Proč jsem vyměnila nosítko za kolo a cyklovozík?

Chození je fajn. ALE, na kole se dostaneme dál a rychleji než pěšky. Otevírají se tak další možnosti jak poznat nová místa a získat nové zkušenosti. To mě přitahovalo.

Inspirací mi bylo, přiznám se, několik Instagramových profilů. Hlavně rodiny, které s dětmi cestují na kolech dlouhodobě. Mikoláš roste a dokud nebude schopný sám ujít delší vzdálenosti, je jasné že čas nosítka a batohu se prostě chýlí ke konci.

Mrkněte například na swagfamilyhughes.

Zaujala mě i představa sbalit vše do vozíku a brašen na kolo, bez zátěže na zádech. Přišlo mi to fajn. Po těžkém úrazu v dětství mám záda bolavá (je vlastně zázrak, že se můžu hýbat a takhle sportovat). Používáme sice starší, ale stále spolehlivý cyklovozík Chariot. Myslela jsem si, že se do něj sbalíme bez problém – naivně. Realita byla jinde, ale díky pár vychytávkám jsem nakonec nemusela nést ani batoh.

Jak jsem postupovala při výběru trasy

Protože jsem plánovala delší výlet, potřebovala jsem si náš nový setup otestovat i přes noc s plně naloženým vozíkem. Většinou, když si něco vymyslím, prostě to udělám. Ale od chvíle, co je Miko na světě, už do cest neskáču bezhlavě. Testuji si vybavení, balení a taky všechno dohromady na kratších trasách. Je to pro mě klíčové, abych pak na cestě kromě svého vyčerpání a případného meltdownu Mikoláše, neřešila ještě problém navíc.

Cíl byl tedy 2 dny a 1 noc pro začátek. A nechtěla jsem velké kopce

Otavská dvanáctka

O cyklostezce do Horažďovic vím – občas ji jezdíme. Navíc je teď krásně opravená, zejména úsek z Velkých Hydčic podél řeky, který je úplně nový. Když jsem se podívala na mapu a objevila Otavskou cyklostezku (č. 12), bylo rozhodnuto. Oficiálně začíná na Modravě a končí ve Zvíkovském podhradí. Nakonec jsem vybrala úsek Sušice – Písek.

O Otavské cyklostezce podrobnější informace níže ve článku.

Doprava

Hned za výběrem trasy si zjišťuji, jak se dostanu na start a zpět. Mohla jsem vyjet přímo z Kašperských Hor, ale chtěla jsem otestovat i jízdu cyklobusem – proto padla volba na Sušici jako výchozí bod. Cesta zpátky? Vlakem. Ale teď se podržte – jen z Písku do Sušice jsme jeli třemi různými vlaky. Z toho jen jeden byl nízkopodlažní a v jednom jsme cestovali dokonce v nákladním vagónu. Vlak končí v Sušici, domů jsem musela došlapat na kole.

Spaní

Trasa neprochází národními parky ani CHKO, takže je možné spát i nadivoko. Já zvolila vodácký kemp ve Střeleckých Hošticích. Spát se dá i v jiných kempech – v Čepicích, Velkých Hydčicích, Horažďovicích, Katovicích nebo Strakonicích. Hoštický kemp je menší, klidný a stinný. Blízko je masna, Coop i pizza do krabice. Přímo v kempu mají pivo z tanku, nějaké to klasické vodácké jídlo a možnost rozdělat si vlastní oheň – ideální.

Pokud byste chtěli zůstávat v kempu už v Horažďovicích, budete nejspíš nepříjemně překvapeni. Záchody špinavé, zázemí nevábné, nabídka jídla tristní. Raději si to rozmyslete.

Den 1: Sušice – Střelské Hoštice

První balení se vším všudy se povedlo. Vozík je teda pořádně napěchovaný a ověšený, na autobus sjíždím opatrně. Protože byl autobus prázdný, šupne nás řidič dovnitř. To chvílemi vytváří dost perné situace — vozíku totiž úplně nefunguje brzda a ujíždí v zatáčkách, navíc je dost těžký.

V Sušici se napojuji na cyklotrasu u autobusáku. Až k železničnímu mostu vede stezka kolem Otavy. Pak mě čeká kopec na Chmelnou. Je krátký, ale docela prudký — zvládám ho v sedle až nahoru. To je fajn, protože je to největší kopec trasy. Nahoře krátká pauza a mírný sjezd na konec Chmelné. Odtud vede cyklostezka polem a lesem. Kousek cesty je šotolina. Je teplo, a tak se rozhoduju — po nepříjemném, ale krátkém úseku do Žichovic — koupit občerstvení v Coopu a dát si pauzu u řeky s výhledem na hrad Rabí.

Na konci Žichovic začíná nově opravená cyklostezka. To je lahoda. Zpevněná šotolina krásně jede. Končí těsně před vápenkou a začíná zase za řekou. Moc se mi líbí — stezka se kroutí mezi stromy, lehce stoupá. A co se mi líbí úplně nejvíc, je park Ostrov. Vsadím se, že o něm nevíte.

Za Horažďovicemi začíná pro mě nová, neznámá část. Skoro se rozteču na silnici, takže vítám studený pramen u kaple sv. Anny. Trochu delší pauzu si dávám u pomníku krále Rudolfa. Hraju si s myšlenkou, že bych tady přespala, ale nakonec jedu dál. Přece jen se mi nechce spát na místě, kde někdo umřel.

Následující úsek je dost nepříjemný. Komáři na mě sedají jeden za druhým. Musím několikrát odpojovat vozík, nejdřív vytlačit kolo a pak se vracet. Ke konci už mě to nebaví. A jsem docela překvapená, že je to značená cyklostezka — vypadá to spíš na pěší trasu.

Je takové vedro, že jsem nakonec ráda za točené tankové pivo v kempu v Hošticích! Kemp je skoro prázdný. Stavím stan za pomoci Mikoláše. Máme s sebou tentokrát Lanshan na turistické hole a zjišťuju, že moje nafukovačka je o trochu větší než podsádka. K večeři si dávám langoš a jsem ráda, že máme s sebou repelent. Komárů je tu moc.

TIP: Za mě ta nejhezčí rovinatá část začíná v Dlouhé Vsi. Odtud se dostanete luhem a podél Otavy až na Ostrov Santos a dále do města. Ideální, pokud máte s sebou dítě na odrážedle nebo kole. Zaparkovat můžete u hasičárny u fotbalového hřiště, kam se pro auto můžete vrátit autobusem.

Den 2: Střelské Hoštice – Písek

Oba jsme spali docela fajn. Mikoláš mi venku lépe spí. Nevýhoda je, že vstává se světlem, takže v 7 hodin už mám skoro sbaleno. Je pod mrakem, docela to vítám.

Skočím ještě nakoupit do Coopu a pak už vyrážíme. Krásně upravené stezce je odzvoněno. Jsou to polní cesty, místy hodně podmáčené. Víc to drncá. Všechno se to ale dá s vozíkem jet. V Horním Poříčí jedeme zase podél řeky a potom uhýbám do polí, kde je uprostřed ničeho starý kamenný most (Žižkův most – i když kdo ví, jestli po něm Žižka někdy jel). Ještě docela nedávno pod ním tekla říčka Březová, která ale byla ve 20. letech odkloněna o kousek dál.

Objíždím Katovický kopec, kde stávalo slovanské hradiště. Podél cesty jsou vyřezávané dřevěné sochy.

Z Katovic jedu kousek po docela nepříjemné silnici. Naštěstí jen kus, a brzy vjíždím do Podskalí ve Strakonicích.

Dělám pauzu na pískovišti. Já jím a Miko si hraje. Přemýšlím, jestli už se vrátím ze Strakonic, nebo pojedeme až do Písku. Je relativně brzy, ani ne 11, takže se rozhodnu dojet až do Písku.

Zase následuje silnice. Naštěstí není moc frekventovaná. Rozhodnu se uhnout z oficiální trasy a po jiné trase dojet k památníku bitvy u Sudoměře. Moc hezké místo s velkou sochou Jana Žižky.

Pak se střídá silnice s polní cestou. U Putimi se zase napojuji na část, která vede pod stromy podél Otavy. Ta je moc fajn. Dojedu až k mostu v centru města, kde oficiálně ukončuji náš první bikepackingový trip. Zbývá dostat se na nádraží a zpět do Sušice, což byla výzva sama pro sebe.

Oba dva dny můžete vidět na mojí Stravě >> den 1., den 2..

Co mě první bikepackingový trip naučil – moje tipy

V první řadě mi to dalo dostatek sebedůvěry, abych si troufla na delší a těžší trasy. Zabalit se jsem schopná, i když nemáme všechno vyřešené úplně do puntíku. Zvládnu vozík rychle odpojit od kola. Zvládnu i přepravu vlakem, i když je komplikovaná. Zvládnu kopce vyšlapat nebo vytlačit.

TIP: Věřit si.

Ale taky je to dřina! Jedu pomalu, funím, potím se, nohy bolí, zadek bolí.

TIP: Zvolnit, s nikým nezávodit, nehonit čas a kilometry

Mikoláš to všechno zvládá levou zadní. Ve vozíku má jídlo, knihy a většinu času kouká, brouká nebo spí. Neprojevuje známky nelibosti. Zatím.

I když je Chariot určený i k připojení na kolo, nemá dostatečně vyřešené zabránění vniknutí prachu dovnitř k dítěti. Po celou dobu má tak Mikoláš zataženou síťku. Dají se dokoupit jemnější síťky od jiných malých výrobců. Zatím s nimi nemáme zkušenost.

Chariot je překvapivě docela nestabilní.

TIP: Veškerá těžká váha musí být dole a nejlépe vepředu.

TIP: Inspirujte se UL balením a bikepackingem. Určitě najdete i levnější řešení například v Decathlonu, nebo dokonce doma ve skříni.

TIP: Hledáte inspiraci, co zabalit pro dítě? Mám pro vás tahák >> TADY si stáhněte odškrtávací jednostránkové pdf.

Otavská cyklostezka: trasa

Informace o délce celé trasy se liší, a to od 152 po 166 km. Je to jedna z páteřních cyklotras Plzeňského a Jihočeského kraje. Vyznačena byla v roce 2007. Na kolik etap si ji rozdělíte, nechám na vás. Někdo to sfoukne za den, jiní si na to vezmou i 4 dny. Obzvlášť s dětmi není kam spěchat.

První horský úsek z Modravy podél Vchynicko-tetovského kanálu se vám bude líbit. Je to pohodová jízda, za Srním bude pár stoupání, nic hrozného. Bohužel zatím stále trvá uzavírka mostu u býv. Stodůlek.

Kontaktovala jsem NP Šumava pro informace, jestli je v plánu alternativní řešení nebo oprava — na odpověď čekám. Zatím vám prostě řeknu jedno: buď na první úsek trasy zapomeňte, nebo to tady přebroďte. Uzavírka je už 5. rokem a NP si musí být vědom, jaká komplikace to je pro všechny pěší i cyklisty.

Zbytek trasy do Dlouhé Vsi je velmi malebný. Udělejte si odbočky ke kapličce ve Vatěticích, sadu s kamenným křížem u Pavlínova a kostelu sv. Mouřenec.

Nejpopulárnější a nejfrekventovanější úsek celé trasy je mezi Dlouhou Vsí a Sušicí. Z pohledu cyklotras a inline tras jde o unikát. Krásná, téměř rovná trasa s dobrým asfaltem, mezi stromy a podél vody. Upravená trasa vede, až na krátké úseky, až do Horažďovic.

Z Horažďovic do Písku vede trasa sice po značené cyklotrase, ovšem po polních cestách i vedlejších silnicích.

Některá místa byla překvapivě náročná — buď sklonem (za pomníkem krále Rudolfa), nebo byla cesta podmáčená (před Katovicemi).

Praktické informace

Stáhněte si offline mapy. I když je to teď už jen v rámci prémiového předplatného, vyplatí se to.

Kempů je po cestě víc. Pokud pojedete s dětmi na kolech, můžete si cestu rozdělit na víc etap. V kempech nečekejte nic extra. Většina má docela základní sociálky s teplou vodou na žetony, pivem a smaženými jídly.

