Proč spát venku

Každý si najde svůj důvod. Pro mě je to směs adrenalinu, budování sebevědomí, poznávání nových míst, zjednodušení života, radost z radosti syna a taky fakt, že venku fungujeme tak nějak líp. Já, teď už vlastně my, to máme rádi a syn se často ptá: ‚‚Budeme spát venku/ v autě?’’.

*V době vzniku článku je synovi 2,5 let.

Pořád beru jako privilegium, že v naší zemi je spaní v přírodě povoleno. Má to svá pravidla, ale můžeme a to je na mnoha místech i v Evropě nemyslitelné. Trochu mám pocit, že si toho moc nevážíme. 

Venku je to všechno trochu jinak. Tak nějak přirozenější, jednodušší. Řešíte hlavně základní potřeby (jídlo, teplo, spánek) a hlava funguje v jiném režimu než běžně doma za provozu. Je to takový návrat k sobě. A je to i osvobozující. Doma hlavu jen velmi těžko zastavíte.

Je to dobrodružství, které je dostupné. Nepotřebujete speciální auto, drahé letenky a na začátek ani speciální vybavení. Můžete spát doslova za barákem. V dnešní době, kdy na nás sociální sítě tlačí, jak zabavit děti a kam s nimi vyjet na dovolenou/ roadtrip, to všechno můžete vypnout a zorganizovat přespávačku low cost. V klidu a na pohodu.

Strach jako překážka

No a co když se bojíte? Strach jako překážka spaní venku je to nejčastější, s čím se v soukromých zprávách setkávám. Nebudu lhát, I já mám občas strach. Takže co s tím?

Popište si svůj strach

Zjistit, s čeho přesně máte strach, je klíčem k tomu se strachem nakonec zatočit. V klidu domova si nejlépe nahlas popište, co je spouštěč. Je to tma? Jsou to divné zvuky? Je to nepohodlí? Jsou to zvířata? Řekněte ten nejhorší scénář a klidně přehánějte. A pak se na něj ‚‚podívejte“ a objektivně si to rozeberte.

Tahák na jednotlivé strachy

• Strach ze zvuků – nahlas si zvuky popište, poslouchejte audioknihu.
• Strach ze tmy – hlavní spouštěč fantazie, pomáhá světlo (malé skladné solární v teplé žluté například z Pod7kilo).
• Strach z neznámého místa – vydejte se tam, kde to znáte, využijte Bezkempu, najděte si malý klidný kemp.
• Strach ze samoty – přidejte se k někomu.
• Strach, že to dítě nezvládne – může se stát, že to neklapne. Ale děcka jsou většinou víc v pohodě jak my. Mluvte o tom, co vás čeká.
• Strach z počasí – sledujte předpověď, mějte plán B.
• Strach z nepohodlí – můžete vylepšit vybavení (tlustší matračka, teplejší spacák, větší stan).
• Strach z hmyzu – použijte repelent (my používáme EO a Incognito Insect Repellent), moskytiéru.
• Strach z lidí – sežeňte si parťáka, spěte daleko od lidí (když nadivoko), nebo využijte zázemí kempů.

Rituály jako překážka?

My jsme si žádné rituály, vázané na byt, nedělali. Takže jsme tohle moc řešit nemuseli. Ale někdo například večer pravidelně koupe. Nebo pravidelně vstává. Nebo usíná v tom samém pyžámku. Nebo má ten určitý hrneček. To se dá trochu poupravit.

Změňte formu, ne obsah.

Například pohádky můžete číst při čelovce. Pyžamo můžete vybrat speciální na ven. Hrneček si nechte vyrobit 1:1 plecháček. Vytvořte si nové rituály speciálně jen na ven.

A pak taky, děti jsou velmi často tak unavené, že usnou dřív, než je zapnete do spacáku.

Jak můžete začít vy

• Nechoďte sami. Najděte si parťáky. Pro vás i děti to bude snadnější, pokud se znáte a máte podobné tempo (pokud se o někoho musíte ještě starat, moc vám to nepomůže, vybírejte pečlivě). 

• Zkuste si to na zahradě/ v malém kempu. Víte, že doma je blízko, nebo že nejste sami.

• Využijte hezké Bezkemp místo.

• Přidejte se na organizovanou akci/ tábor.

Jestli máte zkušenosti bez dětí, využijete je! Několik matek mi psalo, že samy hodně spaly venku, ale s dětmi si na to netroufají. Ale proč? Pokud jste ve stejné situaci, věřím, že máte dostatek zkušeností a zážitků, abyste to zkusili i s dětmi. Možná se vám objevily nové strachy, na těch, ale můžete zapracovat.

Nedávejte si velké cíle. Stačí malé. Na začátek klidně jedna noc. 

Vyzkoušet si všechno nanečisto

Tohle je dost důležitý bod. Rozhodně NECHCETE na místě v nepohodlí, začínajícím řevu mláděte řešit, že netušíte, jak postavit stan, nebo zapnout čelovku.

Vyzkoušejte si opravdu všechno. Jak nafouknout karimatku, jak postavit stan (postavte ho klidně v obýváku), kde máte oblečení, jak našroubovat kartuši. V klidu si nanečisto zabalte. Zkuste si celý proces od A do Z.

Určitě si dejte pozor, aby vaše boty a oblečení nedřelo. Klidně choďte na nákup s batohem.

Pokud to bude vaše první spaní venku, klidně si v tom obýváku ve stanu i ustelte.

Našla jsem článek, který nedoporučoval spát s dětmi mladšími 3 let ve stanu. Větší blbost jsem nečetla opravdu dlouho. Naopak, čím dřív začnete, tím přirozenější to pro vás a vaše děti bude. Jestli jste to nestihli, tak nezoufejte. Právě takovéhle malé kroky pomohou děcko na stan navyknout.

Kemp nebo nadivoko?

Já to mám raději v přírodě. Je to sice větší výzva, hlavně pokud máte strach. Ale má to i výhody. Na záchod můžete, kde si vyberete. Nebude vás budit nikdo opilý. Je to zadarmo. 

Při delších cestách se sem tam spaní v kempu hodí. V některých lokalitách (klasicky CHKO a NP) je ale spaní na divoko zakázané. Například při přechodu Šumavy jsme využívali nouzová nocoviště, při přechodu Českého ráje jsme využili kempy.

Kempy jsou fajn, pokud potřebujete dobít baterky, dát sprchu, vyhodit odpadky, vydechnout u hřiště a nemít strach z neznáma. Já se ale nikdy nevyspala kvalitně, vždycky se někdo opil a dělal bordel. 

Pokud bych vám mohla doporučit, zkuste Bezkemp. Víte kde jste, že se o vás ví, nebudete rušeni.

Praktické rady

Jak najít místo

Prohlédněte si lokalitu na mapě. Jak turistické (koukejte na vrstevnice), tak letecké. Nedá vám to sice 100 procentní jistotu rovného místa, můžete si je alespoň vytipovat. Osobně se dívám na přístřešky, protože se tam dá dobře uvařit večeře a mají alespoň nějaké chránění před deštěm. V některých lokalitách už existují také útulny, nebo nouzová nocoviště. To všechno můžete zadat do vyhledávání v aplikaci Mapy.cz (rozhodně doporučuji zaplatit si Premium verzi).

Osobně bych nespala u posedů a na místě, kde je dost stop zvířat. Pokud se nebudete cítit, není žádná hanba místo změnit.

Zároveň doporučuji dojít na místo za světla a mít dostatek prostoru pro postavení stanu a uvaření večeře.

Stáhněte si aplikaci Záchranka. Nejenom že je skvělá v případě problému, ale zároveň varuje při situacích, jako je velký vítr, možnost povodně a podobně.

Organizace ve stanu a příprava na ráno

Zkuste už při přípravě na noc přemýšlet, co by se vám mohlo hodit. Já mívám po ruce pití pro nás oba, kapesníčky/ vlhčené ubrousky, jednu teplejší vrstvu oblečení, čelovku a telefon. U mladších dětí bych si připravila i plenu a teplou vodu na UM. Hodně mi pomáhají barevné organizéry/ vaky. Docela rychle tak mám i v noci přehled, kde co mám.

Hygiena

Důležitý bod, aby se vaše dítě neoprudilo. Tohle jsem vždy řešila podle délky pobytu venku a podle počasí. Když jdeme nebo jedeme delší cestu, využiju jednou za čas kemp, kde se pořádně osprchujeme. Na kratší (třeba 2-3 dny) využívám svoji vodu, vlhčené ubrousky, nebo potoky (ale nikdy nepoužíváme mýdlo v potoce, i kdyby bylo nontoxic). To, že má dítě oblečení špinavé nevadí, ale mokré už ano. To samé platí u vás.

Můj tip: používám cestovní lahvičky a flakonky. Mám takhle tělový olej, parfém pro sebe, sprchový gel. 

Zima nebo mokro, co s tím?

Když se ochladí, vždycky jako první řeším jeho pohodlí. Chci, aby byl syn v pořádku, suchu, teple a měl hezké vzpomínky (krátkodobé nepohodlí nevadí, naopak). 

Takže, vždy nejdřív převlíkám a do oblékám malého, pak mě. Vyjímka je ráno, kdy nejdřív oblékám sebe.

Můj tip: mějte jeden vak na špinavé a mokré prádlo navíc.

Hmyz a další havěť

Broučkům, komárům, mravencům a pavoukům venku neutečete. Ale můžete eliminovat jejich přítomnost ve stanu, a jak moc vás otravují mimo stan.

• Zkraťte dobu otevření stanu na minimum.
• Pokud uvnitř svítíte, snažte se neotvírat.
• Čelovku si zavěste na krk, aby vám hmyz nelítal do obličeje.
• Nontoxic repelentem nastříkejte sebe i síťku stanu.
• Můžete si pořídit Head net (síťku na obličej).
• Noste dlouhé rukávy a nohavice.
• Přibalte tyčinku na bodance.
• Každý den se prohlídněte kvůli klíšťatům (dětem prohlídněte i hlavy).

Co když to neklapne

Může se stát, že se to nepovede. Že vás překvapí počasí, nebude se to líbit vám, nebo dítěti. Vždy mějte plán B. Kudy rychle domů, záložní ubytování, někdo na telefonu. Rozhodně to není ostuda! Je daleko lepší změnit lokalitu (když se vám nelíbí), nebo jet domů, než se v lese trápit.

Pravidlo EASY IN a EASY OUT.

Vybavení

Nemusíte mít žádné extra vybavení. I my jsme měli začátky punkové. Následující řádky berte jako inspiraci a doporučení.

Oblečení

Vrstvěte jako cibule. Co se týče materiálu, nejvíc se mi osvědčilo merino. Pro mě i malého jako základní vrstva na spaní a při zimě. Jako finální vrstva se mi osvědčil (u dítěte) softshell, v blbém počasí nepromok (třeba z Lidlu). Kukla (merino) je perfektní na léto i na zimu. Když byl syn malý (do 2 let) měli jsme i čepičky na šňůrky (perfektně posloužila na Fisherman’s trail a na přechodu Šumavy). Pokud dítě nosíte, doporučuji capáčky, klidně péřové do stanu a do nosítka softshell. U malých dětí využijete i slintáčky.

Tip: Roky jsem spokojená se značkou Dupeto.

Stan

Jednoznačně se vyhněte levným stanům typu Lidl. Velmi často nemají dobře vyřešené dveře a zádveří a pravděpodobně vám do nich naprší.

Co vás bude zajímat:

• Váha.
• Cena.
• Typ (samonosný/ tarp, jednoplášťový/ dvouplášťový).
• Velikost.

Jednoplášťový stan – za mě nebrat. Budete neustále řešit kondenzaci, tedy mokro. A to nechcete.

Tarp – je skvělá volba, pokud řešíte váhu. Staví se na trekové hole. To může být problém v náročných situacích, kdy je nutnost stan rychle postavit, nebo fouká vítr a je špatné podloží.

Samonosný stan – ideální řešení. Určitě vybírejte mezi stany pro 2 osoby, i když máte malé dítě. Potřebujete prostor pro manipulaci uvnitř. My máme NatureHike pro 2 osoby a nevyhovuje nám. Proč? Vchod je pouze u hlavy, tedy místo převalit se na stranu složitě vylézám a často syna vzbudím.

Moje doporučení: samonosný, dvouplášťový stan se 2 předsíňkami pro 2-3 osoby. Osobně teď pokukuji po Big Agnes. Je to velká investice, ale věřím, že nám kvalitní pobyt venku. A nezapomeňte na podlážku. Roky používám doma vyrobenou z tyveku a stále slouží (i po 7 letech).

Spacák

Pro malé děti spacák řešit nemusíte. Vystačíte se s teplým vakem do kočáru, nebo péřovou kombinézou (my měli od Columbia koupené na Vinted). V létě nám stačil fleesový overal (opět Columbia). Navázat můžete rostoucím spacákem. Je několik značek, které je vyrábí. Například značka Boll, Cumulus, Sir Joseph Kwak a další.

Co vás bude zajímat:

• Váha
• Tepelný komfort (kdy budete spacák využívat)
• Materiál (peří/ syntetika)
• Sbalitelnost
• Případně plnitelnost
• Podmínky použití
• Prodyšnost/ větruodolnost
• Zateplovací límec
• Cena

Tepelný komfort

Spacáky můžete dělit podle ročních období (letní, třísezónní, dvousezónní, zimní). U dětských se setkáte hlavně s letními a třísezóními. I s tím si v lehké zimě vystačíte.

Na každém spacáku najdete údaje pro Komfort, Limit a Extrém. Někdy najdete údaje pro ženy a muže zvlášť. Dětské limity se neuvádějí (nemá je uvedené ani Kwak). Mějte na paměti, že děti mají termoregulaci horší než my dospěláci. A že vás rozhodně zajímá údaj Komfort.

Péřové spacáky

Platí, že péřové spacáky jsou: sbalitelnější, lehčí, déle vydrží, ale péče o ně bývá složitější, jsou náchylné na vlhkost a jsou dražší.

Husí nebo kachní peří? Sáhnout můžete po obojím. Dělí je drobnosti. Například husího peří je potřeba o něco víc, něž kachního. Ovšem takový spacák je dražší, než ten plněný kachním peřím.

Plnivost – Cuin. Čím větší číslo, lepší izolace.

Cena se pohybuje dost vysoko, ovšem díte ho má několik let a může ho podědit mladší sourzenec, nebo se dá v dobrém stavu dobře prodat (z druhé ruky se skoro nedají sehnat).

Syntetické spacáky

Ty bývají až o 1/3 větší při sbalení, těžší, jsou skoro bezúdržbové, vydrží i lehkou vlhkost a jsou levnější. Ovšem jejich problémem krom jiného je jejich kratší životnost. Pokud víte, že bude dítě používat spacák na táboře, nebo ve vlhkých podmínkách, je to vaše volba

Karimatka

Tady záleží, jak moc chcete být ultralite, nebo jak moc si chcete dopřát komfort. Můžete zvolit úplně minimalistickou verzi skládacích pěnových karimatek. Nebo naopak na ně přidat ještě vysoké karimatky s vysokou R hodnotou.

Za mě: na pěnových karimatkách se moc nevyspíte a pokud bude nižší teplota, bude vám zima.

Pokud máte kojené dítě, nebo spíte v jednom spacáku, budete muset vyřešit šířku. Buď spojíte 2 karimatky, ale pořád hrozí, že se potkáte v mezeře uprostřed, nebo si pořídíte trochu těžší variantu: širokou karimatku pro dva.

