Nakonec se z cesty stala jedna z mých nejsilnějších vzpomínek na cestování s malým synem. Bylo to intenzivní ve všech rovinách. Prostě takové, jaké to má na cestách být.

Proč jsem vybrala právě Českomoravskou stezku?

V hlavě jsem už delší čas měla slavnou trasu Alpe Adria. Ze Salzburgu do Grada. Cesta má přes 400 km a já jsem si chtěla být jistá, že takhle dlouhý a náročný podnik dokážu bezpečně zvládnout.

Nešlo přitom jen o to zjistit, jestli zvládnu ujet potřebnou vzdálenost. Potřebovala jsem zjistit, jak takovou cestu naplánovat s ohledem na tak malé dítě. Jak budeme zvládat přesuny, jídlo, spaní, únavu, teplo, tmu.

Hledala jsem podobně náročnou trasu, s podobným počtem kilometrů i dní na cestě a podobným převýšením. Nechtěla jsem nikam do zahraničí. Jistota, že zvednu telefon a do dvou hodin u nás někdo je, byla klíčová. Samozřejmě by bylo daleko lehčí a pohodlnější zvolit rovinatější trasu, jako je například cyklostezka podél Labe nebo Dunaje. Jsem jistá, že ty na nás počkají, až syn bude šlapat za svoje.

Svou roli hrály i peníze a to, že jsem chtěla cestovat po Čechách v prostředí, které znám. Žádná jazyková bariéra ani neznalost místních podmínek nás nemohla překvapit. Překvapilo mě toho hodně, ale naši cestu to neohrozilo.

Jak probíhala naše cesta

Od začátku jsem věděla, že nepojedu podle oficiálního itineráře, ale tak, jak nám to počasí a syn dovolí. Kam dojedeme, tam dojedeme.

Denní porce kilometrů se odvíjela od nálady syna (kterému byl rok a pů), denní teploty, nutnosti stavět, mojí únavy, sjízdnosti trasy i možností přespání. Šlo o testovací trip, počítala jsem s tím, že ho třeba ukončíme dřív.

Etapy: Jak jsme si rozdělili cestu

Oficiálně je celá cyklotrasa dlouhá 337 km a je rozdělena na 5–7 dní. Vůbec jsem netušila, kolik toho s vozíkem zvládnu. První den jsem navíc ušla 25,5 km s výstupem na Králický Sněžník, kterému se cyklo varianta vyhýbá. Nakonec jsem celou trasu ujela za 6 dní, což mě samotnou překvapilo. Tady je naše cesta den po dni, včetně komentářů, které jsem si po dojezdu zapisovala do Stravy.

Den 1:

Pěšky Dolní Morava – Kralický Sněžník – Dolní Morava 25,5 km

Cyklo Dolní Morava – pole u Červeného Potoka 19,5 km

Kde je teda ofiko start pro kola? Netusim. Ja mam dost. Nohy tvl kde jste?! Po ceste mistni kure a makrely (total zachrana, cely den jen na hroznech a pulce porce ovesny kase 🙈🙈). Spime na louce u lesa, tak snad klid.

Den 2:

Pole u Červeného Potoka – kemp Opatovec u Svitav 55,2 km

Start brutal. 7 km za 2 hodiny? Kdo to trasoval 🙈 konec dne mimo ofiko trasu.

Den 3:

Kemp Opatovec u Svitav – kaplička u Jimramova 60,8 km

Jakože včera těžký start, dneska těžký konec. Nevěřila jsem, že s tím vozíkem dám tolik km za den 😳😳

Den 4:

Kaplička u Jimramova – louka za Žďárem nad Sázavou 62,8 km

Jimramov nádhera, eko centrum bomba. Krize, krize a krize 🥵

Den 5:

Louka za Žďárem nad Sázavou – zahrada v Třešti 65,3 km

Uf uf a uf to je vedroooo 🥵

Den 6: 

Zahrada v Třešti – Trojmezí 63,8 km

Dopoledne teplota ok. Odpoledne nutná koupačka. Kopce na Javořičký vrchovině jsou svině bolavý 🤣 a WAU, já to dojela!!! 🎉🎉🎉

Kde jsme po cestě spali

Střídali jsme kempy, spaní nadivoko a Bezkempu.Počítala jsem i s variantou jednoho přespání pod střechou. S sebou jsem měla jen tropiko stanu, tedy vrchní část.

Jak jsem řešila jídlo

Část jídla jsem si vezla, ale bylo jasné, že to sním hodně brzy a budu doplňovat po cestě. Měla jsem dvě jídla od Expres menu a kuskus, pomazánky od Expres menu, kafe v pytlíčkách od Dripit. Mikoláškovi jsem vezla nějaké ovocné kapsičky a sobě čokoládu. Na vaření olivový olej a sůl.

Dokupovala jsem každý den něco. Základem byly jogurty na snídani, pečivo, tortilly, sýr, šunku, těstoviny, tuňáka, pesto, ovoce a zelenina. Plus syn byl stále kojený.

Když byla možnost, zastavili jsme se v restauraci, na polévku, grilovanou rybu, párek v rohlíku, v kavárně na toust a dortík (a kafe). Po cestě je možností opravdu hodně a hlavně v Jihlavě seženete snad všechno, co potřebujete.

Vybavení: Co jsme vezli s sebou

Základem bylo horské kolo a starý Chariot cyklovozík. Žádné speciální úpravy. Vše se nám vešlo do cyklovozíku a jednoho suchého vaku na řidítka. 

Já:

Na kolo jsem měla 2x cyklistické kalhoty, 1 tílko, 1 cyklo dres, 2 ponožky, 1 podrpsenka. Mimoto 1 plavky, šortky, ponožky a tílko na cestu zpět, sandále, 6x kalhotky, 1 dlouhé kojící triko na noc, 1 mikinu, 1 merino kalhoty na spaní, 1 legíny, péřovou vestu, nepromok bundu.

Mikoláš

2x krátké merino body, 1x merino komplet (body a nohavice), 1x lehká mikinky, 2x dlouhé tričko, 1x softhelky, 2x  legínky, 1x tepláčky, 4x šortky, 3x tričko, 1x tílko, 1 body, plavky, fleesový overal, čepička, capáčky.