Spát nadivoko můžete. Hlídejte si ale, kde jste. NP končí před Rejštejnem a CHKO u Dlouhé Vsi.

Pokud si chcete být jistí, že vás vezme cyklobus, rezervujte si místo. V sezóně je to skoro nutnost. Cyklovozíky autobusy berou. Nikdy jsem problém neměla.

Přeprava vlakem byla v jedné osobě komplikovanější. Nízkopodlažní vlak jede určitě z Předměstí Horažďovice, ale tahat cyklovozík s malým dítětem a věcmi do úzkých schodů bylo opravdu náročné. Lístek si můžete koupit i přes aplikaci Českých drah.

Nakoupit můžete po cestě skoro všude. Buď je ve vesnici Coop (například v Srní a ve Strakonicích provoz 24/7), nebo večerka. V Sušici, Strakonicích a Písku je nabídka služeb kompletní, včetně lékáren, sportovních obchodů a cykloservisů.

Moje tipy

U Srní odbočte k Hauswaldské kapli.

Pokud byste chtěli tady trasu ukončil před Dlouhou Vsí, je zde několik kempů. Velmi levný pod borovicemi je v Novém městečku, oblíbený je Autokemp Annín.

Pro děti je příjemný úsek z Dlouhé Vsi do Sušice. Možnost koupání, občerstvení, hřišť i malého pumptracku.

V Sušici se můžete i dobře najíst (Bejkárna, Pípa a Vývrtka, pivovar u Švelchů).

V Sušici si na několika místech můžete dát výběrovou kávu (bistro Hladina, kavárna Žebřík, kavárna Pod Nebem a Rejnička).

Park u řeky v Žichovicích. Výhled na hrad Rabí, mělká voda, posekaná tráva.

Občerstvení Pod Třešní Rabí. Je to trochu zajížďka, ale stojí za to. Je to trochu punk.

Hřiště v Podskalí ve Strakonicích, na konci jsou nově i záchody.

Ve Strakonicích je vyhlášená a cenami ověnčená restaurace Sůl a Řepa a vynikající pražírna kávy Hope Roastery.

Navštivte památník bitvy u Sudoměře, skvělé na pauzu, velmi klidné místo.

V Písku máte mnoho možností kde se najíst. Za mě mají výborné chlebíčky v Park Café 67, výbornou kávu a zákusky si dáte v Upekla v knihovně.

Pokud máte chuť ochutnávat víc, stáhněte si Hejlíkovu Gastromapu.

21 zajímavostí na trase

Směr a plán trasy

Přejít Šumavu jde, logicky, dvěma směry. Ovšem start, cíl i jednotlivé úseky cesty se můžou lišit. Líbí se mi, že si každý může trasu upravit podle sebe. V roce 2017 jsme se s Gábinou vydaly od Železné Rudy k Lipnu. Kvůli mé nepozornosti jsme tehdy vystoupily o dvě zastávky dřív na Hojsově stráži. Prošly jsme si i Černé i Čertovo jezero. Končily jsme hlavně kvůli počasí v Jelení. 

Pokud chcete, můžete jít podle jedné z oficiálně mapovaných tras. Tou jsou Via Czechia a část jižní Stezky Českem. Do velké míry se překrývají, některé úseky vedou jinudy. Stezka Českem Šumavskou část oficiálně startuje anebo končí na rozcestníku Rakouská cesta, když se budete řídit navazující mapou Jižní Šumava, můžete vybrat mezi Přední a Zadní Zvonkovou, využít přívozu u Dolní Vltavice, nebo až Přední Výtoň. 

Via Czechia se tady trochu koukne na Rakouskou stranu, takže start a cíl můžete mít v Zadní Zvonkové, nebo zmíněné Přední Výtoni. Ale zrovna u Lipna si těch bodů startu a cíle můžete vybrat daleko víc.

Jedno je jisté: spát byste měli v ubytovacích zařízeních, nebo na nouzových nocovištích. Šumava mi proto přijde jako ideální trasa pro start s kojencem i pro lidi, kteří s přechody začínají. Přesně víte, odkud a kam jdete v daný den a vzdálenost nemusí přesáhnout 15 km.

Jak se na přechod připravit? Tady jsem sepsala jsem pár tipů z mojí zkušenosti.

TIP: Hledáte inspiraci, co zabalit pro dítě? Mám pro vás tahák >> TADY si stáhněte odškrtávací jednostránkové pdf.

Naše trasa

Já se rozhodla jít od Lipna do Železné Rudy. Chtěla jsem se ‚‚vracet domů‘‘, tedy do té části Šumavy, kterou znám. Chtěla využít nocovišť, kde jsem ještě nespala. Konkrétně Pod Plešným jezerem, Strážný a Poledník. 

Z Písku jsem jela vlakem do Českých Budějovic a potom do Horní Plané. Byla to s Mikolášem první cesta vlakem. Naštěstí bylo prázdno a mohla jsem mu vždycky z dvojsedačky udělat hernu a postýlku. Cestu jsme zvládli dobře, už nás čekal jen přívoz z Horní Plané do Bližší Lhoty. Tam jsem oficiálně začala přechod. Na začátek jsem trochu improvizovala s trasou. Původně jsem se rovnou chtěla napojit na červenou hřebenovku, ale počasí mě odradilo a prošla jsem si zelenou, modrou, žlutou, cyklostezku a opět zelenou k NN Pod Plešným jezerem. 

Druhý den jsem vyšplhala po zelené a žluté na červenou a držela se ji až na Poledník. Tam jsem se poslední den napojila na krátký úsek zelené a došla opět po červené až do Železné Rudy. Vynechala jsem Prášilské jezero i Prášily a u Modravy jsem neodbočila na Březník. 

TIP: používám mobilní apku Českých drah. Jednoduše si v ní dokážu vyhledat spojení a vidím i zpoždění, což se někdy může hodit. Pozor, jestli se vám vypije mobil, nemáte jak ukázat lístek.

Den první: začátek

Vezeme se přívozem, na sobě mám batoh, vepředu Mikoláše, v ruce hole. Jedna paní se nabízí udělat fotku, nenapadlo by mě to, aspoň máme památku. Je trochu teplo, na sluníčku se docela potím z té zátěže. Ve stínu pod stromy bude líp. Chci se dostat přes zelenou až na červenou hřebenovku. Když se vyšplhám na první kopeček, nad hřebeny před námi vidím formující se bouřkové mraky. Nevypadá to, že by se mi povedlo vyšplhat až na červenou, to riskovat nebudu. Budu muset improvizovat.

Mikoláš je skvělej, kouká, pobrukuje, spí. Jdeme hodně ve stínu a teplo je tak v snesitelné pro nás oba. Asi v půlce pochodu potkáváme starší paní na kole se dvěma dětmi. Je z nás úplně hotová. ‚‚Kam jdeš matko?‘‘ zeptá se a úplně vyvalí oči, když jí řeknu že až na Železnou Rudu. Vždycky mě vlastně překvapí, že to lidi překvapí. 

Za chvíli se Mikoláš hlásí o jídlo. Bodne mi to, potřebuju shodit batoh. Na rozcestí u Medvědího potoka sedám na karimatku, přebaluju a kojím. Je to naše první pauza od přívozu. Nad námi hřmí, plán s hřebenovkou definitivně posílám ke dnu. Sejdeme po žluté a znovu se napojíme na modrou. Trochu si to ještě zkrátím po cyklostezce. To už se den nachyluje. Potřebuju se do toho opřít, abych nestavěla stan za tmy a navíc nemusí být místo. Jenomže zrovna teď chce Miko pít, batoh je těžký, musím udělat ještě jednu pauzu a láduju do sebe vodu a sušenky.

Docházíme na nocoviště jen tak tak. V duchu se modlím, aby Miko neplakal. To by nás asi nikdo nevítal moc vřele. Nocoviště není moc velké a je už skoro obsazené. Rychle beru co nejrovnější flek. Po nás došlo ještě asi 10 lidí a už hodně vymýšleli, kde se vyspí. Stavím stan, chystám to vevnitř kam nahážu hračky a přesunu malého. Sobě dopřeju dehydrovaný těstoviny od Adventure menu. Znovu se přesvědčuju, jak hnusný to jídlo je. Absolutně mi nesedí a nechápu, proč ho všichni tolik vychvalují. Vzpomenu si na Viktorku Rys, která si dělá svoje dehydrovaný jídla. To budu muset vyzkoušet. *

První den, 16 km v nohách, ještě jsme relativně fresh. Uvidíme, jaká bude noc.

* Znáte dobrodružný expres od Pro malé dobrodruhy? Můžete využít i na poslání jídla, jako je české Expres menu, na které slyším jen samou chválu. My se chystáme využít na další cestě.

Den druhý: masakr

V noci bylo teplo! Všechno moje dosavadní spaní na Šumavě se nikdy neobešlo bez pocitu chladu. I proto jsem sebe a Mikoláše vybavila merino oblečením a malému jsem nesla péřový overal. Chudák se v noci šíleně vrtěl a mě napadlo, že mu asi je teplo. Byl úplně zpocený a overal šel dolů a už jsme ho nepoužili. Jinak to byla noc, jako každá jiná. 

Brzy ráno vstáváme. Převlíkám nás, balím věci a stan. Mikoláše prdnu na karimatku s hračkama a dělám si instantní kaši. No tvl to je hnus. Na tuhle cestu jsem si vybrala hlavně instantní kupovaný věci. Trochu jsem doufala, že když nakoupím ve zdravý výživě, bude to o trochu lepší. No a ne. Jak na tomhle přežiju ten týden netuším. Ale sním to, dodá mi to energii na celý dopoledne. 

Jen co vyjdeme, Mikoláš se dožaduje pití. No ty vogo, to bude dlouhý den. Dneska nás čeká to nejnáročnější. Celá hřebenovka Plechý, Trojmezná, Třístoličník a pořádná dávka kilometrů, chci totiž přeskočit NN Nové Údolí a dojít až na Strážný.

Do kopce se slušně táhnu, krok za krokem. Když se nahoře otočím, vidím kolik metrů jsme od Lipna nastoupali. Jsem dobrá, blikne mi hlavou. Tohle není zadarmo. S tím krásným výhledem kojím. Jsme tady, abychom to prožili a ne se uhnali. Stojí to za to. 

U Třístoličníku už začínám pociťovat nedostatek vody. Vím že dole pod kopcem je možnost doplnit zásoby a tak se nahoře moc nezdržuju. Klesání je snad ještě náročnější, než stoupání. Musím pomalu a opatrně, v týhle sestavě si nechci čupnou na zadek. Opravené korýtko mi dělá radost. Z kohoutku tryská ledová voda, je tu stůl. Dávám pauzu, malý si hraje na karimatce. Do Nového Údolí to máme asi 5 kilometrů. Kdyby cokoliv, dá se tam spát na NN, nebo sednout na vlak. 

Jakmile se vydám znovu na cestu, vidím před sebou závoje deště. Ups. Tohle nás nemine. Neminulo. Nasadila jsem poprvé vychytávku, držák deštníku na popruh batohu. Funguje to překvapivě dobře, jen to budu muset ještě trochu doladit. Míjím turisty schované pod stromy a doufám, že bude bistro u nádraži otevřené. 

Hikeři pozor, kdysi se dala doplnit voda u penzionu v Novém Údolí. Teď už ne!!

Krčma Vagon je fajn místo. Doufala jsem, že si tady Mikolášek zaleze po trávě. Jenomže prší. Jsem ráda za velké slunečníky. Už se projevuje můj pochodový hlad. Objednávám si jednu prasečinku za druhou. Ceny jsou přívětivé, obsluha extra milá. Zapovídám se s jedním cyklistou, který je chudák úplně durch. Já si můžu oddechnout asi hoďku. Když nepřestává pršet, nedá se nic dělat. Nasazuju bundu, Mikoláše, batoh, deštník a vydávám se dál. Do Strážného zbývá 16 km. Hlava je mocný čaroděj. Funguje mi to co při ultraběhu, rozkouskovat si trasu na menší úseky. Včera to byla porce na celý den, dneska je to větší půlka.