Nejideálnější je oba typy karimatek kombinovat. Budete dobře izolovaní a lépe se vyspíte. Ale pěnové karimatky nejsou moc skladné.

Při přechodu Českého ráje jsem nesla jak pěnové karimatky, tak dvojitou nafukovací.

I karimatky mají svoje tepelné komforty. Přestože máte dobré spacáky, pokud vyberete karimatku s hodnotou R2, bude vám zima. Čím vyšší R číslo, tím lepší izolační vlastnosti.

Lékárnička

Tenhle body moc neřeším. Nemusíme. Malý je zdravý a nemá alergie. Máme jen základ.

• Betadine
• Náplasti
• Tejp
• Paralen
• Kapky do očí
• Repelent
• Vlhčené kapesníčky
• Nůžtičky
• Pinzeta

Jsme vždy připraveni vyrazit do nejbližší nemocnice, nebo dojet domů (když jde o cesty v ČR je to opravdu jednoduché).

Pokud budete vyrážet dál, doporučuji se poradit s vaším pediatrem. Mějte vždy dostatek léků (i rezervu!), které dítě potřebuje. Vše si zabalte do nepromokavého sáčku.

Můj tip: pro sebe vemte dostatek hořčíku. Mám celkem 3 rozdělené do dne a pomáhají mi už roky existovat při zátěži.

Hry a hračky

Tohle je hodně individuální a záleží to na věku dítěte, vašich zájmech a zájmech dítěte.

0-1 rok

Stačily nám kontrastní knihy/ karty a asi 2 hračky. Děcko daleko neuteklo, bylo to dost jednoduché.

1-2 roky

Tohle je dost turbulentní období. Posunuli jsme se k Albi tužce a malému pytlíčku oblíbených autíček. Perfektní byl třeba čtyřlístek na cestu. Skladný a po úplném zničení se dá vyhodit.

2-3 roky

Jezdí s námi Albi tužka, oblíbený plyšák a pytlík s auty (je jich 5).

Starší

Zatím mám pouze zkušenost s dětmi do 5 let. Hodily se nám bojovky, karetní cestovatelské hry, lupa, večerní divadlo za pomocí čelovky i audiopohádky. Ale netřeba toho mít moc, aby nebyly přestimulované.

Jídlo

Věčné téma. Jídlo to může celé zachránit, nebo po… Pokud máte dítě bez alergií a intolerancí, nebo nějakých zdravotních problémů, máte rozhodně napůl vyhráno. Mám známou, která musí každé jídlo vážit a odměřovat a to je teprve výzva. I tak zvládají cestovat. Ne úplně pod stanem, ale obdivuji, že to nevzdala.

Moje doporučení: neexperimentujte. Neberte nic, co byste si nezkoušeli předem.

Kudy vede trasa?

Podívejte se, jestli budete procházet vesnicemi, nebo městy s možností nakoupit, nebo se najíst. Pokud to jde, doporučuji dokoupit cestou. A klidně si naplánovat zastávky na občerstvení. Ale chápu, to se může prodražit. Navíc nabídka bývá dost omezená na párky, klobásy a takové české klasiky.

Kolik je dítěti?

Nejsnadnější byl přechod Šumavy s kojencem. Potřeboval vlastně jen moje prsa. Postupně jsme začali zapojovat různé kaše na snídaně, pečivo, sýry, oříšky, ovoce, sušené ovoce, ano i ovocné kapsičky a ovocné tyčinky, zeleninu. Vařím kuskus, pohanku, tarhoňu a další drobné těstoviny vařené do 2 minut. Vozím s sebou parmezán a struhadlo. Soli jen pomálu, jiné koření na cestách nepoužíváme.

Co potřebujete vy?

Já třeba potřebuju čokoládu, pivo a hořčík. Fakt. Nezapomínejte, že vy jíst musíte. Pokud budete vy vysílení, hladoví tak pak budete i nepříjemní, nervózní. Klidně si dejte i to, co jindy nejíte. Například já jsem při cestě Alpe Adria s chutí jedla jídla plná sacharidů (jako špecle), přestože jsem byla předtím měsíc na keto dietě. Tělo si řeklo.

Můj tip: Fermato. používám při každé cestě a snadno vykouzlím chutné jídlo za chvilku. Toto není spolupráce 🙂

Kupované, nebo doma dělané?

Někdo preferuje dehydrovaná jídla. Moje osobní zkušenost je, že jsou hnusná. Mám docela ráda Express menu, ale to je dost těžké, protože není dehydrované. Jejich pomazánky ale mohu vřele doporučit! Značky jako Adventure menu a podobné mi/ nám nikdy nesedly. Navíc jsou opravdu drahé! Takže jako nouzovku ano, klidně si 1-2 vemte s sebou na případ nouze.

Jídlo si můžete i doma usušit. Ať už v sušičce, nebo troubě. Pokud nejste vegetariáni, doporučuji si udělat svoje sušené maso. Usušit můžete i ovoce. Například jablka, meruňky, švestky a jiné. Naprostý výhra je naučit se sušit svoje kompletní jídla. Například mleté maso (sója) s fazolemi a rýží. Proč? Můžete zalít i studenou vodou, protože si to před usušením uvaříte!

Do čeho balím?

Jídlo si balte do nepromokavých pytlíků a nejlépe do separe vaku. Plus si berte pytlík na odpad. Sůl a koření můžete balit do speciálních šroubovacích kelímků, já využívám i krabičky po šumácích. Používáme uzavíratelné pytlíky z Ikea a cestovní mini lahvičky. Vždy mám s sebou láhev na vodu, krabičku na jídlo pro malého, nůž, svorky a v zimě i termosku. Hodit by se vám mohl i filtr ne vodu, my to zatím zvládali bez něj.

Na čem vařím?

Vyzkoušela jsem toho hodně, momentálně mi velmi vyhovuje šroubovací bomba s vařičem, který postavím na zem a mám k němu malé závětří. Nádobí na vaření mám z Pod7kilo (metoriál Halulite). Jednu nádobu jen na vodu a druhou na jídlo. Mikoláš má plastový talířek a mističku z Ikei, já dojídám z ešusu. Na mytí s sebou vozím eko přípravek v malé lahvičce a houbičku na provázku.

Není na co čekat, plánujte si dobrodružství už teď

Snad vám článek dal inspiraci a informace, které zužitkujete venku. Doptat na cokoliv se můžete u mě na Herohero. Tenhle článek rozhodně neodpovídá úplně na všechno, stále toho hodně chybí. Podrobnosti a naše zkušenosti rozvedu v chystaném e-booku.

Zatím se můžete inspirovat. Například přípravou na přechod s dítětem. Nebo naším přechodem Šumavy.

Článek obsahuje affiliate linky na vybrané obchody a produkty, které používám a jsem s nimi spokojená.

Proč si vybrat Rota Vicentinu
Velmi krátce: je to krásný, dobře dostupný a nenáročný trek.

Tahle trasa se bude líbit širokému spektru chodců. Ať už vás láká divoká příroda, portugalská městečka, nebo kuchyně. Nevadí, pokud jste nezkušení chodci. Nevadí, pokud se neorientujete v mapě. Jako startovní trek je perfektní. Jen pozor – je tak hezká, že ji máloco překoná.

• Dostupný trek: Trasa spojuje vesnici Sines a město Lagos. Díky autobusové dopravě a letištím ve Faro a Lisabonu je možné se pohodlně napojit kdykoliv během cesty. Letenky nejsou drahé díky nízkonákladovým letům (záleží na roční době). V každé vesnici seženete taxi.
• Dobře značená trasa: Opravdu nepotřebujete mapu. Značky jsou velmi časté a ukazují jak správný směr, tak i křížkem trasu, kudy ne.
• Krátké úseky: Relativně. Rozpětí je 15–25 km za den.
• Služby na trase: Každý den začínáte a končíte ve vesnici/městě. Stačí mít jídlo a pití na 1 den. Nemusíte mít vařič. Ubytování najdete v penzionech, apartmánech, hostelech a kempech (doporučuji plánovat a rezervovat s předstihem).
• Lehká trasa: Není zde velké převýšení. Je pár prudších klesání a stoupání, dva dny jdete pískem a chvíli po ostrých kamenech. Celkově je ale trek lehký a zvládnou jej i mladší nebo starší ročníky (nevhodný pro vozíčkáře a kočárky!).
• Doplňkové služby: Mezi etapami si můžete zajistit převoz věcí nebo průvodce.
• Gastro: My jsme ohutnávali, hlavně rybí jídla a vše bylo naprosto výjimečné.

A samozřejmě – dechberoucí výhledy na oceán.

Já jsem cestu šla se svým tátou a synem, kterému byl rok a měsíc. Bylo to skvělé. O naší cestě si můžete počíst tady >>> Jak jsem se s kojencem a mým tátou vydala na trek Rota Vicentina

TIP: Pokud se chcete vyhnout hlavnímu proudu dopoledne, vyražte na cestu před devátou. Jinak se vám může stát (a možná budete jako já nemile překvapeni), kolik lidí na trase je. Pokud máte ubytování se snídaní, klidně bych poseděla.

Vybavení

Nebudete potřebovat nic extra. Troufám si říct, že všechno potřebné máte doma – možná až na návleky na boty. První dva dny (pokud jdete ze severu) se opravdu hodí. Těžké boty nechte doma, stačí lehčí. Já už roky chodím v Altra Lone Peak, moje kamarádka Tereza šla v barefootových botech. Sandály bych nedoporučovala – tátovi se dostal písek mezi nohu a sandál a způsobil si rozsáhlé puchýře.

Určitě si vybavení vyzkoušejte. To poslední, co chcete na cestě řešit, jsou otlaky z batohu, poškrábané podpaží od trička, zadřené popruhy nebo puchýře z bot…

Kromě oblečení, hygieny a elektroniky doporučuji i dostatek hotovosti, všechny potřebné léky, naskenované dokumenty a offline mapy.

Nám se hodil slunečník a pokrývka hlavy, letos kamarádi ocenili pláštěnku.

Vytvořila jsem seznam vybavení, kterým se můžete inspirovat. Neberte ho jako dogma – každý si vezme něco navíc, něco ubere >> gear list dospělák.

Seznam jsem připravila i pro ty nejmenší. Inspiraci, jak zabalit na pochod s ubytováním (tedy nalehko) dítě, si můžete stáhnout tady >> gear list dítě.

Ubytování

Na cestě je několik typů ubytování – rozhodující je váš rozpočet, úroveň komfortu a počet lidí.

Spaní na divoko (wild camping) je v Portugalsku zakázáno. Primárně zákon z roku 2021 cílí na obytná auta a je často označován jako anti-vanlife zákon. Pokuta může být až 600 EUR.

Pokud znáte datum své cesty, určitě si zamluvte ubytování předem. My jsme dali na radu kamarádky Terezy, která to šla rok před námi. Její zkušenost byla, že stačí rezervovat den předem nebo dokonce ten samý den přes Booking. My to měli jinak – většinou bylo už skoro všude obsazeno.

Tip: Zkontrolujte si ubytování na mapě a ověřte správný termín.

Kempy

Nejlevnější varianta, pokud si ponesete vlastní spaní. Raději vše překontrolujte dopředu – někdy se informace o ceně výrazně liší. Mezi Aljezurem a Sagresem je hluché místo. Ubytovat se můžete i v chatkách nebo vyzkoušet glamping.

Naše zkušenost z chatky v kempu Zambujeira do Mar byla fajn – čisto, bazén, fajn pro malého, dalo se vyprat a nakoupit.

Naše zkušenost s glampingem v kempu Salema Eco Camp byla rozporuplná. Kemp krásný, restaurace dobrá (i když dražší), krámek s eko a bio potravinami. Ovšem celtový stan s malou terasou, ledničkou a žárovkou bych za tu cenu glampingem nenazývala.

Hostely

Tohle by byla moje varianta č. 1, kdybychom šli trasu bez dítěte. Vyzkoušeli jsme jen dva, oba byly fajn, každý jiný. (Můj favorit byl v Aljezuru.) Mívají fajn ducha, každý hostel je jiný. Na Rota Vicentina nečekejte večerní party. Ubytování tady hledají i starší pěšáci a je tu větší klid.

Naše zkušenost z hostelu v Almograve byla přesně taková. U snídaně byl věkový průměr 50+.

Píše o tom i Tereza z Naruby.life ve svém článku o RV. Mimochodem, to ona mě inspirovala a fotkami nalákala >>> článek tady.

Ubytování v soukromí / penziony / B&B

Využívali jsme nejčastěji – hlavně kvůli Mikolášovi – a bylo to opravdu pohodlné. Ale ne nejlevnější. Protože je trasa daná a jde se de facto z vesnice do vesnice, doporučuji rezervace dlouho dopředu. Hodně tím ušetříte.

Hotely

Nejdražší varianta. Zkušenost máme jednu – protože vše ostatní bylo plné. Doteď si nejsem jistá, že to odpovídalo ceně.

Finance

Počítejte cca 50 EUR na den, pokud si nechcete úplně škrtit opasek – sem tam se dobře ubytovat, najíst a dát si kávu. Pojmout to můžete i lowcost – bez restaurací a stravováním se ze supermarketu. Cokoliv nad 50 EUR/den znamená pohodovou dovolenou, kde si dopřejete oběd, možná i večeři, skleničku vína a víc prozkoumáte místní gastronomii. Případně se lépe ubytujete.

Letenky koupíte přes nízkonákladovky – do Lisabonu létá z Prahy např. EasyJet, z Vídně Ryanair. Pokud budete spát v ubytování a sbalíte se do příručního batohu, ušetříte.

Rede Expressos vás doveze do vesnic po trase. Kupovali jsme na místě (Sete Rios). K dnešnímu dni stojí lístek 16,5 EUR na dospělého (Lisabon–Porto Covo). Nikdo po nás nechtěl autosedačku (Mikoláš byl v nosítku). Může být problém s rezervací online.

Na trase jezdí i Flixbus (Sines, Vila Nova de Milfontes, Zambujeira do Mar, Odeceixe, Aljezur, Lagos). Je levný (8 EUR Lisabon–Sines), ale nebere děti bez autosedaček a vlastní nemá.

Z Lagos jezdí vlak (1 přestup) do Lisabonu. Cena: 29 EUR.

Jednotlivé úseky

Naše cesta začínala v Porto Covo, proto vynechávám první etapu. Zvolili jsme to hlavně kvůli ubytování a dobré dostupnosti autobusem v podstatě až na start – tuhle variantu můžu jen doporučit.
Osobně se mi nejvíc líbila ta divočejší část podél západního pobřeží. Bez pobřežních hotelů a dožívajících důchodců z Německa a Anglie. Pokud máte jen týden, volila bych tedy severní část trasy.

Porto Covo → Vila Nova de Milfontes

Krásná, celkem rovinatá trasa, ovšem plná písku! Tím je trochu těžší, a doporučuji návleky (link). Je tu hodně malých plážiček, převýšení nepřesáhne 80 m. Jste skoro v úrovni oceánu, kombinace zeleně, písku a barev vody vám bude brát dech. V cíli najdete několik restaurací, obchodů i prádelnu.

