Celý únor byl velmi hektický. Hodně jsem pracovala, někdy spala jen 4 hodiny denně abych stihla vše, co bylo třeba. Spolu s Hankou Šormovou z Nomádské stezky jsme rozjely nový projekt pro holky nomádky a cestovatelky. Byla jsem vážně na pokraji sil a když jsem jela už třetí víkend v kuse a za chůze usínala, rozhodla jsem se dát si víkendové volno. Potřebovala jsem násilím vypnout hlavu. A tak jsem si v pátek večer otevřela termínovku dálových pochodů a hele, jeden pochod se šel hned druhý den z Prahy.

Rychlá příprava

Nebyl to první dlouhý běh a svoje tělo už poznám, tak jsem věděla přesně co si připravit na takhle dlouhou trasu (55 km). Tentokrát jsem věděla, že mám k dispozici běžecký baťůžek z Decathlonu. Daroval mi ho taťka a musím uznat, že po letech běhání s těžkým a velkým 20 l cyklo batohem je tohle opravdu vítaná změna. Začátek trasy mi mělo pršet a tak bylo jasné, že si beru druhé ponožky, druhé legíny, druhou podprsenku a skvělou, nepromokavou bundu od RAB. K jídlu jsem si připravila polívku s rýží a i když na ní nakonec nedošlo, pořád věřím že je na dlouhé trase lepší mít po ruce jistotu, po které víte že nebudete řešit žaludeční problémy.

Doplněno o čelovku, powerbanku, skládací hrníček, nějaké mazání, péřovou bundu, kartičku pojištence, litr vody a kolu. Víc nebylo co. Bylo mi jasné, že ráno musím ještě stihnout koupit čokoládu. Co jsem začala potápět je to moje neřest a taky znám svoje chutě při dlouhém běhu.

Dlouhý běh v kombinaci s IF

Malá zajímavost. Už přes 40 dní držím IF – intermittent fasting, česky – přerušovaný půst. Co to je, jaké to na mě má účinky a proč jsem na IF vlnu najela vám popíšu zvlášť. Nicméně mi to během těch 40 dní dalo velké vědomosti o mém těle a o tom, jak dokážeme pracovat s energií. Začátek přerušovaného půstu totiž probíhal ještě v Dahabu, kde jsem téměř denně potápěla. Moje dřívější obavy jak tělo zareaguje ve vodě po několika hodinách, když předtím nedostalo ke snídani nic, se ukázaly jako úplně neopodstatněné. Naopak bych řekla, že tělo se přehodilo do jiného režimu.

A proto jsem se ani teď nebála, co moje tělo udělá. Na trasu jsem vyrážela v 10:10 a chtěla jsem si nechat rezervu na jídlo po doběhnutí (to jsem nestihla), takže první jídlo proběhlo až ve 12:00, první po 20 hodinách. Připravenou polívku jsem nakonec nesnědla z obavy, že když úplně zastavím, nestihnu dojít do cíle před uzavřením ve 20:00. Zastavit jsem klidně mohla, protože jsem to stejně nestihla. Za celý běh jsem tak spořádala co šlo jíst za běhu. Nesmyslné množství cukru v podobě půlky čokolády, Kofily, koly a Pikaa…No co, dalekoběžci vědí.

Žiju

Samozřejmě šlo o velký hurá nápad. Takže jsem si nenahrála mapku do hodinek, ani na mapy do telefonu. Spoléhala jsem na to, že KČT má vždy dobře vypracované navigace. Když jsem vystupovala v deset hodin na zastávce sídliště Písnice, ještě pro jistotu jsem se zeptala žen na startu, zda mě pustí na nejdelší trasu. Pustily a mně tak odpadlo dilema jestli jít na tu nejdelší trasu, nebo druhou nejdelší (37 km). 

Pršelo už když jsem vyrazila z domu. Ale jak jsem odstartovala, jakoby přitvrdilo. Navíc byl všude kolem zbytek sněhu z noci, který se měnil v louže a parádní břečku. O zásobu bahna tak nebylo po celé trase nouze. Jen tak mimochodem, já si na mokro a bahno vůbec nestežuju. Čím horší podmínky, tím víc si uvědomuju že to dělám dobrovolně a hlavně, ŽE ŽIJU.

Úseky, které stály za to

Začátek trasy byl dost na pohodu. Motali jsme se u vesnic Cholupice, Dolní břežany, Lhota, Okrouhlo. Tady bych vypíchla část z Dolních Břežan směr Lhota. Chvílema to byl krásně divoký terén. Docela mě překvapil památník mezi vesnicemi Ohrobec a Libeň.  Vztyčený mezi poli ke 100 výročí republiky. I když chápu, že jde o jakousi spolupráci okolních vesnic, stejně to na mě působilo jako trochu bizardní instalace. Další moc hezký úsek byl z Libně podél řeky pěkně bahnitou klouzačkou dolů až k vesnici Orkouhlo. To byl zhruba 16. až 18. km a já si nakonci vesnice dala první doping v podobě čokolády. 