Fotku kiosku nemám. Vždycky když tam jsem, tak prší. Ale minout ho nemůžete, prostě je to vagón hned za nádražím.

Asi 10 km se mi jde docela fajn. Déšť ustal, je krásný vzduch, Šumava páří. Pak to už začne být na mě moc. Jsem utahaná, šíleně mě bolí ramena. Nálada jde prudce dolů. U pomníku Bohumila Hasila kojím a míjí mě dva chlapíci. Prý už je to jen kousek, určitě to dám a jdou dál. Pro mě těch zbylých pár km je děsivých. Nejhorší úsek je od silnice k NN. Rozryté to tu je od lesáků, bahno, a já už prostě nemůžu ani krok. Opírám se zadkem o zídku při cestě, vztekám si, nadávám a fňuknu si. 

Pak sama sebe rovnám do latě. ‚‚Ta cesta byl tvůj nápad. Máš to posledních 300 metrů na nocoviště. Za tvoje nálady a emoce malej nemůže. Nadechni se a pokračuj‘‘.

Nocoviště u Strážného je obří! Fleka beru hned vedle rodiny s malými dětmi. Díkybohu za chvilkové podržení Mikoláše. Stavím stan, motám se a nejde mi to. Jsem vyčerpaná. Převlíkám malýho, jako večeři vypiju malou Kofolu a usínáme. 

Dávka 28 km v nohách mi fakt dala na zadek. Jsem bolavá, unavená a na sebe pyšná. Dneska to byl výkon! Mikoláš je v pohodě. Je mu jedno, kde je. 

Den třetí: za odměnu

Jestliže druhý den byl přesně ten den, co ‚‚nechutná‘‘, dneska nás čeká den za odměnu. Jenom 16 km, moje oblíbené Knížecí Pláně a spaní na Bučině. Nikam nepospíchám. Opět využívám nabídky a nechávám si Mikoláše podržet. Mlaďoch v noci moc nespal, jsem docela vyřízená. Balím pomalu, dělám si další, snad ještě odpornější kaši a vyrážíme.

Jdu pomalu, mám častěji pauzy, několikrát stojíme přes hodinu. Mikoláš začal objevovat trávu, listí, jehličí, hlínu. Veliká radost třetí den na přechodu. Už se bravurně otáčí na strany na stranu a dokáže se dostat kam potřebuje. Nějak jsem myslela, že mu to bude trvat dýl. Rytmus pochodu je už ustálený. Každých zhruba 5 km si Mikoláš řekne o jídlo a dělám pauzu. Rozumná délka. 

Mám moc ráda úsek od bývalého Josefova na Knížecí Pláně. I když je to trochu smutný pochod. Tam, kde dříve bývaly domy a žilo se drsným životem, je tu a tam křížek, nebo halda kamení. Stromy prozrazují členění vesnic. Ostatně, jako na hodně místech po trase. Jedno z mála míst, které se stále udržuje, protože ho obnovili bývalý obyvatelé a jejich potomci. Dojdeme k poslednímu přístřešku a dáváme předposlední pauzu. Potřebuju se napít a dojídám poslední tatranku.

Poslední úsek jdu docela svižně. Zase se zatahuje a nakonec padá pár kapek. Ale k Alpské vyhlídce opět dojdu za sluníčka. Sundavám batoh, rozkládám karimatku, Mikoláše položím, dám mu hračky a jdu si vybrat jídlo. Vařit to šílený Adventure Menu prostě nebudu. Kochám se výhledem na vzdálenou hřebenovku. Tam jsme fakt byli ještě včera? Neuvěřitelný. 

Doplňuju vodu a přesouváme se na NN, které je asi jen 0,5 km. Času mám dost, chci usušit věci po včerejší mlze, přeorganizovat batoh a v klidu odpočívat. To se nakonec ukazuje jako dobrý nápad. Najdu krásné rovné místo hned u vstupu. Je tu jen pár stanů, všechno roztahuju a suším. K večeru a ještě i v noci potom dorazí tolik lidí, že spí i u jídelních stolků za cestičkou.

Dneska jen 16 km, ale za odměnu.

Den čtvrtý: gurmánský zážitek

Tahle noc byla zatím naše nejlepší. všechno mám předpřipravené ze včera, balení je rychlé. Vyšli jsme brzy, většina lidí na nocovišti ještě spí. Mě dneska čeká dojít až na Poledník a na ten poslední úsek se fakt netěším. Možná i proto se nakonec nezastavuju u pramene Vltavy a v jednom zátahu s kojením v nosítku to dojdu až na Modravu. 

Tady jsem uhnula od Stezky Českem i Via Czechia. Na Březník jsem v zimě jezdila na běžky a dneska nemám chuť tam tudy jít a vyberu nejkratší možnou cestu. V obchodě si nakoupím (a zapomenu tam hole). Highlight téhle cesty je Café na Soutoku. Už roky se chystám sem zajít. Konečně to klaplo v ten nejlepší možný čas. Tady se úplně rozšoupnu. Dávám si cappuccino, fresh, brunch, studený batch a dortík. Mikoláš se hezky válí na karimatce, já nabíjím telefon a zjišťuju, že mi hapruje powerbanka – šíleně rychle se vybíjí. 

Tady mám první nepříjemné setkání a vlastně i jediné. Paní u stolu přede mnou si neodpustí velmi hlasité poznámky na můj účet. Že dítě nemá imunitu, že ho trápím a tak dále. Jenomže ani nemluví ke mně, spíš k lidem u svého stolu dostatečně nahlas, abych to slyšela. Sama je obutá do pantoflíčků, takže si myslím něco o zadku a nekonfrontuju ji přímo. Mikoláš se na mě ze země směje. Vyloženě utýrané dítě.

Jen co minu ceduli Modrava směrem na Poledník, potkávám Lenku. Ta má kousky dva a jde s kočárkem. Na Tmavém potoku potkávám další dvě mámy s kočárky. Všímám si toho i ve Facebookových skupinách, že lidí s dětmi v kočárku chodí přechody víc a víc. Navíc tahle trasa k tomu přímo vybízí. Dlouhé šotolinové a asfaltové úseky jsou pro kočárek snadný terén a blízkost nocovišť je akorát dochozí, nebo dojezdová pro menší turisty.

K cíli to mámě posledních 5 km. Začíná pořádná buřina. Nasazuju deštník. Tentokrát to je sakra silná bouřka a i tu deštník zvládá. Nosítko je lehce vlhké. Uvažuju, že si z tyveku udělám cestovní pláštěnku na Mikoláše. Stíhám ještě otevřený bufet a rozhlednu. Jsem tady poprvé od rekonstrukce. A jsem trochu v šoku. Vlezný na rozhlednu je 120 korun. To je docela dost i když výhled stojí za to.

Opět stíhám vybrat hezký flek, večer nás ještě navštíví Pavel s Emou. Vezou mi náhradní power banku, ta moje je už prázdná. Bohužel díky bufetu s nabídkou plechového piva se tu sešli čundráci pijci a rámusili do 3 do rána. Nocoviště je dobře dochozí z Prášil a díky tomu je to vhodný spot ‚‚na zkušenou‘‘ pro rodiny s dětmi. Akorát ne všechny rodiny zvládají schování svých potomků a to zrovna se stanem vedle nás.

Pár lidí si ustele kousek od nocoviště s výhledem na východ slunce. Hele já to chápu a ruku na srdce, nejradši bych tam spala taky. Ale ty nocoviště mají nějaký důvod. Většina lidí se chovat neumí a když se budou alespoň nějak dodržovat pravidla, nebudou nás tolik prudit z NP.

TIP: dá se tady koupit voda v 1,5 l petkách. Když řeknete, že spíte na nocovišti, máte přijatelnou cenu.

Dneska 26 km, ale cítím se už rozchozeně.

Den pátý: nekonečné klesání

A je to tady. Teď už vím, že to dojdeme. Je mi trochu smutno, uteklo to. Balím, zatímco si Mikoláš hraje ve stanu. Lidi ještě spí. Zase to je přes 20 km, moc se neflákám a vyrážím. Volím cestu po zelené. Opět uhýbám ze Stezky Českem a Via Czechia, do Prášil nepotřebuji a zelená je obzvláště hezká, navíc je po cestě pramen. 

V úseku od Frantova mostu po jezero Laka není skoro žádný signál. Potkávám hodně hikerů. Teda směrem od Železné Rudy je docela nával, i přestože je září a všední den. Několikrát kojím, nějak nám tenhle úsek nechutná. U jezera si dávám pauzu. Ta netrvá dlouho, je to docela dostupné místo a ty davy divno-turistů, co se sem hrnou pěšky a na kole, mě to znechucují. Nasazuju deštník, sluníčko začalo pálit příšerně. Poslední opravdu krásný úsek po červené a napojuju se na asfaltku (?!). Minule tady nebyla. Dopr… proč musí být všude? Byla tady hezká šotolina. 

Za Polomem se cesta zlomí a už jen klesám. Teploty začínají být šílené. Jsem docela ráda, že končíme dneska. Míjí mě jeden hiker za druhým. Dokonce další rodina s kočárkem. Vlevo na mě vykukuje Velký Javor. Do cíle to máme jen 3 km, jak jinak jsou nekonečný. Pálí to shora a zespoda. I v lese je vedro. Zastavím se před kostelem. Přešli jsme to, jsme v Železné Rudě. 

Ach ty konce a návraty

Vyfotím se. Dojdeme na hřiště, kde čeká Pavel s Emou, náš odvoz domů. Stopuju hodinky na 22 km a sundavám nadobro batoh. Dneska už nikam nemusím, čeká mě maximálně vana. 5 dní chůze, 4 noci na NN, 108 km (16, 28, 16, 26, 22), převýšení netuším, Mikoláš má 4,5 měsíce. Bylo to fantastický!

Hodně lidí mi psalo, proč to dělám a že jsem blázen. Nevnímám to tak. Milovala jsem les, dlouhé chvíle v lese sama a hodiny v pohybu už před Mikolášem. Nevím, proč bych měla končit s tím, co miluju. Upravila jsem to, abychom se oba cítili komfortně. Věřím, že tyhle chvíle jsou pro nás dva do budoucna pouze kladným přínosem.

Navíc jsem to opravdu potřebovala. To, co se dělo v mém osobním životě, přesáhlo nějakou pomyslnou hranici. Nutně jsem se potřebovala odpojit, abych se mohla znovu připojit ‚‚jinak‘‘. 

Túrám zdar.

Výchozí bod; placené parkoviště

Vstup do všech NP je u nás zdarma. I proto už přibývá placených parkovišť a já tomu rozumím. Cena za celodenní parkovné konkrétně u nás na Šumavě je přímo úměrná turistickému ruchu v dané lokalitě. Liší se hodinové sazby i denní sazby. My jsme vycházeli z parkoviště na Antýglu, kde je celodenní parkovné 100 Kč a na dvě hodiny tuším 40 Kč, to vám na tenhle konkrétní okruh stačit určitě nebude.

Můžete zaparkovat i na parkovišti na Rokytě, kde je geologická expozice a informační centrum NP Šumava. Potom bych vám radila vyhradit si na tenhle výlet celý den. Využít můžete i dopravu autobusem, který stojí jak na Rokytě, tak na Antýglu. Předem si dobře zjistěte poslední odjezdy, jakmile odjede poslední autobus, lišky tady dávají dobrou noc. Případně v létě se můžete ubytovat v kempu Antýgl. Je tam možnost spát v autě i ve stanu a rozdělat si oheň. Předem vás varuji, že je to jeden z nejstudenějších kempů, jaký znám. 

Vchynicko – tetovský plavební kanál

Pokud zaparkujete na Antýglu, tak se od auta vydáte skrz bývalý královácký dvorec a dnešní zázemí pro kemp k Vydře, kde přejdete lávku a vylezete na hlavní zpevněnou cestu podél kanálu. Je úplně jedno jestli se dáte doprava, nebo doleva, vylezete skoro na tom samém místě. A pak se dáte doleva, tak aby plavební kanál byl po vaší pravici. 

