nakonec se mi povede najít kavárnu. S ubytováním je to horší. Kemp, který jsem zkoušela po cestě, je zavřený. Hotely jsou nesmyslně drahé a penziony mají pořád zavřeno. A tak si píšu pro radu Jiřímu. Jeho tipy mě pak přivedly na myšlenku. Potřebuji se dostat na druhou stranu ostrova. Tam mám být. Kupuji si vodu a velmi pomalu stoupám po silnici ven z města. Nakonec chytnu stop alespoň na část cesty a potom druhý až do cíle. Když mi ten pán s pivem v ruce a úsměvem bez zubů staví, znova mi tečou úplně teplé slzy po tváři.

I přes to jak se cítím, si naplno užívám to, kde jsem. Jsem tam, kam jsem se chtěla dostat. A jsem nadšená ze všech výhledů, které mi klikatá cesta v kamenitém svahu nabízí.

Místo, které mě vítá

Vystupuji v druhém přístavu a najednou se cítím jinak. Jakoby mě to místo vítalo. Údolí a kopce se zelenají, voda je azurově modrá, přes vrcholky hor se valí mraky a pak se rozpouští v nicotu.

Jdu alejí vedle pláže a nacházím místo, kde mi pomůžou. Ujmou se mě dvě ženy. Jedna starší, majitelka prostor restaurace a jógového studia a jedna mladší, srdcem otevřená Němka. Dostávám teplý, bylinkový čaj s medem a během chvilky mám domluvené spaní v místním kempu. Už se nemůžu dočkat, až si lehnu. Ještě dostávám pugét bylinek na čaj a ovoce. Neohrabaně stavím přístřešek, rozmotávám tyvek a jogamatku a už si lehám do spacáku. Noc bude horečnatá.

Druhý den je mi značně lépe a potom každý den jakoby se můj stav proměňoval. Proměňuje se uvnitř i navenek. Na tohle místo jsem se přijela vyléčit. I přes ucpaný nos je vůně ostrova omračující. Představte si, že si uděláte čaj z čerstvě natrhaných bylinek a potom nad něj dáte svůj obličej. Tak intenzivně to tu voní.

Nechat vše být

Nechávám vše plynout. Nemusím nic a můžu mnoho. Povede mě intuice. Tak jak jsem se rozhodla, tak probíhal veškerý můj čas na ostrově. Nic nebylo špatně, nic nebylo dobře. Všechno bylo a stalo se ve správný čas a ve správném pořadí. Rozum říkal „zůstaň ve spacáku“, ale srdce mě vytáhlo ven. Krok za krokem po prastaré pěšině vyložené kameny. Všude okolo staré, pokroucené olivovníky. Keře oregana a šalvěje lemovaly rozpadlé zídky. Stoupám výš a výš až slyším zoufalý kozí pláč. Marné volání mezi kopci. Hledám, odkud zvuk vychází. Srdce mi svírá ta prosba o pomoc. Nakonec ji zahlídnu. Mladou kozičku, hlavou zaklestěnou do železného oka plotu. Prodírám se k ní trním. Ucho roztržené, v očích vyděšený výraz. Stačilo málo a už hopká pryč. Tak tohle byla ona intuice, která mě provázela. Vedla moje kroky.

Kromě delších procházek chodím vesměs bosa. Tady už je teplo. Nohy se mi boří do písku, hrubá zrna se tlačí do odvyklé pokožky, voda mě prvních pár kroků studí, kameny mě hřejí. Na hlavě mám svoji oblíbenou pletenou čepici, jinak mi vlasy vlají ve větru. Cítím se být přítomná, svobodná, šťastná a veselá. Slunce se mi vpaluje do kůže. Dva tři dny a mám zase hnědou barvu.