Ostatní

Plenky, nosítko, hygiena, vaření, bidony, spaní (spacák, karimatka, stan), 2 dětské knihy, zámek, náhradní duše, elektronika, sbalitelný batůžek.

Jaké to je několik dní na kole s rok a půl starým dítětem

Moje zkušenost se může lišit od té vaší. Syn je na cestování a spaní venku zvyklý. Já jsem zase zvyklá cestovat sólo. 

Syn byl stále na plenkách, neměl žádné zdravotní omezení ani alergie, byl stále kojený. Občas mi odcházel od stanu, plazil se pod ploty a lezl na kolo. 

Pro mě to bylo velmi snadné období na cestování.

S tak malým dítětem jsem nemusela nutně vyhledávat hřiště. Stačily mu klacíky a kamínky. I tak jsme hřiště využívali, protože mají lavičky i odpadkové koše. Pauzy jsem dělala kdykoliv byla možnost. Ať už šlo o hřiště, rozhlednu, kavárnu, posezení na návsi, trávu před krámem, muzeum, koupání, nákup nebo hrad. Pauza nikdy nebyla kratší než půl hodiny a nikdy jsem ji neorganizovala. Syn si prostě dělal, co potřeboval.

Ráno jsme se budili poměrně brzy, syn nikdy nebyl spáč. Dopoledne bylo víc o šlapání. Odpoledne přibývalo přestávek. Nevzpomínám si na nějaký opravdu krizový moment. Vozík synovi umožnil spát, kdy chtěl, jídlo, pití i knížky měl na dosah.

Po cestě je možné dokoupit všechno, co dítě potřebuje, takže jsem nemusela nic řešit, ani balit navíc.

Jestli i vám někdo říká, že máte počkat, až bude dítě větší, a že z takového cestování nic nemá, nemůže se víc mýlit. Jasně, nebude si pamatovat, kudy jste jeli, výhledy ani pocity. O tom to ale není. Buduje si návyky. Že cestování je normální součást našeho života. Že změna prostředí není problém. Že tmy se nemusí bát. Že každá situace se dá vyřešit. Že všude je něco hezkého. Ale hlavně je s vámi. Prožívá s vámi i vaše pocity. No a já se držím hesla: šťastná máma, spokojený dítě.

Co mě na Českomoravské překvapilo

Náročnost trasy

Podívat se na profil převýšení je jedna věc. S cyklovozíkem ale o náročnosti rozhoduje i samotný povrch. Bylo hodně míst, kde jsem musela kolo tlačit. Někdy jsem si říkala, že i bez vozíku by to bylo hodně těžké. Třeba výjezd k rozhledně Suchý vrch. Rozhodně mě překvapilo, jak kopcovitá trasa byla.

Zavřené restaurace a hospody

Mnoho bývalých hospod na vsích je zavřených. Bylo to smutné vidět a někdy to způsobilo i menší problém s vodou a dobitím telefonu. Naopak „vietnamské“ obchody jsou opravdu skoro všude. Pro mě se tím vytratila možnost popovídat si s domorodcem, který ví naprosto o všem v okolí, jak to na vesnicích bývalo.

Masivní těžba

Hlavně v části před hradem Landštejn jsem měla dlouhé kilometry pocit, že projíždím podivnou pouští. Stromy pryč, kam oko dohlédne, jen pařezy.

Vánoční stromky

Moje vánoční stromky pocházejí z prořezávek lesa. Jsou sice křivé, ale mají svoje kouzlo a stojí velmi málo. Nevím, proč jsem si myslela, že se k nám vánoční stromky dovážejí. Docela mi vyrazilo dech, jet mezi plantážemi, kde jsou tisíce pěstovaných stromků, které doma vydrží pár dní. Připadá mi to naprosto padlé na hlavu.

Vysočina

Kraj kamení a brambor? To by se dalo říct o mnoha lokalitách u nás. Nedokážu ovšem vymazat zvláštní pocit z Vysočiny. Jde jen o můj subjektivní názor. Naprosto mě uchvátila krajina od Jimramova do Žďáru nad sázavou (CHKO Žďárské vrchy). Líbilo se mi i v okolí hradu Landštejn a pod Javořicí. Nádherné bylo údolí za obcí Svitavy, kde po bývalých obyvatelích zůstal jen kostel a popisky domů (bývalý Muzlov). Pro mě velký AHA moment, že bývalé Sudety se netýkají jen pohraničí.

V kontrastu s přírodou působila zemědělská družstva, na některých stále socialistická hvězda a nápis JZD. Zvláštní byla návštěva prodejny Coop ve Strmilově. Měla jsem pocit, že se tady zastavil čas tak před 50 lety. 

Lidi

Vedle přírody je setkání s lidmi to, co na cestování mám ráda.

Dech mi vyrazila devadesátiletá paní, která mi doslova vnutila tisícovku s přáním, ať se za ní pomodlím. Byla vzdušnou čarou od Kralického Sněžníku a nikdy o něm neslyšela.

Pán, co nás ubytoval na zahradě, přestože náš styl cestování a života nechápal a neschvaloval.

Majitel vinotéky Slávův dvůr (který je bohužel po smrti) u kterého jsme v Bezkempu strávili poslední večer a byla to ta nejlepší tečka za naší cestou, jaká mohla být.

Přidávám i jednu ne moc fajn zkušenost s protivnou průvodčí, která by nás nechala stát na peroně a ujel by nám spoj. Do vlaku jsem se doslova narvala. Její obličej říkal své. Já jsem ale odmítla přistoupit na její argument, že prioritu mají lidé se zakoupeným lístkem, protože já ho měla taky.

Co bych dnes udělala jinak

Moc toho není. Upravila bych seznam synova oblečení a vzala víc funkčních věcí. Měla lepší powerbanku. Nechala bych doma přední kolo Chariotu a sehnala si ty malá přední. Pořídila si přední světlo na kolo. Přidala držák na mobil na představec.

Co ve mně (nejen) tahle cesta zanechala

Ujistila jsem se, že dokážu jet několik dní v kuse, za tepla i bouřky. Sbalit se do Chariotu se vším, co potřebujeme. Objevila jsem nějaké drobnosti, které můžu příště vylepšit. Ale hlavně jsem viděla, že to syna baví a nijak netrpí.. Je velmi zvídavý a rád objevuje. To nejdůležitější by se však dalo vyjádřit jedním slovem: sebejistota.