Tip: Kolem kanálu je příjemná cesta i pro kola a kočárky. Trasa Rechle – Rokyta – Mechov a Srní je dlouhá přes 15 km s možností odbočit na Tříjezerní slať a Hauswaldská kapli. 

Plavební kanál je neuvěřitelné dílo. Když si uvědomíte, že byl stavba probíhala v letech 1799-1801, tedy pouhé dva roky a je dodnes funkční, prostě vám to vyrazí dech. V jeden čas na stavbě pracovalo až 2 500 dělníků (počet obyvatel zhruba jako mají města Zbiroh, nebo třeba Rokytnice nad Jizerou dnes). Kanál sloužil k dopravě dřeva do řeky Křemelná v úseku, kde další splavování po řece Vydře nebylo možné. Dnes voda pohání čerpadla na Čeňkově pile. Během sezóny se na kanálu konají populární ukázky splavování dřeva.

Hradlový most Rechle

Pohodlně dojdete až na Rechle. Replika hradlového mostu, který původně sloužil k zachytávání dřeva až do roku 1953, prošla druhou rekonstrukcí v roce 2023. A já bych řekla, že povedenou. Původně se tady odklonilo dřevo vázané následně do vorů. Ale v 19. století se začalo v Praze topit uhlím, které bylo levnější a levnější byla i jeho doprava po železnici. A tak tudy se plavilo převážně dříví na otop pro místní obyvatele a to jen od Rechle po Rokytu. 

Druhý hradlový most byl potom před Dlouhou vsí (ano ten, kde se odbočuje na Hartmanice), kde se dřevo sušilo a svazovalo do vorů. Dnes je bohužel v havarijním stavu a málokdo by poznal, že šlo o hradlový most. 

Za mostem najdete parkoviště, posezení a toalety. Ale pozor, zelená naučná stezka směr Modrava těsně před mostem uhýbá doprava, proti proudu Vydry.

Zelená naučná stezka Hradlový most – Modrava

Jde sice relativně krátký, asi 2,5 km dlouhý, úsek. Ale jde podle mě o jeden z těch nejhezčích a nejdivočejších v širokém okolí. Tenhle terén pro kočárek není (i když jsem slyšela, že i tudy si to jedna dobrodružná máma dala, se dvěma dětmi a i tím kočárkem), jde o náročnější trasu. Hodně kořenů, stoupání a klesání. Navíc za mokra jsou části stezky podmáčené a musíte hledat, kudy to obejít. Počítejte s tím, že těch 2,5 km půjdete stejně dlouho, jako 5 km kolem kanálu. My jsme měli jak sníh, tak mokro. Pokud sněhu není moc, je trasa průchozí. Takže mírná zima, jaro, léto a podzim.

Po cestě je pár naučných cedulí. Pro mě neměli moc velkou cenu. Daleko víc jsem si užívala šumění Vydry a ten pocit, že jste kousíček od civilizace a zároveň tak trochu uprostřed ničeho. Poslední část do Modravy vede po dřevěných chodníčcích. Musíte projít přes most kolem pivovaru, nebo třeba zamířit do něj. Vaří tady svoje pivo Layer a vaří masovou klasiku. My jsme zamířili do Café Na Soutoku, které jsem si oblíbila při přechodu Šumavy. Kávu i zákusky mají moc moc dobré, sedět se dá u prosklených oken a koukat ven.

Po zaniklých staveních ke kanálu

Zpět jsme šli po červené. Upozorním předem, že je tu zákaz průjezdu na kole a zároveň se přiznám, že jsem tudy už několikrát jela. Cedule je totiž až u posledních domů Modravy a otáčet se mi už nechtělo. Ale důvod to má. Místy je cesta velmi úzká, klouže, je bahnitá, po kořenech a část vede zase po chodníčcích. Neumím si představit, že se na některých místech vyhýbají pěší a cyklisti. Bohužel. Asi v půlce narazíte na zkratku dolu k Antýglu, nebo jednoduše pokračuje dál až k Rokytě. 

Tady už zase vede velmi pohodlná cesta kolem kanálu. Co vás překvapí, je množství okousaných stromů od bobrů. Nebo už možný budou spíš pryč. Rychlost s jakou se tady bobři do stromů pouští je fakt neuvěřitelná. 

Pokud parkujete na Rokytě. Jste na konci trasy. Zopakuji, že je zde geologická expozice a informační centrum NP Šumava. Pokud parkujete na Antýglu, pokračujte po zelené a potom vlevo dolů do kempu.

Doporučení

Pěší trasa, je to podle mě zcela odůvodněně. Je členitá, často podmáčená. Části jsou s kočárky špatně přístupné, na kolech to není možné a na vozíku je to úplně nemožné. Pokud nemáte velká pohybová omezení, okruh rychleji, či pomaleji zvládnete. V půli trasy je občerstvení (trasa má cca 11 km) a také možnost výlet ukončit a využít autobusovou dopravu. Na Modravě je bankomat, několik restaurací a kaváren, návštěvnické centrum Dřevák.

Za počasí, kdy lehce mrzne, nebo taje ušlapaná vrstva sněhu/ ledu, doporučuju tyhle nesmeky. Lehce se vejdou i do kapsy. Nosím je už 3. rokem a nenechám na ně dopustit.

Článek obsahuje affiliate linky na vybrané obchody a produkty, které používám a jsem s nimi spokojena.

Do následujícího textu jsem shrnu svoje poznatky. Jako čerstvá máma jsem řešila hodně nových témat. Dokud jsem chodila sama, hodně věcí se mohlo nechat plynout, takzvaně na punk. S dítětem jsem chtěla mít větší pocit jistoty. Budu moc ráda, když vám moje zkušenost pomůže vydat se ven a uskutečnit svůj vlastní přechod s miminkem.

Kdy je ten správný čas vydat se na vícedenní výlet

Nikdy a vždycky. Takhle jednoduché to vlastně je. Nikdy totiž nebudete vědět všechno, mít dokonale propracované vybavení, mít jen hezké počasí. Pokud chcete čekat na TEN správný okamžik, pravděpodobně nikdy nevyrazíte. Jsou situace, kdy není dobré vyrazit. O těch se zmíním.

Ale vždycky je to dobrý nápad. Pokud přizpůsobíte výlet svým zdatnostem, náladě, počasí a vybavení, vždycky zažijete něco nového, na co budete ráda vzpomínat. Pokud přemýšlíte, že to zkusíte a bojíte se, nebo nemáte dost zkušeností, začněte něčím menším, třeba jen přes noc na zahradě, nebo se ubytujte v kempu, nebo využijte aplikaci Bezkempu. Jestli vám představa samoty s dětmi nedělá dobře, spojte se s dalšími maminkami. V různých skupinách na Facebooku se běžně maminky propojují. Například skupina Klub minituristů, Active moms&kids, Nomádky na cestách a další.

Fyzická příprava

Já jsem od prvního týdne i přes bolest jizvy po císařském řezu hodně chodila. Nejdřív jen chodbu v porodnici, potom malé porce kilometrů venku, které postupně narůstaly. Když jsem ležela, bolest byla nesnesitelná. Dělala jsem to, co mi tělo a Mikoláš dovolili. Navázala jsem na roky a roky, kdy jsem sportovala. Tělo si hodně pamatuje a nevrhala jsem se do ničeho nového. Důležité bylo, že jsem nic sobě ani nikomu jinému nedokazovala. Prostě při chůzi mě břicho bolelo daleko méně, než když jsem doma ležela na gauči. A i malý byl venku klidnější. 

Nezapomínejte na dech. Je to alfa a omega. Dechová cvičení nejsou náročná na vybavení, čas ani prostor.

Tohle je ale velmi individuální. Některé matky jsou schopné do pár dnů doslova lámat rekordy, jiným to trvá roky. Řiďte se samy sebou, intuicí a zkušenostmi. Ne mnou, ani nikým z Youtube videí.

První měsíc po porodu jsem jen chodila a lehce se protahovala. Druhý měsíc jsem sem tam přidala kolečkové brusle a lehce cvičení a šli jsme spolu první pochod Horažďovickou 50. Třetí měsíc jsem přidala kolo a lehce běhání. Asi tak v červenci už jsem se na přechod cítila fyzicky připravená. To byly malému 3 měsíce a kus. Nakonec jsem musela celou akci kvůli počasí posunout. Vyrazili jsme tak v jeho 4,5 měsících. Důležité je zmínit, že se Mikoláš narodil posledního března. Kdyby se narodil na podzim, všechno by se odehrálo později.

Kdyby někoho zajímalo víc podrobností, najdete to na mé Stravě.

TIP pro vás: pokud se chystáte jít s nosítkem, noste častěji delší časový úsek už tak dva týdny předem. Pokud se chystáte s kočárkem, dělejte si výlety do horšího terénu.

Plán trasy

Nakonec jsem se rozhodla pro přechod Šumavy. V roce 2017 jsem ho šla s kamarádkou (start našeho přechodu tady), směr od Železné Rudy na Lipno. Taky mám jednotlivé části prochozené při kratších výletech a tak jsem moc dobře věděla, co od toho čekat. A jako bonus je to dostatečně blízko domů, takže v případě problému stačí zvednout telefon a do hodiny jsme doma. 

Má smysl přechod Šumavy po Nouzových nocovištích?

Věděla jsem moc dobře, kde se dá nakoupit, najíst, nabrat voda, sednout na autobus. Znám terén skoro po celé délce trasy. 

Tentokrát jsem si vybrala směr opačný. Do Horní Lhoty vlakem, potom přívozem do Bližší Lhoty a odtud pěšky směr Železná Ruda. Chtěla jsem spát na těch nocovištích, která jsem ještě neznala. Plán byl tedy spát 4x venku (nic by se nestalo, kdyby se to prodloužilo na 5) v nouzových nocovištích a to Pod Plešným jezerem, Strážný, Bučina a Poledník. A ten se mi podařilo dodržet. 

Důležité pro mě při plánování i potom na samotném treku je aplikace Mapy.cz. Stahuju si je i offline, kdybych se ocitla někde mimo dosah signálu. Trasu si trekuju pomocí aplikace Strava. Dokážu zhodnotit nejenom co mě čeká, ale i jak moje tělo reagovalo na terén, převýšení, vzdálenost a jestli je plán na druhý den vůbec možný.

TIP pro vás: Zjistěte si jaké vás čeká převýšení. Každý metr nahoru a dolu je znát. Plus si zkontrolujte, jestli se dá trasa projet s kočárkem. Ne vždy je to možné, moje trasa by šla projet jen částečně.

Vybavení

Všechno vybavení jsme měla odzkoušené na delších výletech už předem. Kromě stanu, který mi stál na zahradě pár dní a já si ho zkoušela skládat a rozkládat. Můj Lanshan je super, jenže není samonosný. Volba nakonec padla na docela pozitivně hodnocený NatureHike pro 2. Není to UL, ovšem váha i cena jsou přijatelné. A taky jsem řešila co dospod, protože kojím v noci z obou stran. Sama jsem jezdila hlavně se skládací Thermarestkou. Filip aka jenohlavě si spojil stříbrnou páskou dvě Thermarestky k sobě. Dobrý trik, ale to se mi úplně na batohu tahat nechtělo. A tak jsem pořídila pro sebe nafukovací Zulu, která dorovnala na 2x ohnutou Thermarestku. Tohle ještě budu vylepšovat, zatím to stačilo.

Navíc jsem přidala držák na deštník. Hodně jsem řešila co dělat za deště. Existovala nosící pláštěnka. Ta by zabrala určitě třetinu batohu a navíc s batohem a nosítkem nevím, jak by to fungovalo. Tak jsem využila jsem skvělou vychytávku, kterou využívají lidi hlavně na poušti. Držák na deštník, který se připevní na popruh batohu a obě ruce jsou tak volné! Neuvěřitelný komfort. Skvěle posloužilo za slunka a i za velmi silného dvouhodinového deště.