Třetí den se setkávám s léčitelem, bylinkářem. Vmísila jsem se do skupiny, kterou provádí tím kouskem ráje a sdílí s nimi svoje vědomosti. Držím se vzadu, vnímám, jak skupina funguje, jak na sebe vzájemně s léčitelem působí. Nevnímám jenom jeho slova. Vnímám i to všechno okolo. U malého kostelíka nastavím tvář slunci. Slyším včely, jak bzučí, ptáky, jak zpívají, cítím vůni kadidla a teplo na tváři. Usmívám se.

Jindy zas očima hledám skoro neznatelnou cestičku. Vede po starých schodech, kolem pramenu do vesnice na kopci. A odtud znovu klesám do zátoky na druhé straně. Mrtvé místo. Ani tráva tady neroste. Bubny vln dopadají na pláž. Kamínky vydávají klapavý zvuk a já si vybavím Chorvatsko, skoro dva roky zpět, kdy jsem s maskou splývala na hladině a v zádrži pozorovala bílé oblázky a poslouchala jejich uklidňující zvuk.

Nahoru i dolů

Jednou se vydám na skútru skrz celý ostrov. Z hor klesnu až na úroveň moře. Projíždím skrz zemi, která byla po staletí obdělávaná zemědělci. Někde se už zídky drolí a příroda si bere zpět svoji podobu. Jinde se dodnes zelenají pole. Po cestě ve starém klášteře zapálím svíčku jako díky, že můžu.

Nově se zanořuji pod hladinu. Poprvé se cítím bezpečně, poprvé se dívám do modra jako do dálky. Nemám skličující pocit, který mě dřív provázel. Naopak jsem dostala možnost lítat. Vzduch mi prochází šnorchlem u ucha, ale jinak je ticho. Voda mě nadnáší a potom obklopuje. Nevadí mi jít dolu. Ale nejenom uši jsou po nedávné nemoci velmi citlivé. Mám radost. Zbytek dne trávím v mikině a čepici na sluníčku s teplým čajem v ruce, abych se prohřála, s pohledem směřujícím k vodní hladině.

Každá chvíle tady je chvílí všeho. Přichází ke mě moje minulost a její bolest. Ale teď už nebolí. Cítím pokoru a vděk za to, co jsem mohla prožít a naučit se. Někdy se ve mě mísí velký smutek s velikou radostí. I přestože nemoc velice rychle odešla, oči mám plné slz a přitom se usmívám. Najednou cítím, že věci, na které jsem nebyla připravená, teď mohou znovu přijít. Nemá smysl bojovat. Jakoby ve mě rostla láska a já mám chuť ji obejmout zpátky.

Děkuji

Poslední den jsem se rozhodla vystoupat až na vrcholky hor. Jdu svojí oblíbenou olivovou alejí, mladá koza se zvesela pase ve stádu a jakoby mi přijde na pozdrav k plotu. Znova a znova jsem omračována vůní květin a bylin. Dneska se mraky přehouply i do údolí a občas prší. Na hoře u mlýnů fouká. Ruce mi křehnou a já vidím na jednu i druhou stranu ostrova. Modrá barva vody se u přístavu mění na azurovou. I když se tu člověk cítí jako na konci světa, je vidět několik vzdálenějších ostrovů. Tady není kam spěchat. Není kam utéct. Tady prostě stačí být.

Moje cesta nahoru i dolů se nese v děkovném duchu. Medituji, nebo chcete–li, modlím se za chůze. Děkuji, že jsem mohla přijet. Děkuji za všechny lekce, které jsem se za poslední dobu naučila. Děkuji přírodě za ty omračující výhledy a vůně. Děkuji bylinkám, že mi poskytly svoje stonky a povídám si s nimi. Děkuji intuici že mě vedla. Prožila jsem tu skutečný čas sama se sebou. A našla jsem cestu.