Vila Nova de Milfontes → Almograve

Krátká trasa. Můžete jít přes most, nebo využít převoz na pláž na druhé straně řeky. Tady dobře koukejte po značení – oficiální trasa se stáčí po několika stech metrech z pláže. Ani dnes převýšení nepřesáhne 80 m, jen už nejdete přímo u oceánu. V Almograve je výborná nepálská restaurace a nenechte si večer ujít posezení v baru na pláži, nebo jen samotnou pláž.

Almograve → Zambujeira do Mar

I tenhle úsek je ještě plný písku a patří mezi ty delší. Jde se podél pobřeží i borovicovými lesy. Ve vesnici Cavaleiro si můžete dát kávu a tradiční pastel de nata. Od majáku dál můžete potkávat jezdce na koních. Nenechte si ujít rybí restauraci u malého rybářského přístavu O Sacas, téměř na konci cesty. Potom vás čeká trochu nepříjemný úsek před cílem kolem silnice.

Zambujeira do Mar → Odeceixe

Hned na začátku vás čeká stoupání a klesání, tahle etapa vede buší, kolem farem, kolem oceánu, a jsou tady i písčité úseky. Občerstvení je možné v Azenha do Mar. Poslední část vás zavede po krásné vyhlídce na pláž Praia de Odeceixe Mar do vnitrozemí k malebnému městečku, kde najdete dostatek možností restaurací i obchodů.

Odeceixe → Aljezur

Ráno se vracíte nazpět k oceánu s výhledem na pláž Praia de Odeceixe Mar z druhé strany. Ani dnes se písku úplně nevyhnete. Budete procházet krásnými úseky s výhledy na oceán, ale půjdete i po silnici a hodně po šotolinách. Aljezur je krásné městečko, nechte si čas na procházku a třeba večeři. Je zde velký supermarket pro doplnění zásob.

Aljezur → Arrifana

Krásná příroda a pak silnice vás zavedou k oceánu. Na vysokých útesech můžete vidět rybáře. Po cestě projdete kouzelnou vesničkou Monte Clérigo. Zbytek dne půjdete nádhernou krajinou po písku s výhledem na oceán a útesy. Arrifana je mekkou surfařů. Najdete tady několik restaurací – od rybáren až po alternativní. Hledejte ubytování dost dopředu. My bydleli několik kilometrů od trasy.

Arrifana → Carrapateira

Písek mizí. Převážně jdete po šotolině a hodně vnitrozemím. I to je ale kouzelné. Kávu si můžete dát například v Quarenta & Quatro. Všímejte si změny barvy podloží. Když se dostanete zpět k oceánu, budete jednoduše okouzlení. Přecházíte i slavnou pláž Bordeira. V Carrapateiře je milá restaurace na náměstí (Micro Bar) i obchod.

Carrapateira → Vila do Bispo

Těžší etapa, hodně nahoru a dolů, skoro po celou dobu máte oceán po pravé straně. Úžasné výhledy. Po posledním náročném stoupání se napojíte na šotoliny a vnitrozemím docházíte do cíle. Rezervujte si ubytování dostatečně dopředu. Je zde několik restaurací a větších obchodů (Lidl).

Vila do Bispo → Sagres

Šotolina, terén rovný i do kopce a z kopce. Také chůze po pichlavých kamenech. Cesta na konec světa k majáku. Velmi turistické místo, nás neuchvátilo. Příroda se úplně proměnila – všimli jste si? Sagres je další mekkou surfařů i obytných aut. Rozhodně nejvíc možností na doplnění zásob a možnosti se najíst venku. Za mě dva tipy: Fermento a Laundry Lounge.

Sagres → Salema

Docela těžký úsek. Hodně nahoru a dolů, některé sestupy jsou těžké. Už ne tolik útesů, ale spíš kopce svažující se k oceánu. Opět pár zátok se surfaři i možností občerstvení (Restaurante Zavial).

Salema → Luz

Je vidět, že jste tu blíž civilizaci. Pár stoupání a klesání, staré památky, podivná šablonovitá městečka na letní pobyty. Nás uchvátilo Burgau a Love Burgau. Budete potkávat i denní chodce. V cíli hodně restaurací, obchodů. A taky – říká vám něco případ ztracené Maddeline?

Luz → Lagos

Tahle etapa, jako by nebyla. Velmi krátká. Vlevo zástavba, vpravo oceán. Hodně turistů. Lagos je už velké město plné turistů a ruchu. Nádherné (z výšky) pláže mezi skalisky. Mnoho chodců na chodnících. Trasa končí u železnice, kde je i poslední (první) cedule.

Shrnutí

Pokud váháte, prostě vyražte. Tahle trasa stoupá na popularitě, možná na ní bude brzy hodně rušno. My na cestu vzpomínáme dodnes. Fotky budí úžas a pořád si připomínáme vůně, výhledy a chutě.

Trasa je opravdu variabilní. Nemusíte se trápit, že ji neprojdete celou. Každá část má to svoje. Za mě je rozhodně hezčí severní část, tedy ta na západním pobřeží.

Veškeré další potřebné informace najdete na oficiálním webu.

Proč trek a ne třeba pouť?

Nejsem sama, kdo má v hlavě seznam treků, které chce projít. Ten seznam se mi v hlavě začal tvořit, ještě před mým prvním (nepovedeným) přechodem Pyrenejí. Velmi pidi midi část jsem si odškrtla jako bezdětná. Přešla jsem Šumavu s kamarádkou Gábinou. Zpětně to hodnotím jako odvahu od nás obou. Byly jsme úplně nevybavené. Ale Gábina na to dodnes vzpomíná a já nabrala zkušenosti.

Pak jsem přešla Nízké Tatry. To bylo hodně těžké mentálně, počasí mi úplně nevyšlo, ale dala jsem to a opět jsem se hodně naučila. Těhotná jsem šla Bílé Karpaty a taky Toulavu od Tábora až po Písek.

Miluju tu jednoduchost na cestě. Vstát, jíst, balit, jít, jíst, jít, najít místo, jíst, spát. Trek je pro mě cesta, která vede většinu trasy mimo asfalt, což teda u toho přechodu Šumavy je trochu diskutabilní. Do Santiaga jsem jít nechtěla. Měla jsem pocit, že tam byl každý, že na to máme ještě hodně času a že si to můžeme spolu užít, až bude Mikoláš větší. Existují i jiné poutní trasy, ale to duchovno tam tenhle rok nemělo místo.

Mi jsme té naši cestě pouť stejně říkali.

Jak jsem vybírala trek

Rok před naší cestou jsem sledovala Terku z Naruby.life, jak ho jde. Natolik mě fotky uchvátily, že jsem hned věděla, kam se vydáme. Ten trek jsem si musela projít. Fascinovala mě kombinace zelené na pobřeží a modré v oceánu. Navíc jsem v Portugalsku nikdy nebyla! Plus letenky nebyly za raketu.

Kromě estetiky treku jsem měla jen pár bodů, které cesta měla splňovat:

• Nesmí to být vysokohorská turistika (malý bude v nosítku).
• Nemusí to být celé po rovné cestě (nebude kočár).
• Chci objevit nový kout Evropy.
• Doprava nesmí být drahá a s mnoha přestupy.

Brala jsem ohledy i na tátu. Neměl s podobnou cestou zkušenosti. A proto:

• Muselo být možné se každou noc někde ubytovat, ať už kemp, nebo jiné zázemí.
• Ideálně nespat pod stanem, chybělo vybavení pro tátu.
• Kvůli práci musel být dobrý signál a dostupnost internetu.
• Možnost si pravidelně dokoupit ovoce a zeleninu (táta je vegan).

Proč je Rota Vincentina vhodná jako první delší trek

Z mnoha důvodů. Vlastně teď s odstupem času vidím, jak skvělý trek to je. Bránila jsem se myšlence na opětovné projití, ale teď mám stále sílící pocit, že to jednou projdeme znovu. Tenhle trek je totiž překrásný! Taky není těžký na převýšení. Má úžasné výhledy. Je dostupný. Ale tak popořadě.

Dobře dostupný trek

Oficiálně trasa startuje kousek pod vesnicí Sines, na západním pobřeží Portugalska. To není tak daleko od Lisabonu a zajíždí tam autobus. Konec je ve městě Lagos. Tam jezdí autobus i vlak z Lisabonu (s přestupem). Nedaleko (Faro) je letiště. V každé vesnici po cestě je autobus se spojením na Lisabon. Takže výstup a vstup na trek je opravdu jednoduchý. Nemusíte jít celou délku.

Ubytování a služby navíc

Každá etapa začíná a končí ve městě/vesnici. Je velmi jednoduché naplánovat trasu hodně dopředu. Pokud je to vaše první podobná cesta, nebo s sebou máte děti, můžete plánovat klidně i rok dopředu a zamluvit si tak ubytování s daleko lepší cenou. Navíc tady funguje přeprava zavazadel. Je to zpoplatněná služba, ale pokud chcete jít jen s lehkým batůžkem, můžete si nechat zavazadla převážet z ubytování do ubytování.

Pozn. Spaní na divoko je v Portugalsku zakázáno. Bylo by fajn to dodržovat, i když osobně naprosto chápu lákadlo spát mezi dunami pod hvězdami. Jediný, kdo tento zákaz porušoval a ještě se za něj chlubil, byli bohužel Češi. Dost trapná vizitka.

My využívali hlavně službu Booking. Ale pozor! Zrovna ubytování v Portugalsku je proslulé výskytem plísně a ani nám se to nevyhlo. Pořádně si přečtěte recenze, ať nemáte mrzutosti.

Příroda

Dynamika mezi pevninou a oceánem je to, co vás bude ohromovat. Obzvláště na jaře, kdy to na pobřeží kvete a všechno je zelené, je to okouzlující. Příroda se lehce mění každý den. Většina treku je v přírodním parku Costa Vincentina, hlavně část divokého západního pobřeží.

Náročnost

Za sebe to hodnotím jako lehký trek. Vzdálenosti jsou docela malé. Nejkratší je 13 km, nejdelší jsme měli 25,5. Na začátku u Porto Covo byl náročnější písek. Jak jsme se blížili k mysu svatého Vincence, tak trasa často vedla nahoru a dolů. Pokud máte problém s koleny, tohle vám může dělat problém.

Trasu chodí hodně důchodců, právě kvůli denním malým vzdálenostem, možnosti nechat si převézt věci a ubytování každý den pod střechou. Rozhodně to není vhodný trek pro kočárek, kolo, vozík.

Značení

Tady se prostě neztratíte. I když nemáte mapu, trasa je výborně značená. Značka ukazuje nejenom kam jít, ale taky kam nejít.

Jak cestu zvládal 14měsíční syn?

Cesta na trek

Rozhodně nejnáročnější byly přesuny na začátek treku a potom domů. A i přes to všechno proběhlo v pořádku. Mikoláš poprvé letěl, chvilku jsme se dohadovali se stewardy ohledně nosítka při vzletu a přistání, ale jinak to bylo v pohodě. Mikoláš usnul prakticky hned a spal celý let. V Lisabonu jsme se přesunuli k autobusovému nádraží Sete Rios. Museli jsme čekat na autobus asi 2 hodiny. A to jsme byli v nedalekém parku Jardim da Amnistia Internacional. V autobuse Mikoláš zase spal.

Dny na treku

Na treku už to bylo všechno v pohodě. Stres z přesunu a toho, aby Mikoláš nerušil cestující, byl pryč. Ubytování jsme měli vždy v soukromí, tak jsem se nemusela stresovat ani jeho častým buzením. Mikoláš byl a je nespavec. Takže ranní vstávání zvládal v pohodě. Na nosítko byl zvyklý a vlastně v něm hodně spal. My jsme si na začátku řekli, že se vše přizpůsobí hlavně jemu. Dali jsme i 5 km jako jednotku pochodu. Prostě si den rozdělit na minimálně 5 km a dělat pauzy. Nakonec těch 5 km Mikoláš často zaspal.

Většinou jsme dělali tak 1–3 pauzy za den. Protože jsme šli docela rychle a vycházeli brzy, v ubytování jsme byli často kolem 4. Bylo tak dost času na to si hrát, zkoumat, sprchovat se a být případně ještě na pláži.

Jednou chytil Mikoláš dost nepříjemný záchvat pláče. Zrovna jsme byli v restauraci, takže jsem si bohužel tu výbornou rybu nevychutnala tak, jak jsem chtěla. Byl to hned první den na treku. Kdo ví, jestli to bylo přesunem, pochodem, nebo mými paraleny (ano, odletěla jsem nakřápnutá).

Na treku už to bylo všechno v pohodě. Stres z přesunu a toho, aby Mikoláš nerušil cestující, byl pryč. Ubytování jsme měli vždy v soukromí, tak jsem se nemusela stresovat ani jeho častým buzením. Mikoláš byl a je nespavec. Takže ranní vstávání zvládal v pohodě. Na nosítko byl zvyklý a vlastně v něm hodně spal. My jsme si na začátku řekli, že se vše přizpůsobí hlavně jemu. Dali jsme i 5 km jako jednotku pochodu. Prostě si den rozdělit na minimálně 5 km a dělat pauzy. Nakonec těch 5 km Mikoláš často zaspal.

Cesta domů

Docela dlouho jsme jeli vlakem. Autobus nebyla možnost, protože po nás Flixbus chtěl dětskou sedačku a tu jsme fakt neměli. Bohužel takovou službu Flixbus nemá (chyba!). Tak nás čekala delší a dražší jízda vlakem s přestupem. V Lisabonu jsme měli celý den, který jsme prochodili. A cesta letadlem byla stejná, jako ta první. Mikoláš to prospal.

Tipy na létání s dětmi nemám. Ani tipy, jak dítě zabavit. Teda běžně mám knihy, pár hraček, teď i Albi tužku a JÍDLO. Nic světoborného.

Seznam vybavení, který se bude hodit při balení na cesty nalehko (s ubytováním, bez stanu). Inspiraci, co zabalit dítěti si můžete stáhnout tady >> gear list dítě.

Dynamika tří generací na cestě

Cestování s někým je vždycky o kompromisech. Není to nutně něco špatného. Jen se musíte připravit, že se nevyplní úplně všechno, co byste chtěli, nebo co jste si naplánovali. O to víc, když cestujete s dítětem. Většinou cestuju sama s Mikolášem. Takže zatím o trase, cílech, bodech na trase a ubytování rozhoduju já. Tempo určuje Mikoláš. Teď se k tomu přidal táta. S podobným trekem neměl zkušenost a čekala jsem, jak se s tím popasuje.

Z mého pohledu

Za mě je spolu strávený čas to nejcennější, co máme. Táta bydlí daleko, takže šance, aby viděl Mikoláše, jsou omezené. Dva společné týdny byly dost intenzivní. Bylo to něco úplně jiného, než zažíváme v běžném životě. Jsem ráda, že je můj táta v natolik dobré kondici, že můžeme spolu podnikat něco podobného.

Na začátku mi táta neřekl, že má problém s chodidly. Chodí totiž v sandálech huarache, jenže písek prvních etap mu způsobil puchýře na chodidlech. Nějakou chvíli si to držel pro sebe, pak mi to řekl. Asi jsem si neuvědomovala, že to může ukončit naši cestu. A jsem ráda, že se tak nestalo!

Já jsem zase první 3 dny bojovala s teplotou a krkem. Takový můj klasický problém, když jsem ve stresu, nebo unavená. I když mi bylo fakt hrozně mizerně, věděla jsem, že to cestu neohrozí. Vnitřní motivace byla prostě silnější a věděla jsem, že to odezní.