Za ty roky jsem hodně kombinací vybavení odzkoušela a postupně odlehčuji. Nejsem v tomhle extremista, ale ráda se inspiruji okolo. Informace sbírám v již zmíněných skupinách, skupině Stezka Českem a taky od outdoorových rodin na Instagramu, jako je haileyoutside, Ramble.family, daleywalk, Hanka.

Několikrát jsem na trek vyrazila s neozkoušeným vybavením a testovala za pochodu. Někdy to klaplo, někdy ne. Teď jsem se řídila pravidlem: pokud si já budu jistá, dítě bude v pohodě.

Vybavení Mikoláš

Zainvestovala jsem do dětského merina. A většinu těch kousků používáme i po roce. Plenky jsem zkusila z DM jejich značku, která je skladnější než doteď používané Korki, které nám přestaly vyhovovat. Pokud trváte na eko plenkách, doporučuji nakupovat na Econea.cz, kde můžete sehnat i rozložitelné pytlíky na plenky. Hraček jsem vybrala pár. Nosítko jsem měla jen jedno od značky Qusy (koupeno na iSatky.cz). Miluju ho, ALE nemá dost velikou podporu hlavičky. Tak jsem musela řešit hodně operativně a budu pořizovat na přechody nosítko jiné.

Vybavení já

Oblečení jsem využila všechno. Nepotřebovala jsem teplou bundu, ani pláštěnku (neměla jsem s sebou), předpověď byla milostivá. Měla jsem si vzít svoje pětiprstý ponožky, do budoucna přemýšlím nad jedním párem nepromokavých ponožek. Šortky jsou nakonec nejlepší ty na běhání a stačily by jedny.

Zbytek

Nezapomeňte na léky které potřebujete.

Starší článek o flaškách na pití, které jsem v průběhu let používala: LOW WASTE alternativy k PET flašce.

Jídlo

Většinou mám víc jídla a nevyužívám možnosti občerstvení. Teď jsem chtěla ušetřit váhu. Například jsem neměla čaj ani kafe. Nějak jsem tušila, že to nebudu stíhat. Měla jsem na každý den snídani, plus polévku a dvě dehydrovaná Adventure menu na zkoušku (ne a ne a ne prostě). Využila jsem nakonec jen dvě kaše, Adventure menu, přesnídávkové kapsičky, sušenky a kešu oříšky. Velmi mě teď zaujala možnost sušit si jídlo dopředu. Dělá to tak Viktorka Rys a to není zlý nápad. Jedla jsem po cestě v bufetu, kavárně a restauraci. Kojím, chtěla jsem si taky dopřát.

Nesla jsem jen 3 l vody a bylo to místy tak tak! Neměla jsem tentokrát k Platypus lahvi přídavnou hadičku, takže jsem pokaždé musela batoh sundat (díky hadičce z flašky snadno uděláte hydrovak do batohu). Na druhou stranu jsem se vždycky protáhla a malý potřeboval pauzy. Nalgene je fajn, jenomže až moc široká do boční kapsy. Měla jsem s sebou i šumák. Kdo ví kolik toho ty šumáky mají, minimálně pro pocit a změnu chuti to bylo fajn. 

Mikoláš byl tou dobou plně kojený. Zajímavější to tak po téhle stránce bude třeba příští jaro, kdy už bude mít i příkrmy.

TIP pro vás: velmi se mi osvědčilo jíst a pít každých 5 km, nebo na každém kopci. Je to trik z ultraběhů a celkem pravidelně tak jím a piju, abych se úplně nevyčerpala. 

Kontrola počasí

Jak už jsem zmínila, musela jsem náš přechod posunout. Pršelo a pršelo a i když to může být zajímavý zážitek, chtěla jsem aby náš přechod byl v klidu, příjemný a malý z toho nebyl úplně hotový. Počkala jsem si a vyplatilo se. 2x nám řádně sprchlo, 1x nám všechno promočila vlhká mlha. Jinak bylo příjemně. Poslední den nám poslední 3 hodiny smažilo naprosto odporně a hřálo to ze všech stran. Noci byly teplé.

Pro jistotu jsem si počasí kontrolovala online (iPhone fakt není přesný). Kdyby vás bralo ranní focení, aplikace Helios vám přesně řekne, kdy a kde slunce zapadá a vychází a kdy je golden hour.

A nezapomeňte na online apku Záchranka! 

Strach hory přenáší

Nejčastější problém, který matky ve skupinách řeší, je strach. Strach ze tmy, ze spaní venku, ze samoty. Skoro žádná neřeší obtížnost trasy. Já se roky bála spát venku. Bála jsem se zvuků, moje představivost viděla zombíky všude (ha ha ha). ALE, u nás opravdu není čeho se bát. Nemáme tu žádná krvelačná zvířata, smrtelně jedovaté pavouky, extrémní změny počasí. Někdo občas řeší myslivce. To se dá řešit červeným světlem čelovky, které necháte přes noc svítit. 

Pokud se bojíte jiných lidí, úchylů a tak, fakt si myslíte, že za vámi polezou do toho lesa po kopcích? Nepolezou. 

Několikrát se ve skupinách řešilo, že matka chtěla spát venku, jenomže s tím neměla s tím zkušenost, cítila se nekomfortně a děti byly nezvykle plačtivé a bylo to vlastně celé na prd. Zlaté pravidlo: máma (nebo táta) musí být v pohodě. Pokud budete vyděšení, zážitek to nebude fajn pro nikoho. Tahle dobrodružství stojí za to a jestli vás lákají, klidně to berte krůček po krůčku. Strach je naprosto přirozená věc. Pomáhá nám se “nezabít”, ale je fajn, když nás nijak moc nebrzdí. 

TIP pro vás: pokud se hodně bojíte, můžete se přiblížit civilizaci pomocí čtení knížek ze čtečky nebo mobilu, sledování Netflixu, poslouchání hudby.

Tak hurá zabalit batoh a vyrazit.

Článek obsahuje affiliate linky na vybrané obchody a produkty, které používám a jsem s nimi spokojena.

Registrace

Je to taková ta turistická klasika. Postavené stany, pod nimi lavice, na nich cedulky s délkou trasy, u nich dobrovolníci. Dohodli jsme se startovat v 7 hodin a zvolili jsme trasu 25 km. Na 50 km si nikdo z nás netroufl. Já jsem ji absolvovala dva roky zpět a i mně tehdy dala docela zabrat, protože velká část byla po asfaltu. 

Všechny trasy z roku 2023 najdete tady.

Klasicky se zdržujeme ještě před registrací asi o půl hodiny. Startovní číslo beru pro sebe i Mikoláše, 31 a 32. Dostávám tak dvě tatranky. Je to sice vtipný, protože Mikoláš si ji opravdu nedá, ale kojící hlad je kojící hlad, beru všema deseti. Startovní číslo je vlastně takový itinerář na A4, kudy kam máme jít. Motto: ‚‚…veškeré vědění spočívá ve čtení…‘‘ od J.A.Komenského v záhlaví je dost trefné pro podobné akce. Já nevím jakou máte zkušenost vy, ale jednou se zamyslíte, podruhé zakecáte a najednou zjistíte, že jdete úplně jinam!

My jsme tři dospěláci s itineráři a mapami v mobilu. Tak si docela věříme, že by to letos mohlo být i bez bloudění. 

Začátek trasy

Startujeme před horažďovickým zámkem a vycházíme skrz Mírové náměstí. Jdeme okruh Svéradice, Slatina, Čečelovice, Mečichov a zpět do Horažďovic. První část trasy je nádherná. Vede po nezpevněných cestách Vintířovy stezky, všude kolem nás je čerstvá jarní zeleň. Počasí je krásné, my jsme ještě v pohodě, Mikoláš většinu času spinká. První pauzu na svačinu si dáváme až za vesnicí Slatina u turistického přístřešku. 

Tady zjišťuju, že se mi z kosmetické flaštičky vylil měsíčkový olej. Mám mastný batoh, záda i šortky. Jakoby žádný pochod nemohl zůstat bez podobné nehody. Zbytek trasy tak absolvuji s fialovým šátkem za pasem. Přebaluju a všichni si odskočíme. 

Začíná být trochu teplo, čeká nás stoupání do Čečelovic. I když je to mírně do kopce, stoupáním, jak je to v propozici, bych to úplně nenazvala. Máme výhled přes louky a lesy až na šumavské kopce. V Čečelovicích je v místní hospodě oficiální občerstvení pro více tras. Setkávají se tady pěšáci i kolaři a tak je tu pěkný nával. S malým sedíme na trávě před hospodou na sluníčku, ve stínu je ještě pořád chladněji.

No a jak to tak s Mikolášem bývá, zásadně se pokadí když má na sobě merino, je na výletě, nebo se právě na výlet vyráží. Ta velká chvíle nastala právě teď. Zpětně se omlouvám všem, co byli okolo a měli tu čest v přímém přenosu vidět likvidaci katastrofy. Oblečení skrz naskrz, až za uši. Samozřejmě se to neobešlo bez nesouhlasného pláče dítěte a divných pohledů okolí.

Asfaltové peklo

Zvládneme se tady i najíst. Vítáme to, fakt jsme měli hlad. Pak se chviličku motáme na silnici, než se dohodneme kudy pokračovat. Naštěstí se trefíme a vlastně se nám zatím povedlo jít všude správně a neztratit se. Ještě chvilku si užíváme klidnou cestu, nahoru a dolu mezi poli a loukami. Až do vesnice Mečičov. Tady se potkávají a pokračují stejně trasy H25, H50, a cyklo H30, H50, H100. Takže je nás tu docela dost na už klasické silnici. Bohužel je to fakt hnusné asfaltové peklo a ještě rovinka k tomu. Kdesi v dálce za mihotajícím vzduchem tušíme les, který nám přijde nekonečně daleko.

Mikoláš je nespokojený a já se nedivím. V šátku mu je fakt teplo přestože je v krátkém merinu a já mám tílko. Beru si ho do ruky a několik kilometrů tak absolvuji, než si ho pak zase namotám do šátku na dalším kontrolním bodě.

Tohle byl opravdu nepovedený kus a celou trasu mi dost otrávil. Hlavním faktorem byla moje fyzička, nebo spíš nefyzička, po porodu. Malý na břiše a batůžek na zádech, asi by stačilo jít jen 15 km. To bych to ale nemohla být já…

Když zahneme do lesa u Horažďovic předměstí, mám pocit že už tam přece musíme každou chvilku být. No ty konce nebývají úplně jednoduché. Dojdeme na hřiště, kde je poslední kontrola. Dostaneme razítko a já si nutně musím odpočinout. Sedíme ve stínu, všude kolem skotačí děti, dospěláci pijou pivo a jí klobásy. 

Sotva se zvedneme, Mikoláš začne plakat. Má hlad, je mi jasné, že to je tím teplem. A tak místo stavění na slunci vyzkouším fintu kojení v šátku. Chvilku bojuju, nakonec se povede a my můžeme ukrajovat poslední nekonečné kilometry. K náměstí totiž přicházíme od průmyslové zóny. Když si přebírám pamětní skleničku a fotíme se v pomyslném cíli, jsem ráda že je to za námi.  

Co z toho ten kojenec má?!

Celkově je naše společnost naladěná krapet jinak i když moje bublina dělá ještě šílenější věci. Setkala jsem se primárně s názorem, že to je minimálně divné jít s tak malým dítětem pochod. Že z toho nic nemá a co si dokazuji. Uf, proč si pořád někdo o někom myslí, že si musí cokoliv dokazovat?

Šla jsem, protože mi to dovolilo tělo i dítě a protože to mám ráda. Mikolášek většinu trasy prospal. 3x jsme přebalovali, dělala jsem pravidelné pauzy na kojení, nebo kojila za chůze. Když nespal, všechno pozoroval a hltal očima. Hlavně vnímám, že akce které děláme společně, jsou obrovským vkladem do našeho budoucího vztahu (třeba se pletu). Každopádně já cítím že nám je dobře. Jediné co příště musím vychytat, je vyměnit šátek za nosítko.