Když brzy ráno sedím v autě a tmou se po klikaté silnici přibližuje chvíle, kdy dojedu, je mi smutno. Byla jsem tu týden, ale jakoby to byl měsíc. Moje srdce se tu naplnilo a taky tady zakořenilo. Nikdo se se mnou neloučí nastálo, všichni mi řeknou „Brzy na viděnou, stejně přijedeš“. A já se sama sebe ptám: „Na kolika místech se mohu cítit doma?“

Místo pro příjemné zastavení i prostor pro (sebe)vzdělání

Kavárna Živa, kterou najdete na náměstí 5. května, je takové útočiště před uspěchanou dobou. Prostor, který podněcuje kreativitu, je velmi zručně zrekonstruovaný a dává vyniknout přírodním barvám a materiálům jako je dřevo, kámen, nebo hliněná omítka. Aby ne, realizaci má na svědomí architekt Wolker, který bydlí nad kavárnou. Mimochodem, jeho byt je podle mě mistrovské dílo. A jestli někdy budete mít možnost zúčastnit se nějakého jógového semináře, které u sebe pořádá, neváhejte.

V kavárně si můžete dát nejenom kávu, ale dobře tady vaří podle ajurvédské kuchyně. Co jsme s mamkou měly možnost ochutnat, bylo výtečné. Inspiraci čerpá Ladislav během svých výprav do Indie. Při vaření dávají přednost lokálním surovinám a jídla jsou čerstvá, žádný polotovar. V zadní části je bylinkový meditační dvorek, kde si v létě můžete zarelaxovat nebo se protáhnout. Pakliže přijedete na kole, je vám k dispozici dokonce sprcha.

To ale není všechno. Jak sami píšou „Kavárna dříve bývala v každém městě tvůrčím obývákem, věříme, že tuto metaforu naplníme i v době dnešní.“ Odehrávají se tu nejrůznější semináře a kurzy. Když vyberu z těch nejposlednějších, je to kurz vaření afrodiazikálních jídel, hudbohraní k rovnodennosti, workshop jak na hliněné štuky nebo akce Votoč ohoz.

Provoz mají víkendový, ale můžete si domluvit pronájem prostor dopředu i přes týden, minimum je 7 lidí.

Omrknout si kavárnu můžete na Facebooku.

Někde je to inspirující umělecké prostředí, jinde naprosto špičková káva. Ať už se na Island chystáte na týdenní roadtrip, nebo ještě na kratší čas, vyberte si jednu ze 6 kaváren, které stojí za to navštívit a jsou v centru. Ceny kávy se pohybují všude skoro stejně. Za espresso dáte od 450 ISK výše. Kávové nápoje jako Latté nebo Cappuccino stojí většinou v rozmezí 600 – 800 ISK^*. A dejte si pozor, některé podniky mají v neděli zavřeno. Tak na zdraví!

*ceny z roku 2019

Poznámka: článek jsem se snažila aktualizovat (2023) a seřadila kavárny podle toho, zda jsou ještě otevřené. U prvních 3 jsem dohledala že ano, u dalších už to tak jisté není.

Emilie and the cool kids

Útulná kavárna s naprosto famózními cookies. Můžete se tu stavit na snídani, nebo na lehký oběd. Doporučuji využít Happy hour, koupíte dva cookies a třetí dostanete zdarma. Káva byla lepší, ale nijak vynikající; dala jsem si černé amerikáno. Cukr, mléko a voda stojí na samostatném stolku a můžete tak doplnit, jak potřebujete. Mají rychlou wifi, a když minete ranní návštěvu místních maminek s dětmi a odpolední návštěvu turistů, budete mít prostor téměř pro sebe. Zajímavé je, že jde o franšízu, úplně původně z Nice a pobočka v Reykjavíku je v dnešní době jedním ze sedmi podniků v řetězci.

• wifi
• káva lepší průměr
• cookies, džusy, lehká jídla
• veg alternativy
• v neděli zavřeno
• @emiliesreykjavik

Hverfisgata 98, 101 Reykjavik

Reykjavik Roaster

Vůbec první místo, které jsem navštívila. Kousek od kostela Hallgrímskirkja, úplně v samotném centru, se praží kávová zrna přímo před vašima očima. Můžete si pustit libovolnou vinylovou desku a stát se na chvilku DJ. Když si přinesete vlastní hrnek, dostanete slevu. Tohle místo je ze všech asi nejvíce turistické, ale narazíte na hodně místních. Kávu vám připraví nejenom na pákovém kávovaru, ale i třeba do Chemexu, Aeropressu nebo V60. Vše potřebné na alternativní přípravu kávy, včetně kávy samotné, si zde můžete i zakoupit. V nabídce mají i mléčné alternativy jako mandlové nebo sójové mléko.