Byla jsem moc vděčná, že ubytování řešil táta. To byla fakt příjemná změna se o tohle nestarat. Výběr ubytování a restaurací byl na něm.

Táta taky nesl malého asi půlku cesty. Byla jsem připravená, že Mikoláše ponesu celou cestu. Tak to bylo moc fajn.

Velmi často si lidi mysleli, že jsme pár. Brali jsme to s vtipem, ale mě došlo, jak cesty více generací nejsou zas tak časté.

Z pohledu táty

Na cesty s Kikou a teď i s malým Mikoláškem se vždy těším. Rád sleduji, jak další generace přistupuje k řešení každodenních výzev. My jsme to kdysi zažívali jinak, v odlišných realitách.

Poslední cesta do Portugalska mě uchvátila – vůněmi, jídlem, výhledy na oceán, prostorem, ale i setkáními s milými místními či poustevníky. Miloval jsem ty chvíle samoty, kdy jsem nosil Mika na břiše nebo zádech, krmil ho hroznovým vínem a zpíval mu. Na konci každého dne, po 20–25 kilometrech, přišla příjemná únava.

Pokud jde o cestování a prožívání dobrodružství, máme s Kikou hodně společného. Oba to milujeme, každý ale jinak. Kika je skvěle organizovaná, má výborný orientační smysl, dobrou kondici a je praktická. Já jen potřebuji vědět, kde budeme ten den spát, jakým směrem se vydáme a kolik času nám asi cesta zabere – zbytek si prostě užívám a neřeším. Hodně se smějeme, nejsme příliš vybíraví. Když si náhodou začneme lézt na nervy, popojdeme kousek od sebe a pak se znovu shledáme. Kika je skvělá máma, Miko je její láska a mě baví to vše pozorovat.

Tři generace na cestách činí vše ještě zajímavějším. Poskytují větší rozmanitost a přinášejí odlišnou dynamiku. Člověk zpomalí, ohlíží se na dceru, vnuka, a oni zase na tátu a dědu. Oni nosí více, já méně – přendáváme si věci v batozích. Vzájemně se krmíme dobrotami, vyprávíme si příběhy, jaké to bylo, když jsem byl dítětem, a jaké to bylo být rodičem. Je to opravdu moc fajn. Tuto formu trávení času bych rozhodně doporučil.

Na co nezapomenout, když jdete na trek s někým

Domluvte se předem. Nemusíte to pak dodržovat na 100 procent, ale musíte vědět, co ten druhý chce, co od treku očekává. Domluvte si tempo, zastávky, změny v programu, kdy vstáváte, kdy vyrážíte. Řekněte ostatním, jak reagujete ve vypjatých situacích a unavení. Víte, jakou mají ostatní zkušenost s podobnou cestou? Budete jim pomáhat hodně? Nebo naopak potřebujete pomoc vy? A co sluchátka, váš čas pro sebe, jídlo…

A taky si domluvte výstupní strategii. Co budeme dělat, když: někdo onemocní, někdo se zraní, nechce jít dál, zkazí se počasí…

Nechcete na nic zapomenout? Vytvořila jsem seznam vybavení, kterým se můžete inspirovat při balení na trek nalehko s ubytováním. Neberte ho jako dogma – každý si vezme něco navíc, něco ubere >> gear list dospělák.

Jak dlouho jsme šli

Celkem jsme na treku byli 14 dní. 2 dny jsme si udělali volno. Čistého času 12 dní chůze. Šlo by to jít i rychleji, pokud jste zdatní chodci. My jsme rozhodně nechtěli chodit víc etap denně. Byla by to škoda.

Vynechali jsme první etapu do Porto Covo. Oficiálně je to 13 etap.

Celkem jsme nachodili 266 km. A to včetně off dní. Oficiálně má trek 226,5 km.

Denně jsme šli něco mezi 5 a 10 hodinami.

Nejčastěji jsme vycházeli ráno před 9. hodinou. Pokud budete vycházet později, pravděpodobně vás bude na treku hodně. Některá ubytování mají snídani v ceně. Tak stojí za zvážení, jestli radši lidem utečete, nebo se najíte.

Byl to vhodně zvolený trek?

Naprosto! Pro nás ve chvíli, kdy Mikoláš jen lezl a nosil se, to bylo ideální. Určitě by o zvládli i větší děti. Skvělé je, že nemusíte jít celou cestu. Když máte například jen týden, nebo větší, ale stále malé děti.

Zvládli jsme i spaní na různě velkých postelích. Někdy nám dali pro Mikoláše postýlku, kde není zvyklý spát, tak jsem různě dělala bariéry z dek a polštářů. Pro nás to není problém, ale počítejte s tím.

Všímala jsem si dětských hřišť po cestě. Pro nás v tu chvíli nedůležité.

Pokud vás cesta láká, rozhodně plánujte dopředu. Proč? Kvůli cenám.

Poznámka k ceně

Vzhledem k tomu, že to byl dárek, tak jsem většinu věcí vůbec neřešila. Rota Vicentina se dá jít nalehko i natěžko. Levně i draze. Spát můžete v hostelech, kempech, soukromí i po drahých hotelích. Když si ubytování vyřešíte dopředu, hodně ušetříte.

Letenky směr Lisabon bývají ty z levnějších, hlavně když letíte nízkonákladovkou. Protože nemusíte řešit stan a další vybavení, vejdete se do příručního zavazadla. Opět, když kupujete déle dopředu, ušetříte.

Doprava autobusy je levnější než vlakem. Za autobus z Lisabonu jsme platili za dospělého něco přes 200 korun.

Jídlo jsme si dopřávali. Tam jsme mohli taky ušetřit. V každé vesnici se dá něco základního koupit. Pokud nemáte alergie, nebo nějaké přísné diety, pořídíte jídlo v pohodě. Většinou v půlce dne byla restaurace, kavárna, nebo obchod. Ceny v obchodě zhruba jako u nás.

Připravte se na Rota Vicentinu. Článek nadupaný informacemi, tipy a rozepsané etapy s fotkami najdete >>> tady.

Oficiální stránka Rota Vicetiny se všemi informacemi: https://rotavicentina.com/en/

Směr a plán trasy

Přejít Šumavu jde, logicky, dvěma směry. Ovšem start, cíl i jednotlivé úseky cesty se můžou lišit. Líbí se mi, že si každý může trasu upravit podle sebe. V roce 2017 jsme se s Gábinou vydaly od Železné Rudy k Lipnu. Kvůli mé nepozornosti jsme tehdy vystoupily o dvě zastávky dřív na Hojsově stráži. Prošly jsme si i Černé i Čertovo jezero. Končily jsme hlavně kvůli počasí v Jelení. 

Pokud chcete, můžete jít podle jedné z oficiálně mapovaných tras. Tou jsou Via Czechia a část jižní Stezky Českem. Do velké míry se překrývají, některé úseky vedou jinudy. Stezka Českem Šumavskou část oficiálně startuje anebo končí na rozcestníku Rakouská cesta, když se budete řídit navazující mapou Jižní Šumava, můžete vybrat mezi Přední a Zadní Zvonkovou, využít přívozu u Dolní Vltavice, nebo až Přední Výtoň. 

Via Czechia se tady trochu koukne na Rakouskou stranu, takže start a cíl můžete mít v Zadní Zvonkové, nebo zmíněné Přední Výtoni. Ale zrovna u Lipna si těch bodů startu a cíle můžete vybrat daleko víc.

Jedno je jisté: spát byste měli v ubytovacích zařízeních, nebo na nouzových nocovištích. Šumava mi proto přijde jako ideální trasa pro start s kojencem i pro lidi, kteří s přechody začínají. Přesně víte, odkud a kam jdete v daný den a vzdálenost nemusí přesáhnout 15 km.

Jak se na přechod připravit? Tady jsem sepsala jsem pár tipů z mojí zkušenosti.

TIP: Hledáte inspiraci, co zabalit pro dítě? Mám pro vás tahák >> TADY si stáhněte odškrtávací jednostránkové pdf.

Naše trasa

Já se rozhodla jít od Lipna do Železné Rudy. Chtěla jsem se ‚‚vracet domů‘‘, tedy do té části Šumavy, kterou znám. Chtěla využít nocovišť, kde jsem ještě nespala. Konkrétně Pod Plešným jezerem, Strážný a Poledník. 

Z Písku jsem jela vlakem do Českých Budějovic a potom do Horní Plané. Byla to s Mikolášem první cesta vlakem. Naštěstí bylo prázdno a mohla jsem mu vždycky z dvojsedačky udělat hernu a postýlku. Cestu jsme zvládli dobře, už nás čekal jen přívoz z Horní Plané do Bližší Lhoty. Tam jsem oficiálně začala přechod. Na začátek jsem trochu improvizovala s trasou. Původně jsem se rovnou chtěla napojit na červenou hřebenovku, ale počasí mě odradilo a prošla jsem si zelenou, modrou, žlutou, cyklostezku a opět zelenou k NN Pod Plešným jezerem. 

Druhý den jsem vyšplhala po zelené a žluté na červenou a držela se ji až na Poledník. Tam jsem se poslední den napojila na krátký úsek zelené a došla opět po červené až do Železné Rudy. Vynechala jsem Prášilské jezero i Prášily a u Modravy jsem neodbočila na Březník. 

TIP: používám mobilní apku Českých drah. Jednoduše si v ní dokážu vyhledat spojení a vidím i zpoždění, což se někdy může hodit. Pozor, jestli se vám vypije mobil, nemáte jak ukázat lístek.

Den první: začátek

Vezeme se přívozem, na sobě mám batoh, vepředu Mikoláše, v ruce hole. Jedna paní se nabízí udělat fotku, nenapadlo by mě to, aspoň máme památku. Je trochu teplo, na sluníčku se docela potím z té zátěže. Ve stínu pod stromy bude líp. Chci se dostat přes zelenou až na červenou hřebenovku. Když se vyšplhám na první kopeček, nad hřebeny před námi vidím formující se bouřkové mraky. Nevypadá to, že by se mi povedlo vyšplhat až na červenou, to riskovat nebudu. Budu muset improvizovat.

Mikoláš je skvělej, kouká, pobrukuje, spí. Jdeme hodně ve stínu a teplo je tak v snesitelné pro nás oba. Asi v půlce pochodu potkáváme starší paní na kole se dvěma dětmi. Je z nás úplně hotová. ‚‚Kam jdeš matko?‘‘ zeptá se a úplně vyvalí oči, když jí řeknu že až na Železnou Rudu. Vždycky mě vlastně překvapí, že to lidi překvapí. 

Za chvíli se Mikoláš hlásí o jídlo. Bodne mi to, potřebuju shodit batoh. Na rozcestí u Medvědího potoka sedám na karimatku, přebaluju a kojím. Je to naše první pauza od přívozu. Nad námi hřmí, plán s hřebenovkou definitivně posílám ke dnu. Sejdeme po žluté a znovu se napojíme na modrou. Trochu si to ještě zkrátím po cyklostezce. To už se den nachyluje. Potřebuju se do toho opřít, abych nestavěla stan za tmy a navíc nemusí být místo. Jenomže zrovna teď chce Miko pít, batoh je těžký, musím udělat ještě jednu pauzu a láduju do sebe vodu a sušenky.

Docházíme na nocoviště jen tak tak. V duchu se modlím, aby Miko neplakal. To by nás asi nikdo nevítal moc vřele. Nocoviště není moc velké a je už skoro obsazené. Rychle beru co nejrovnější flek. Po nás došlo ještě asi 10 lidí a už hodně vymýšleli, kde se vyspí. Stavím stan, chystám to vevnitř kam nahážu hračky a přesunu malého. Sobě dopřeju dehydrovaný těstoviny od Adventure menu. Znovu se přesvědčuju, jak hnusný to jídlo je. Absolutně mi nesedí a nechápu, proč ho všichni tolik vychvalují. Vzpomenu si na Viktorku Rys, která si dělá svoje dehydrovaný jídla. To budu muset vyzkoušet. *

První den, 16 km v nohách, ještě jsme relativně fresh. Uvidíme, jaká bude noc.

* Znáte dobrodružný expres od Pro malé dobrodruhy? Můžete využít i na poslání jídla, jako je české Expres menu, na které slyším jen samou chválu. My se chystáme využít na další cestě.

Den druhý: masakr

V noci bylo teplo! Všechno moje dosavadní spaní na Šumavě se nikdy neobešlo bez pocitu chladu. I proto jsem sebe a Mikoláše vybavila merino oblečením a malému jsem nesla péřový overal. Chudák se v noci šíleně vrtěl a mě napadlo, že mu asi je teplo. Byl úplně zpocený a overal šel dolů a už jsme ho nepoužili. Jinak to byla noc, jako každá jiná. 

Brzy ráno vstáváme. Převlíkám nás, balím věci a stan. Mikoláše prdnu na karimatku s hračkama a dělám si instantní kaši. No tvl to je hnus. Na tuhle cestu jsem si vybrala hlavně instantní kupovaný věci. Trochu jsem doufala, že když nakoupím ve zdravý výživě, bude to o trochu lepší. No a ne. Jak na tomhle přežiju ten týden netuším. Ale sním to, dodá mi to energii na celý dopoledne. 

Jen co vyjdeme, Mikoláš se dožaduje pití. No ty vogo, to bude dlouhý den. Dneska nás čeká to nejnáročnější. Celá hřebenovka Plechý, Trojmezná, Třístoličník a pořádná dávka kilometrů, chci totiž přeskočit NN Nové Údolí a dojít až na Strážný.

Do kopce se slušně táhnu, krok za krokem. Když se nahoře otočím, vidím kolik metrů jsme od Lipna nastoupali. Jsem dobrá, blikne mi hlavou. Tohle není zadarmo. S tím krásným výhledem kojím. Jsme tady, abychom to prožili a ne se uhnali. Stojí to za to. 

U Třístoličníku už začínám pociťovat nedostatek vody. Vím že dole pod kopcem je možnost doplnit zásoby a tak se nahoře moc nezdržuju. Klesání je snad ještě náročnější, než stoupání. Musím pomalu a opatrně, v týhle sestavě si nechci čupnou na zadek. Opravené korýtko mi dělá radost. Z kohoutku tryská ledová voda, je tu stůl. Dávám pauzu, malý si hraje na karimatce. Do Nového Údolí to máme asi 5 kilometrů. Kdyby cokoliv, dá se tam spát na NN, nebo sednout na vlak. 

Jakmile se vydám znovu na cestu, vidím před sebou závoje deště. Ups. Tohle nás nemine. Neminulo. Nasadila jsem poprvé vychytávku, držák deštníku na popruh batohu. Funguje to překvapivě dobře, jen to budu muset ještě trochu doladit. Míjím turisty schované pod stromy a doufám, že bude bistro u nádraži otevřené. 

Hikeři pozor, kdysi se dala doplnit voda u penzionu v Novém Údolí. Teď už ne!!

Krčma Vagon je fajn místo. Doufala jsem, že si tady Mikolášek zaleze po trávě. Jenomže prší. Jsem ráda za velké slunečníky. Už se projevuje můj pochodový hlad. Objednávám si jednu prasečinku za druhou. Ceny jsou přívětivé, obsluha extra milá. Zapovídám se s jedním cyklistou, který je chudák úplně durch. Já si můžu oddechnout asi hoďku. Když nepřestává pršet, nedá se nic dělat. Nasazuju bundu, Mikoláše, batoh, deštník a vydávám se dál. Do Strážného zbývá 16 km. Hlava je mocný čaroděj. Funguje mi to co při ultraběhu, rozkouskovat si trasu na menší úseky. Včera to byla porce na celý den, dneska je to větší půlka.