Zabalit takovéhle putování do pár řádků je pro mě těžké. Už proto, kolik vrstev tahle cesta měla. Poprvé jsem jela na kole takovou délku i tolik dní. Poprvé jsem sama se synem putovala dál než hodinu od domu. Pokaždé je to vykročení z každodenního života. Chtělo by se říct z komfortní zóny. Jenže když se zavřou dveře, když sedím ve vlaku, když poprvé nacvaknu pedály a vzduch se mi opře do obličeje, to je chvíle, kdy žádné vykročení z komfortní zóny necítím. Cítím, že tohle jsou chvíle, pro které jsem se narodila. Jsem asi zvláštní, ale miluju pocit fyzické vyčerpanosti, který mi ukazuje, kolik jsem schopná zvládnout. Normálně mám často pocit, že nejsem dost. Dost cokoliv.

Na cestách miluju hodiny se dívat kolem sebe, na proměňující se přírodu a vesnice. Dokola se sama sebe ptám: „Jak se tady lidem žije?“ Je to cesta plná imaginace. Mysl má při jízdě prostor přemýšlet a letět daleko.

A kdykoliv se zastavím, řeším jen to důležité. Co jíst, kudy jet, je vše, jak má být? Není potřeba opravy, přebalit? Kde nakoupím a kde budeme spát. Život se jakoby smrskne.

Úplně pokaždé je taková cesta i putováním vnitřní krajinou. Mnoho otázek, dialogů, možných řešení. Po pár dnech se přepínám do jiného režimu. Mnoho věcí mi začne pozbývat smyslu. A normální život mi přijde složitý. Na konci přichází nejen hrdost z dokončené cesty, ale i úleva a větší uvolněnost v mém životě.

Tahle cesta bude mít vždycky speciální místo v mých vzpomínkách.

Stojí Via Czechia Českomoravská trasa za to?

Nejvíc materiálu najdete o trasách Severní a Jižní, případně ve skupině Stezka Českem. Rodin, co spolu jezdí na kole, je kupodivu málo. Vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu. Ano, na trase je hodně úseků po silnici. Ano, trasa mi s cyklovozíkem přišla opravdu těžká. Pot a někdy i slzička. Ale spíš ty slzy dojetí. Bylo mi během cesty neuvěřitelně dobře. Projela jsem tu část naší země, kam se jinak sotva podívám. V mnohém mi to otevřelo oči. Někdy to bylo jako malá facka. Jak už jsem psala, je to dodnes (asi) nejsilnější zážitek z cesty. Jestli bych na cestu vyrazila znovu? To nejspíš ne. Rozhodně vám ji ale doporučím jako alternativu všem ostatním profláknutým stezkám.

Jestli vás cyklo dobrodružství s dětmi láká, rozhodně neváhejte.

Odkaz na oficiální webové stránky projektu VIa Czechia: https://viaczechia.cz/

No jasně, to je ono! Dojedeme si k moři na pizzu.

Trvalo to rok zkoušení a příprav a v srpnu 2025 jsme se postavili v Salzburgu na start. Co bych tehdy chtěla vědět, než jsme vyrazili? Je toho docela hodně. Tak pokud vás to láká stejně, jako to lákalo mě, tenhle článek je pro vás. Nemá vás odradit, jen vám pomoct srovnat si očekávání a připravit se na cestu.

Instagram vs. realita

Trasa je dlouhá přes 400 km a do reelska se vejde jen pidi část. A protože algoritmy mají rády sexy obsah, logicky tam jsou ty nejlepší a nejhezčí záběry. Celá trasa tak ale nevypadá!

Ze Salzburgu se musíte vymotat městem, kde sice je cyklostezka, ale je tam opravdu hustý provoz.

Část trasy nevede po cyklostezce a jedete po silnici v provozu. Jde o docela dlouhý úsek za Golling an der Salzach, několik kilometrů za Schwarzach im Pongau, sjezd od železnice Mallnitz-Obervellach Bahnhof a většinu Itálie.

Taky vás čeká dlouhý průjezd tunelem Klammtunnel. To byl pro mě nejhorší zážitek. Po dlouhých minutách jsem vyjela na světlo načuchaná a omámená. Tady je to s vozíkem opravdu nepříjemné a špatně se vyhýbáte cyklistům, kteří jedou dolů, nebo vás objíždějí. Je to taky dost hlučné.

A protože jedete v Rakousku podél řeky a v údolí, často kopírujete železnici, silnice (někdy najednou) a vaši cestu lemují industriální zóny. Přestože je to logické, mně to při plánování nenapadlo.

Kde spát

V bikepackingových skupinách jsem četla nejeden příspěvek, kterak se borec večer někam zašil a ubytování neřešil. Proč by za to taky platil?!

Pro vás s dětmi tohle neplatí. Chcete jim dopřát nějaký refresh. Ideálně sobě sprchu a klid v noci, protože tady spaní na divoko po cestě není legální.

V Rakousku se dá spaní najít celkem jednoduše jak v apartmánech, tak kempech. Ceny kempů jsou docela vysoké (25 EUR v roce 2025 nebylo nic divného). Ale mají většinou velmi luxusní sociálky, teplou vodu v ceně, často restauraci a někdy i hřiště nebo hernu pro děti.

Ubytování pod střechou vám umožní mít méně bagáže a často je nabízeno se snídaní. Takže pokud na to máte a chcete si cestu opravdu užít, je to vaše volba.

Pozor, v Itálii je to s kempy horší. Já jsem přespala u bývalé zastávky a nyní restaurace Chiusaforte, kde vás nechají přespat, když si u nich dáte něco v restauraci. Ceny byly fajn, jídlo vynikající, spaní skvělé, elektrika na budově k dispozici, záchody a pitná voda také. Mají výborné snídaně a jako bonus hračky a odrážedla pro děti.

Moje zkušenost s kempy po cestě:

Camping Martina – Golling an der Salzach – cena mě překvapila (docela vysoká), sprchy OK, kousek ve vesnici je Spar, v noci se jemně otřásala země od projíždějících vlaků, které byly i slyšet.