• alternativní přípravy kávy jako Aeropress, Chemex, V60 a další
• vegan alt. k mléku
• namazané chleby nebo sladké zákusky
• @ReykjavikRoasters

Kárastígur 1, 101 Reykjavík

Reykjavik Roaster na Brautarholt

Reykjavik Roasters mají dvě pobočky. Každá je trochu jiná a má jiného ducha. Ta druhá na Brautarholt 2 mi připomíná dejvickou kavárnu Místo říznutou Café 1 a Vnitroblockem. Hodně lidí sem chodí pracovat, vymýšlet projekty a celkově to tu hodně žije. Hudba příjemně dokresluje atmosféru, nabídka káv a čajů je veliká. Stejně jako v druhém podniku i zde si můžete koupit kávu nebo příslušenství na její přípravu. A musím říct, že tady jsem měla tu vůbec nejlepší kávu. Chuťově naprosto dokonalé cappuccino.

• wifi
• vynikající káva
• alternativní přípravy kávy jako Aeropress, Chemex, V60 a další
• @ReykjavikRoasters

Brautarholt 2, Brautarholt, Reykjavík

Bismút

Poznámka: nedokážu dohledat, zda je kavárna stále otevřená.

Máte náladu jen tak pít kávu, poslouchat tlumenou hudbu a koukat skrz velké okno na ulici? Pak se stavte právě v kavárně Bismút. Tento prostor, který slouží i jako malá výstavní síň místních umělců (kavárna je v rukou tří umělců a nadšenců pro umění), je na kávové scéně v Reykjavíku vcelku nováčkem. Káva byla výborná. Cappuccino jak se patří, bohaté na krásně našlehané mléko. Latté mě trochu zaskočilo, malá sklenička od Ikea, no čekala bych víc, ale chuťově se nic nedalo vytknout. Pokud máte chuť na něco malého sladkého ke kávě, v nabídce jsem viděla muffiny, croisanty a cookies.

• velmi dobrá káva, doporučuji cappuccino
• sladké ke kávě
• v neděli zavřeno
• umění jako bonus
• @bismutreykjavik

Hverfisgata 82, Reykjavík

Kaffi vínyl

Poznámka: údajně trvale uzavřeno

Jestli existuje hipster podnik v Reykjavíku, řekla bych, že je to právě Kaffi Vínyl. Je to první podnik na ostrově, který se stal kompletně veganským. Můžete se tady stavit nejenom na zákusek, ale i na velké jídlo. Kuchyň zavírá až ve 22 hodin. Každý den mezi 16-19 hodinou zde mají Happy hour. Zaměstnanci jsou velmi příjemní a nejenom večer zde pouští hudbu DJ ze starých vinylů, které si můžete i zakoupit, nebo dokonce vzít zadarmo. Káva byla průměrná, ale jako celek tohle místo stojí za návštěvu.

• wifi
• káva průměrná
• vegan
• hudební akce
• @kaffivinyl

Hverfisgata 76, 101 Reykjavík

Café Haiti

Poznámka: nedokážu dohledat, zda je kavárna stále otevřená.

Místo vlastní paní Elda původem z Haiti. Od mala pracovala na kávových plantážích a ke kávě má vztah, což je znát. Její podnik je útulným místem a mimo klasických káv si můžete dát třeba kávu tureckou či arabskou. Mimo kávy a zákusků nabízí i místní speciality (například rybí polévku z čerstvých úlovků) a kuře na haitský způsob. Kávu si dováží přímo z Haiti a praží si ji inhouse. Pokud se chystáte na výlet za velrybami, rozhodně se tady stavte.