Nebojte se, chce to jen krapet odvahy

Možná vás něco podobného nenapadlo. Nebo napadlo a přišlo vám to nemožné. Ono je to ale snazší, než si myslíte. Já mám dítě kojené, tak neřeším mlíko na cestě. Přebaluji na šátku, mám pár hraček, vždy mám oblečení navíc (na treky používám merino) a to je asi všechno. Hlídám si abych já měla vodu, něco k jídlu a především nabitý telefon. A pokud si sami netroufáte, spojte se s rodičem v okolí. Hodně štěstí v cestě za společnými zážitky.

Nástupních míst je víc. Osobně doporučuju začínat až v Sušici. Hlavně proto, že většinu sezóny je málo vody a z Radešova (Rejštejna) to na několika místech může víc drhnout (nebo je úsek dokonce zavřený). Na konci Sušice směrem na Prahu je hned několik půjčoven: Otava, Samba a Otavatour. My jsme nakonec půjčovali jen barely a pádla u Samby, hlavně proto, že neměli obědovou pauzu a byli schopni vypsat smlouvu i v poledne.

Pokud přijedete vlakem, nejblíž máte půjčovnu Otavatour (cca 200m od nádraží). Ale dojdete i do Samby a Otavy, které jsou až za mostem. Jestli jedete autem, dá se u mostu i parkovat. Ale jak Otava, tak Samba mají své vyhraněné plochy na parkování.

1. den: Sušice – Střelské Hoštice

24,6 km

Jednodenní vodu budete pravděpodobně končit už v Horažďovicích. Bude vám to trvat zhruba 4,5 hodinky. Tenhle úsek je za mě ten nejhezčí. Řeka je tady trošku divočejší než další dny, břehy jsou tak zvláštně porostlé, až to místy připomíná nějaký prales. Je tady taky největší koncentrace různých barů a hospod.

Před mostem v Žichovicích můžete na levém břehu odstavit lodě a dojít si na prohlídku hradu Rabí, který je cca 2 kilometry od řeky.

Můj tip: stavte se na pivo v Čepicích. Minipivovar Šafář tady má na pravém břehu udělané posezení.

My jsme první den trochu zaspali, trochu se nebyli schopní zabalit a pak když už jsme dorazili k řece, začalo děsně pršet. Byli jsme schovaní pod mostem a každý z nás měl jinou teorii co dělat. Já řekla že v dešti nepojedu, ale že to určitě přejde. A tak jsme nakonec vydrželi a to sluníčko přeci jen přišlo.

Kemp ve Střelských Hošticích

Původně jsme chtěli dojet až do Katovic. Ale všichni jsme toho měli plné zuby. Blížil se večer a tak jsme se rozhodli pro variantu kempu ve Střelských Hošticích.

Co jsem na kempu ocenila je možnost rozdělat oheň na určených místech. Co jsem nepochopila byl neskutečně nepříjemný výlez z vody. Což jak se ukázalo, je takové specifikum celé Otavy. Dejte si pozor, nevaří moc dlouho. Ale mě to úplně nevadilo. Zalezli jsme docela brzy. Já jsem dokonce i využila teplou sprchu.

Pssst, tady se dá platit kartou.

Dalších pár plus tohoto kempu: hned za mostem je muzeum řeky Otavy a voroplavby, trochu dál řeznictví s vývařovnou, zmrzlina, pizza a Coop.

2. den: Střelské Hoštice – Štěkeň

22,5 km

Druhý den byl ve znamení zavřených jezů. Bylo jich tolik, že Kemp ve Štěkeni byl doslova vysvobozením. A že to pro nás s laminátovou lodí nebyly lehké přenosy. Všimla jsem si, že tady na Otavě není ve většině případech před jezem ani naznačeno jestli je splavný a kudy se přenáší.

První pivo jsem si dali v kempu v Katovicích. Zajímalo mě, jak je kemp vybavený. A pokud doplujete až sem, užijete si obsáhlé nabídky jídel, nových a pěkných záchodů, piva Klostermann a při velkém teplu dokonce rozprašované mlhy. Je tu i hřiště na volejbal, kdybyste měli pohybu za den málo (ale to s tím přenášením fakt pochybuju).

Pak v podstatě ž ke Strakonicím není nic. Těsně před městem jsou naproti sobě dva kempy. Taky je tady značně hlubší voda a dá se tu pohodlně koupat. Klidně se smočte, čeká vás dost náročné přenášení jezu ve Strakonicích. Přenáší se vlevo.

Potom zas vody ubyde a kdo je naložený jako my a má těžkou loď bude při výjezd ze Strakonic drhnout.

My jsme stavěli na občerstvení až v kempu Slaník. Je hned pod jezem na levé straně. Bylo mi tady moc dobře. A klidně bych tady už ukončila den. Ale pokud jedete až do Písku, nechcete si na poslední den nechat tolik kilometrů.

Poslední úsek dne mi utekl doslova jako voda. Kemp Štěkeň je vlevo pod jezem, který se, jak jinak, přenáší. Je tady opět několik ohnišť, nafukovací skákadlo pro děti, pivo točí Dudáka (doporučuju letní speciál 8°). Pokud si chcete nakoupit jídlo, budete muset jít cca kilometr do města, ale Coop má opravdu veliký výběr.

3. den: Štěkeň – Písek

18,9 km

Jet příště, tak klidně zvolím pomalejší tempo a končím tady po třech dnech. Ale my měli v očích napsáno Písek už od začátku. A tak se jelo. Tenhle úsek je dost velká nuda. Až na posledních pár kilometrů před Pískem, kdy se jede v rokli mezi kopci. Cestou jsem viděla jen jeden ukazatel na kemp, jinak nebylo ani kde pořádně zastavit.

A k mojí smůle jsme najeli na větev v dost velkém proudu, loď se nám stočila kolmo na proud a udělali jsme se. Boty a pádlo mi chytali jiní vodáci, Adéla uplavala, foťák jsem stačila chytit. Bohužel kamera klesla kamsi mezi kameny (a to jsem pro vás měla úplně super záběry připravené na sestřih), brýle taky vzaly za své. Vak s vodou se mi naštěstí povedlo později objevit na hladině u břehu.

No a do toho ty jezy co se přenáší…prostě tenhle den se opravdu nepovedl.

Co je dobré vědět

– Za psa se v kempech (alespoň kde jsme spali my) neplatí.

– Sprcha je na žetony, jeden stojí 20 Kč.

– Většina jezů je nesjízdná a není značené kudy se přenáší.

– Kde se dá v kempu rozdělat oheň, prodávají i dřevo. Ale draho a tak jsme si vezli svoje.

– Celková kilometráž ze Sušice do Písku je 66,1 Km. Plánovat můžete pomocí apky Mapy.cz, kde je i vodácký mód. Taky se podíváte na všechny stupně a jezy.

– Tahle trasa je 100 % vhodná pro děti.

– Lodě rezervujte dopředu, na víkendy může být všechno pryč.

– Doporučuji jet přes týden. I v sezóně jsme de facto nikoho nepotkali a kempy byly prázdné.

Na co si dát pozor

– Pitný režim. Nenechte se zmást množstvím vody kolem sebe. Rychle zapomenete doplňovat tekutiny a ne, pivo to nespraví. Vemte si určitě vodu s sebou a doplňujte kdykoli je šance.

– Pořiďte si suché vaky. Barel někdy nevydrží. Mokré oblečení a spacák asi přežijete, ale promočenou elektroniku rozhodně nechcete řešit.

– Bude to znít asi jako směšná rada (obzvláště ode mě), ale přivažte si všechny věci co by mohly uplavat, nebo se utopit. I pitomou flašku vody. Stačí si v Decathlonu za stovku koupit provázek a nebudete jako já oplakávat třeba kameru.

– Mějte s sebou hotovost. Ne všude berou karty a ne všude je snadné si vybrat.

– Nepříjemné výlezy z vody

Tak AHOJ, ať se vám výlet líbí!

Procházka za poznáním

Už dávno se nejezdí na Kašperky za zlatem, ale za přírodou. Poloha mezi vrcholy Kašperskohorské vrchoviny a Zhůří, výhledy na zelené kopce a hrad jen kousek vedle dělají tohle „město“ velmi oblíbenou turistickou destinací.

Když v Kašperkách budete, vydejte se na procházku do Amálina údolí. Je to velmi příjemná trasa podél Zlatého potoka. Doporučuji jít od parkoviště pod sjezdovkou hned od lesa, vyhnete se tak asfaltovému úseku z Kašperek od kostela Pany Marie Sněžné, anebo silnici směr Červená. Kdybyste stáli o delší procházku, potom se vydejte na okruh NS Cestou zlatokopů.

No a pokud se vám nechce pěšky, můžete dojet autem až dolů ke stanici.

Doporučuju zvolit pěší výlet. Cestu lesem od sjezdovky zvládne i terénní kočárek a údolím podél vody Zlatého potoka to zvládnete i na kolech. V horních částech lesa jsou k vidění zbytky povrchové těžby zlata. Ty hlubší propadliny a jámy jsou obehnané bedněním a tak je nepřehlédnete. Po stranách údolí směrem se nachází staré kolmé štoly. Dnes jsou všechny, bohužel, zavřené. Jediná přístupná je štola Kristýna využívaná od roku 1960 seismology.

Otevřeno každou první sobotu v měsíci

Vždy jednou za měsíc se otevřou brány muzea seismometrie a štoly Kristýna. Několikrát za den se pak můžete podívat do štoly a s výkladem do muzea.

Na prohlídku si vyhraďte přes hodinu času. Od roku 2022 stojí na místě staré dřevěné boudy nový objekt výzkumného a návštěvnického centra, včetně hezkých záchodů.

Určitě doporučuju vzít si teplé svetry, mikiny a klidně i bundy. Ve štole bývá stabilní teplota pod 10 stupňů a to hlavně v létě může být dost veliký teplotní šok. Vlastní baterkou nic nezkazíte.

Štolu si neprojdete celou. Jen zhruba 200 m, její větší část je pro veřejnost uzavřena. Nicméně i ten kousek, kterým projdete, vám trochu poodhalí, jak náročné bylo takové štoly budovat. Kutalo se ručně s kahanem!

Dodnes funkční a velmi přesná měření

Měřící hrnce se nachází hluboko ve skále daleko od průmyslu a dalších rušících vlivů a proto byla a dodnes jsou měření velmi přesná a stanice má status jedné z nejcitlivějších seismických světových stanic.

V minulosti bylo v každém ze tří hrnců kyvadlo měřící jen v jednom směru. Od 90. let se používá velmi drahé švýcarské zařízení měřící všechny směry najednou a je schopné zaznamenat i velmi citlivé zemětřesení v Tichém oceánu! Záznamy se potom po internetu posílají do Prahy. Výsledky měření lze sledovat online a aby se všechna seismologická centra domluvila, používá se jednotně čas z nultého poledníku. To znamená u nás o hodinu, respektive dvě, před světovým časem (kdybyste se chtěli v záznamech zorientovat, u nás je 14:30 ale záznam bude 13:30).

Užitečné informace

Vstupné dobrovolné.

S kočárkem do štoly ne.

Otevřeno je každou první sobotu v měsíci od května do září. Exkurze začínají v 10, 11, 13, 14 a 15 hodin

Pěšky se dostanete z Kašperských Hor po NS Cestou zlatokopů, nebo po modré směrem na Červenou. Na cestu si vyhraďte alespoň půl hodinky. Na kolech po cyklotrase 1201 (modrá turistická).

Zajímavosti

Stanice Kašperské Hory s kódovým označením KHC byla zřízena v r. 1960.

Díky citlivosti stanice byly zaznamenány i pokusné nukleární výbuchy v Nevadě v USA, v Číně, na francouzském atolu Mururoa či na Nové zemi a v Semipalatinsku v bývalém Sovětském svazu.

Ve štole žijí netopýři. Prolétávají ven díky vyřezanému otvoru nade dveřmi a nejspíš také průduchem do druhé štoly Bedřich, která je přímo nad Kristýnou.

Během působení ruských vojsk na našem území měla armáda v boční šachtě svoji vlastní měřící stanici. Dnes už se zde nachází jen podložky pro přístroje a vlastně se přesně neví, co se měřilo. Veškeré stroje byly odvezeny před předáním Geofyzikálnímu ústavu.