Sonnenterrassen Camping St. Veit – krásné sociálky, herna pro děti, kuchyňka na mytí nádobí, restaurace, malé hřiště, rovný plac a v noci ticho.

Aktiv-Sport-Erlebnis-Camp Pristavec – velký kemp, kde jsou sociálky docela daleko od stanů. Mají tu výbornou restauraci, kam je lepší si udělat rezervaci.

Camping Seehof – velmi narvaný kemp, spaní pro stany na dost nepohodlných místech na kořenech. Sociálky fajn, restaurace ušla, možnost se koupat v rybníku.

Campeggio Al Bosco – nejlevnější kemping u moře. Velká místa pro stany, cena vzhledem k sociálkám docela vysoká. Ihned u moře, vlastní krám a dobrá restaurace. Do města na kole kousek.

Nespěchejte

Tohle bych udělala znovu jinak. Zaměřit se jenom na projetí Alpe Adria Radweg je škoda. Hlavně pokud máte děti větší, vzít to jako poznávací a vzdělávací cestu je skvělý bonus.

V Salzburgu je hezké venkovní koupaliště i ZOO. Za Salzburgem je několik míst, kam se podívat do soutěsky, například Salzachöfen, Lichtenštejnská soutěska nebo Groppensteinschlucht.

V Halleinu je solný důl a keltské muzeum. Ve Werfenu je venkovní koupaliště a kousek nad ním Eisriesenwelt, největší ledovcová jeskyně na světě.

Ve Spittalu je aquapark, ve Villachu jsou Therme Warmbad Villach.

V Itálii je naprosto neskutečný úsek po bývalé železnici. Doporučuji nespěchat, užívat si italské kávy a výhledy.

Hned po konci staré železnice jsou města Venzone a Gemona, zničená zemětřesením v roce 1976 a znovu postavená. Poslední dotek hor.

Jestli vás lákají města, centrum Udine se vám bude líbit. A jestli vás láká historie, zejména ta vojenská, hvězdicové město zapsané na seznamu UNESCO Palmanova bude to pravé pro vás.

Nevěřte, že budete u moře za 4 dny

Takhle. Jasně, že můžete. Ale proč?! Berte, co vám trasa nabízí, netlačte to na výkon. Kilometrů je to dost (420), výškové metry vám taky dají zabrat (2 500), hlavně před Bad Gasteinem a před hranicemi s Itálií. Já jsem to dojela za 7 dní. Nejkratší den jsem ujela 31 km, 2× to bylo přes 70 km a jednou přes 80 km. Když do toho započtete zastavení na cestě (viz bod 3), v klidu si dejte 10 dní. Já neměla elektrokolo, syn se vezl. Pokud vaše děti pošlapou, může se vám to protáhnout i na 2 týdny. Klidně si dejte navrch i nějaké dny u moře. Ale upřímně, z toho tak nadšení nebudete.

A nezapomínejte na dětská hřiště. To jsou hlavně v Rakousku povinné zastávky.

Vyberte si jen část

Nestíháte? Nevadí. Mezi nejhezčí úseky trasy patří údolí Gasteinertal za tunelem a bývalá železniční trať z Tarvisia s malým kouskem po silnici do Gemony del Friuli. Pokud vás láká dojet k moři, potom může být vaše trasa právě z Tarvisia, nebo třeba z Villachu, kam se dostanete vlakem, do Grada. Přestože se na pár malých kopečků budete muset mezi Alpami a mořem vyšplhat, cesta je daleko méně do kopce než do Tarvisia. A pokud vaše děti pojedou na kole, mohla by to pro vás být příjemná alternativa.

Doprava na start a zpátky

Start v Rakousku, cíl v Itálii. Máte kola, máte děti a možná cyklovozík. Tím se všechno komplikuje.

Děti na mezinárodních autobusových spojích musí mít podle pravidel dopravců dětské sedačky a zápůjčky nemají (konkrétně FlixBus).

Vlaky bývají hodně dopředu z Udine vyprodané. Koupit lze přes přepážku nebo v automatu na vlakovém nádraží, ale obsluha je vcelku neochotná, mluví jen italsky (možná jsem měla ten den smůlu).

Nechat koupi jízdenek až do Udine se nemusí v sezóně vyplatit.

Jaké máte možnosti?

Doprava na start:

• Vlakem z Prahy vás čekají 2 přestupy. Z Brna 1 přestup.
• Nejlepším řešením pro cestu na start je si autem dojet do Salzburgu a nechat ho tam. Nebo se do Salzburgu nechat odvézt.
• Mně se stalo, že v noci už ze Salzburgu nenavazoval vlak zpět do ČR.

Doprava z cíle:

• Z Grada musíte do Udine buď na kole, nebo využít autobus, který v přívěsu vozí kola (vozík nebyl problém) a nebyla potřeba sedačka pro dítě. Obyčejný autobus vás nevezme.
• Využít soukromé dopravce, kteří z Grada vozí cyklisty zpět do Salzburgu v mikrobusech. Předem si zjistěte cenu a možnost přepravy dětí a vozíku.
• Přestože jsme se vraceli vlakem s přestupem ve Villachu, který byl časově velmi těsný, rakouská průvodčí byla velmi milá, řekla, že bez nás vlak neodjede, a dokonce syn dostal ve vlaku omalovánky.
• Nejsnadnější je zařídit si odvoz.

Na co si dát pozor:

• Používejte aplikace lokálních dopravců. V Itálii mi nešlo koupit vlak, který jel do Villachu, přes rakouskou aplikaci a musela jsem stahovat italskou.
• Cyklovozík je považován za nadměrné zavazadlo. To jsem nevěděla a neměla koupený lístek. Nakonec to nikdo neřešil, ale musela jsem vozík celý rozebrat, aby nepřekážel.
• V italském vlaku jsem musela vyndat většinu věcí ven. Nic extra na vozíku být nesmí (sundat vlajku, brašny navíc atd.).
• Lidi nebývají nápomocní. Jestli pojedete sólo, připravte se na stres, aby dítě během nakládky vydrželo v klidu.