• výborné amerikáno
• islandské a haitské speciality
• @CafeHaiti

Geirsgata 7b, 101 Reykjavík

Druhý den GR11

Balím dlouho. Mám toho moc. Moc jídla, veliký žďárák, co jde dospod (opravdu nedomyšlená varianta). Když se konečně podaří, nahazuju si tu váhu na záda a scházím do překrásné staré Bery. Trochu bloudím, ale to nevadí. Alespoň najdu výborný zdroj vody a koupím si v pekárně čerstvou bagetu. Vím, jídla mám dost. Ale té vůni jsem neodolala.

Zpátky na trasu mi pomáhá jeden místní. Z Bery stoupám na Santa Barbaru do neuvěřitelného krpálu, ale jsem odměněna krásným výhledem. Tohle místo by bylo ideální na spaní. Noha mě pekelně bolí. Poprvé sahám po růžové pilulce. A znovu předělávám tejpu. Znovu se blíží pásy deště a začíná foukat. Mám úplně prokřehlé ruce, ale rukavice si raději schovám na pauzu. Cesta se krásně vlní. Nahoru dolů, jdu mezi koňmi. Musím je obdivovat. Jsou přenádherně vykreslení. Pak už prší opravdu hodně. Schovám se pod strom u jednoho stavení, kde mě objeví pes. Je nedůvěřivý, ostatně já taky. Raději mám po ruce hůlky. Když přijde potřetí a já vycítím jeho vzrůstající nervozitu, raději se hlasitě zvednu, začnu na něj mluvit a odkráčím do deště.

Dnes potkávám první hikery. Jdou 37. den, to je teda tempo! A jdou pěkně nalehko. Vypadají daleko lépe vybaveni než já. Mě znovu zastavuje déšť. Schovávám se pod stromy v lese, než ten nejsilnější přejde. Jsem u restaurace Collado de Lizarrieta. Přes sezónu je tu i obchod, teď je vše zavřené.

Úchvatná, neznámá krajina

Pokračuji nádhernou krajinou. Je vlnitá a s každým krokem se výhled na protilehlé kopce mění. Užívám si to, protože opět chvilku neprší. A když neprší, je vedro. U jednoho statku si všimnu plastového barelu s nápisem GR 11 a skleničky vedle. Vody mám dost, ale cítím, že toho mám využít a napít se. A skutečně. Ze statku vychází muž. Mluvíme rukama a nohama, obdaruje mě jablky a říká, že nahoře už sněží. To jsem úplně slyšet nechtěla.

Průvodce občas kecá ve vzdálenostech nebo to minimálně nesedí s mýma hodinkama. Procházím statkem, kde se do mě trochu pustí psi. Naštěstí je odeženu holema. Nedaleko by měl být vodní zdroj. Jak zjišťuju, je suchý. Noha už bolí opravdu hodně. Stoupám pomalu a začínám si hledat místo na spaní. Procházím mezi ovcemi. Všude to cinká. A pak už jsem tak unavená, že si stelu hned vedle cesty.

Místo je nahouby, děsně z kopce a jak se v noci ukáže, přesně tady v noci spí i ovce. Ale jsem vážně unavená jít dál. Znova tejpuju nohu. Je nateklá, puchýř sedřený, tepá mi v ní a malík mám jak fialovou bambuli. Už si ji ani nemohu položit tak, aby mě nebolela. Po cestě jsem taky ztratila moji oblíbenou fialovou čepici a u žďáráku mi praskla tyčka! Slepuju ji daktejpou, musí to stačit. Na uschlý strom přede mnou dosedá orel. Ani nedýchám. Je veliký, majestátný.