Za Novým Okrouhlem mě to znova stáhlo do rokle a směrem dolů údolím. Pohybovala jsem se na samotné hraně přírodního parku Střed Čech (no věděli jste o něm?). Tady na soutoku potůčků Zlatý potok a  Nahořanský potok se začal objevovat jistý fenomén. Chatařské oblasti a osady. I když byly chatky postavené jedna vedle druhé a působily jako jeden nepřerušený celek, minimálně v Zahořanském údolí jsem proběhla Sedm jezů, Tahiti, Za Potokem, Na výsluní, Vatru a Orlík.

Nebyla by to trasa od KČT, kdyby nedošlo alespoň na jedno zakufrování. A to přišlo v Davli, kde jsem pak ještě dohledávala jednu samokontrolu. Když mi v hospodě řekli, že před chvilkou odešli ti předposlední a že tvrdili že dojdu kdo ví kdy, řekla jsem že je doběhnu.

Masakr v podobě stoupání

A v Davli to začalo. Hnus prostě. První ošklivý kopec byla samokontrola, ke které jsem se vracela. Druhý hnus byl kopec ze Zahořanského údolí za Maškovým mlýnem k Olešku. Tam jsem měla na hodinkách 27 km a věděla jsem, že půlka je za mnou. Psala jsem mámě, že před 7 budu v cíli. Ach ouvej, kdeže. Za Oleškem to znovu klesalo. Terén byl hodně náročný, volné šutry pod listím byly dost nevyzpytatelné a to stoupaní nahoru k Olešku, to mělo být co?

Pak další malé kufrování a rychlejší seběh do Vraného nad Vltavou. Po cestě jsem doběhla chodce v těžkých botách. Ještě za Vraným se snažil držet tempo, ale první (a další ošklivý) kopec na Homoly prostě neudržel tempo. A já se v těch těžkých botách nedivým. Sice měl narozdíl ode mě sucho, ale já bych je tahat nechtěla. Mimochodem kopec Homoly doporučuji na výlet. Krásné výhledy na Cukrák, Prahu i Vrané nad Vltavou.

Zase mě trasa vedla dolu, Ohrobeckým údolím kolem dalších rekreačních domků, kde jsem viděla jeden opravdu zdařilý a taky úplně jiný než ostatní. Jak jinak než že u železnice mě to znovu hnalo nahoru. Zdola na mě volal chodec, jestli jdu správně. Asi doufal, že ne. Přes vesnici Zálepy na Lhotecký naučný okruh a šup zase dolu. Už se začalo trochu smrákat. Předběhla jsem jeden pár a doběhla dvě holky, se kterýma jsem to nakonec dotáhla až do konce. 

Tohle je vtip?!

Dalo se to čekat. Znovu nahoru na bývalé hradiště nad Zbraslaví. Tam nasazuju čelovku. Pravé koleno stávkuje už nějakých deset kilometrů. Do cíle to mám dalších deset a už to bolí dost. Dokonce hůlkám navzdory si po cestě dolu kecnu na zadek. Au. Dole mě fotí (asi) Olaf. Stejně ho podezírám, že v tom má prsty, takováhle trasa. I když holky pořád mluví o Filipovi. Odtud už je to spíš za trest. A já si to přestávám užívat. Doteď to šlo. 

Pomalu lezu do kopce na žlutou a po nučné keltské stezce po hřebeni až tam, kde žlutá uhýbá dolu na Nickerleho vyhlídku. Točí se mi hlava. Láduju do sebe cukříky, srkám poslední kapky vody. Dolu je to fakt nepříjemné, nahoru snad ještě víc. Ale mám samokontrolu číslo 10. Když se vyšplhám na na Šanci, znova trochu hledám kudy jít a holky mě znova doženou. Do cíle potom už jdeme společně.

V hospodě na Točné chvilku hledáme razítko a v tom mi volají organizátoři jak to se mnou vypadá. Byla jsem poslední registrovaná na dlouhé trati a myslím, že byli příjemně překvapeni kde jsem a že nejsem poslední. 

Popravdě na Točné už jsem uvažovala, že to koleno bolí až moc, chytala jsem křeče do celé nohy a neměla jsem úplně motivaci dojít do cíle. Ale když už jsem nešla sama a slíbila jsem organizátorům, že dojdu, tak jsem se do toho opřela a belhala se k cíli. Poslední kufrování těsně před výlezem mezi baráky na Babě mi sebralo zbytek sil. Měla jsem na krajíčku a když vedle mě zrovna nikdo nebyl, fňukala jsem si do bundy. I přesto jsem potom nějak záhadně nasadila tempo a do cíle u Tří bernardýnu jsem došla po 56.67 km,  10 hodinách a 45 minutách na cestě. Díkybohu za odvoz.

Následky

Musím říct, že jsem byla nepříjemně překvapená problémem s kolenem. Je to neoperované koleno a trochu se bojím, že jednou budu muset na operaci i s ním. Jinak kromě jednoho puchýře a trochu větší bolestivosti jednoho nehtu na palci mi vlastně nic není. Jak to, když mám problém v kuse uběhnout i deset kilometrů, je mi záhadou. A jen tak mimochodem, nejsem blázen, ani borec. Jsem prostě jenom holka, co potřebovala trošku tvrdší reset.