Boubínský prales, trochu do historie a čísel

Založený schwarzenberským hajným Josefem Johnem z Vimperka už v roce 1858. Velikost pralesa se v průběhu let měnila. Momentálně je velikost 666,41 ha (taky si to neumíte představit?) a jde o třetí nejstarší českou přírodní rezervaci. Porost složený z jedlí, smrků a buků starých někdy i 300 až 400 let, je jednou z nevýznamnějších lesnických lokalit v Evropě. V minulosti byl poničen větrnými kalamitami, kůrovcem, přemnoženou zvěří ale i turismem. Proto je teď jádro pralesa oplocené (i když plot je na mnoha místech poničen).

Kolem plotu vede naučná stezka. Mě osobně nic moc nedala, mohla by být daleko lépe zpracovaná. Bohužel okruh není úplně vhodný pro kočárky, natož vozíčkáře. Na druhou stranu část po zelené od Boubínského jezírka směr Boubínský prales – jih je opravdu krásná. 

V roce 2023 je bohužel kvůli nebezpečí pádu suchých stromů do odvolání uzavřena turistická trasa a naučná stezka právě kolem torza pralesa.

Slovo prales je, řekněme, lehce nadnesené. Možná hodně lidem přijde nesmyslné chránit netknutě části lesů. Podle mě je to ale velmi důležité. Můžeme krásně pozorovat procesy v přírodě a to jak se dokáže příroda obnovovat. Dokážeme si lépe představit, jak Šumava vypadala. Protože při dnešní procházce běžným lesem se určitě musíte podivovat, jak mohly lesy představovat přírodní bariéru. Při pohledu na prales na Boubíně (nebo třeba taky u hradiště Obří hrad) jednomu hned dojde, jak nepřístupné místní lesy musely být. A proč se před nimi zastavili samotní Římané.

Jak se k Boubínu dostat

Záleží na tom kde jste ubytovaní, nebo odkud jedete. Na Boubín se můžete vydat na několika hodinový výlet, nebo třeba na dva dny.

Autem

Nejjednodušším způsobem dopravy je bezesporu auto. Zaparkovat můžete například v Kubově Huti, v Zátoni, nebo na parkovišti pod Boubínem (směr Idina Pila). Z Kubovi Huti vede asi nejkratší trasa. Po modré k rozhledně to je 4,5 km (ale vyhnete se Boubínskému jezírku). Pokud jste opravdu zdatní chodci, můžete nechat auto až ve Vimperku (11 km), Volarech (14,4 km), nebo Lenoře (12 km).

Vlakem

Několikrát denně projíždí na trati mezi Vimperkem a Volary osobáček. Tedy vézt se můžete už se Strakonic. Vystoupit se dá v Kubově Huti, což je nejvýše položená železniční stanice v čechách. Vystoupit ale můžete až v zastávce Zátoň, nebo Zátoň-Boubín. 

Autobusem

Využít můžete i autobus který jezdí na trati Vimperk – Strážný. Jede několikrát denně. 

Trasy okolo Boubína

Okolí Boubína je jako stvořené k tomu, se znovu a znovu vracet. I když přijedete autem, můžete si udělat hezké okruhy. Počítejte ale s tím, že budou časově náročné, protože jsou dost dlouhé. 

1.Pokud zaparkujete na parkovišti Pod Boubínem, vydáte se na rozhlednu, neprojdete si celý okruh okolo pralesa a zpátky se vydáte cestou pod Malý a Velký Bobík. Vvyjdete v Kaplici (kousek od parkoviště) a mapa ukáže něco přes 17 km.

2. Pokud půjdete ze Zátoně po modré k Boubínskému jezírku, na rozhlednu a zpět Přes Idinu Pilu, máte to tam okolo 20 km. 

*moje trasa

3. Když vyrazíte z Kubovy Huti po modré na rozhlednu, přes Boubínské jezírko, Lukenskou cestu a Lesnickou naučnou stezku zpět, budete mít opět kolem 17 km.

4. Nejjednodušší je trasa Kubova Huť – Boubín rozhledna – Kubova Huť. Jdete tam i zpět po té samé trase. Ani v tomhle případě to není trasa úplně vhodná pro kočárek. Začátek je dost kamenitý a na konci čekají schody. Na druhou stranu nejde o těžký terén a těch 10 + km zvládla i moje 15 letá fenka.

Zajímavosti po cestě

Lukenská cesta – Soví skála

Cesta hojně využívaná pašeráky později přestavěná na hlavní spojnici mezi hájovnou na Včelné a hájovnou v Zátoni. Po cestě ze Zátoně je tzv. Soví skála. Nepovedlo se mi dohledat proč se tak jmenuje. Nese datum 12. srpna 1859 a knížecí korunku. Pravděpodobně tak jde o datum dokončení stavby v této části cesty. 

Dřevěná kaple sv. Huberta a Lovecký zámeček

Schwarzenbergové v lesích v okolí Boubína chovali jelení zvěř. Protože se díky vymizení přirozeného predátora přemnožila, byla zbudovaná obora (1900) a k ní i Lovecký zámeček (1902) s kaplí sv. Huberta (1905), kde se před zahájením lovu sloužily mše svaté. Logicky tohle místo ožívalo především v období říje. Po zestátnění byl Lovecký zámeček přesunut do Hluboké nad Vltavou do Staré obory. Zůstala pouze chata pro služebnictvo, která byla kompletně zrekonstruována a na starých základech zámečku je dnes krásné posezení s vyhlídkou na Třístoličník a Plechý.

TIP: tady je možné doplnit vodu 

Boubínské jezírko a Král Šumavy

Jde v podstatě o splavovací nádrž pro lepší plavbu dřeva z lesů na Idinu Pilu. Dnes tady začíná naučná stezka okolo pralesa a je tu zbytek Krále Smrků. To byl přes 57 metrů vysoký smrk, který uschl v roce 1969 a o rok později padl za vichřice. Byl 440 let starý a dodnes jeho mohutný kmen budí respekt. Umíte si představit les plný takových velikánů?

TIP: k jezírku se dá dostat s kočárkem

Křížová smrč

Dnes už jen pomníček připomínající strom, hranici bývalého polesí včelenského, zátoňského a mlynařovické. A taky místo neštěstí. Kdysi se tu sešla lupičská banda mladého Jungbauera ze Strážného a nešťastnou náhodou tu při čištění zbraně umřel jakýsi Kreml. 

Strom duší

Nově vybudovaná pietní místo (2022) stojí kousek od infocentra Idina Pila. Představuje téměř 700 zemřelých při práci v lese od roku 1918. Například jde o lesní dělníky, myslivce, nebo četníky. Na seznamu obětí od roku 2015 pracuje lesník Petr Martan.

Pamětní kámen na vrcholu u rozhledny

Krásy Boubína ocenil i kardinál Friedrich von Schwarzenberg, který ho navštívil již v roce 1867. Dnes jeho návštěvu připomíná připomíná pamětní kámen u paty rozhledny.

Z rozhledny výhled do širého kraje

Samotný kopec je se svými 1362 m.n.m. osmou tisícovkou na Šumavě. Ovšem jako jediná tisícovka je celým svým masivem na našem území. Dřevěná rozhledna postavená roku 2024 poskytuje naprosto úchvatné výhledy.

Za hezkého počasí a dobré viditelnosti uvidíte i alpské štíty. To doporučuji hlavně na podzim a v zimě za jasného počasí. Na druhou stranu je vidět doutnající Temelín, který je 45 km vzdušnou čarou. Uvidíte města jako Prachatice, Vimperk, Hluboká nad Vltavou. V dálce se leskne hrad Kašperk. Na obzoru je krásně vidět celý horský masiv Javorníku, rozhlednu Sedlo, Poledník a silueta Roklanského dvouvrcholu. Na druhé straně potom výrazné kopce Velký Bobík, Malý Bobík a Kleť. Směrem do Německa je krásný výhled na Stožec, Jelení Horu, Plechý a Třístoličník. Prostě celá Šumava jako na dlani.

Takovýhle výhled je možný díky rozhledně, která má 21 metrů a převyšuje vrcholky stromů. Co mně ale přišlo zajímavé je, jaký odpor proti této rozhledně měli ochránci přírody. A to tak velký, že podali protest až k Evropské Komisi. Víte, já přírodu velmi respektuji a jsem pro její ochranu. Zároveň si ale uvědomuju, jak je důležité, aby lidi byli obklopeni přírodou, měli důvod do ní chodit, učili se jí poznávat a respektovat. Pokud budeme lidem odpírat vstup do lesů a neumožníme jim vidět krásu naší krajiny, kde mají vzít chuť ji chránit?

V současné době už není rozhledna přístupná zdarma, ale za poplatek. Platba je možná pomocí SMS (60 Kč), nebo kartou (50 Kč) na osobu. Vybírá se tak na novou rozhlednu. Současná už začíná chátrat a bude potřeba ji rozebrat, šetrně odvézt a postavit zde novou rozhlednu.

Boubín jako lokalita opředená pověstmi

Cítila jsem se v lese velmi zvláště. Hlavně když padla tma a začala působit představivost. Najednou mi všechny vyvrácené kmeny připomínaly něco úplně jiného a nejednou jsem posvítila do tmy. A to jsem ani netušila, kolik různých pověstí se na okolní lesy váže. Asi jako všude na Šumavě i tu se zjevuje Swiza. Bydlel tu doktor Žídek, který měl neskutečné léčivé schopnosti. Dokonce se tu vypráví o obrovi Kubovi a zmizelém hradišti. Taky o pokladu po horou, který hlídá drak, český lev, nebo černý pes plivající oheň. Mezi Boubínem a Bobíkem je údajně podzemní chodba a v hoře Boubíně odpočívá vojsko, které stejně jako blaničtí rytíři vyjede, až bude čechám nejhůře. 

No, málo toho není!

TIP: v zimě použijte nesmeky. Vršek je namrzlý, obzvláště už polorozpadlé schody. Pro mámy co nosí doporučuju merino podprsenku. Mám ozkoušenou Sensor Merino Active a je naprosto skvělá pod batoh u nosítko. A termoska se taky bude hodit. Přímo nahoře je i altánek s posezením.

Mně uchvátil nejenom výhled, ale i přilehlé údolí táhnoucí se od Idiny Pily v Zátoni. Při druhé návštěvě, kdy jsem Boubín vyšla z druhé strany, mě překvapil až alpský ráz stavení v Kubovi Huti.

Článek obsahuje affiliate linky na vybrané obchody a produkty, které používám a jsem s nimi spokojena. Děkuji

Odpovím rovnou, že smysl to má. Jde totiž o pět dní, kdy se vytrhnete ze svého stereotypu. Pět dní, kdy budete v přírodě od rána do večera. Pět dní, kdy se vaše návyky změní, komfort sníží a budete řešit věci jinak. Není nad to se ráno probouzet s prvním světlem a s rosou v trávě. Není nad to večer usínat a vidět ty miliony hvězd nad sebou. A taky se občas trochu leknout zvuků lesa, které neznáme. Na cestě také vznikají mikropřátelství. Velmi často narazíte na lidi, se kterými můžete překvapivě snadno sdílet svoje zkušenosti, zážitky i názory na život. 

Proč se na přechod Šumavy vydat

Kromě výše zmíněných pro mě bonusů jako je pobyt v přírodě, vytrhnutí ze stereotypu, řešení situací za chodu a potkávání lidí je potřeba zmínit i emoce a duchovno. To co se s vámi děje, jaké myšlenky vám lítají hlavou, co cítíte. Z mé zkušenosti je to při treku intenzivnější. Moje myšlenky se srovnávají a já se cítím osekaná o nánosy různých těžkostí z běžného života.

Narozdíl od ostaních hraničních pohoří je ženského rodu. Její keltská minulost i nedávná pohnutá historie láká. Díky dlouho uzavřenému vojenskému pásmu si na mnoha místech zachovala divodkou přírodu. Šumava má nesporně svoje kouzlo. Projít jí znamená vidět celek. Nejenom oblast okolo profláknutých obcí jako je Kvilda, nebo Modrava. I pro milovníky Šumavy to může být zcela nový zážitek. Pro mě je neprozkoumaná oblast od Strážného k Nové Peci. Jiné výhledy i jiná atmosféra.