Naše den po dni

1. den: Salzburg – Golling

Náš první den začal už v Praze. Po dvou hodinách spánku jsem se kolmo přesouvala na Hlavní nádraží. Zjistila jsem, že mi drhne nosič o zadní kolo (vyřešila jsem to až na přestupu v Linzi), a do toho se mi převrhnul na semaforech v centru Prahy vozík. Velká rezerva na vlak byla tatam a já byla ráda, že jsme to stihli jen tak tak.

Když jsme konečně vystoupili v Salzburgu, chtěla jsem rychle město projet. Vybrat peníze, dát si Mozartovu kouli a zapálit děkovnou svíčku.

Jak bylo hotovo (bacha, bankomaty sviňácký si připočítávají 3 EUR k výběru, přestože ho máte od banky v zahraničí zdarma), vezla jsem se kolem Salzachu s občasnými zastávkami. Tempo pomalé, vozík mi připadal těžký, vody jsem měla málo. Prostě první den se všechno teprve rovnalo.

Ubytování jsme měli v kempu v Gollingu, kde jsem i nakoupila ve Sparu.

31 km.

2. den: Golling – St. Veit

Start až kolem půl desáté, přestože jsme vstávali už v 6:30. Sbalit všechno a poukládat, nasnídat se, dát si kávu, nabrat vodu, připravit svačinky, postarat se o dítě. To je prostě jiný typ ranního startu. Bylo to první ráno na trase, takže pomalejší.

Většinu dne jsme jeli podél Salzachu. Jenže bylo zase horko a já začínala hodně cítit nohy. Nebyla jsem zvyklá tahat takový náklad.

Zachránilo nás hřiště s výhledem na skalní masiv, kde jsme si dali ve stínu pauzu na pozdní oběd. O chvíli později mě vedro zmohlo natolik, že jsem si musela na chvíli lehnout. Spali jsme oba asi hodinu.

Nakonec jsem ujela 43 km a nastoupala 400 metrů. Dali jsme si hranolky a já pivo, perfektní sprchu a pokecali s rodinou ve stanu vedle, která veškeré letní dovolené tráví na cyklovýletech.

3. den: přes Bad Gastein

Věděla jsem, že nás čeká největší převýšení. Stoupání jsem si rozdělovala na etapy.

Nejhorší byl úsek tunelem. Bylo to vysloveně hnusné. Betonová zídka mezi námi a auty sice byla, ale hluk a smrad se skoro nedaly vydržet. Po výjezdu z tunelu jsem měla těžko na plicích a kašlali jsme oba.

Před Bad Gasteinem mi začaly docházet síly. Jeden kopec jsem s kolem a vozíkem tlačila tak dlouho, až jsem skoro nevěřila, že to vůbec dostanu nahoru. Pomohl mi nějaký Turek a já si pak dala ledové kafe jako odměnu.

Jakmile jsme se vyškrábali do Bad Gasteinu, bylo jasné, že musíme stihnout vlak skrz horu. Všechny kempy na téhle straně hor jsme minuli. Dojížděla jsem s klepavkou, ale vlak jsme stihli.

Na druhé straně mě čekal jen velmi dlouhý sjezd po mokré silnici do kempu, kde jsem postavila úplně hotová stan s výhledem na koně a dali jsme si jídlo v restauraci.

Nakonec 53 km a 833 m nastoupáno.

4. den: Spittal an der Drau – Villach

Ráno jsem měla pocit, že nevstanu. Nohy, zadek, ruce. Všechno bolelo.

Stan byl úplně mokrý od rosy a já byla ráda za stolek, na kterém jsem mohla v klidu zabalit věci, udělat snídani a kafe.

Dnešní trasa vedla podél řek Möll a Drau. Údolí se postupně rozšiřovalo, jeli jsme loukami a poli, ale také kolem železnice, silnic a betonárek. Pauzy byly krátké – na pití, záchod, házení kamínků nebo dětské hřiště.

A pak jsem dojela do Villachu. Bylo sedm večer a kemp byl už skoro plný. Naštěstí jsem ještě našla vcelku slušné místo, postavila stan a šli jsme do sprchy, na pizzu a pivo.

77,77 km.

5. den: Rakousko – Itálie – Chiusaforte

„Dneska chci dojet do Itálie.“ To byla moje ranní mantra.

Pátý den už se něco láme. Část cesty máme za sebou, tělo protestuje, ale zároveň vím, že jsem někde uprostřed a mám reálnou šanci cestu dokončit.

Prvních patnáct kilometrů bylo fajn. Pak se cesta změnila. Vedro, silnice, železnice, mírné a nepříjemné stoupání. Pauzy nepomáhaly. Oběd nepomohl.

Asi pět kilometrů před italskou hranicí jsem se prostě rozbrečela.

Všechno bylo špatně. Cesta, auta, kopec, vedro. A samozřejmě jsem měla pocit, že tohle byl úplně blbej nápad.

Čekala jsem, že nějaké dno přijde. Takže jsem ho vlastně brala jako součást cesty.

A pak jsme vjeli do Itálie a téměř okamžitě přišla bouřka. Schovala jsem se před deštěm u stánku, kde mi nenechali zaplatit pivo, když zjistili, že ve vozíku mám dítě a ne psa.

A potom přišlo to, kvůli čemu jsem sem jela. Konečně! Cyklostezka po trase bývalé železnice. Tunely, řeka, hory, Triglav někde po levé ruce a konečně pořádný sjezd. Najednou to dávalo smysl.

Do Chiusaforte jsem dorazila na večer. Ujala se mě skupinka rumunských bikepackerů. David, nejstarší z nich, si hrál s Mikolášem, zatímco já jsem se mohla najíst a dát si víno. Za polévku, víno, vodu a těstoviny jsem zaplatila 16 €.

Levné, jednoduché a neskutečně dobré.

Ten den mi cesta dala všechny emoce. Od beznaděje po absolutní naplnění. S Rumuny jsme dodnes v kontaktu.

74,5 km.

6. den: Chiusaforte – Udine

Ráno jsem se probudila a dostala parádní toast a skvělé macchiato. Dala jsem si ho dvakrát. Pro strýčka Příhodu. Cesta pokračovala po bývalé železnici. Jedna z jednoznačně nejkrásnějších částí celé cesty. Pořád jsme lehce klesali, projížděli tunely. Sem se chci jednou vrátit.