Fotku kiosku nemám. Vždycky když tam jsem, tak prší. Ale minout ho nemůžete, prostě je to vagón hned za nádražím.

Asi 10 km se mi jde docela fajn. Déšť ustal, je krásný vzduch, Šumava páří. Pak to už začne být na mě moc. Jsem utahaná, šíleně mě bolí ramena. Nálada jde prudce dolů. U pomníku Bohumila Hasila kojím a míjí mě dva chlapíci. Prý už je to jen kousek, určitě to dám a jdou dál. Pro mě těch zbylých pár km je děsivých. Nejhorší úsek je od silnice k NN. Rozryté to tu je od lesáků, bahno, a já už prostě nemůžu ani krok. Opírám se zadkem o zídku při cestě, vztekám si, nadávám a fňuknu si. 

Pak sama sebe rovnám do latě. ‚‚Ta cesta byl tvůj nápad. Máš to posledních 300 metrů na nocoviště. Za tvoje nálady a emoce malej nemůže. Nadechni se a pokračuj‘‘.

Nocoviště u Strážného je obří! Fleka beru hned vedle rodiny s malými dětmi. Díkybohu za chvilkové podržení Mikoláše. Stavím stan, motám se a nejde mi to. Jsem vyčerpaná. Převlíkám malýho, jako večeři vypiju malou Kofolu a usínáme. 

Dávka 28 km v nohách mi fakt dala na zadek. Jsem bolavá, unavená a na sebe pyšná. Dneska to byl výkon! Mikoláš je v pohodě. Je mu jedno, kde je. 

Den třetí: za odměnu

Jestliže druhý den byl přesně ten den, co ‚‚nechutná‘‘, dneska nás čeká den za odměnu. Jenom 16 km, moje oblíbené Knížecí Pláně a spaní na Bučině. Nikam nepospíchám. Opět využívám nabídky a nechávám si Mikoláše podržet. Mlaďoch v noci moc nespal, jsem docela vyřízená. Balím pomalu, dělám si další, snad ještě odpornější kaši a vyrážíme.

Jdu pomalu, mám častěji pauzy, několikrát stojíme přes hodinu. Mikoláš začal objevovat trávu, listí, jehličí, hlínu. Veliká radost třetí den na přechodu. Už se bravurně otáčí na strany na stranu a dokáže se dostat kam potřebuje. Nějak jsem myslela, že mu to bude trvat dýl. Rytmus pochodu je už ustálený. Každých zhruba 5 km si Mikoláš řekne o jídlo a dělám pauzu. Rozumná délka. 

Mám moc ráda úsek od bývalého Josefova na Knížecí Pláně. I když je to trochu smutný pochod. Tam, kde dříve bývaly domy a žilo se drsným životem, je tu a tam křížek, nebo halda kamení. Stromy prozrazují členění vesnic. Ostatně, jako na hodně místech po trase. Jedno z mála míst, které se stále udržuje, protože ho obnovili bývalý obyvatelé a jejich potomci. Dojdeme k poslednímu přístřešku a dáváme předposlední pauzu. Potřebuju se napít a dojídám poslední tatranku.

Poslední úsek jdu docela svižně. Zase se zatahuje a nakonec padá pár kapek. Ale k Alpské vyhlídce opět dojdu za sluníčka. Sundavám batoh, rozkládám karimatku, Mikoláše položím, dám mu hračky a jdu si vybrat jídlo. Vařit to šílený Adventure Menu prostě nebudu. Kochám se výhledem na vzdálenou hřebenovku. Tam jsme fakt byli ještě včera? Neuvěřitelný. 

Doplňuju vodu a přesouváme se na NN, které je asi jen 0,5 km. Času mám dost, chci usušit věci po včerejší mlze, přeorganizovat batoh a v klidu odpočívat. To se nakonec ukazuje jako dobrý nápad. Najdu krásné rovné místo hned u vstupu. Je tu jen pár stanů, všechno roztahuju a suším. K večeru a ještě i v noci potom dorazí tolik lidí, že spí i u jídelních stolků za cestičkou.

Dneska jen 16 km, ale za odměnu.

Den čtvrtý: gurmánský zážitek

Tahle noc byla zatím naše nejlepší. všechno mám předpřipravené ze včera, balení je rychlé. Vyšli jsme brzy, většina lidí na nocovišti ještě spí. Mě dneska čeká dojít až na Poledník a na ten poslední úsek se fakt netěším. Možná i proto se nakonec nezastavuju u pramene Vltavy a v jednom zátahu s kojením v nosítku to dojdu až na Modravu. 

Tady jsem uhnula od Stezky Českem i Via Czechia. Na Březník jsem v zimě jezdila na běžky a dneska nemám chuť tam tudy jít a vyberu nejkratší možnou cestu. V obchodě si nakoupím (a zapomenu tam hole). Highlight téhle cesty je Café na Soutoku. Už roky se chystám sem zajít. Konečně to klaplo v ten nejlepší možný čas. Tady se úplně rozšoupnu. Dávám si cappuccino, fresh, brunch, studený batch a dortík. Mikoláš se hezky válí na karimatce, já nabíjím telefon a zjišťuju, že mi hapruje powerbanka – šíleně rychle se vybíjí. 

Tady mám první nepříjemné setkání a vlastně i jediné. Paní u stolu přede mnou si neodpustí velmi hlasité poznámky na můj účet. Že dítě nemá imunitu, že ho trápím a tak dále. Jenomže ani nemluví ke mně, spíš k lidem u svého stolu dostatečně nahlas, abych to slyšela. Sama je obutá do pantoflíčků, takže si myslím něco o zadku a nekonfrontuju ji přímo. Mikoláš se na mě ze země směje. Vyloženě utýrané dítě.

Jen co minu ceduli Modrava směrem na Poledník, potkávám Lenku. Ta má kousky dva a jde s kočárkem. Na Tmavém potoku potkávám další dvě mámy s kočárky. Všímám si toho i ve Facebookových skupinách, že lidí s dětmi v kočárku chodí přechody víc a víc. Navíc tahle trasa k tomu přímo vybízí. Dlouhé šotolinové a asfaltové úseky jsou pro kočárek snadný terén a blízkost nocovišť je akorát dochozí, nebo dojezdová pro menší turisty.

K cíli to mámě posledních 5 km. Začíná pořádná buřina. Nasazuju deštník. Tentokrát to je sakra silná bouřka a i tu deštník zvládá. Nosítko je lehce vlhké. Uvažuju, že si z tyveku udělám cestovní pláštěnku na Mikoláše. Stíhám ještě otevřený bufet a rozhlednu. Jsem tady poprvé od rekonstrukce. A jsem trochu v šoku. Vlezný na rozhlednu je 120 korun. To je docela dost i když výhled stojí za to.

Opět stíhám vybrat hezký flek, večer nás ještě navštíví Pavel s Emou. Vezou mi náhradní power banku, ta moje je už prázdná. Bohužel díky bufetu s nabídkou plechového piva se tu sešli čundráci pijci a rámusili do 3 do rána. Nocoviště je dobře dochozí z Prášil a díky tomu je to vhodný spot ‚‚na zkušenou‘‘ pro rodiny s dětmi. Akorát ne všechny rodiny zvládají schování svých potomků a to zrovna se stanem vedle nás.

Pár lidí si ustele kousek od nocoviště s výhledem na východ slunce. Hele já to chápu a ruku na srdce, nejradši bych tam spala taky. Ale ty nocoviště mají nějaký důvod. Většina lidí se chovat neumí a když se budou alespoň nějak dodržovat pravidla, nebudou nás tolik prudit z NP.

TIP: dá se tady koupit voda v 1,5 l petkách. Když řeknete, že spíte na nocovišti, máte přijatelnou cenu.

Dneska 26 km, ale cítím se už rozchozeně.

Den pátý: nekonečné klesání

A je to tady. Teď už vím, že to dojdeme. Je mi trochu smutno, uteklo to. Balím, zatímco si Mikoláš hraje ve stanu. Lidi ještě spí. Zase to je přes 20 km, moc se neflákám a vyrážím. Volím cestu po zelené. Opět uhýbám ze Stezky Českem a Via Czechia, do Prášil nepotřebuji a zelená je obzvláště hezká, navíc je po cestě pramen. 

V úseku od Frantova mostu po jezero Laka není skoro žádný signál. Potkávám hodně hikerů. Teda směrem od Železné Rudy je docela nával, i přestože je září a všední den. Několikrát kojím, nějak nám tenhle úsek nechutná. U jezera si dávám pauzu. Ta netrvá dlouho, je to docela dostupné místo a ty davy divno-turistů, co se sem hrnou pěšky a na kole, mě to znechucují. Nasazuju deštník, sluníčko začalo pálit příšerně. Poslední opravdu krásný úsek po červené a napojuju se na asfaltku (?!). Minule tady nebyla. Dopr… proč musí být všude? Byla tady hezká šotolina. 

Za Polomem se cesta zlomí a už jen klesám. Teploty začínají být šílené. Jsem docela ráda, že končíme dneska. Míjí mě jeden hiker za druhým. Dokonce další rodina s kočárkem. Vlevo na mě vykukuje Velký Javor. Do cíle to máme jen 3 km, jak jinak jsou nekonečný. Pálí to shora a zespoda. I v lese je vedro. Zastavím se před kostelem. Přešli jsme to, jsme v Železné Rudě. 

Ach ty konce a návraty

Vyfotím se. Dojdeme na hřiště, kde čeká Pavel s Emou, náš odvoz domů. Stopuju hodinky na 22 km a sundavám nadobro batoh. Dneska už nikam nemusím, čeká mě maximálně vana. 5 dní chůze, 4 noci na NN, 108 km (16, 28, 16, 26, 22), převýšení netuším, Mikoláš má 4,5 měsíce. Bylo to fantastický!

Hodně lidí mi psalo, proč to dělám a že jsem blázen. Nevnímám to tak. Milovala jsem les, dlouhé chvíle v lese sama a hodiny v pohybu už před Mikolášem. Nevím, proč bych měla končit s tím, co miluju. Upravila jsem to, abychom se oba cítili komfortně. Věřím, že tyhle chvíle jsou pro nás dva do budoucna pouze kladným přínosem.

Navíc jsem to opravdu potřebovala. To, co se dělo v mém osobním životě, přesáhlo nějakou pomyslnou hranici. Nutně jsem se potřebovala odpojit, abych se mohla znovu připojit ‚‚jinak‘‘. 

Túrám zdar.

Do následujícího textu jsem shrnu svoje poznatky. Jako čerstvá máma jsem řešila hodně nových témat. Dokud jsem chodila sama, hodně věcí se mohlo nechat plynout, takzvaně na punk. S dítětem jsem chtěla mít větší pocit jistoty. Budu moc ráda, když vám moje zkušenost pomůže vydat se ven a uskutečnit svůj vlastní přechod s miminkem.

Kdy je ten správný čas vydat se na vícedenní výlet

Nikdy a vždycky. Takhle jednoduché to vlastně je. Nikdy totiž nebudete vědět všechno, mít dokonale propracované vybavení, mít jen hezké počasí. Pokud chcete čekat na TEN správný okamžik, pravděpodobně nikdy nevyrazíte. Jsou situace, kdy není dobré vyrazit. O těch se zmíním.

Ale vždycky je to dobrý nápad. Pokud přizpůsobíte výlet svým zdatnostem, náladě, počasí a vybavení, vždycky zažijete něco nového, na co budete ráda vzpomínat. Pokud přemýšlíte, že to zkusíte a bojíte se, nebo nemáte dost zkušeností, začněte něčím menším, třeba jen přes noc na zahradě, nebo se ubytujte v kempu, nebo využijte aplikaci Bezkempu. Jestli vám představa samoty s dětmi nedělá dobře, spojte se s dalšími maminkami. V různých skupinách na Facebooku se běžně maminky propojují. Například skupina Klub minituristů, Active moms&kids, Nomádky na cestách a další.

Fyzická příprava

Já jsem od prvního týdne i přes bolest jizvy po císařském řezu hodně chodila. Nejdřív jen chodbu v porodnici, potom malé porce kilometrů venku, které postupně narůstaly. Když jsem ležela, bolest byla nesnesitelná. Dělala jsem to, co mi tělo a Mikoláš dovolili. Navázala jsem na roky a roky, kdy jsem sportovala. Tělo si hodně pamatuje a nevrhala jsem se do ničeho nového. Důležité bylo, že jsem nic sobě ani nikomu jinému nedokazovala. Prostě při chůzi mě břicho bolelo daleko méně, než když jsem doma ležela na gauči. A i malý byl venku klidnější. 

Nezapomínejte na dech. Je to alfa a omega. Dechová cvičení nejsou náročná na vybavení, čas ani prostor.

Tohle je ale velmi individuální. Některé matky jsou schopné do pár dnů doslova lámat rekordy, jiným to trvá roky. Řiďte se samy sebou, intuicí a zkušenostmi. Ne mnou, ani nikým z Youtube videí.

První měsíc po porodu jsem jen chodila a lehce se protahovala. Druhý měsíc jsem sem tam přidala kolečkové brusle a lehce cvičení a šli jsme spolu první pochod Horažďovickou 50. Třetí měsíc jsem přidala kolo a lehce běhání. Asi tak v červenci už jsem se na přechod cítila fyzicky připravená. To byly malému 3 měsíce a kus. Nakonec jsem musela celou akci kvůli počasí posunout. Vyrazili jsme tak v jeho 4,5 měsících. Důležité je zmínit, že se Mikoláš narodil posledního března. Kdyby se narodil na podzim, všechno by se odehrálo později.

Kdyby někoho zajímalo víc podrobností, najdete to na mé Stravě.

TIP pro vás: pokud se chystáte jít s nosítkem, noste častěji delší časový úsek už tak dva týdny předem. Pokud se chystáte s kočárkem, dělejte si výlety do horšího terénu.

Plán trasy

Nakonec jsem se rozhodla pro přechod Šumavy. V roce 2017 jsem ho šla s kamarádkou (start našeho přechodu tady), směr od Železné Rudy na Lipno. Taky mám jednotlivé části prochozené při kratších výletech a tak jsem moc dobře věděla, co od toho čekat. A jako bonus je to dostatečně blízko domů, takže v případě problému stačí zvednout telefon a do hodiny jsme doma. 

Má smysl přechod Šumavy po Nouzových nocovištích?

Věděla jsem moc dobře, kde se dá nakoupit, najíst, nabrat voda, sednout na autobus. Znám terén skoro po celé délce trasy. 

Tentokrát jsem si vybrala směr opačný. Do Horní Lhoty vlakem, potom přívozem do Bližší Lhoty a odtud pěšky směr Železná Ruda. Chtěla jsem spát na těch nocovištích, která jsem ještě neznala. Plán byl tedy spát 4x venku (nic by se nestalo, kdyby se to prodloužilo na 5) v nouzových nocovištích a to Pod Plešným jezerem, Strážný, Bučina a Poledník. A ten se mi podařilo dodržet. 

Důležité pro mě při plánování i potom na samotném treku je aplikace Mapy.cz. Stahuju si je i offline, kdybych se ocitla někde mimo dosah signálu. Trasu si trekuju pomocí aplikace Strava. Dokážu zhodnotit nejenom co mě čeká, ale i jak moje tělo reagovalo na terén, převýšení, vzdálenost a jestli je plán na druhý den vůbec možný.