Ovečky v Novém údolí

Po celé délce trasy taky narazíte na informační cedule o fauně, flóře a historii. Určitě se tak něco přiučíte. 

Navíc systém nouzových nocovišť je vcelku ojedinělý. Když se podíváte na mapy.cz jde o jediné pohoří s takovým uceleným systémem. Správa Národního Parku Šumava tak vyšla vstříc těm, ktěří dávají přednost spaní v přírodě.

Proč se na přechod nevydat

Jedním z důvodů může být množství asfaltových cest. Bohužel díky vojenské minulosti a dotacím je hodně cest vyasfaltováno, nebo jde o šotolinu (až polovina trasy). To opravdu není moc příjemné na delší chůzi s batohem. Myslete na to při výběru obuvi a pohorky klidně nechte doma. 

Dalším důvodem, který mi došel až nedávno z osobní zkušenosti, je množství lidí kumulovaných na nouzových nocovištích. Je prima, že jsou. Na druhou stranu jsou často velmi plná. Prostor to není zas tak velký a tak když se vám tam sejde 5 a více stanů, už to hraničí s pocitem z přeplněného kempu. Při našem přechodu se nám povedlo natrefit na partu, která přechod spojila s oslavou několika narozenin. V noci tak nebyl klid a celá banda zabrala větší část nocoviště. Nejhoší zážitek mám z nouzového nocoviště u Modravy a to opakovaně. Protože je hodně blízko vesnici a hlavně pivovaru, noční hlučné návraty nejsou výjimkou.

Nouzová nocoviště

Celkem je nouzových nocovišť 7. Slouží k přespání na jednu noc. Přes den by zde neměl stát žádný stan. O trochu více informací najdete na webu NP Šumava. Zhruba každých 15 km od sebe. To je poměrně málo, pokud jste zvyklí chodit. Na druhou stranu, když jedno nocoviště přeskočíte, nemáte tolik příležitostí se zastavit a jen tak si vychutnávat výhledy.

Počítejte s tím, že není kam vyhodit odpad. Co si donesete, to si prosím taky odneste. Vyhodit můžete po cestě na Poledníku a na Modravě. Na nocovištích chybí pitná voda. Pramen je cestou na Poledník. Značený v mapě je na Bučině kousek od Alpské vyhlídky. Jenomže bývá vyschlý. Další vodu najdete až u nocoviště Nové údolí, u chaty za železniční zastávkou vlevo.

Taky se připravte na to, že nocoviště nemají přístřešky. Někdy ani stůl. Se záchodem byl problém jen na Modravě, kde jsou toalety docela daleko od nocoviště a špatně značené. 

Dokoupit co potřebujete můžete v Železné Rudě, na Modravě a ve Strážném. Občerstvit se můžete i na Poledníku, v Alpské vyhlídce na Bučině a v Nové Peci. 

A POZOR! Cesta od jezera Laka na Poledník (zelená, červená) a z Poledníku (červená) na Javoří pilu je od 16. 11. do 14. 7. uzavřená.

Alternativy a spaní mimo nouzová nocoviště

Existují samozřejmě i alternativy jak k trase, tak k přespání. Nemusíte jít celou trasu po páteřní turistické cestě (převážně červená) od Železné Rudy až po Nové Údolí (nebo naopak). Stačí si vybrat nocoviště a trasu upravit. Jít třeba dělší turistickou cestou, nebo využít cyklotrasy. Druhá varianta je nespat na nouzových nocovištích. Tady ale pozor. Nacházíte se na území Národního Parku. Tudíž byste neměli: 

• pohybovat se mimo vyznačené trasy
• tábořit a rozdělávat ohně mimo místa k tomu vyhrazená
• sbírat a odchytávat rostliny a živočichy

Co to v praxi znamená? V zákoně máme dva termíny: nocování a táboření. Hranice mezi nimi není přesně vymezena. Zákony umožňují v přírodě volně nocovat. Všeobecně jde o jednorázové přespání bez znaků dlouhodbějšího pobytu. Takže spaní v hamace, nebo na zemi pod celtou nebo ve žďáráku by mělo být v pořádku. Za táboření se považuje vícedenní pobyt na jednom místě, kde si postavíte stan (nebo jiné pevné přístřeší), založíte ohniště, natáhnete šňůry na sušení prádla, nebo třeba vykopete latrínu.

Tím, že si postavíte stan (nebo jiný pevný přístřešek), se dostanete na hranici mezi nocováním a tábořením. A to i přes to, že chcete přespat jenom jednu noc. 

Řešením může být přespání na cestě, nebo v přístřešku. Takové přespání jsme podnikly i já s Gábinou první noc na přechodu Šumavou. Ustlaly jsme si v přístřešku Pod Polomem. Pokud budete takhle nocovat, vemte si lopatičku, nebo jinak zakopejte to, co po vás v lese zbude.

Podrobný návštěvní řád NP Šumava můžete prozkoumat tady.

Celý report z přechod v létě 2017 si můžete přečíst pod dnech tady:

• den první
• den druhý
• den třetí
• den čtvrtý
• den pátý 

Pokud máte jakýkoli dotaz, zeptejte se v komentářích. Moc ráda budu i za sdílení vašich zážitku z přechodu a Šumavy celkově.

V roce 2023 jsem Šumavu přešla i s mým synem Mikolášem. Bylo mu tehdy necelých 5 měsíců a byl to skvělý zážitek. Jak se připravit na první přechod s miminkem, jsem sepsala ve článku: Příprava na první přechod s kojencem.

A taky nezpomeňte, že jsem vám domluvila 5% při nákupu od Natura-Nuova. Při objednávce stačí do poznámky napsat heslo NEKESA.

Počasí přálo a to bych přála i vám, vystoupat si totiž nahoru a zjistit, že není nic vidět, by byla opravdu škoda. Začali jsme na žluté značce ve vesnici Hamry, respektive Hamry – U kostela.  Parkoviště tam je jen u hotelu, který vypadá, jak kdyby jej sem přenesly z Německa. Dost pochybuju, že sem jezdí česká klientela, i SPZ na značkách aut mi daly za pravdu. A tak jsme zaparkovali hned vedle autobusové zastávky, u altánku. Usoudili jsme, že tam nikomu naše auto vadit nebude a taky že ne.

Kámen doteku

Hned na začátku cesty Panny Marie Bolestné je umístěn kámen doteku. Nejdřív jsem si naivně myslela, že hlaďounké místo je opravdu vyhlazeno rukama lidí. Po přečtení (bohužel špatně čitelné tabulky) jsem si svůj názor poupravila. Podobný kámen jako v Hamrech stojí v dalších pěti německých a šesti českých obcích kolem hory Ostrý. Jeho smyslem je propojit tyto místa a pomocí doteku se moct „přenést“ za hranice Hamrů, dostat se do kontaktu s jinými kameny a obcemi i za našimi hranicemi. Ta myšlenka se mi vlastně líbí moc. Škoda jen tak zvláštního umístění kamene, určitě by si zasloužil výraznější prostor pro svoji energii.

Po 85 schodech (dá se obejít bokem po silnici)  jsme vyšli ke kostelu Pany Marie Bolestné. Doporučuju zajít dovnitř. K oltáři se sice nedostanete, ale v předsíni je na fotografiích zachyceno, jak kostelík vypadal když byl na spadnutí a taky průběh jeho rekonstrukce. Klobouk dolů.

Lesem až na vrchol

Po žluté, mezi baráky a po louce do lesa. Za zády se nám rozprostíral pohled přes údolí Úhlavy na Dolní Špátův dvůr. Na Kopci, na rozcestí jsme se vydali dál po zelené. Míjeli jsme staré kamenné ploty i místo, kde kdysi stávala samota Na Kopci. Na Šumavě je les velmi zvláštní. Pro mě magický, s výraznou stopou minulosti. Nikdy vlastně nevíte, jestli hrbol který v lese vidíte je vytěžená zemina, bývalý barák, nebo je opravdu přírodní. Tolik domů a stavení v minulém století zaniklo, ale mám pocit, jakoby na jejich místě příběh lidí zůstával.

Krásný úsek byl za první kapličkou. To se cesta totiž vnoří do lesa, pod nohama nám křupaly větvičky, šišky nás píchaly do plosek, všude kolem to vonělo a kolem nás lítala Adéla. Bohužel potom se cesta napojí zase na silnici. Hrubý povrch mi byl opravdu nepříjemný a když jsme dorazili k další kapličce, na rozcestí kde jsme se měli dál vydat po červené, po silnici, uhnuli jsme schválně mimo značenou trasu. A nic lepšího jsme udělat nemohli!

Natrefili jsme na nějakou starou cestu. Byla opravdu kouzelá, ohraničená valy, slunce prosvítalo skrz listí, našlapovali jsme na ploché kameny a mech. Trhali jsme si obrovité borůvky po hrstech. Až jsme došli na hranici Čech a Německa. Hraniční značení nás vedlo po vyšlapané cestě vzhůru, ke skalnatým věžím. Byl to asi ten nejhezčí úsek cesty. Když jsme se otočili, viděli jsme daleko až ke Klatovům. Zároveň bylo krásně vidět rozdíl mezi lesy u nás a u sousedů. Ty vedle prostě složením vypadají zdravější…

Poslední kousek cesty je značně poznamenaný bouří, orkánem, Kirill. Vzrostlé stromy tady v podstatě nejsou a místy mi cesta připomínala Nízké Tatry nebo Krkonoše. Restauraci na vrcholu jsme bohužel asi o půl hodiny nestihli. Martin se těšil na studené pivo a tak byl docela mile překvapen, když jsem z batohu vytáhla kozlíka. Jo, nesla jsem se s tím až nahoru. Ale spolu se sušenkama a ovocem v čokoládě nám to dodalo presně co jsme potřebovali. Pekně fučelo a naproti u vrcholku Malého ostrého lítalo asi deset pilotů na paraglidu. Při západu slunce to byla krásná podívaná.

A co ty asfaltky?!

Cestu dolů už jsme zvládli jen částečně bosky. Stmívalo se a za chvilku nebylo vidět na krok. Před asfatlkou jsme se obuly a cestu dolu absolvovali v lehkém poklusu. Doma čekala návštěva. Minuly jsme rozcestí Bývalý stateček i Pod statečkem a pořád po modré se dostali až do Hamrů. Poslední úsek byl po silnici. Na Martinovi bylo vidět, že po víc jak měsíční pauze a úrazu má dost. „Už tam bude, jenom zajdem za zatáčku…“ uklidňovala jsem ho. A fakt jsem si několikrát myslela, že už tam budeme. Několikrát jsem vypnula čelovku a kochala se neuvěřitelně bohatou hvězdnou oblohou nad námi. Kde jinde je možné vidět něco takového, než daleko od lidských světel?

Okruh nám trval něco málo přes 4 hodiny a hodinky hlásili našlapáno 15,5 Km. Nejvyšším bodem cesty byl křížek na vrcholu (1293 m.n.m.). Trasa není vhodná pro kočárky, lidi o berlích, vozíčkáře. Ale pro všechny ostatní, co mají rádi výhledy kolem dokola je Ostrý prima místem na výlet.

Co mě bohužel mrzí na podobných výletech, a obzvlášť na Šumavě, je množství asfaltu. Opravdu nechápu proč ho musí být tolik, proč se ho teď snaží dát na všechny cyklotrasy. Jednak si myslím, že chůze po asfaltu nám není přirozená, pak si myslím, že není třeba mít ten povrch tak moc upravený třeba i na kolo (vždyť přeci jedete do přírody!). Pobyt v přírodě byl vždycky o něco diskomfortnější, než ve městě (tedy co se týče dostupnosti a celkové námahy pohybu). Přijde mi opravdu zvrácené přírodu znásilňovat tímhle způsobem. Mimochodem, viděli jste tu hrůzu co se vybudovala mezi Černým a Čertovým jezerem?! Smutné…