24km

Třetí den GR11

Tak tohle byla vážně noc. Únava, bolest nohy a trochu i lenost mě držely ve žďáráku, místo toho, abych si ležení udělala jinde a líp se vyspala. Tahle jsem se nevyspala vůbec. Před sedmou se budím a v tichu kopců slyším kousek ode mě frkat koníka. Nevěděl o mně a tak ho trochu vylekám. Docela rychle se balím. Do města Elizondo to mám minimálně 9 kilometrů. Začínám stoupáním a doslova utíkám před deštěm. Následné klesání do města mi přijde nekonečné. A pěkně bolestivé. Noha má dost. Já už si potřebuju sednout, najíst se a převázat nohu. Ke kostelu v Elizondu se doslova dobelhám.

Hned co odložím batoh, jdu dovnitř, abych aspoň tady zapálila svíčku. Jenomže opět žádné svíčky. A tak si sedám na lavičku vedle kostela. Pomalu vytahuju nohu z boty. A rozpláču se. Bolí to hodně. Přemýšlím, kam asi tak dneska s tímhle dojdu a jak dlouho dokážu s tak bolavou nohou jít. Už je značně nateklá. Aplikuju betadine na všechna otevřená místa na noze. A znovu lepím. Cpu do sebe tortilu a telefonuju si s mámou. Asi po hodině se znovu vydám dál.

A jen do kopce. Někde ve třetině kopce doplňuju vodu. A něco se ve mě zlomí. Kam se ženu? Jestli dneska dojdu o kilometr dál nebo ne, je vcelku jedno. A tak zvolňuju tempo. Cesta je dost bahnitá a místy teče cestou potok. Tak ve třech třetinách kopce je cesta v podstatě už jen jedna bahnitá skluzavka. Vypomáhám si hůlkami jak to jde, i tak se ale nevyhnu bolestivým momentům, kdy mi pravá noha ujede, nebo někam sklouzne. Skoro nahoře by měla být chatka. S vodou a případným místem na přespání. Jenže už je taky zavřená. Tady sedám na kámen. Je mi zima, noha mě neskutečně bolí a já si připadám fakt hrozně. Kamarád mi píše, že mu to na vojně v kanadách taky trvalo, než si nohy zvykly. Nevím jestli to jde porovnávat. Poprvé píšu bráchovi. Slíbil, že se mohu ozvat, když  budu potřebovat.

Kopce, výhledy, tma a mlha

Rozhodnu se ještě trochu popojít. Dostanu se až na hranice. Na jedné straně jsou ovce francouzské a na druhé španělské. Jestlipak to vědí. Na chvilku se mraky rozestoupí a mně se naskytne krásný pohled do údolí po obou stranách kopce. Francouzská strana vypadá přeci jenom trochu více zkrocená lidskou rukou. Pomalu se začíná smrákat. A taky spadly mraky docela nízko. Podle průvodce by zanedlouho měla být lovecká chatka, která je přístupná. Vidina toho, že se vyspím vevnitř mě žene dál. Ale když dojdu k chatě, je zavřená.

Cestou jsem minula pár honáků s uštěkanými psy a tak ještě kousek popojdu. Ženu tak před sebou nádherné koně. Koulí na mě oči a vůbec si mě prohlíží nedůvěřivě. Pak už jen hledám místo na spaní. A moc se mi nedaří. Na tom místě je mi zvláštně. Kameny porostlé mechem, mrtvé stromy na zemi. Dobrou půlhodinu mi trvá, než si najdu plac na spaní. A protože pořád slyším zpovzdálí chlapy a jejich psy, rozhodnu se nevařit a dát si jen tortilu. Usínám a poslouchám vše kolem, hlavně zvonce koní.

Konec, vracím se

V noci opět prší. Už večer jsem si pro jistotu přes žďárák natáhla pončo. Mám tak alespoň nějakou stříšku a můžu se v rámci mezí i posadit. Noha je blbá. Teď už je jasný, že musím přemýšlet hlavně o zdraví. Pere se to ve mně. Volám si s mužem a je mi do breku. Selžu. Selhávám. Nedám to. Přemýšlím, co dál. Možností je několik. V první řadě se ale musím dostat někam do města. Dívám se do mapy a je jasné, že nejblíž je to zpět do Elizonda. Není kam spěchat. Vařím si tak kávu a rajskou polévku. Kousek ode mě projdou dva hikeři. Nezaznamenají mě.