TIP pro vás: Zjistěte si jaké vás čeká převýšení. Každý metr nahoru a dolu je znát. Plus si zkontrolujte, jestli se dá trasa projet s kočárkem. Ne vždy je to možné, moje trasa by šla projet jen částečně.

Vybavení

Všechno vybavení jsme měla odzkoušené na delších výletech už předem. Kromě stanu, který mi stál na zahradě pár dní a já si ho zkoušela skládat a rozkládat. Můj Lanshan je super, jenže není samonosný. Volba nakonec padla na docela pozitivně hodnocený NatureHike pro 2. Není to UL, ovšem váha i cena jsou přijatelné. A taky jsem řešila co dospod, protože kojím v noci z obou stran. Sama jsem jezdila hlavně se skládací Thermarestkou. Filip aka jenohlavě si spojil stříbrnou páskou dvě Thermarestky k sobě. Dobrý trik, ale to se mi úplně na batohu tahat nechtělo. A tak jsem pořídila pro sebe nafukovací Zulu, která dorovnala na 2x ohnutou Thermarestku. Tohle ještě budu vylepšovat, zatím to stačilo.

Navíc jsem přidala držák na deštník. Hodně jsem řešila co dělat za deště. Existovala nosící pláštěnka. Ta by zabrala určitě třetinu batohu a navíc s batohem a nosítkem nevím, jak by to fungovalo. Tak jsem využila jsem skvělou vychytávku, kterou využívají lidi hlavně na poušti. Držák na deštník, který se připevní na popruh batohu a obě ruce jsou tak volné! Neuvěřitelný komfort. Skvěle posloužilo za slunka a i za velmi silného dvouhodinového deště.

Za ty roky jsem hodně kombinací vybavení odzkoušela a postupně odlehčuji. Nejsem v tomhle extremista, ale ráda se inspiruji okolo. Informace sbírám v již zmíněných skupinách, skupině Stezka Českem a taky od outdoorových rodin na Instagramu, jako je haileyoutside, Ramble.family, daleywalk, Hanka.

Několikrát jsem na trek vyrazila s neozkoušeným vybavením a testovala za pochodu. Někdy to klaplo, někdy ne. Teď jsem se řídila pravidlem: pokud si já budu jistá, dítě bude v pohodě.

Vybavení Mikoláš

Zainvestovala jsem do dětského merina. A většinu těch kousků používáme i po roce. Plenky jsem zkusila z DM jejich značku, která je skladnější než doteď používané Korki, které nám přestaly vyhovovat. Pokud trváte na eko plenkách, doporučuji nakupovat na Econea.cz, kde můžete sehnat i rozložitelné pytlíky na plenky. Hraček jsem vybrala pár. Nosítko jsem měla jen jedno od značky Qusy (koupeno na iSatky.cz). Miluju ho, ALE nemá dost velikou podporu hlavičky. Tak jsem musela řešit hodně operativně a budu pořizovat na přechody nosítko jiné.

Vybavení já

Oblečení jsem využila všechno. Nepotřebovala jsem teplou bundu, ani pláštěnku (neměla jsem s sebou), předpověď byla milostivá. Měla jsem si vzít svoje pětiprstý ponožky, do budoucna přemýšlím nad jedním párem nepromokavých ponožek. Šortky jsou nakonec nejlepší ty na běhání a stačily by jedny.

Zbytek

Nezapomeňte na léky které potřebujete.

Starší článek o flaškách na pití, které jsem v průběhu let používala: LOW WASTE alternativy k PET flašce.

Jídlo

Většinou mám víc jídla a nevyužívám možnosti občerstvení. Teď jsem chtěla ušetřit váhu. Například jsem neměla čaj ani kafe. Nějak jsem tušila, že to nebudu stíhat. Měla jsem na každý den snídani, plus polévku a dvě dehydrovaná Adventure menu na zkoušku (ne a ne a ne prostě). Využila jsem nakonec jen dvě kaše, Adventure menu, přesnídávkové kapsičky, sušenky a kešu oříšky. Velmi mě teď zaujala možnost sušit si jídlo dopředu. Dělá to tak Viktorka Rys a to není zlý nápad. Jedla jsem po cestě v bufetu, kavárně a restauraci. Kojím, chtěla jsem si taky dopřát.

Nesla jsem jen 3 l vody a bylo to místy tak tak! Neměla jsem tentokrát k Platypus lahvi přídavnou hadičku, takže jsem pokaždé musela batoh sundat (díky hadičce z flašky snadno uděláte hydrovak do batohu). Na druhou stranu jsem se vždycky protáhla a malý potřeboval pauzy. Nalgene je fajn, jenomže až moc široká do boční kapsy. Měla jsem s sebou i šumák. Kdo ví kolik toho ty šumáky mají, minimálně pro pocit a změnu chuti to bylo fajn. 

Mikoláš byl tou dobou plně kojený. Zajímavější to tak po téhle stránce bude třeba příští jaro, kdy už bude mít i příkrmy.

TIP pro vás: velmi se mi osvědčilo jíst a pít každých 5 km, nebo na každém kopci. Je to trik z ultraběhů a celkem pravidelně tak jím a piju, abych se úplně nevyčerpala. 

Kontrola počasí

Jak už jsem zmínila, musela jsem náš přechod posunout. Pršelo a pršelo a i když to může být zajímavý zážitek, chtěla jsem aby náš přechod byl v klidu, příjemný a malý z toho nebyl úplně hotový. Počkala jsem si a vyplatilo se. 2x nám řádně sprchlo, 1x nám všechno promočila vlhká mlha. Jinak bylo příjemně. Poslední den nám poslední 3 hodiny smažilo naprosto odporně a hřálo to ze všech stran. Noci byly teplé.

Pro jistotu jsem si počasí kontrolovala online (iPhone fakt není přesný). Kdyby vás bralo ranní focení, aplikace Helios vám přesně řekne, kdy a kde slunce zapadá a vychází a kdy je golden hour.

A nezapomeňte na online apku Záchranka! 

Strach hory přenáší

Nejčastější problém, který matky ve skupinách řeší, je strach. Strach ze tmy, ze spaní venku, ze samoty. Skoro žádná neřeší obtížnost trasy. Já se roky bála spát venku. Bála jsem se zvuků, moje představivost viděla zombíky všude (ha ha ha). ALE, u nás opravdu není čeho se bát. Nemáme tu žádná krvelačná zvířata, smrtelně jedovaté pavouky, extrémní změny počasí. Někdo občas řeší myslivce. To se dá řešit červeným světlem čelovky, které necháte přes noc svítit. 

Pokud se bojíte jiných lidí, úchylů a tak, fakt si myslíte, že za vámi polezou do toho lesa po kopcích? Nepolezou. 

Několikrát se ve skupinách řešilo, že matka chtěla spát venku, jenomže s tím neměla s tím zkušenost, cítila se nekomfortně a děti byly nezvykle plačtivé a bylo to vlastně celé na prd. Zlaté pravidlo: máma (nebo táta) musí být v pohodě. Pokud budete vyděšení, zážitek to nebude fajn pro nikoho. Tahle dobrodružství stojí za to a jestli vás lákají, klidně to berte krůček po krůčku. Strach je naprosto přirozená věc. Pomáhá nám se “nezabít”, ale je fajn, když nás nijak moc nebrzdí. 

TIP pro vás: pokud se hodně bojíte, můžete se přiblížit civilizaci pomocí čtení knížek ze čtečky nebo mobilu, sledování Netflixu, poslouchání hudby.

Tak hurá zabalit batoh a vyrazit.

Článek obsahuje affiliate linky na vybrané obchody a produkty, které používám a jsem s nimi spokojena.

Odpovím rovnou, že smysl to má. Jde totiž o pět dní, kdy se vytrhnete ze svého stereotypu. Pět dní, kdy budete v přírodě od rána do večera. Pět dní, kdy se vaše návyky změní, komfort sníží a budete řešit věci jinak. Není nad to se ráno probouzet s prvním světlem a s rosou v trávě. Není nad to večer usínat a vidět ty miliony hvězd nad sebou. A taky se občas trochu leknout zvuků lesa, které neznáme. Na cestě také vznikají mikropřátelství. Velmi často narazíte na lidi, se kterými můžete překvapivě snadno sdílet svoje zkušenosti, zážitky i názory na život. 

Proč se na přechod Šumavy vydat

Kromě výše zmíněných pro mě bonusů jako je pobyt v přírodě, vytrhnutí ze stereotypu, řešení situací za chodu a potkávání lidí je potřeba zmínit i emoce a duchovno. To co se s vámi děje, jaké myšlenky vám lítají hlavou, co cítíte. Z mé zkušenosti je to při treku intenzivnější. Moje myšlenky se srovnávají a já se cítím osekaná o nánosy různých těžkostí z běžného života.

Narozdíl od ostaních hraničních pohoří je ženského rodu. Její keltská minulost i nedávná pohnutá historie láká. Díky dlouho uzavřenému vojenskému pásmu si na mnoha místech zachovala divodkou přírodu. Šumava má nesporně svoje kouzlo. Projít jí znamená vidět celek. Nejenom oblast okolo profláknutých obcí jako je Kvilda, nebo Modrava. I pro milovníky Šumavy to může být zcela nový zážitek. Pro mě je neprozkoumaná oblast od Strážného k Nové Peci. Jiné výhledy i jiná atmosféra.

Ovečky v Novém údolí

Po celé délce trasy taky narazíte na informační cedule o fauně, flóře a historii. Určitě se tak něco přiučíte. 

Navíc systém nouzových nocovišť je vcelku ojedinělý. Když se podíváte na mapy.cz jde o jediné pohoří s takovým uceleným systémem. Správa Národního Parku Šumava tak vyšla vstříc těm, ktěří dávají přednost spaní v přírodě.

Proč se na přechod nevydat

Jedním z důvodů může být množství asfaltových cest. Bohužel díky vojenské minulosti a dotacím je hodně cest vyasfaltováno, nebo jde o šotolinu (až polovina trasy). To opravdu není moc příjemné na delší chůzi s batohem. Myslete na to při výběru obuvi a pohorky klidně nechte doma. 

Dalším důvodem, který mi došel až nedávno z osobní zkušenosti, je množství lidí kumulovaných na nouzových nocovištích. Je prima, že jsou. Na druhou stranu jsou často velmi plná. Prostor to není zas tak velký a tak když se vám tam sejde 5 a více stanů, už to hraničí s pocitem z přeplněného kempu. Při našem přechodu se nám povedlo natrefit na partu, která přechod spojila s oslavou několika narozenin. V noci tak nebyl klid a celá banda zabrala větší část nocoviště. Nejhoší zážitek mám z nouzového nocoviště u Modravy a to opakovaně. Protože je hodně blízko vesnici a hlavně pivovaru, noční hlučné návraty nejsou výjimkou.

Nouzová nocoviště

Celkem je nouzových nocovišť 7. Slouží k přespání na jednu noc. Přes den by zde neměl stát žádný stan. O trochu více informací najdete na webu NP Šumava. Zhruba každých 15 km od sebe. To je poměrně málo, pokud jste zvyklí chodit. Na druhou stranu, když jedno nocoviště přeskočíte, nemáte tolik příležitostí se zastavit a jen tak si vychutnávat výhledy.

Počítejte s tím, že není kam vyhodit odpad. Co si donesete, to si prosím taky odneste. Vyhodit můžete po cestě na Poledníku a na Modravě. Na nocovištích chybí pitná voda. Pramen je cestou na Poledník. Značený v mapě je na Bučině kousek od Alpské vyhlídky. Jenomže bývá vyschlý. Další vodu najdete až u nocoviště Nové údolí, u chaty za železniční zastávkou vlevo.

Taky se připravte na to, že nocoviště nemají přístřešky. Někdy ani stůl. Se záchodem byl problém jen na Modravě, kde jsou toalety docela daleko od nocoviště a špatně značené. 

Dokoupit co potřebujete můžete v Železné Rudě, na Modravě a ve Strážném. Občerstvit se můžete i na Poledníku, v Alpské vyhlídce na Bučině a v Nové Peci. 

A POZOR! Cesta od jezera Laka na Poledník (zelená, červená) a z Poledníku (červená) na Javoří pilu je od 16. 11. do 14. 7. uzavřená.

Alternativy a spaní mimo nouzová nocoviště

Existují samozřejmě i alternativy jak k trase, tak k přespání. Nemusíte jít celou trasu po páteřní turistické cestě (převážně červená) od Železné Rudy až po Nové Údolí (nebo naopak). Stačí si vybrat nocoviště a trasu upravit. Jít třeba dělší turistickou cestou, nebo využít cyklotrasy. Druhá varianta je nespat na nouzových nocovištích. Tady ale pozor. Nacházíte se na území Národního Parku. Tudíž byste neměli: 

• pohybovat se mimo vyznačené trasy
• tábořit a rozdělávat ohně mimo místa k tomu vyhrazená
• sbírat a odchytávat rostliny a živočichy

Co to v praxi znamená? V zákoně máme dva termíny: nocování a táboření. Hranice mezi nimi není přesně vymezena. Zákony umožňují v přírodě volně nocovat. Všeobecně jde o jednorázové přespání bez znaků dlouhodbějšího pobytu. Takže spaní v hamace, nebo na zemi pod celtou nebo ve žďáráku by mělo být v pořádku. Za táboření se považuje vícedenní pobyt na jednom místě, kde si postavíte stan (nebo jiné pevné přístřeší), založíte ohniště, natáhnete šňůry na sušení prádla, nebo třeba vykopete latrínu.

Tím, že si postavíte stan (nebo jiný pevný přístřešek), se dostanete na hranici mezi nocováním a tábořením. A to i přes to, že chcete přespat jenom jednu noc. 

Řešením může být přespání na cestě, nebo v přístřešku. Takové přespání jsme podnikly i já s Gábinou první noc na přechodu Šumavou. Ustlaly jsme si v přístřešku Pod Polomem. Pokud budete takhle nocovat, vemte si lopatičku, nebo jinak zakopejte to, co po vás v lese zbude.

Podrobný návštěvní řád NP Šumava můžete prozkoumat tady.

Celý report z přechod v létě 2017 si můžete přečíst pod dnech tady:

• den první
• den druhý
• den třetí
• den čtvrtý
• den pátý 

Pokud máte jakýkoli dotaz, zeptejte se v komentářích. Moc ráda budu i za sdílení vašich zážitku z přechodu a Šumavy celkově.

V roce 2023 jsem Šumavu přešla i s mým synem Mikolášem. Bylo mu tehdy necelých 5 měsíců a byl to skvělý zážitek. Jak se připravit na první přechod s miminkem, jsem sepsala ve článku: Příprava na první přechod s kojencem.

A taky nezpomeňte, že jsem vám domluvila 5% při nákupu od Natura-Nuova. Při objednávce stačí do poznámky napsat heslo NEKESA.

Z bytu jsme se vezli stylově. Taxikář, co taťku pravidelně vozí, si pořídil legendární VW T2 a potřeboval si udělat zkušební jízdu. Pro mě je tahle cesta zase něčím novým. Tentokrát nejedu sama, ale jedeme rovnou ve třech: já, taťka a jeho přítelkyně Anka. Taky nejedeme na blind, ale už máme zarezervované bydlení. Přiznám se, že veškeré plánovaní cesty tam a ubytování jsem přenechala jiným.