Postupně jsme opustili hory, projeli Venzone a zamířili směrem k Udine. A tahle část už mě bavila výrazně méně. Hodně silnice, malé kopečky, které se objevovaly pořád dokola, docházela voda a v Udine mi navíc přestala fungovat navigace.

Na 50. kilometru přišla další krize. Nakonec jsem zavolala tátovi, využila jeho body na Bookingu a vzala hotel dva kilometry od trasy. Byl jediný k dispozici a já byla neskonale vděčná.

Teplá sprcha, večeře. Všechno, co jsme potřebovali.

80,77 kilometru.

7. den: Udine – Grado

Snídaně v ceně byla doslova vzpruha. Všechno, co vypadalo podezřele dobře, jsme si dali. Hlavně sacharidy, sladké a kafe.

Dneska jsem chtěla k moři. Na tu pizzu.

Jenže poslední kilometry se nějak nechtěly rozjet. Vedro, trochu protivítr, bolavý zadek a vidina moře někde přede mnou. Osm a půl kilometru do cíle už to nejelo.

A pak jsem zahlédla ceduli Grado. Jooooo. Jsme tady.

Dojela jsem na nádraží pozdravit Rumuny, udělali jsme obligatorní kolečko městem a konečně přišla fotka u moře.

Když jsem večer došla pozdravit vodu, uvědomila jsem si ještě jednu věc. Před osmi lety jsem kousek odtud spala mezi chaluhami a bála se tmy. Teď jsem se sem vrátila s dítětem a cyklovozíkem a právě jsem dojela jednu z legendárních evropských cyklotras.

Byla jsem ráda, že jsem v cíli. Splnila jsem si sen, který jsem snila přes rok. A zároveň jsem věděla, že mě tahle trasa v některých ohledech zklamala.

Zkušenost nemusí být jen pozitivní. Ale musí být silná.

A tahle rozhodně byla.

Jak cestu prožíval 2,5 letý syn

Mikoláš byl na celé cestě neuvěřitelně v pohodě. Ve vozíku jedl, spal, pozoroval okolí, četl si Albi tužku, komentoval a zpívali jsme si. Základem našich pauz byla dětská hřiště. Už měl plenky jen na noc, takže se mi v tomhle ohledu cestovalo zase o něco jednodušeji. O dost víc jsem ale řešila jídlo.

Svačinek není nikdy dost.

Při takovém výkonu navíc nemůžu myslet jen na to, co bude jíst dítě. Musím jíst i já a to hodně. Řešit počasí na takovéhle cestě s průjezdem Alp je jiná disciplína. Vezla jsem holinky, pláštěnku, plavky i teplé vrstvy. Nakonec bylo hlavně vedro. A zatímco Mikolášovi vedro tolik nevadilo, já jsem ho měla po několika dnech opravdu dost.

Spaní ve stanu problém nebyl. Trénujeme ho už dlouho a Mikolášovi je v zásadě jedno, kde spí. Dokonce si o spaní ve stanu občas řekne sám.

A pak je tu jeden moment, který se mi z celé cesty zaryl pod kůži úplně nejvíc.

Nepovedlo se mi dobře vyřešit cestu zpátky. To, jak se k nám autobusák zachoval, se mě velmi dotklo. Zůstali jsme v dešti na nádraží, ujel nám následný spoj a já revala a revala.

A Miko? Nabídl mi svoje jídlo, aby mě uklidnil.

Víc k tomu asi není třeba dodávat.

Ikonická cesta, kterou si užijete, když jste připraveni

Každý si cestu prožije po svém. Vaše zážitky se mohou velmi lišit od mých.

Ve dvou se vám to potáhne lépe. Ale zvládne to i sólo máma!

Tahle cesta nepatří mezi nejlevnější. Určitě mějte po ruce hotovost, dostatečnou rezervu, nezapomeňte na přilby a vlaječky na malá kola a cyklovozíky.

Všechno ostatní vyřešíte po cestě.

Proč jsem vyměnila nosítko za kolo a cyklovozík?

Chození je fajn. ALE, na kole se dostaneme dál a rychleji než pěšky. Otevírají se tak další možnosti jak poznat nová místa a získat nové zkušenosti. To mě přitahovalo.

Inspirací mi bylo, přiznám se, několik Instagramových profilů. Hlavně rodiny, které s dětmi cestují na kolech dlouhodobě. Mikoláš roste a dokud nebude schopný sám ujít delší vzdálenosti, je jasné že čas nosítka a batohu se prostě chýlí ke konci.

Mrkněte například na swagfamilyhughes.

Zaujala mě i představa sbalit vše do vozíku a brašen na kolo, bez zátěže na zádech. Přišlo mi to fajn. Po těžkém úrazu v dětství mám záda bolavá (je vlastně zázrak, že se můžu hýbat a takhle sportovat). Používáme sice starší, ale stále spolehlivý cyklovozík Chariot. Myslela jsem si, že se do něj sbalíme bez problém – naivně. Realita byla jinde, ale díky pár vychytávkám jsem nakonec nemusela nést ani batoh.

Jak jsem postupovala při výběru trasy

Protože jsem plánovala delší výlet, potřebovala jsem si náš nový setup otestovat i přes noc s plně naloženým vozíkem. Většinou, když si něco vymyslím, prostě to udělám. Ale od chvíle, co je Miko na světě, už do cest neskáču bezhlavě. Testuji si vybavení, balení a taky všechno dohromady na kratších trasách. Je to pro mě klíčové, abych pak na cestě kromě svého vyčerpání a případného meltdownu Mikoláše, neřešila ještě problém navíc.

Cíl byl tedy 2 dny a 1 noc pro začátek. A nechtěla jsem velké kopce

Otavská dvanáctka

O cyklostezce do Horažďovic vím – občas ji jezdíme. Navíc je teď krásně opravená, zejména úsek z Velkých Hydčic podél řeky, který je úplně nový. Když jsem se podívala na mapu a objevila Otavskou cyklostezku (č. 12), bylo rozhodnuto. Oficiálně začíná na Modravě a končí ve Zvíkovském podhradí. Nakonec jsem vybrala úsek Sušice – Písek.

O Otavské cyklostezce podrobnější informace níže ve článku.