Znova ošetřuju nohu. Pořád si říkám, zda si jenom nehraju na chudinku. Pak mi píše kamarád, že 100 kilometrů ode mě sněží. Zvýšená teplota, nateklá noha, nehojící se a znovu sdíraná pata a nejistota se na nohu spolehnout mě ale přesvědčují, že je správné sejít dolů. A je jasné, že v těhle botech dál nedojdu. A tak scházím znovu de Elizonda. Bahnitému treku se vyhýbám a jdu po cestě. A je to dobře. S tou bolavou nohou pajdám opravdu nejistě.

Stopem

Možností jak a co dál je několik. Nakonec se rozhoduji tak, jak mi velí intuice. Kontaktuji bratra a domlouváme se, že nějaký čas budu u něj, než se mi noha zahojí a pak se uvidí, co dál. Bydlí ve Švýcarsku, takže stačí vyřešit, jak se tam dostat. V Elizondu za pomoci kamaráda hledám autobusové nádraží. Až ho budete hledat, stejně zoufale jako já, je hned vedle kostela Iglesia De Elizondo, uvnitř bloku domů. Najít ho mi trvalo hodinu. A pozor, nikdo tu nemluví anglicky a jízdní řády nesedí. Na chvilku se raduju. Autobus mi jede za půl hodiny do Irúnu. A odtamtud bych se měla nějak dostat co nejblíž Švýcarsku. Pak mi řidič radost trochu zkazí. Do Irúnu jede až zítra. Ale hodí mě na křižovatku v další vesnici, kde by měl jet hodinu po něm další spoj do Irúnu. A skutečně. Modrobílý autobus mi staví na mávnutí.

Cesta nám trvá asi hodinu a když vystupuju, už je tma. Blbé je, že nemám mobil s internetem. Jen ten levný cobalt co volá a píše. A tak znovu využívám kamaráda na telefonu. Bohužel, dneska nic z Irúnu nikam nejede. A jak to vypadá, ani zítra ne. Co teď. Ptala jsem se muže na jeho tipy ke stopování. Důrazně mi říká, že si nepřeje, abych stopovala na veliké vzdálenosti po Evropě. Nojo. A tak v jednom pouličním, slušně vypadajícím baru, si dám sklenku vína a poprosím o tužku a papír. Toho stopa zkusím. Dám tomu hodinu a pak si kdyžtak to ubytování najdu.

Začíná pršet. Zkusím si stoupnout co nejlépe. Abych byla vidět a zároveň abych nestála moc do silnice. Druhé auto mi staví. Rumun, co jede až do Besanconu, kousek od hranic se Švýcarskem. Super. Volám si s bráchou, zítra mě tam vyzvedne.

Nepovedlo se, teď se s tím srovnat

Je a není. Pyreneje jsem nepřešla. To rozhodnutí sejít dolů mě stálo hodně sil. Boj proti svému egu. Boj s tím, že musím. A že když to nedám, jsem slabá. Zpětně to beru jako tu nejlepší volbu. Získala jsem tím neuvěřitelně hodně v mnoha rovinách:

• dokázat si přiznat, že nemám na všechno
• pochopit, že výkon není vše
• uznat, že jídlo na měsíc je blbost (příště nalehko)
• přišla jsem o strach být venku ve tmě v noci sama
• vyzkoušela jsem si dlouhý stop
• zjistila jsem, že ten internet je v krizové situaci dobrý
• ale taky jsem zjistila, jaké to je se “odpojit”

A konec konců. Pyreneje tam jsou a budou. Děkuji všem, kteří mi psali, mysleli na mě, podporovali mě a byli se mnou na telefonu. Děkuji Kubovi za jeho ochotu mě dlouze navigovat po Elizondu a vyhledat mi spoje. Děkuji bráchovi, za skvělý čas, který jsme díky tomu všemu měli.