V přístavu Gavrio čekal autobus, kterým jsme přejeli až na druhou stranu, do hlavního města ostrva Andros, do Chory. A čtyři dny vyplněné skvělým jídlem, vínem a horskými treky mohly začít.

Rychle jsme se ubytovali a naše první kroky vedly do centra. Byl čtvrtek a pořád ještě nebyla hlavní sezóna, a tak byla Chora příjemně prázdná. Došli jsme až nakonec, kde dříve stávala pevnost. Dneska jsou patrné už jen zbytky zdí a starý most na skalnatý ostrůvek. Kousek nad nimi je plac s velikou sochou neznámého námořníka, která je věnovaná všem námořníkům, kteří na moři přišli o život. Muzeum moderního umění bylo bohužel zavřené, nás ale stejně hlad vedl zpět na hlavní náměstí, kde bylo několik otevřených restaurací.

Taťka usedl a sebejistě pokynul směrem na číšnici: „Fasolade gigantes.“ Objednával naše oblíbené jídlo. Jaké bylo překvapení, když řekla že nemá. Jak jsme potom zjistili, tady na ostrově tohle jídlo nikdo nevařil. Bylo úplně jedno, že neměli naše oblíbené fazole. Všechno jídlo, co nám přinesli, bylo vynikající. Ogrilovaná zelenina, salát, tzatziki. A nechybělo ani víno. Jejich lehké stolní víno, které se tak snadno pije. Absolutně jsme se neovládli a přežrali se. Takže jsme se rozhodli to vychodit.

Sešli jsme na pláž pod městem a prošli ji celou až nakonec. Užívala jsem si písek pod nohama. Tam jsme začali stoupat k heliportu. No jenže ne každá cesta, která vypadá schůdně, je schůdná. Bohužel taťka zatočil o pár desítek metrů dřív a my se tak za chvilku ocitli obklopení trnovými keři. Byla to cesta pro kozy, která se začala ztrácet. Anka měla alespoň tenisky, jenže já s tátou jsme měli huarache. Byl to ten nejbolestivější pochod, jaký jsem v těch sandálech zažila. A taky pořádná lekce mindfulness. Když jsme se konečně vyškrábali nahoru na cestu a vyndali si všechny trny, jako bolestné nám taťka slíbil, že si můžeme vybrat jakékoli šaty. Beru!

První trek, ostrov Andros mile překvapil

Na druhý den už jsme byli vybavení mapou. Vybrali jsme trek číslo 5, který nás vedl přes kopce do druhé zátoky, města Ormos Korthiou. Na začátek jsme si pěkně nastoupali. Sundavali jsme trika a funěli do kopce. Nahoře jsme se zase oblíkali, pěkně foukalo. A taky se změnil ráz krajiny. Už po příjezdu jsem si ostrov sama pro sebe pojmenovala Dračí ostrov. To kvůli kamenným plotům, jaké jsem jinde takhle poskládané neviděla. Teď se před námi rozevřelo skalnaté údolí a tím se mi to jen potvrdilo, jméno jsem vybrala správné.

Měli jsme s sebou sušenou zeleninu, oplatky, vodu. Bylo nám fajn. Pak se ostrov znovu změnil. Pohoupali jsme se po menších kopečcích a začali sestup do zátoky. Kličkovali jsme mezi domy, doplnili si vodu ve studánce. A pak jsme se rozdělili a navzájem se ztratili. Byla na nás znát únava a chůze z kopce dolů byla dost namáhavá. A to jsme nebyli ani v půlce dnešního treku.

Vždycky to jsou jenom chvilkové malé krize. Ve městě jsme narazili na domácí restauraci. Velký hlad, velké oči. Ale to v Řecku znamená, že se zase přežereme. Tomu se totiž nedalo říct jinak. Saláty, tzatziki, domácí chléb, orestované brambory, ten den chycená ryba, pivo na první zahnání žízně a víno k jídlu. Přiznám se, já se tak nacpala, až se mi chtělo zvracet. Jak to ti Řekové dělají, že mají tak dobré jídlo? Cestou do kopce jsem myslela na nejhorší. Ani malý drobek by se do mě nevešel. Pěkně jsem si to odtrpěla, protože jsem měla i dost žízeň. A táta se mi jak jinak, než smál.

Opět se krajina změnila. Procházeli jsme vesničkou položené terasovitě v kopci. Minuli jsme pár místních. Všichni se usmívali a vřele zdravili „Kalimera.“ Přišli jsme do kamenité rokle. Dole bylo slyšet potůček a žáby. Takové mikroklima. Podél vody byly rozeznatelné už rozpadlé budovy. K jedné jsem se dostala blíž a dozvěděla se, že jde o vodní mlýn. Opravdu zvláštní stavba.

Poslední část trailu vedla po silnici. Táta nám utekl. Po celém dnu mu zbyla energie. Já s Ankou jsme šly svým tempem. Jednou nám i zastavilo auto jedoucí v protisměru. Jen tak, aby se zeptali odkud jsme. Den jsme zakončili, jak jinak než v restauraci. Tak dobré vinné a zelné rolky jsem ještě nejedla.

Trek do kláštera nás zaskočil

Na druhý den jsem naplánovala „kratší trasu“ k nedalekému klášteru. Jenže jsme nebyli tak připravení jako den předtím. Byl svátek a tak jsme si nemohli ráno nic koupit k jídlu. Poslala jsem Anku s taťkou napřed. Potřebovala jsem čas pro sebe. Po několik desítkách minut na trailu jsem si musela přezout boty. Terén byl pro huarache opravdu složitý. Prudké stoupání se střídalo s prudkým klesáním. Po cestě nebyla studánka a teplota se šplhala nahoru. Když jsem dorazila ke klášteru, měla jsem dost. Trasu jsme se rozhodli zkrátit. Doplnila jsem si vodu. Výtečnou a chladivou.

Začaly jsme s Ankou nahlas mluvit o tom, jak máme chuť na zmrzlinu. Taťka se nám trochu posmíval. Kde dneska ve svátek asi tak seženeme zmrzlinu a ještě tady na cestě? Nemohl být víc na omylu! Jakmile jsme překonali poslední údolí na trailu a vyhoupli se na silnici, objevili jsme cukrárnu. Kdyby jen to, měli i veganské zmrzliny! V tu chvíli nám bylo nejlíp, jak to šlo. Rovnou jsme směřovali na večeři. Zase do jiného podniku. A zase to bylo naprosto fantastické jídlo.

V neděli nás čekal odjezd. Rozhodli jsme se proto přesunout k přístavu a udělat krátký trek tam. Nakonec jsme to ale zakufrovali. Začalo to kávou, pak se přidalo víno a pak nás napadlo že bychom se mohli vykoupat. Skvělý nápad. Poprvé jsem sama vlezla do vody a pozorovala vodní trávu. Bohužel nevydržel obal kamerky a ta odešla. Pláž byla krásně čistá, moře teplé. Pobyt jsme zakončili jak jinak než v restauraci. A zase to bylo o naprosto vynikajícím jídle.

Proč jsem si ostrov Andros zamilovala

• Pro jeho perfektně udržované traily. Na ostrově funguje skupina lidí, kteří pravidelně traily obchází, opravují značení, sekají trávu. Dokonce přijíždí lidi až z Holandska a na údržbě se podílejí. Jsem s nimi ve spojení a chystáme spolu podcast. Můžete se podívat na jejich stránky Andros Routes. Na ostrově je až neuvěřitelných 160 kilometrů trailů a skrz Andros vede 100 kilometrů dlouhý trail.
• Fantastické jídlo. Všude kde jsme byli, jsme se doslova přežrali. Nevím jak je to možné, ale tady prostě opravdu umí vařit. Můj tip kde se najíst: restaurace s krásným výhledem na pláž Tis Pareas v srdci Chory. Útulná restaurace na schodech s baculatými kuchařkami a výtečnými rolkami Ta Skalakia, opět Chora. Tria Ateria v přístavu Gavrio, doporučeno místními a vyplatilo se.
• Málo turistů. Je to jednoduše proto, že trajekt pokračuje dál na ostrov Mykonos. A ten je prostě větším lákadlem.
• Úžasné pláže a zátoky. A pozor, liduprázdné. Na Androsu nenajdete velké hotelové komplexy. Jezdí sem převážně řekové a ti, co rádi chodí. K některým zátokám znají cestu jen místní.
• Netradiční atmosféra. Když jsem se procházela v uličkách Chory měla jsem pocit, že jsem v Itálii. Řecká srdečnost ale nikam neodešla.

Jsem jako na trní. Čekám nad telefonem. Už tři dny v kuse. Začínám se bát, že nedojdu kvůli zimě a sněhu. Plán je plán, ale vždycky se to může podělat. A už je skoro půlka září. Tak kde ten chlap vězí? Říkal večer. O půlnoci jsem to zalomila. Ráno nebral telefon a pak se to celé opakuje. A znovu. Teď je 7. Říkal, že tady v 6 bude. Zase to nebere. Odmítám nabídky lidí okolo, že mi přispějou na letenku. Nechci. Tohle je moje cesta. Potřebuju si to prožít celý sama.

Chci taky něco svýho

Poslední týdny na kajaku pro mě byly těžký. Totální ztráta sebe, úplný zmatek. Najednou jsem hodně pocítila, kolik svých aktivit jsem úplně dala stranou a prostě začala pádlovat. A taky se konečně nahlas řeklo: tohle není můj projekt. A tak touha mít nějaký svůj projekt a něco si dokázat, mě dovedla k myšlence GR11. Celý ten rozhovor si moc dobře pamatuju. Seděli jsme na vyhřátém schodu vedle kostela. A když se všechno řeklo nahlas, neskutečně se mi ulevilo.

Když jsem pak za dva dny vyprázdnila svůj kajak do dvou IKEA tašek a kluci připevnili můj kajak na auto, kterým se poveze až do Říma, došla mi ta veliká změna. Stýskat se mi začalo už večer před odjezdem. A já jsem takový melancholik, takže potlačovat slzy mně snad i fyzicky bolelo. Celou tu dobu jsme byli skoro každou minutu spolu a teď to bude zase opačný extrém. Nasadila jsem si brýle, aby kluci neviděli, jak se mi lesknou oči. Několik zatáček, pak se vyhouply kopce a mně začalo být dobře. Jedu na svojí cestu!

Nespolehlivý odvoz

Jasně. Mohla jsem jít třeba do Tater. Minimálně bych ušetřila za cestu. Mě ale lákaly Pyreneje. Rozpočet jsem neměla nafukovací a spíš menší než větší. Hodně vybavení jsem si půjčila. Do čeho, jak se ukázalo, jsem zainvestovat měla, byly boty a stan. Navíc, pro mnoho lidí okolo naprosto nepochopitelně, jsem se rozhodla nést si jídlo na celou cestu. Chtěla jsem si to vyzkoušet. Vyzkoušeno. Půlka batohu bylo jen jídlo. Nakonec jsem se s tolika jídlem nevešla ani do malého batohu, ani do 20 kilo. Taky dobrá zkušenost.

Zvolila jsem si trasu od oceánu k moři. Takže mým výchozím bodem byl Irún, respektive maják v Hondura. Přesně na hranicích Španělka s Francií. A protože rozpočet už byl opravdu mrňavý a chtěla jsem mít kdyby cokoli peníze bokem, vybrala jsem si spolujízdu jako dobrý způsob jak se dolu dostat. A opakovaně se ukázalo, že tenhle způsob prostě zas tak dobrý není. 14 dní trvalo sehnat někoho, kdo to neodřekl a opravdu jel. A další 3 dny jsem visela na telefonu a uháněla řidiče, jak to vypadá. Tři zoufalé dny se zabaleným batohem. Odjedu vůbec? Nedělal si ten člověk ze mě jenom srandu?

Nakonec odjíždíme. Ale zase ani jeden domluvený čas neplatil. Naprosto zoufalé. Cestou ještě rychle kupuju ten nejlevnější mobil. Ten půjčený byl blokovaný. No aspoň o nabíječku míň, tohle se dobíjí usb kabelem.

Konečně Irún

Cesta byla taky dost strašná. A já si začínám říkat, jestli jsem vůbec vyjíždět měla. Podivně moc věcí se nedařilo a můj odjezd oddálilo. A od chvíle, co jsem nasedla do dodávky, pršelo. A pršet mi, až na malá okna, přestat nemělo. Zvláštní. Když pak poprvé uvidím úpatí Pyrenejí, rozbuší se mi srdce. Radostí a napětím. Vystupuju kdesi v Irúnu. Vlastně mě spíš ten člověk z auta vyhodil, že pospíchá. Pršelo tak, že než vytáhnu pončo, jsem promočená. Snažím se zorientovat, kde jsem a podle průvodce mířím k oceánu. Bohužel doporučený autobus k oceánu nejezdí a než se zorientuju, odjede na delší čas poslední autobus. A tak si to odšlapu. Je to asi 10 kilometrů a zjišťuju, že batoh mi dává pěkně zabrat.  Rozhodnu se první noc přespat v kempu hned vedle majáku. 12 euro na noc není zlých. Najdu si místo na terase přímo nad oceánem. Uchvátil mě. I kdybych tuhle cestu nedokončila, setkání s oceánem za to stálo, říkám si. Sejdu po kamenech až dolu a nechávám na sebe oceán působit. Zůstávám až do tmy.

Na treku

Nad ránem ve 4 přijde první přeháňka. Od sedmi už déšť do mého stanu buší nepřetržitě. Prosím si o okno, abych mohla přenést věci na záchod do sucha a zabalit. A ono opravdu přišlo. Dalších 45 minut suším žďárák, dobíjím elektroniku a balím. Venku to nepřestává padat. A tak si na sebe dávám pončo a vycházím. Do deseti minut jsem úplně durch. Doprčič. Ale je to, jak to je. Všechno je v pořádku. Je to cesta. Říkám si. Jako vždy jsem chtěla zapálit v kostele svíčku. Jako díky, že mohu cestovat. Kostel pro poutníky do Compostely, sv. Nikoly, je zavřený. Snažím se nemyslet si, že je to jen další znamení, že se na to mám vybodnout. Na poutníky tady jsou určitě zvyklí. Několik lidí mi mává a usmívá se na mě. Zdvihají palec, jakože dobrý.

Za Irúnem konečně začíná trochu příroda. A taky první z mnoha tak prudkých stoupání. Začíná znovu pršet. Když dorazím na kempovací místo se záchodky a altánem, rozhodnu se pro pauzu. Je mi zima. Napůl jsem spocená a napůl promoklá. Vařím si čaj a vývar. Do čaje si dávám frťana. Taková malá oslavička, že jsem na cestě. A taky poprvé tejpuju prsty a patu. Něco se nohám nelíbí. Zatím to vypadá, že pravá noha to nese hůř. A to mám boty o číslo a půl větší. Poučení z přechodu Šumavy.

Počasí jak na apríla

Chvilku slunko a pak neskutečný liják. Takže se buď potím nebo jsem promoklá. Cesta je tak různě přes pastviny, les a pořád vlastně stoupá. Za jednou zatáčkou málem vrazím do ležící krávy. Je jich tam několik i s malým bázlivým teletem. Jenom leží  a přežvykují. Ale respekt ve mně budí, to jo. Potkávám další veliké kempovací místo. Kousek před ním byla značka se stanem. Místo, kde se dá spát. Já se ale rozhodla jít dál. Stále častěji ulevuji zádům v předklonu opřená o hůlky. Na dalších dvou kilometrech spadnu o víc jak 200 metrů dolu. Shora jsem zahlédla jezero. Zrovna svítilo sluníčko a ten výhled byl úplně magický.