Doprava

Hned za výběrem trasy si zjišťuji, jak se dostanu na start a zpět. Mohla jsem vyjet přímo z Kašperských Hor, ale chtěla jsem otestovat i jízdu cyklobusem – proto padla volba na Sušici jako výchozí bod. Cesta zpátky? Vlakem. Ale teď se podržte – jen z Písku do Sušice jsme jeli třemi různými vlaky. Z toho jen jeden byl nízkopodlažní a v jednom jsme cestovali dokonce v nákladním vagónu. Vlak končí v Sušici, domů jsem musela došlapat na kole.

Spaní

Trasa neprochází národními parky ani CHKO, takže je možné spát i nadivoko. Já zvolila vodácký kemp ve Střeleckých Hošticích. Spát se dá i v jiných kempech – v Čepicích, Velkých Hydčicích, Horažďovicích, Katovicích nebo Strakonicích. Hoštický kemp je menší, klidný a stinný. Blízko je masna, Coop i pizza do krabice. Přímo v kempu mají pivo z tanku, nějaké to klasické vodácké jídlo a možnost rozdělat si vlastní oheň – ideální.

Pokud byste chtěli zůstávat v kempu už v Horažďovicích, budete nejspíš nepříjemně překvapeni. Záchody špinavé, zázemí nevábné, nabídka jídla tristní. Raději si to rozmyslete.

Den 1: Sušice – Střelské Hoštice

První balení se vším všudy se povedlo. Vozík je teda pořádně napěchovaný a ověšený, na autobus sjíždím opatrně. Protože byl autobus prázdný, šupne nás řidič dovnitř. To chvílemi vytváří dost perné situace — vozíku totiž úplně nefunguje brzda a ujíždí v zatáčkách, navíc je dost těžký.

V Sušici se napojuji na cyklotrasu u autobusáku. Až k železničnímu mostu vede stezka kolem Otavy. Pak mě čeká kopec na Chmelnou. Je krátký, ale docela prudký — zvládám ho v sedle až nahoru. To je fajn, protože je to největší kopec trasy. Nahoře krátká pauza a mírný sjezd na konec Chmelné. Odtud vede cyklostezka polem a lesem. Kousek cesty je šotolina. Je teplo, a tak se rozhoduju — po nepříjemném, ale krátkém úseku do Žichovic — koupit občerstvení v Coopu a dát si pauzu u řeky s výhledem na hrad Rabí.

Na konci Žichovic začíná nově opravená cyklostezka. To je lahoda. Zpevněná šotolina krásně jede. Končí těsně před vápenkou a začíná zase za řekou. Moc se mi líbí — stezka se kroutí mezi stromy, lehce stoupá. A co se mi líbí úplně nejvíc, je park Ostrov. Vsadím se, že o něm nevíte.

Za Horažďovicemi začíná pro mě nová, neznámá část. Skoro se rozteču na silnici, takže vítám studený pramen u kaple sv. Anny. Trochu delší pauzu si dávám u pomníku krále Rudolfa. Hraju si s myšlenkou, že bych tady přespala, ale nakonec jedu dál. Přece jen se mi nechce spát na místě, kde někdo umřel.

Následující úsek je dost nepříjemný. Komáři na mě sedají jeden za druhým. Musím několikrát odpojovat vozík, nejdřív vytlačit kolo a pak se vracet. Ke konci už mě to nebaví. A jsem docela překvapená, že je to značená cyklostezka — vypadá to spíš na pěší trasu.

Je takové vedro, že jsem nakonec ráda za točené tankové pivo v kempu v Hošticích! Kemp je skoro prázdný. Stavím stan za pomoci Mikoláše. Máme s sebou tentokrát Lanshan na turistické hole a zjišťuju, že moje nafukovačka je o trochu větší než podsádka. K večeři si dávám langoš a jsem ráda, že máme s sebou repelent. Komárů je tu moc.

TIP: Za mě ta nejhezčí rovinatá část začíná v Dlouhé Vsi. Odtud se dostanete luhem a podél Otavy až na Ostrov Santos a dále do města. Ideální, pokud máte s sebou dítě na odrážedle nebo kole. Zaparkovat můžete u hasičárny u fotbalového hřiště, kam se pro auto můžete vrátit autobusem.

Den 2: Střelské Hoštice – Písek

Oba jsme spali docela fajn. Mikoláš mi venku lépe spí. Nevýhoda je, že vstává se světlem, takže v 7 hodin už mám skoro sbaleno. Je pod mrakem, docela to vítám.

Skočím ještě nakoupit do Coopu a pak už vyrážíme. Krásně upravené stezce je odzvoněno. Jsou to polní cesty, místy hodně podmáčené. Víc to drncá. Všechno se to ale dá s vozíkem jet. V Horním Poříčí jedeme zase podél řeky a potom uhýbám do polí, kde je uprostřed ničeho starý kamenný most (Žižkův most – i když kdo ví, jestli po něm Žižka někdy jel). Ještě docela nedávno pod ním tekla říčka Březová, která ale byla ve 20. letech odkloněna o kousek dál.

Objíždím Katovický kopec, kde stávalo slovanské hradiště. Podél cesty jsou vyřezávané dřevěné sochy.

Z Katovic jedu kousek po docela nepříjemné silnici. Naštěstí jen kus, a brzy vjíždím do Podskalí ve Strakonicích.

Dělám pauzu na pískovišti. Já jím a Miko si hraje. Přemýšlím, jestli už se vrátím ze Strakonic, nebo pojedeme až do Písku. Je relativně brzy, ani ne 11, takže se rozhodnu dojet až do Písku.

Zase následuje silnice. Naštěstí není moc frekventovaná. Rozhodnu se uhnout z oficiální trasy a po jiné trase dojet k památníku bitvy u Sudoměře. Moc hezké místo s velkou sochou Jana Žižky.

Pak se střídá silnice s polní cestou. U Putimi se zase napojuji na část, která vede pod stromy podél Otavy. Ta je moc fajn. Dojedu až k mostu v centru města, kde oficiálně ukončuji náš první bikepackingový trip. Zbývá dostat se na nádraží a zpět do Sušice, což byla výzva sama pro sebe.

Oba dva dny můžete vidět na mojí Stravě >> den 1., den 2..