Ale jak mi přišlo jezero blízko, tak cesta k němu mi trvala věčnost. Cestou míjím další krávy. Někdy doslova o centimetry, protože jim je úplně fuk, že blokují cestu. U jezera, nebo vlastně asi spíš přehrady, se neskutečně zkazí počasí. Ale já potřebuju pauzu. Před studeným větrem se schovávám za batoh a rychle sním pár oříšků. Tady se odpočinout nedá. Navíc se blíží další liják. O kus dál narážím na první zavřený úsek cesty. Volím alternativu po asfaltu a nahoře vyjdu ve stejném bodě jako značený konec GR11. Zase pauza. Tentokrát se sluníčkem. No teda, jestli budu pauzírovat každé 4 kilometry, povleču se vážně pomalu.

První noc

Začínám hledat místo na spaní. To se mi ale nedaří další 4 kilometry. V lese nebyla rovinka a dál byly střelnice na křepelky. To riskovat nechci, že mi někdo střelí omylem do žďáráku. Co chvilku je tu střelba slyšet. Asi mají sezónu. A tak nakonec ještě za světla v prvním lesíku těsně vedle cesty najdu vhodný plácek. Převlékám se do suchého, chystám si spaní a vařím večeři. I se zdá, že se počasí umoudřilo. Je klid. Jednou mi kolem projede auto. Z údolí je slyšet zvuk aut.

Celý den na mě dělalo neskutečný dojem, jak jsou místní kopce zelené. Ta zelená je unikátní. Je jí všude plno. A taky je všude plno vody. Průvodce není vždy přesný, jak zjistím později. Ale i tak už je velmi podrobný. Přes Irún mě navedl pěkně. Všichni, s kým jsem mluvila, říkají, že je to pro GR11 rozhodně nejlepší publikace.

Když si konečně zalezu do žďáráku, je mi prima. Mám tolik vnitřní radosti, že jsem na cestě. Poslouchám zvuky kolem sebe. A jsem na sebe pyšná. Protože jsem takhle poprvé venku sama. Protože jsem si poprvé hledala spaní sama. Protože neumírám strachy. Ať už člověk běží, pádluje, nebo chodí sám, má tolik času na přemýšlení. O tom ostatně píšou snad všichni, co něco podobného podnikají. Dny jsou sice o monotónní chůzi, ale ty vjemy, které člověk dostane, jsou obohacující. Najednou se musí starat o úplně jiné věci, než bankovní účet, lajky na Facebooku, poslední zprávy. Je to takový mikro návrat k normálu. A mně se líbí.

Nějak jsme si myslely, že z nocoviště to máme asi 25 kiláků k Plešnému jezeru. Ale když nás ráno při snídani ubezpečuje rodinka, co spala vedle ve stanu, že to je maximálně 15, jsme trochu víc v pohodě. A taky nám všechno déle trvá. Což nám ve výsledku vůbec nepřidá. Víme, že to bude pěkný stoupák, a že vody nebude hodně. A tak nabíráme vodu zpátky v Novém Údolí u hotelu. A v docela slušném tempu stoupáme.

Rychle to ubíhá, nálada je dobrá. Makáme, až z nás teče pot snad po litrech. Výletní tempo to není, ale jestli chceme stihnout dnešní trasu a ještě ke všemu vlak, co jede chvilku před šestou jako poslední do Prahy, makat musíme. Chvilku si i děláme ze všeho srandu a popobíháme. Že nám to takhle zlehka půjde po čtyřech dnech s batohy na zádech, jsem nečekala. Asi se to prostě ten pátý den láme a tělo si zvyklo.

Ztracené, zase

Po cestě na Třístoličník si všimnu vody, která teče z trubky u dřevěné chatky. Osvěžujeme se. No a to je bod, kdy se dostatečně nerozhlédneme a mineme rozcestí. Jak? No nevím. Ale vesele se ženeme dál. „Nikde nevidím červenou značku.“, volá na mě Gábina. No a proč by taky měla, říkám si, jdeme pořád po té samé cestě. Ale pak už jsme měly být na Třístoličníku a pořád nic. Cesta se stáčí a dokonce trochu klesá! Výhledy máme sice neskutečný, ale já jsem dost nervózní a Gábina znova hlásí „Hele fakt dlouho nebyla červená značka.“ No teď už nejsem v klidu ani já. Stáčíme se od vrcholu dolů a na to je moc brzy. Máme přeci jít po vrstevnici.

A tak dáváme pauzu, koukám do mapy a s přesvědčením, že v mapách číst umím, ukazuju na bod, kde jsme. No jsme blbě! Takže buďto se vrátíme, ale to je dalších 7 kiláků navíc, nebo najdeme zkratku a vyloupneme se přímo u Plešného jezera, což by nám ve finále pomohlo. Jenže. Nejsme na mapě, kde si myslím, že jsme. Mělo mi to dojít ve chvíli, kdy stojím na mostíku a nahlas říkám, že je divný, že ho na tý mapě nevidím.

Nový směr cesty

Scházíme dolů, značně podrážděné, protože nejenom, že je jasné, že nestihneme navštívit jezero, ale taky je jasné, že musíme vymyslet záložní plán B, který zatím neexistuje. Dole se napojíme na modrou kolem Schwarzenberského kanálu. Znova otvíráme mapu a počítáme, kam dojdeme. Máme míň než tři hodiny na to, dojít na vlak. Ať tudy, nebo jinudy je to pořád 17 kilometrů. To víme, že nedáme. Jedna z možností je, vrátit se do Nového Údolí. A jet vlakem už odtamtud. Ale to obě bereme jako prohru. Tak studujeme, jestli jede autobus z Jeleních vrchů, abychom se pak napojily na vlak. To jede a i to stíháme dojít. A tak dalších deset kiláků dupeme po rovině. Obě nás mrzí, že jsme sešly. Dost to dávám za vinu sobě. Nepozornost, špatné čtení mapy…

Je ale opravdu krásně. Vlastně jsem u Schwarzenberského kanálu poprvé. Poprvé tak můžu přemýšlet nad tím, jak tohle všechno vybudovali. A když vidím dnešní těžkou techniku, jak devastuje přímo vedle kanálu lesy, říkám si, proč ho nepoužívají dodnes. No mohla by v něm být alespoň voda, bylo by to až čarokrásné. Když dojdeme do Jeleních vrchů, stočíme to do restaurace. Ještě zkoumáme, jestli v okolí není nějaká budka, bouda, přístřešek, kde bychom se mohly před deštěm schovat a vzít si třeba pivo do petky. Je totiž opravdu krásně. Ale nikde nic na mapě nenacházím. A tak sjíždíme autobusem do Nové Pece a pak už chytáme vlak přes Budějovice až do Prahy.

Tenhle kout Šumavy nám unikl. Přechod Šumavy jsme zakončili trochu jinak, než jsme si plánovaly. Ale obě tak nějak víme, že jednou si sem pro ten zbytek dojedeme.

Trasa pátého dne:

Nouzové nocoviště, Nové Údolí (dále po červené), Rosenauerův pomník, rozcestí Trojmezné a Třístoličníku, les les a les, Stocký potok (dále po modré), Ministerka, Hučina Potok, Jelení Vrchy

Vzdálenost: 22 km

Převýšení: 463 m

Jaký byl přechod?

Když jsem říkala, že jako zkoušku na Pyreneje půjdu přes Šumavu, odkazovali mě lidi na Krkonoše nebo dokonce Tatry. Myslím si, že Šumavu podceňují. Nám dala za ten týden co proto. Namátkou:

• 3x jsme zakufrovaly
• 1x jsme docházely za úplné tmy
• 1x nás to vypláchlo
• já si odvařila palec
• Gábině myši ožraly botu
• přestala mi svítit čelovka
• několikrát nám došla voda

Zjistily jsme, jak asi tak velké batohy na podobné akce potřebujeme. Že bez dobrého spaní to není úplně ono. Já zjistila, že soláry jsou těžká věc, co nedobíjí úplně podle mých představ. První den nás skoro do kolen poslala váha batohů. Vím, že i malá bomba pro dva lidi na týden je ažaž. 3,5 litru vody byly zhruba adekvátní. Překvapivě jsme jedly méně, než jsem čekala. Na Šumavu úplně stačí lehké běžecké boty. Moje pohory neměly smysl.

Obě dvě jsme si to užily. Domů jsme jely řádně spocené a smradlavé. Odjely jsme v čas. Pár hodin po našem odjezdu na všech místech kde jsme se pohybovaly nebo plánovaly spát, padaly stromy a další dny nešla elektrika. Doprava byla taky mimo provoz. Když to shrnu, náš výlet jedním slovem, bylo to: bezva.

Záznamy jednotlivých dnů na mé Stravě:

• Den 1

• Den 2

• Den 3

• Den 4

• Den 5

Pokud budete přechod plánovat, dejte si pozor, některé části té hlavní trasy jsou otevřené jen přes největší sezónu. Skoro u každého nocoviště je v blízkosti restaurace nebo hospoda. Pokud chcete jít opravdu úsporně, moc jídlo řešit nemusíte. Kdybychom měly filtr, nemusíme tolik řešit ani vodu. Systém nouzových nocovišť je skvělý nápad. Určitě bych uvítala koš v jejich blízkosti. Například na Poledníku, Modravě a Bučině by to absolutně problém nebyl a dokonce na Modravě by bodly i toitoiky. Vzdálenost mezi jednotlivými nocovišti není veliká, průměrně 15 kilometrů. Dá se proto naplánovat jenom část trasy. Jít pomaleji, kochat se. Nebo si naplánovat cestu jinudy, než po hlavní přechodové cestě. Bohužel většina cesty je po zpevněných nebo vyasfaltovaných cestách. Počítejte tak s tím, že vás ta chůze bude bolet víc.

Další informace můžete čerpat třeba tady:

Má smysl přechod Šumavy?

Nouzová nocoviště

Daří se nám sbalit brzy. Když dorazíme k hotelu Alpská vyhlídka, mají ještě zavřeno, ale jsou moc hodní a vodu nám dávají do plna. Kroutí hlavou, že jdeme na Lipno a přejí hodně štěstí. My se ještě na chvilku zasekneme u drátěného plotu. Je to sice jenom instalace, ale i tak z toho jde hrůza. Strážní věž, budka, dvojité oplocení a děsivou atmosféru doplňuje rozbořená stavba starého stavení. Je to takové připomenutí, co všechno se tady v minulosti dělo.

Čekal nás asi nejkrásnější úsek naší cesty. Asfalt mizí. Jdeme po úzké cestičce, je lemovaná starými vzrostlými stromy. Koukám kolem sebe. Tady všude stály baráky. Teď už to sem tam připomínají jen haldy kamení. I když na Knížecích pláních je zachovalý hřbitov, který je dnes krásně upravovaný, z kostela zůstaly už jen ruiny, ale přežil dobře viditelný erb. Kdyby to někoho zajímalo jedná se o erb Schwarzenbergů a Lichtenštejnů. Moc dlouho se nezdržujeme a mastíme dál. Tenhle úsek nám místy opravdu bere dech. Cesta rozhodně není tak frekventovaná a my jen doufáme, že ani nikdy nebude.

Krásy přírody střídá zoufalství pohraničního města

Chvilku se pohybujeme na samé hranici s Německem. Bývalé Stodůlky mě uchvátily. Jsou zde vidět stará kamená hrázdění podél cesty. Někde jsou pamětní štítky od potomků bývalých obyvatel. Tahle vesnice mívala až 500 obyvatel. A teď tu není nic. Jak asi bylo těm, kdo stříleli do zdí starých budov? Doufám, že nic moc.

Dál už zase vede asfaltka. Děs. Těšíme se do Strážného. Poslední 3,5 km k rozcestí byly zase nekonečné. A když dorazíme k nouzovému nocovišti, zjišťujeme, že tady si nic nekoupíme. Tak jsme se těšily na Kofolu! Musíme se rozhodnout, zda sejít do města, nebo pokračovat a vzdát se pauzy. Nakonec vyhrává představa teplého oběda. A navíc další poutník, který čeká na svou kamarádku na rozcestí, nám dává echo, že dál není voda.

A tak scházíme do Strážného. Ale jsme obě dost zděšené tím, co najdeme. Městečko plné bordelů a vietnamských prodejen. Opravdový hnus. Ve čtyřkové restauraci si dáváme oběd, pivo a limču. Já dobíjím foťák a načepujeme si vodu do lahví. Nesmíme vyrazit moc pozdě. Pauza bodla, ale pořád nás kus čeká. Gábina ještě skočila koupit chleba do potravin. Za chvilku kromě chleba vychází i s domácí pistáciovou zmrzlinou. Na místní poměry stála raketu. Majitel se zřejmě učil v Itálii nejenom výrobu zmrzliny, ale i cenotvorbu.

No a pak se rozhodneme nevracet se snadnou a jasnou cestou zpět. Podle mě to půjde projít. No omyl. A máme z toho další kufírek. Prodíráme se lesem, borůvčím a škrábeme se do kopce. Žertujeme, že tady asi už zůstaneme. A když to vypadá úplně beznadějně, najednou narazíme na žlutou. Podle toho, jak je cesta vyšlapaná, tudy dlouho nikdo nešel. Místo je ale naprosto fantastické. Takže ve finále to hodnotíme pozitivně. A protože se lesáci rozhodli kácet stromy, zrovna na žluté značce, jsme nucené jít jediným možným směrem. Za chvilku se znovu napojujeme na naší oblíbenou červenou. Podlezeme silnici a blížíme se k místům, kudy se v minulosti převádělo do Německa.

Dalších nekonečných 3,5 km

Moc si to neumíme představit. Za úplné tmy se pohybovat lesem, který je plný pohraničníků a psů. Taky ne všem se to povedlo. Pro mě začíná být cesta už dost neúnosná. Palec se zase hlásí a já slušně pajdám. Potřebuji sem tam pauzu, abych nohu alespoň na chvilku osvobodila z boty. Poslední úsek k Novému Údolí byl nekonečný. Jak už to tak s těmi 3,5 kilometry tady bývá. A když dorazíme k železniční zastávce, ještě nás kus čeká k nocovišti.

Nejsme tu samy, ale nám to nevadí. Jakmile zajde sluníčko je zima. Rychle se převlékáme a vaříme večeři. Opět se musím věnovat palci, abych mohla zítra jít. Máme několik variant, kudy se vydat. Konečné rozhodnutí padne až druhý den. A stejně to nakonec skončilo úplně jinak. Takový je náš přechod Šumavy.

Trasa čtvrtého dne:

Bučina nocoviště – hotel Alpská vyhlídka (dále po červené), Chaloupky, Knížecí pláně – rozcestí, Stodůlky, Žďárek, Pod Žďáreckou horou, Josefov, Horní světlé hory, Na Kapličce (dále po žluté), Strážný, Na kapličce (dále po červené) U dolní silnice, Dolní Cazov, Mlaka, Krásná hora, V Podkově, Spálené rozcestí, Nové Údolí (po žluté), nouzové nocoviště po pravé straně cca 250m

Vzdálenost: 34 km

Převýšení: 620 m