Co mě první bikepackingový trip naučil – moje tipy

V první řadě mi to dalo dostatek sebedůvěry, abych si troufla na delší a těžší trasy. Zabalit se jsem schopná, i když nemáme všechno vyřešené úplně do puntíku. Zvládnu vozík rychle odpojit od kola. Zvládnu i přepravu vlakem, i když je komplikovaná. Zvládnu kopce vyšlapat nebo vytlačit.

TIP: Věřit si.

Ale taky je to dřina! Jedu pomalu, funím, potím se, nohy bolí, zadek bolí.

TIP: Zvolnit, s nikým nezávodit, nehonit čas a kilometry

Mikoláš to všechno zvládá levou zadní. Ve vozíku má jídlo, knihy a většinu času kouká, brouká nebo spí. Neprojevuje známky nelibosti. Zatím.

I když je Chariot určený i k připojení na kolo, nemá dostatečně vyřešené zabránění vniknutí prachu dovnitř k dítěti. Po celou dobu má tak Mikoláš zataženou síťku. Dají se dokoupit jemnější síťky od jiných malých výrobců. Zatím s nimi nemáme zkušenost.

Chariot je překvapivě docela nestabilní.

TIP: Veškerá těžká váha musí být dole a nejlépe vepředu.

TIP: Inspirujte se UL balením a bikepackingem. Určitě najdete i levnější řešení například v Decathlonu, nebo dokonce doma ve skříni.

TIP: Hledáte inspiraci, co zabalit pro dítě? Mám pro vás tahák >> TADY si stáhněte odškrtávací jednostránkové pdf.

Otavská cyklostezka: trasa

Informace o délce celé trasy se liší, a to od 152 po 166 km. Je to jedna z páteřních cyklotras Plzeňského a Jihočeského kraje. Vyznačena byla v roce 2007. Na kolik etap si ji rozdělíte, nechám na vás. Někdo to sfoukne za den, jiní si na to vezmou i 4 dny. Obzvlášť s dětmi není kam spěchat.

První horský úsek z Modravy podél Vchynicko-tetovského kanálu se vám bude líbit. Je to pohodová jízda, za Srním bude pár stoupání, nic hrozného. Bohužel zatím stále trvá uzavírka mostu u býv. Stodůlek.

Kontaktovala jsem NP Šumava pro informace, jestli je v plánu alternativní řešení nebo oprava — na odpověď čekám. Zatím vám prostě řeknu jedno: buď na první úsek trasy zapomeňte, nebo to tady přebroďte. Uzavírka je už 5. rokem a NP si musí být vědom, jaká komplikace to je pro všechny pěší i cyklisty.

Zbytek trasy do Dlouhé Vsi je velmi malebný. Udělejte si odbočky ke kapličce ve Vatěticích, sadu s kamenným křížem u Pavlínova a kostelu sv. Mouřenec.

Nejpopulárnější a nejfrekventovanější úsek celé trasy je mezi Dlouhou Vsí a Sušicí. Z pohledu cyklotras a inline tras jde o unikát. Krásná, téměř rovná trasa s dobrým asfaltem, mezi stromy a podél vody. Upravená trasa vede, až na krátké úseky, až do Horažďovic.

Z Horažďovic do Písku vede trasa sice po značené cyklotrase, ovšem po polních cestách i vedlejších silnicích.

Některá místa byla překvapivě náročná — buď sklonem (za pomníkem krále Rudolfa), nebo byla cesta podmáčená (před Katovicemi).

Praktické informace

Stáhněte si offline mapy. I když je to teď už jen v rámci prémiového předplatného, vyplatí se to.

Kempů je po cestě víc. Pokud pojedete s dětmi na kolech, můžete si cestu rozdělit na víc etap. V kempech nečekejte nic extra. Většina má docela základní sociálky s teplou vodou na žetony, pivem a smaženými jídly.

Spát nadivoko můžete. Hlídejte si ale, kde jste. NP končí před Rejštejnem a CHKO u Dlouhé Vsi.

Pokud si chcete být jistí, že vás vezme cyklobus, rezervujte si místo. V sezóně je to skoro nutnost. Cyklovozíky autobusy berou. Nikdy jsem problém neměla.

Přeprava vlakem byla v jedné osobě komplikovanější. Nízkopodlažní vlak jede určitě z Předměstí Horažďovice, ale tahat cyklovozík s malým dítětem a věcmi do úzkých schodů bylo opravdu náročné. Lístek si můžete koupit i přes aplikaci Českých drah.

Nakoupit můžete po cestě skoro všude. Buď je ve vesnici Coop (například v Srní a ve Strakonicích provoz 24/7), nebo večerka. V Sušici, Strakonicích a Písku je nabídka služeb kompletní, včetně lékáren, sportovních obchodů a cykloservisů.

Moje tipy

U Srní odbočte k Hauswaldské kapli.

Pokud byste chtěli tady trasu ukončil před Dlouhou Vsí, je zde několik kempů. Velmi levný pod borovicemi je v Novém městečku, oblíbený je Autokemp Annín.

Pro děti je příjemný úsek z Dlouhé Vsi do Sušice. Možnost koupání, občerstvení, hřišť i malého pumptracku.

V Sušici se můžete i dobře najíst (Bejkárna, Pípa a Vývrtka, pivovar u Švelchů).

V Sušici si na několika místech můžete dát výběrovou kávu (bistro Hladina, kavárna Žebřík, kavárna Pod Nebem a Rejnička).

Park u řeky v Žichovicích. Výhled na hrad Rabí, mělká voda, posekaná tráva.

Občerstvení Pod Třešní Rabí. Je to trochu zajížďka, ale stojí za to. Je to trochu punk.

Hřiště v Podskalí ve Strakonicích, na konci jsou nově i záchody.

Ve Strakonicích je vyhlášená a cenami ověnčená restaurace Sůl a Řepa a vynikající pražírna kávy Hope Roastery.

Navštivte památník bitvy u Sudoměře, skvělé na pauzu, velmi klidné místo.

V Písku máte mnoho možností kde se najíst. Za mě mají výborné chlebíčky v Park Café 67, výbornou kávu a zákusky si dáte v Upekla v knihovně.

Pokud máte chuť ochutnávat víc, stáhněte si Hejlíkovu Gastromapu.

21 zajímavostí na trase